Japonská jména, trochu jiná recenze

Email Tisk PDF

japonská jména výřez přebalDostala se mi do ruky kniha o japonských „křestních" jménech z produkce olomoucké Palackého univerzity a okamžitě jsem nabyla dojmu, že bych měla v rámci recenze udělat osvětu, protože v Čechách o problematice japonských jmen něco tuší jen málokdo, i když se jedná o opravdu moc zajímavé téma.

 

 

Kniha je psána v angličtině, nese název Japanese Given Names: A Window Into Contemporary Japanese Society. Už s překladem názvu je potíž. Japonská daná/křestní/první/osobní jména: okno do současné japonské společnostiJ. V češtině je sousloví „dané jméno" nesrozumitelné, „křestní jméno" je sice srozumitelné, ale špatně zvolené v tom smyslu, že Japonci samozřejmě kromě velmi malého procenta křesťanů křtění nejsou, a „první jméno" je také zavádějící, protože v japonštině se uvádí nejdříve příjmení a teprve potom jméno. Možná „osobní jméno" by mohl být správný výběr, ačkoliv asi ne úplně jednoznačně srozumitelný na první pohled nebo poslech, protože se používá i pro příjmení a vůbec v širším slova smyslu. Správné pojmenování je zřejmě „rodné jméno", ale ani to není úplně vžité a pro každého jednoznačně srozumitelné. Anglické „given" odpovídá nejlépe, protože Japonci svým dětem jména sami vytvářejí, kdežto čeští rodiče vybírají z daného kánonu, případně se inspirují jmény z jiných jazyků, jmény akčních nebo jiných hrdinů a princezen, ale jméno svého očekávaného dítěte japonská jménaobvykle sami netvoří.

 

Nejprve je třeba trochu vysvětlit japonštinu, což ostatně autorka také činí v první kapitole. Když se zkrátí dlouhé vědecké vysvětlení, lze říci, že jméno se vybírá hlavně podle zvukové podoby a podle významu znaků, kterými je zapsáno. V současnosti lze volit z 2136 znaků běžného užití a dodatečných 862 znaků, které rovněž lze ve jménech použít. Čím graficky hezčí a významově zajímavější znak se vybere, tím lépe. Pokud by jméno obsahovalo znak mimo povolený seznam, nebylo by možné jej na matrice zaregistrovat. Ale i tak jsou možnosti téměř neomezené, protože povolených znaků je téměř 3000. A navíc čtení znaků nijak omezené není, proto si rodiče mnohdy vymýšlejí i zcela nové čtení jinak zcela obvyklého znaku.

 

Většinu znaků lze číst minimálně dvojím způsobem a to japonsky a sinojaponsky (převzatá čínská výslovnost znaků). A pak existuje ještě mnoho dalších, nepravidelných čtení, která jsou s oblibou využívaná právě ve jménech, aby jména byla co nejvíce libozvučná, případně aby svou zvukovou stránkou implikovala ještě nějaký jiný význam – japonština, která má otevřené slabiky, se homonymií vyznačuje a zakládá na ní četné slovní hříčky, vtipy i vzletné obrazy v poezii. Do jmen, tedy hlavně do jejich psané podoby tak rodiče mohou vkládat pomocí nejrůznějších asociací své představy např. o budoucích povahových rysech dítěte. Usilují o to, aby zvolené znaky implikovaly nějaký další význam. Obvykle nejprve zvolí zvukovou podobu a pak jméno „dotvoří" znaky a přidají mu tak další významy, dalo by se říci další rozměr ve srovnání s našimi jmény.

 

Jako čeští numerologové sčítají písmena a podle součtu usuzují na charakter nositele, děje se s japonskými znaky cosi podobného, leč nejde o abecedu, ale o počet tahů v jednotlivých znacích. Také se podle počtu tahů odhadují vlastnosti pojmenovaného.

 

Druhá kapitola se věnuje historickému vývoji od druhé poloviny 19. století do současnosti. Velmi přínosná je část o tom, jak rodiče při výběru jmen přihlížejí nejen ke krásnému významu, k estetické hodnotě a k příjemné zvukomalebnosti znaků, ale také ke společenskému významu pojmenování svých dětí, ať už v jednoduše průhledných narážkách (dva bratry pojmenovali Kunio a Mamoru = bránit vlast) nebo v souhlase se složitějšími literárními narážkami, jež je velmi nesnadno na první pohled odhalit (rodiče dají děvčátku jméno An, protože chtějí, aby byla stejně milá a veselá jako hlavní hrdinka románu a posléze filmu Anne of Green Gables). Podobné literární odkazy a výpůjčky jsou odedávna vlastní jak japonské próze tak poezii.

 

Třetí, čtvrtá a pátá kapitola společně představují jádro celého projektu: zkoumání současných jmen na základě téměř 8 500 jmen daných dětem narozeným mezi lety 2008-2014. Nejprve je zkoumána grafická a fonologická stránka, ve čtvrté kapitole je shrnuto padesát v současnosti nejfrekventovanějších znaků v ženských jménech a padesát v mužských jménech rozdělených do několika významových kategorií. Pátá kapitola pak shrnuje hlavní témata, která rodiče do jmen prostřednictvím znaků promítají, jako jsou např. naděje a tužby, roční doba, kdy se dítě narodilo, a různé společenské záležitosti. V minulosti rodiče často žádali o pomoc při výběru jména šintoistickou svatyni, jindy oslovují širší příbuzenstvo, případně si berou na pomoc jasnovidce. Dnes má na volbu jmen obrovský vliv mediální průmysl a nejrůznější komerční služby (např. časopisy pro matky, příručky, poradny, internetové databáze a aplikace atp.)

 

Je velmi pozoruhodné, jak se do výběru jmen promítlo i tragické zemětřesení z 11. března 2011 v severních japonských oblastech. Teprve historie zhodnotí, jak se tato přírodní katastrofa projevila v různých oblastech života japonské společnosti, ale podkapitola o katastrofou ovlivněných jménech jistě přispěje malým dílkem do této mozaiky.

 

Šestá kapitola výstižně shrnuje výsledky, ke kterým se autorka dobrala. Po této kapitole ještě následuje obsáhlý seznam literatury a tři dodatky, z nichž první obsahuje tabulky nejoblíbenějších jmen ve třech posledních érách: Taišó, Šówa a Heisei. Tabulka je přejatá, ale velmi zajímavá a slouží jako doklad autorčiných tezí. Druhý dodatek se také úzce vztahuje k textu – jedná se o tabulky nejpoužívanějších znaků. Poslední, třetí dodatek je abecední seznam jmen podle jejich čtení rozdělený na ženská a mužská jména, což je důležité, protože nejenom cizinci, ale i Japonci samotní mají někdy problém určit, zda se jedná o ženské nebo mužské jméno a „křestní" jméno většinou slouží k tomu, aby rozpoznali, zda se jedná o ženu nebo o muže, z příjmení se to rozpoznat nedá.

 

Tady je dobré se zmínit o vizitkách. Jak je vidět z předchozího vysvětlení, libovolná tvorba jmen a snaha rodičů o co nejkrásnější a nejzvláštnější jméno, které by vyjadřovalo individualitu a jedinečnost dítěte (důsledek změn v současné japonské společnosti a zejména uvnitř rodiny) vede k tomu, že málokdo umí jméno napsat, když ho poprvé slyší od jeho majitele a není se čemu divit. A naopak, když ho vidí napsané a neslyší jeho zvukovou podobu, pouze odhaduje, jak by se asi mohlo číst. Cizinci i s poměrně dobrou znalostí japonštiny se v tomto případě nechytají vůbec. Rodilým mluvčím pomáhá každodenní bohatá zkušenost s jazykem.Proto jsou na místě vizitky, kde je jméno napsané – jestliže pak novému známému nebo známé píšete, nemusíte tápat, jak se jméno píše. A nový známý/známá při podání vizitky ochotně vysvětlí, jak se jméno čte, a proč se čte a píše zrovna takhle.


Pro lepší pochopení zajímavosti této vědecké monografie uvedu příklad ze své zkušenosti. Japonským manželům se v Čechách narodila holčička. Chtěli jí dát japonské jméno, které by navozovalo, že se narodila v Čechách, ale zároveň to mělo být japonské jméno, aby se po návratu do Japonska nelišila od ostatních dětí. Takže zvolili tři znaky, první s významem tisíc čtený „či", druhý s významem moudrost čtený „e" a třetí s významem dítě čtený „ko". Dohromady tedy dítě tisíce moudrostí: Čieko – při troše nedbalém čtení Čeko (Česko). Podobných konkrétních příkladů, čím a jak byli rodiče při výběru jména ovlivněni je v knize celkem 110 a jeden každý je v něčem jiný a tím zajímavý.

 

Na závěr ještě jednu poznámku o japonských jménech obecně. Japonci mají ke jménům trochu jiný vztah. Nikdy nebyl problém, aby si manžel, který se přiženil do rodiny vynikajícího řemeslníka nebo obchodníka, vzal jeho jméno a pokračoval v živnosti. Literáti a umělci také nelpěli na původním jménu, ale klidně se přejmenovali i několikrát za život podle toho, který učitel je inspiroval, nebo aby rozlišili jednotlivá svá tvůrčí období, případně charakter děl (jinak se pojmenovali pro své prózy, jinak pro básnickou tvorbu). Nejpopulárnější autor tzv. bláznivým básních kjóka, Óta Nanpo (1749 – 1823), proslul kromě svých básní také tím, že si liboval v různých pseudonymech: Neboke Sensei, Šihó Sandžin, Jomo no Akara, Šoku Sandžin a mnoho dalších. Slavný mistr dřevořezů Utagawa Kunisada signoval svá díla také různě: Gototei Kunisada , Kóčóró Kunisada, Nidaime Tojokuni, Fubóan, Fubó Sandžin a i jinak. A to není všechno. Nejen umělci, ale každý nebožtík dostane tzv. posmrtné jméno, jež se napíše na dřevěnou destičku. Takže jak je vidět zabývat se japonskými jmény není úplně jednoduché. Prozkoumáním a shrnutím současné praxe, jak se japonské děti pojmenovávají, udělala autorka velký kus záslužné práce. A tím, že celou studii publikovala v angličtině, ji udělala dostupnou nejenom pro úzký okruh odborníků v Česku a na Slovensku.

 

 

Ivona Barešová: Japanese Given Names: A Window Into Contemporary Japanese Society. Palacký University, Olomouc 2016, 242 s. ISBN 978-80-244-4976-0

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB