Osmičkový rok: Muži roku 1918



 

pamětní deska mužů 28 říjnaV neděli 6. ledna se v Obecním domě v Grégrově sálu sešli čeští poslanci s mandátem v říšské radě a během války nesvolávaných zemských sněmů, aby přijali Tříkrálovou deklaraci, která vyjadřovala vůli po zásadní změně vnitropolitických poměrů a ústavního a právního řádu v celé rakouské říši, což bychom mohli označit jako jeden z významných mezikroků k samostatnému státu. Autorem deklarace byl národní demokrat Alois Rašín, který se pak stal klíčovou figurou i dalších událostí.

 

 

 

Fotografie nahoře: Pamětní deska na stěně Českého panského klubu v Obecním domě s plaketami Aloise Rašína, Františka Soukupa, Jiřího Stříbrného, Antonína Švehly a Vavra Šrobára, která připomíná historické události spjaté se vznikem Československé republiky v roce 1918.

 

Jaro 1918 se dá nazvat dobou velkých národních manifestací, jednou z nich byla i slavná Národní přísaha, realizovaná 13. dubna v prostorách Obecního domu. Čeští politici si začali od léta uvědomovat, že se začíná monarchie hroutit a nestačí dělat slavnostní akce, ale začít podnikat i konkrétní politické kroky. Mezi ně patřilo ustavení Národního výboru jako reprezentativního orgánu české politiky. Jeho zakládající schůze se konala opět v Obecním domě 13. července, a od té doby zde Národní výbor také úřadoval (socialistické strany založily v září 1918 ještě Socialistickou radu, která pak měla své kroky koordinovat s Národním výborem). Navzdory tomu se však její členové pokusili vyhlásit samostatnost už 14. října během generální stávky proti vývozu potravin ze země. Tehdy však rakouská moc něco takového ještě nepřipustila. Během čtrnácti dnů se běh dějin zrychlil a jedna důležitá událost střídala druhou. Císař Karel vydal manifest, v Paříži vznikla první československá vláda, T. G. Masaryk zveřejnil washingtonskou deklaraci.

 

V této atmosféře přišel den D, 28. říjen 1918. Alois Rašín dostal 27. října večer poměrně obsáhlou telefonickou zprávu o situaci v hlavním městě monarchie. Byl to muž skutečně strategického uvažování, který dokázal bravurně zvládat vypjaté momenty. Skoro celou noc probděl a promýšlel alternativy, jak nejlépe situaci očekávaného rychlého zhroucení monarchie zvládnout. Brzy ráno se nejprve členové vedení Národního výboru sešli v bytě agrárního předáka Antonína Švehly, který byl pro všechny přirozenou politickou autoritou. Zde se domluvili, že pro případ kapitulace převezme vládu Národní výbor. Švehla dostal pověření, aby získal pod kontrolu Obilní ústav. Situace na konci války byla krajně nepříznivá, obyvatelstvu ve městech se nedostávalo základních potravin, zásobování vázlo. A hlad se stává důležitou potravou každé revoluce. Praha se rovněž obávala zbolševizovaných živlů z Ruska. Tomu chtěl Národní výbor předejít.

 

Skoro ve stejnou dobu, dopoledne 28. října dostaly pražské redakce informace o nótě ministra zahraničí Gyuly Andrássyho, v níž deklaroval souhlas s body prezidenta Wilsona, které stanovil jako podmínku pro zahájení mírových jednání. Ty mimo jiné předpokládaly i sebeurčení států bývalé monarchie. Kolem novinových vývěsek Národní politiky začal houstnut dav lidí, jenž pochopil nótu jako obnovení české samostatnosti. Na Václavském náměstí se objevily první červenobílé vlajky, začaly padat úřední odznaky s velkým dvouhlavým orlem. Symboly monarchie strhávali z uniforem také čeští vojáci.

 

Tehdy dorazil vlakem z Bratislavy Vavro Šrobár, jenž patřil k nejzkušenějším slovenským politikům. Během svých studií na lékařské fakultě se seznámil s T. G. Masarykem. Ve druhé polovině 90. let začal vydávat na Slovensku časopis Hlas, do něhož se zapojili také další představitelé slovenské inteligence, jež své zkušenosti získávali na studiích v Čechách. Ten se také stal slovenským zástupcem v Národním výboru. Za národní socialisty byl členem Národního výboru novinář Jiří Stříbrný. Asi k nejméně známým z celé pětice, která vejde do historie jako mužové 28. října, patří dnes sociální demokrat František Soukup, jehož tehdy provázela pověst znamenitého řečníka.

 

Po jedenácté se vedení Národního výboru sešlo již v Obecním domě. Všichni přítomní se usnesli, že překotný vývoj událostí jim nedává jinou možnost než vyhlásit národní samostatnost. Vzhledem k tomu, aby se převrat udál pokud možno pokojně, museli především vyjednávat s odcházející mocí. Místodržitel v Čechách Max Coudenhove nebyl přítomen, ale jeho zástupce se požadavkům členů Národního výboru podvolil. V ulicích mezitím radost propukla naplno. Rašín vzpomíná na to, že mu však zatrnulo, když viděl i několik rozbitých výloh. Jako poměrně šťastný nápad se ukázalo vyventilovat napětí zpěvem vlasteneckých písní. Hrozba ozbrojeného zásahu se i tak stále vznášela ve vzduchu. V centru se objevily ozbrojené oddíly maďarských vojáků. Vůli ke konfliktu ovšem měli především vyšší důstojníci, mužstvo již tak agilní nebylo. Zásahem členů Národního výboru se však podařilo všem možným krveprolitím předejít. Pokojný průběh předání moci nemusel být úplně samozřejmý. V Budapešti byl například během revolučních nepokojů zavražděn bývalý ministerský předseda István Tisza. Den pomalu spěl ke svému vrcholu, v šest hodin večer se znovu v Obecním domě rokovalo. Nejprve promluvil Antonín Švehla. Ten v slavnostní atmosféře konstatoval, že Národní výbor je zcela legitimní k tomu, aby se ujal výkonu práv v novém státě, a také členové jeho vedení jsou legitimní k výkonu svých funkcí. Zvláště bouřlivě byl pozdravován Vavro Šrobár, jehož přítomnost v symbolické rovině ztělesňovala česko-slovenskou vzájemnost (Martinská deklarace byla přijata až o dva dny později). Večerní zasedání v Obecním domě, v Grégrově sálu, tak jen stvrzovalo rozhodnutí, které v podstatě spontánně spustily davy v pražských ulicích. Jeviště, na němž se odehrálo drama se šťastným koncem v podobě české samostatnosti, se večer v Obecním domě přesunulo z podoby veselého happeningu, jak ho prožívali Pražané, více do oficiální, státnické polohy. Po úvodním projevu Švehly se ujal slova Alois Rašín, který ohlásil první zákon nového státu a přečetl zvláštní manifest o jeho vzniku. V něm se mimo jiné apelovalo na veřejnost, aby nedošlo k nějakým rušivým incidentům, aby tak nebyl poškozen čistý štít, s nímž národ vstupoval do nové politické epochy. Neměly být dotčeny osobní svobody jednotlivce, ani poškozován majetek. Již během večera se informace o prvním zákonu telegrafem dostávaly do dalších měst, někde byla informace rozšiřována při veřejných shromážděních, nebo v divadelních představeních. Slavnostní tečku pak obstaral ve Smetanově síni pravidelný koncert Českého kvarteta. Ten se pak změnil neplánovaně ve velkou manifestaci, protože kvarteto na závěr koncertu povstalo a vestoje zahrálo českou hymnu „Kde domov můj“. V Obecním době pak i v dalších dnech probíhala další významná jednání, která měla především zabránit chaosu a násilným střetům. Některým excesům se však nedokázalo předejít, což platí zvláště o svržení Mariánského sloupu 3. listopadu 1918, vnímaného jako zúčtování s monarchií a s katolickými symboly, tedy hlavními poraženými říjnového převratu, jak se tehdy jevily živelně rozradostněným lidem v ulicích. Posílení ozbrojených hlídek na Karlově mostě však již zamezilo zničení barokních soch z jeho výzdoby, jež byly považovány primárně za znaky katolické pobělohorské protireformace. Z organizačního hlediska bychom tedy neměli zapomenout na sokolského starostu Josefa Scheinera, který by si jistě označení muž 28. října také zasloužil.

 

Postupem doby však Obecní dům ztrácel své dominantní postavení a historicky první schůze Národního shromáždění se konala již ve Sněmovní ulici, v budově sídla českého zemského sněmu, který se však již od anenských patentů z léta 1913 nesešel. Za války sloužil objekt jako skladiště a bylo nutné ho nejprve poněkud zadaptovat.

 

V okamžiku, kdy se mělo rozhodovat o celém další osudu země, zde někteří klíčoví aktéři chyběli. Na prvním místě to byl určitě Karel Kramář, který 25. října odejel do Ženevy, kde proběhla jednání s reprezentací našeho zahraničního odboje v čele s Edvardem Benešem (Masaryk byl tehdy ještě ve Spojených státech). Společně s Kramářem zde byli například národní socialista Klofáč či agrární předák František Staněk. Můžeme si jen klást otázku, zdali by si nechali ujít takovou příležitost, být oslavováni jako jedni z hrdinů revolučního převratu. Kramáře totiž společně s Rašínem obestírala aureola mučedníka za národní věc, neboť byl rakouským soudem odsouzen za války k trestu smrti.

 

Poměrně brzy po vzniku republiky se tak objevily spory o to, kdo měl na vzniku státu větší zásluhu. To se stalo předmětem dalších vášnivých polemik, které planuly ještě na konci 20. let.

 

Každý z mužů 28. října měl své zajímavé osudy, do nichž se vpisovaly další peripetie dramatických časů. Antonín Švehla se jako několikanásobný premiér stal jednou z ikonických postav první republiky a zemřel v prosinci 1933. Alois Rašín se stal svým způsobem legendou, k čemuž přispěl fakt, že se stal nekompromisním ministrem financí a zemřel po několika týdnech, co na něj krátce po Novém roku 1923 vystřelil anarchista. Jiří Stříbrný se stal poněkud kverulujícím politikem, který vystupoval kriticky zejména vůči Benešovi, a kvůli obvinění z kolaborace s nacisty skončil až do konce života v roce 1955 ve vězení. Šrobár byl během existence první československé republiky stále respektovanou osobností slovenské politiky, stoupencem čechoslovakismu, což vedlo k odcizení s některými z jeho slovenských přátel, kteří se po vzniku republiky hlásili k národnímu charakteru politiky. Angažoval se ve Slovenském národním povstání a po únoru 1948 byl v tehdy úctyhodném věku více než osmdesáti let členem Gottwaldova kabinetu (zemřel v prosinci 1950). Soukup spojil svůj politický život s aktivitami v Senátu, po nacistické okupaci byl několik měsíců vězněn a díky podlomenému zdraví brzy poté, v roce 1940, zemřel.

 

V komunistickém narativu se veškeré aktivity kolem 28. října spíše potlačovaly, protože vznik republiky byl vykládán jako důsledek vlivu bolševické říjnové revoluce. V duchu komunistické rétoriky byla předmnichovská republika považována za stát „vykořisťování, bídy, nezaměstnanosti, stávek a ostrých třídních bojů“. Vzpomínání na výročí založení republiky mělo pak přebít zejména akcentování dne znárodnění z roku 1945 a přijetí zákona o československé federaci z roku 1968 (tento ráz 28. října podporoval během normalizace zvláště Gustáv Husák, který byl velkým odpůrcem čechoslovakistických koncepcí T. G. Masaryka již jako mladý slovenský, národně cítící komunista). Po roce 1989 se staly nezkreslené pohledy na 28. říjen znovu součástí velkého národního příběhu, byť v roce 1992 společný stát zanikl. Rituály vzpomínání na velké okamžiky našeho státu přinášejí i nyní důležité a potřebné impulzy k upevnění vnitřní soudržnosti celého státního společenství a lidí, kteří v něm žijí.

 

 

Autor článku je historik, pracovník Historického ústavu AV ČR Praha, zaměřující se na dějiny českých zemí 20. století.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 04 Leden 2018 09:34 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB