Historie jednoho (ne)vítězství

Email Tisk PDF


logo lisabobské smlouvyDeset let od jejího podpisu a dva roky od její ratifikace (či spíše kapitulačního přijetí) Českou republikou nás dělí od zrodu tzv. Lisabonské smlouvy. Tento dokument, celým názvem Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, je mezinárodní smlouva, jejímž cílem bylo zgruntu přepsat strukturu, fungování a hlavně jednotlivé rozhodovací pravomoci molochu jménem Evropská unie. Smlouva byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, Českou republikou byla ratifikována 3. listopadu 2009 a vstoupila v platnost 1. prosince 2009.

 

 


Tomuto okamžiku předcházel debakl s přijímáním tzv. Smlouvy o Ústavě pro Evropu („euroústavy"), kterou odmítli v referendech občané Nizozemska a Francie v roce 2005. Možná si ještě vzpomenete na hysterické výkřiky našich i bruselských papalášů, když se ukázalo, že ne všechny hlasy kontinentu znějí unisono pro „euroústavu". U nás došlo k roztržce mezi tehdejším premiérem Paroubkem a prezidentem Klausem. Klaus veřejně „euroústavu" kritizoval – z týchž důvodů, z jakých později odmítal spolupodepsat Lisabonskou smlouvu, tedy proto, že oba dokumenty významně snižují podíl vybraných členských států (i toho našeho) na společných rozhodováních, což činí z EU spolek nerovnoprávných, a to z podstaty popírá někdejší smysl jejího vzniku – jako společenství rovných možností pro trh i pro lidi. Jiří Paroubek se do Klause pustil (jak už to tak u nás, statečných Středoevropanů někdy bývá, ze zad, tedy z ciziny - skrze rozhovor pro Financial Times) a obvinil jej, že překračuje kompetence hlavy státu a jeho rolí je podřídit se názoru vlády, tedy Paroubkovu. Pan expremiér rychle našel spojence: třeba portugalský prezident Sampaio obratem prohlásil, že několik podobných politiků (jako je Klaus) „nám může celou evropskou integraci rozmetat". Tady je důležité ono slůvko „nám. O to totiž jde a vždycky šlo. O to, že Unie není všech, jak by se navenek mohlo zdát, ale jen „jejich" tedy úzkého klubu europolitiků, kteří vekslují s osudy kontinentu podle zájmů svých loutkovodičů. Na názor oponentní se ohled nebere, protože to zdržuje v budování této skvělé (nevímkolikáté už) říše marnosti. Jak „euroústava", tak Lisabonská smlouva byly konstruovány jako písemná pojistka této rozhodovací hegemonie, potlačení práv nesouhlasících stran, zemí či osob. Obyčejně se takovému stavu říká diktatura, a je vcelku jedno, zda je diktátorem jedna osoba, nějaké kolegium, nebo dva obrovské domy v Bruselu a Štrasburku plné poslušných úředníčků, sloužících Euro-Mogulům. Důležitý je princip, a ten je naplněn vrchovatě.


Nějaké drobné rozdíly mezi oběma dokumenty – „euroústavou" a Lisabonskou smlouvou, by se našly, ale na podstatě nic nemění – jsou jen formální. Na rozdíl od Smlouvy o Ústavě pro Evropu, která měla nahradit dosavadní smlouvy (byla to předně Smlouva o Evropské unii, která byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993, a pak původní římská smlouva z 25. března 1957 zakládající Evropské hospodářské společenství – EHS, v roce 2009 přejmenované na Smlouvu o fungování Evropské unie), Lisabonská smlouva novelizovala tyto smlouvy, které v pozměněné podobě zůstaly dále v platnosti. Většinu změn obsažených v odmítnuté „euroústavě" však přejala a inkorporovala je do svých ustanovení. Jak se říká: vyžeň čerta dveřmi, oknem se vrátí.


Smlouva totiž představuje pouze kosmetickou úpravu neschválené Ústavy EU, kterou odmítly Nizozemsko a Francie v referendech. Obsah smlouvy byl následně během německého předsednictví v Radě v roce 2007 transformován do klasické novelizace stávajícího smluvního rámce s vynecháním některých ústavních znaků. Evropští politici tuto skutečnost otevřeně přiznávají (např. Valéry Giscard d'Estaing v článku The EU Treaty is the same as the Constitution, Indepondent, 30. 10. 2007- dostupné ZDE).

 

Podstatný zálud Lisabonské smlouvy tkví v tom, že se podle ní opouští předchozí systém trojí většiny při hlasování v Radě (definované počtem států, jejich váženými hlasy a podílem obyvatelstva, který na EU představují) a zavádí systém dvojí většiny, konkrétně opouští kritérium vážených hlasů. Nový systém se začal používat na podzim 2014.


Co to znamená v praxi? Systém dvojí většiny zavádí stav, kdy pro přijetí rozhodnutí se tak musí vyslovit 55 % členských států, kteří tvoří současně 65 % obyvatel EU. Znamená to tedy kupříkladu, že tak budou moci čtyři velké země EU (např. tehdy – před Brexitem - Německo, Francie, Itálie a Velká Británie) zablokovat rozhodnutí Evropské rady (složené z hlav států nebo premiérů členských zemí), nebo naopak prosadit víceméně cokoli bez ohledu na ostatní. Tato a řada dalších změn v kompetenčních otázkách činí dokument v klacek v rukou silných proti slabým.


Že se jedná o dokument zavádějící a legitimizující nedemokratickou praxi, se ukázalo ještě před jeho přijetím, při ratifikacích. Zejména dobře vidět to je na příkladě Irska. Tam se konalo 12. června 2008 referendum, jímž nebyla Lisabonská smlouva schválena. Irsko se následně stalo terčem tak důkladné politické a mediální masáže zahrnující všechny formy nátlaku a vyhrožování, až se podvolilo a uspořádalo druhé referendum. To proběhlo 3. října 2009. Účastnila se jej jen o málo víc než polovina oprávněných voličů a z nich dvě třetiny byly pro smlouvu a třetina proti. Jednoduchou matematikou se můžeme domnívat, že doma zůstali především odpůrci přijetí smlouvy, ale to je riziko demokracie. Volby a referenda nebývají povinnými akty. Problematický je tedy vlastně ani ne tak výsledek druhého irského referenda, jako fakt, že se pod nátlakem zvenčí vůbec konalo. Nálada v euroinstitucích byla tehdy tak vyhrocená, že se zdá být pravděpodobným, že by se v Irsku hlasovalo prostě do té doby, než by byl vynucen souhlas. Euro-Mogulové už nechtěli další blamáž jako s „euroústavou", a tak konali nedemokraticky, tedy diktátorsky. Tím ovšem vetkli do podstaty dnešní Unie bacil, který je neléčitelný. Precedens totalitního rozhodování o jiných, méněcenných.


Příkladný byl také vývoj u nás. Zatímco „euroústavu" se – tehdy ještě s přičiněním dříve konzervativní ODS – podařilo rozmetat, Lisabonskou smlouvu jsme přijali díky pragmatickému kapitulantství téže strany, jejího vedení a velké části zákonodárců (čest výjimkám, jako byli pánové Kubera, Pakosta, Škaloud, Jirsa atd., poslankyně Páralová dokonce kvůli zradě ODS na svých voličích stranu opustila). 18. února 2009 dala souhlas s ratifikací Lisabonské smlouvy Poslanecká sněmovna. 6. května 2009 pak i Senát.


Prezident Václav Klaus pro podpis ratifikace vyžadoval výjimku (formou dodatku) z Listiny základních práv EU, která podle něj zaručí neprolomení Benešových dekretů. Šéf Sudetoněmeckého landsmannschaftu (a europoslanec) Bernd Posselt jeho aktivitu jedovatě aplaudoval ve vyjádření pro Sudetendeutsche Zeitung (29. 10. 2009): „Klaus naší věci pomohl, protože se o nás, sudetských Němcích, a o rasistických Benešových dekretech diskutuje v celé Evropě tak jako nikdy předtím." Posselt nazval českou hlavu státu „nacionalistickým egocentrikem". Už to samo o sobě je do nebe volající hulvátství, vyzrazující nejen na Posselta, ale v jeho osobě na celou Unii a její vrchnostenské fungování, jaká práva jsou tu přisuzována odlišným názorům a menším zemím. Konečně o čem jiném je nekonečná, už léta trvající a nedávno opět oživená debata o „dvourychlostní Evropě"?


Ústavní soud České republiky 3. listopadu 2009 konstatoval, že (právě některými zákonodárci z ODS) žalované části smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, všechny další návrhy odmítl a v odůvodnění naznačil, že prezident musí smlouvu neodkladně podepsat. Což se pak stalo. Téhož dne prezident Václav Klaus Lisabonskou smlouvu svým podpisem ratifikoval. Zároveň vyjádřil ostrý nesouhlas s formou, kvalitou i obsahem rozhodnutí ústavního soudu a prohlásil, že vstoupením smlouvy v platnost „navzdory politickému názoru Ústavního soudu, Česká republika přestane být suverénním státem".(jeho vyjádření lze číst např. ZDE)

 
Od toho data naše země pozbyla zbytků suverenity, stala se vazalským územím řízeným „neviditelnými" zájmy ze zahraničí, sama struktura evropských institucí tento fakt jen potvrzuje: Evropský parlament je jediný parlament na světě, který nemá právo na zákonodárnou iniciativu, nesmí navrhovat zákony – pardon: směrnice , nýbrž je pouze musí nikým nevolené vládě – pardon: komisi – bez dalšího schvalovat, když se tak rozhodnou převažující kluby evropských socialistů a lidovců. Každý nesmysl, který vzejde z útrob této mocenské mašinérie, musí být „harmonizován" – pardon: bez práva na diskusi přijat – právními systémy členských zemí. A to všechno úhledně zabaleno do desek s nápisem Lisabonská smlouva (zbavující nás zbytků práv, kromě práva mlčky souhlasit), se dnes nazývá evropská „demokracie". Je to však, jak to kdysi trefně nazval spisovatel Benjamin Kuras, spíše demokratura.


Ano, tato demokratura „zvítězila" ve svém tažení k absolutní moci. Je to však, řečeno po klausovsku, evidentní ne-vítězství. Neboť je v něm uložen genus příští nevyhnutelné porážky. Tedy rozkladu. Unie jako soubor zemí stejných práv byl krásným snem demokratů po 2. světové válce. Unie dneška je totalitní monstrum stojící na zákazech a příkazech.


Virus totality se šíří od hlavy k nižším mocenským „údům", jak vidíme například v současném Španělsku, kde touha lidi jedné tamní gubernie, Katalánska, vyjádřit se k budoucnosti své domoviny, vyvolala ze strany nadřízených (či spíše nadřazených) centrálních orgánů jen brutální policejní a justiční zvůli, zatýkání politických odpůrců a mohutný příval propagandy, to vše nikoli nepodobné období před rokem 1989 u nás. Příklad Katalánska ukazuje, že eurounijní systém stojí nikoli na důvěře v rozum a loajalitu vlastních občanů, nýbrž na podezíravosti a strachu vrchnostenských elit.


Přitom konkrétně v Katalánsku stačilo málo: dát občanům právo hlasovat v referendu, podobně jako to právo dostali před časem ve Skotsku. Skotové, volající po odtržení od britského království, se svobodně rozhodli pro setrvání ve svazku s Anglií, Walesem a Severním Irskem. Královna zvítězila, protože lidem důvěřovala a dala jim právo se vyjádřit. Jsem přesvědčen, že i Katalánci by se většinově postavili za stávající status quo a pro odtržení od Španělska by hlasovala menšina, ať už z jakýchkoli důvodů. Dnes už to nemá smysl zkoumat, výsledek referenda, kdyby se bylo uskutečnilo, se už nikdy nedozvíme, protože madridská vláda spolu s panovníkem lidové hlasování nepřipustili. Tím ovšem ne-vyhráli. Naopak. Radikalizovali Katalánce nevídaným způsobem, a tato hloupá politika, nedbající základních občanských práv, se jim vrátí jak bumerang. Jako celé Evropské unii.
Jenže už bude pozdě. Vysokou cenu za omyly mocných poneseme my všichni.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB