Příběh o levici /7/: O osvětě a špatném svědomí

marx leviceKdyž se kohokoli zeptáte, zda je v pořádku, že hrstka lidí má stejný majetek, jako ostatní smrtelníci na zeměkouli, odpoví vám, že je to špatné, zavrženíhodné. Když se zeptáte, zda souhlasí se stále se zvyšujícími výdaji na zbrojení, naprostá většina vám odpoví, že to nevede k míru, ale spíš k válce. Když se zeptáte, zda Evropu ochrání před přívalem uprchlíků z Jihu větší ochrana hranic, přísnější zákony, zákaz mešit, nedostanete jednoznačnou odpověď, ale většina bude souhlasit s tím, že je třeba provést taková opatření, aby lidé nebyli nuceni opouštět své domovy, kde je ohrožují války a odkud je vyhání zhoršující se nedostatek vody, sucho, neúrodná půda. Když se zeptáte, co se dá proti tomu dělat, většina dotázaných pokrčí rameny.

 

 

Předchozí části (Mojmír Grygar, autor úvah o levici, je literární teoretik a historik.):

 
Příběh o levici – expozice

Příběh o levici – peripetie /1/: Třídní společnost

Příběh o levici /2/: Zbožní hodnota času

Příběh o levici /3/: Soukromý majetek

Příběh o levici /4/: O příčinách krize

Příběh o levici /5/:Krize jako rozbuška změn

Příběh o levici /6/:  Katarze. Revoluce jako očista, nebo prokletí?

 

 

Košile nenahradí kabát
Nikdo nevěří, že by jeho účast v příštích volbách mohla blížící se katastrofu zažehnat nebo aspoň oddálit. Karty jsou rozdány, nedá se nic dělat, hlavou zeď neprorazíš. Bližší košile než kabát, snažme se aspoň u nás zlepšit, co se ještě dá.

 

Nedávno jsem si zatrhl v článku o konspiračních teoriích, obestírajících atentát na Johna Kennedyho, otištěném v The Guardian, následující odstavec: „Je stále zřejmější, že demokratická politika není s to dostát svým slibům a že svět ve skutečnosti ve značné míře kontrolují elity, které brání a rozšiřují své bohatství a moc. Koncentrace majetku je dnes nevyšší od Pozlaceného věku (Golden Age) ve Spojených státech.“ (Conspiracy theories are thriving.28. 10. 2017) Stále znovu se vtírá otázka: jak změnit situaci, která demokratické politice dovolí plnit své sliby? Čekat na vhodnou chvíli, kdy se podaří velkým revolučním skokem spoutat bohatství a moc vládnoucí elity?

 

 

Marketing, nebo osvěta?
Nemyslím, že by se nějaké vynikající marketingové společnosti podařilo získat rozhodující většinu pro zásadní společenské změny. To je vyloučeno. Nemůže jít o žádný okamžitý trik, o žádný volební zázrak. Z dějin víme, že veřejnost je s to přijmout nevídané politické a hospodářské změny, je-li traumatizována šokem, jako jsou války, revoluce, drastické klimatické změny, přírodní katastrofy. Na druhé straně změny ve vědomí lidí, připravované filozofy, teology, vědci, umělci, uspišují zrod nových režimů a systémů. Expanze křesťanství jako výkřik vzpoury bezprávných mas připravil živnou půdu pro rozpad Římské říše. Nápravná hnutí, podrývající moc katolické církve, získala dějinnou příležitost ve chvíli, kdy odrážela krizové procesy v sociální sféře. Francouzskou revoluci na konci 18. století nepřipravili pouze osvícenští právníci, ale také dlouhodobá sucha ohrožující miliony občanů ve městech i na venkově. První světová válka způsobila nejen rozpad tří monarchií z boží milosti, ale také umožnila bolševikům uskutečnit pokus o jiný společenský systém; ruští spisovatelé a filozofové již od 60. let živili myšlenku vzpoury lidových mas. Právě tak boření socialistických režimů v různých kontinentech na přelomu 20. a 21. století, prováděné americkými ekonomickými specialisty, chicagskými hochy, by nemělo úspěch, kdyby půdu pro tyto převratné změny nekypřila vojenská moc, organizované násilí. Máme čekat na nějakou „očistnou“ změnu – na velkou válku, na stamilionovou vlnu utečenců, na krvavá povstání vyloučených a zavržených zástupů nebo na hospodářský kolaps (black out) přehřátého globálního kapitalismu?

 

Snad je i jiná možnost. Podmínky pro zásadní změny by měli připravit znalci společenských procesů, specialisté v oblasti společenského vědomí, kultury, hospodářství a moci, kteří by dokázali inspirovat politiky nového typu, ne tedy lidi toužící dostat se pomocí partajní politiky do výhodných mocenských pozic. Především by však bylo zapotřebí věnovat se tomu, čemu se dříve říkalo osvěta. Je příznačné, že na fasádě vily na Vinohradech, kde Tomáš Masaryk bydlel v letech 1886–1889, byl nápis Osvěta. Masaryk jako univerzitní profesor neváhal věnovat mnoho času přednáškám a publikacím věnovaným širší veřejnosti. Jeho neúnavné šíření demokratického pojetí české historie, sociální a ruské otázky, náboženství, demokracie, postavení žen připravovalo půdu pro zásadní změny v českém politickém a veřejném životě.

 

 

Socialisté, katolicismus a papež František
Dnes bylo slovo osvěta vyškrtnuto ze slovníku marketingových ideologů, ale rádi je nemají ani mnozí katoličtí kněží, teologové, konzervativci různého ražení, protože jedním z cílů osvěty bylo a je zahánět tmu iracionálních pověr, zázraků, obskurních představ. Socialistická a ateistická osvěta 19. století a období První republiky vykonala na tomto poli mnoho práce. Na šíření racionálního pojetí člověka a světa socialisté sametového období, bohužel, jakoby zapomněli. Někteří jejich lídři dokonce hledali a hledají útočiště v katolické víře, ve straně prý vznikla katolická platforma – co by tomu asi řekli staří sociálnědemokratičtí politici, kteří viděli v jednotě církve a vídeňského dvora zásadní překážku demokracie a sociální spravedlnosti; co by tomu řekl Masaryk, na kterého v roce 1906 skupina tři sta šesti katechetů podala hromadnou žalobu za urážku na cti? A je jisté, že J.V. Krejčí, Emil Svoboda a další Masarykovi přátelé a stoupenci z ateistického hnutí by tento obrat odsoudili jako krok zpět ke starým rakouským pořádkům. V této souvislosti stojí za to připomenout rozhodnutí komunistické moci, která v roce 1952 zakázala Volnou myšlenku, sdružení bezkonfesijních, pod záminkou, že „jitří city nábožensky založených spoluobčanů“. Zdá se, že tento argument našel úrodnou půdu i v řadách polistopadových socialistů. Nejenže se nevzepřeli proti církevním restitucím, které učinily z minoritní instituce nejmocnějšího hráče na hospodářském poli, ale také bez povšimnutí přenechávali základní ideologické vlivy, jimiž se církev dnes a denně prezentuje na současné politické a kulturní scéně. Z řad socialistů jsem nezaslechl kritické slovo o takových událostech, jako jsou slavnosti na Velehradě, zpětně rekatolizující Kontantina a Metoděje, východní šiřitele křesťanství, které vyznavači Říma násilím vyhnali z našich končin; jako je pronikání sudetoněmeckého pojetí českých dějin, podporované lidoveckými i jinými pravicovými politiky (Bělobrádek, Herman, Schwarzenberg, Nečas); nebo splynutí české státnosti s katolicismem – z postavy, nebo spíše z mýtu sv. Václava vyvozují naši preláti nadčasovou ideu české státnosti, zatímco Bernt Posselt, představitel Sudetoněmeckého spolku, vidí ve sv. Václavovi symbol nedílné jednotu Čechů a Němců ve společné vlasti Böhmen. Aby bylo dobře rozuměno: nejde o víru, ale o církev, nejde o duchovní principy, ale o rituály a majetky. Evangelium, které vzniklo v době otřásané permanentními válkami, sociálními krutostmi a předsudky, obsahuje nebezpečný náboj vzpoury chudých a zavržených, princip radikální vzpoury proti nerovnosti, otroctví, zvůli moci. Na toto dědictví tak či onak navazovali utopičtí i osvícenští rebelové a snílci o nové společnosti. V dnešní době globálního kapitalismu však sotva kdo věnuje pozornost Tolstého náboženským úvahám, za které byl vyloučen z pravoslavné církve (ani stoleté výročí jeho smrti nepřimělo patriarchy zrušit tmářský verdikt), a sotva kdo si troufne argumentovat myšlenkami, které Leonard Ragaz, švýcarský teolog, vyjádřil v knize Od Krista k Marxovi a od Marxe ke Kristovi. Také nevidím snahu našich katolických prelátů a teologů do důsledku přijmout a uvést do praxe poselství papeže František, který ve svých encyklikách tvrdými slovy vznáší žalobu proti protagonistům dnešního kapitalismu, této novodobé podoby starozákonního kultu Zlatého telete.  

 

 

Národ jako výmysl?
Hned po sametovém převratu se stala národnostní otázka bezmála strašidlem na hradbách. Snad v žádné postsovětské zemi se nevyrojilo tolik předsudků a útoků proti vzahu občana a státu k národním tradicím. Heroldem tohoto nihilismu byl historik Dušan Třeštík, který prohlásil národ za výmysl vzdělanců, za pouhou ideologickou konstrukci poplatnou době; k čemu je dnes tento výmysl, ptal se, když existuje moderní občanský princip vyjadřující demokratická práva všech obyvatel daného teritória. Někteří postmoderní filozofové a publicisté  opírali své útoky proti národu a národnímu státu o falzifikaci: pojem národa zúžili na etnický a rasový základ. Podle toho Němci, jako Miroslav Tyrš (Friedrich Tiersch), zakladatel Sokola, nebo Josef Wenzig, libretista Smetanových oper, nemohli být českými vlastenci. Silný úder tomuto zmatení pojmů uštědřil nápor přistěhovalců; ukázalo se, že národní základ České republiky není připomenut v ústavě; autoři tohoto základního zákona se netají tím, že pojem národa je překonaný. Zdá se, jako by o existenci nebo neexistenci národa rozhodoval soud. Myslíte si, že si vymýšlím? Pokus Katalánců o samostatnost již před deseti lety napadl madridský soud, když verdiktem popřel existenci katalánského národa. Falzifikací je také záměrná záměna pojmů: vlastenectví se vydává za nacionalismus. (V životní praxi si lidé ovšem dobře uvědomují rozdíl mezi spořivostí a skrblictvím, odvahou a ztřeštěností, opatrností a zbabělostí.) 

 

 

Jak uniknout z klece reklam a médií
Namlouvají nám, že občan jako klient je svrchovaným pánem, on sám rozhoduje o tom, co si koupí, co se mu líbí, v co věří, koho volí. Víme, že většina lidí není tak svobodná, jak se domnívá – denně, od rozbřesku do večera, když na to přijde, třeba i celou noc, jsme v objektivu záměrné palby reklamy, zábavy, informací. Osvícený člověk se lecčemu může vyhnout a mnohé podrobí kritickému rozumu, ale nezabrání masovému působení tisíců bilbordů, reklam, klipů, které se na nás hrnou ze všech stran a úspěšně lidem brání dostat se ke spolehlivému zdroji zpráv. Odvádění pozornosti od zásadních věcí nabylo v dnešní době apokalyptických rozměrů. Jak může být dnes zákazník, spotřebitel, čtenář, divák – pánem?
Nedávno jsem si v antikvariátě koupil knihu, z které vypadl leták vydaný u příležitosti Sjezdu Československé sociální demokracie v září1933. Stojí za to ocitovat z něho několik slov: „Vážený soudruhu – soudružko!  Do sjezdové mapy na spisy vložili jsme pro Vás mimo poznámkového bloku a propagačních letáků III. svazek dr. Zd. Tobolky ,Sborník věnovaný dějinám dělnického hnutí a socialismu'.“ V letáku se dále nabízejí další dva svazky sborníku – „získáte celé dílo, které nemělo by chyběti v žádné soukromé ani organizační knihovně“. Nevím, zda se v polistopadové době na sjezdech České straně sociálně demokratické rozdávaly, doporučovaly nebo prodávaly knihy, které by členům připomínaly dramatické boje za práva dělnické třídy, za spravedlivější sociální řád. Asi ne, protože jinak by se tato strana nepodílela na obnově a posílení neoliberálního režimu s takovou ochotou a úslužností. Dodnes si lídři této strany pochvalují účast na privatizaci bank, továren a přírodních zdrojů, dodnes se nezříkají politické a právní korektnosti při schvalování církevních restitucí, dodnes si nevyčítají pasivitu při prosazování sociálního bydlení, ani odpovědnost za rozkolísání principu bezplatného školství, zdravotní péče a penzijního zajištění. Přičtěme k tomu prohřešky členů, a někdy i těch nejvyšších, proti řádné správě veřejného majetku, proti zájmům státu jako ochrany společného majetku, zejména přírodních zdrojů, které nemohou být vydány všanc soukromému obohacování.

 

Osvětu nelze nahradit krátkodobou předvolební propagandou. Pravicové strany mají v tomto případě výhodu – chrání zlaté pravidlo kapitalismu: ať se nikomu nekladou do cesty žádné překážky při sebeobohacování. Podnikatelská činnost se nemusí ospravedlňovat, Friedman, ideolog neoliberalismu, prohlásil, že společenská odpovědnost podnikání spočívá v tom, že vytváří zisk.

 

 

Moderní chrámy Zlatého telete
Nezdá se, že by se představitelé naší levice chystali zpytovat své svědomí, že by si uvědomovali chyby, kterých se dopustili tím, že odhodili starý prapor a tlačili se pod korouhve svých dávných protivníků. Levice postrádá sebevědomí, protože si není vědoma své nezastupitelné společenské role. Slyšíme-li ze všech stran, že hranice mezi pravicí a levicí už neexistují, platí to jen, srovnáváme-li předvolební hesla stran platná po jednu dvě sezóny. Programy socialistů a přidružených skupin (pokud vůbec na nějaké principiální a dlouhodobé manifesty vůbec narazíme) zůstávají paradoxně daleko za kritikou globálního zla, kterou najdeme v papežových encyklikách. František, hlásící se k odkazu bosáka a provokatéra z Assisi, odsuzuje světový kapitalismus jako ztělesnění zla, převtělení kultu starozákonního Zlatého telete. Pravicoví publicisté jej za to stíhají nevybíravými útoky, ale nevidím, že by se jeho poselství u nás setkalo s očividnou odezvou. Vedoucí pravicové strany na Západě naproti tomu si dobře střeží a bohatě platí své thing–tanky, svá mozková centra, propagační instituce, nadace a kluby. Nástup reaganovsko–thatcherovského bezbřehého působení neviditelné ruky trhu umožnila neoliberální ideologie, kterou po válce zahájila elitní Mont Pelerin Society. Dnes se této činnosti věnují desítky a stovky různých organizací, vědeckých ústavů, knihoven, nadací, soukromých klubů, časopisů, rozhlasových a televizních stanic, podporovaných lidmi z nejbohatších podnikatelských a politických kruhů. Jména, jako Rockefellerové, Kochové, Goldman Sachs (stejmojmennou banku nazval novinář Matt Taibi „upírem ohrožujícím lidskost“), Soros, Clinton, Gates a mnozí další. Byla by to zbytečná, řečnická otázka, kdybychom se ptali, proč bilionáři v Sillicon Valley podporují desítky vědeckých ústavů a univerzit.


Situace v Evropě není jiná. Stačí se seznámit s rozsáhlým odborným a propagačním zázemím dominantní německé strany CSU, abychom si uvědomili, za jakých nerovných podmínek se bude vyvíjet úsilí o zásadní přestavbu globálního kapitalismu. Systematická „výchova německého národa (Volk) v duchu křesťanských principů“ je podporována Akademií pro politiku a současnost (Zeitgeschehen) a Fórem pro podporu vědy a vědeckého politického poradenství. Na tyto základní instituce navazují další vědecké ústavy, které mají svá lokální centra a nadace ve Spolkové republice i v Evropě  a v USA. Strana, zřejmě i s přispěním státu, platí 30 projektů zaměřených na styk s vládami i nevládními organizacemi. O tom, jakou roli tu hraje například Adenauerova nadace, jsme se mohli přesvědčit v době ukrajinské krize v roce 2014.


Žádné politické hnutí nemůže získat podporu veřejnosti, nemá-li své časopisy, rozhlasová a televizní vysílání. Protože naprostá většina médií, dokonce i ta „veřejnoprávní“, s naprostou samozřejmostí podporují pravicové postoje a v diskusích vystupují proti všem hlasům, které by mohly narušit politickou korektnost, kritici kapitalistického systému potřebují mít své vlastní mediální prostředky. Sociální demokracie nedokázala založit a udržet ani denní, ani odborný tisk, nedokázala soustředit kolem sebe širokou obec lidí, vzdělanců i lidí nejrůznějších profesí, kteří by dokázali otevřeně a nezaujatě řešit naléhavé otázky současného společenského života.


Je ještě čas tuto situaci změnit? Podaří se sjednotit lidi dobré vůle, bez ohledu na ismy a sekty, kolem dlouhodobého projektu systémových změn?

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 21 Listopad 2017 08:51 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB