Vladimír I. Lenin & City Bank of New York: 100 let VŘSR (2. část)

Email Tisk PDF

 

Říjnová revoluce ilustraceJako děti jsme my, v určitou dobu narození, chodívali na lampionové průvody, recitovali básně o tom, jak se z Aurory ozval výstřel, jak Lenin revoluci ved’.

 

 

 

Tato úvaha navazuje na předchozí část: „72 hodiny pádu ruského cara: 100 let VŘSR aneb podivných 7 paradoxů“.

 

 

Vedl revoluci ale opravdu génius Vladimír Iljič či jen nájemný revolucionář téhož jména, o němž Angelica Balabanoff tvrdila, že zatímco o jeho politické činnosti patrně není pochyb, o jeho duši nemůže nikdo nic kloudného vlastně říci. Je to snad tak, že Lenin jen plnil rozkazy? Pokud ano, pak čí? Jak to, že dvořan Vladimir Uljanov, svého času poddaný Jeho Imperátorského Veličenstva, zemřel jako „chudý“ soudruh, ačkoliv mu rukama tekly „miliony“?


Naše média věc interpretují tím způsobem, že se současnému ruskému režimu nehodí vzpomínat na Lenina jako vizionáře a realizátora změn. Vždyť to byl Lenin, kdo zničil Ruské impérium, třetí největší říši v dějinách lidstva, toho času s třetí největší námořní flotilou! Je-li pravda, že Lenin není v kurzu ani v současném Rusku, stoupá šance dozvědět se něco ze zákulisí procesů, které vyústily do VŘSR.


Učiníme jakýsi kompilát názorů, které lze slyšet v ruských médiích a jimž velmi specifický tón zadává spisovatel a analytik historických událostí Nikolaj Starikov. Starikov tvoří baštu proti současným ruským „liberálům“. Podle tzv. liberálů bylo totiž v Rusku vždy vše špatné, nyní tam poměry za nic nestojí, chybou je, že Rusko vůbec existuje. Ohlédneme-li se pečlivěji, můžeme ovšem vidět, kam liberalismus přivedl Rusko před 100 lety: Ač se car 1) snažil svým kritikům vyhovět a prováděl kádrové rotace úředníků a ministrů, 2) byť dodržoval závazky vůči zahraničním věřitelům, 3) i když se snažil dokázat světu, že v Rusku nevládne živelný antisemitismus, že totiž „Kišiněvský pogrom“ byl zinscenován s cílem diskreditace carovy osoby,… přes tyto pokusy Mikuláše II. o vstřícnost se Američané a Japonci rozhodli pro zhoršení vztahů s Ruskem. Právě v této době se v Rusku začalo podezřele dobře dařit revolučním živlům. Pravý důvod USA a Japonska na Rusko nevražit nejspíše souvisí s tím, že se zlepšily tehdejší rusko-čínské vztahy, bylo to v roce 1895. Číňané Rusům umožnili výstavbu železnice v Mandžusku, jakož i zřízení vojenské základny v přístavu Port Artur, z níž měli Číňané sami užitek. Že vztahy Ruska a USA byly do té doby dobré, o tom svědčí fakt, že tyto dvě země v šedesátých letech XIX. století spolupracovaly, vymeziv se proti Anglii, která podporovala americký Jih a polská protiruská povstání. Tehdy do New Yorku přibyla Baltická expediční eskadra kontradmirála Stěpana Stěpanoviče Lesovského a do San Francisca Tichomořská eskadra kontradmirála Andreje Alexandroviče Popova. Ruské lodě měly pomoci USA v případě námořního střetu s Anglií. V roce 1892 malíř Ivan Konstantinovič Ajvazovskij stvořil obraz „Rozdávání potravin“ (amerických, pozn.), což byl svého druhu vzdaný hold USA.

 


Hledání záminky
Abychom pochopili VŘSR, je třeba ohlédnout se ještě jednou zpět, tentokrát nás zajímá rok 1905. Tento rok je klíčem k otázce, kdo platil ruské revolucionáře. Angelika Balabanoff, blízká spolupracovnice Lenina, v knize „Dojmy z Lenina“ (Impressions of Lenin) hovoří o horentních sumách, jimiž bolševici disponovali. Zdá se to být neuvěřitelné, že profesionální revolucionáři, kteří se vlastně nezabývali ničím jiným než přípravou revoluce a kteří dlouhá léta žili v zahraničí, jezdívali si po Evropě a ubytovávali se ve slušných hotelích. Zkrátka, jak to, že na to vůbec měli? Měli nejen na bydlení pro sebe a občas i rodinné příslušníky, jakož i na „rekreační“ cesty Evropou, měli hlavně dost na zbraně a samotnou iniciaci nepokojů, tedy na úplatky, korupci. Uvedené schéma se týká jak lidí okruhu Lenina, kam by patřil Krasin, Zinověv, Bucharin, Trockij, Lunačarskij, Šljapnikov, týká se i menševiků jako Julij Osipovič Martov, Pavel Borisovič Axelrod, Georgij Valentinovič Plechanov, Viktor Michailovič Černov. Tyto osobnosti čerpaly peníze nejen od ruských mecenášů typu Savvy Morozova či Nikolaje Pavloviče Schmidta (dva posledně jmenovaní záhadně zahynuli, pozn.). Mezi sponzory ruských revolucionářů patřily také tajné služby USA, Německa, Anglie a Japonska. Proč? Co je k tomu vedlo a jak to vypadalo v praxi, o tom pojednáváme níže.  

 


Chapadla bolševicko-buržoazní chobotnice. Oxymóron? Protimluv? Kdeže!
Rostoucí moc Ruského impéria v Tichomoří znervózňovala USA i Japonsko. Kišiněvský pogrom (1903) posloužil vhodnou záminkou. Ještě nedávno nadšený cestovatel po Rusku Američan Georg Kennan náhle obrátil a stal se zavilým rusofobem. Do role lítého traviče Ruska se dostal částečně na nátlak americké tiskové agentury Associated Press (AP). Kennan se přátelil s lidmi, kteří si přáli svržení samoděržaví a kteří se tento akt chystali provést cestou násilné revoluce. Mezi takto naladěnými Kennanovými známými byl i terorista Sergej Kravčinskij, spoluzakladatel anglické Společnosti (spolku) přátel ruské svobody (SAFR). Kennan tedy psal z pozice dopisovatele reportáže z ruských vězení a vyhnanství. Líčil otřesnost poměrů. Dopouštěl se přitom nepravdivého zpravodajství. Jiný cestovatel po Rusku Harry de Vindt usvědčoval Kennana z mystifikace. To však nebránilo tomu, aby Kennanovy články vycházely.


Právě Kennana je možno považovat za spojující článek mezi ruskými revolucionáři a americkým kapitálem. Kdo tahal za ekonomické nitky? Onou personou byl Jakob Schiff, bankéř reprezentující National City Bank of New York/ 55 Wall Street. Židovský magnát štědře financoval anglický Spolek přátel ruské svobody, aktivně hrál na domnělou carovu antisemitskou notu, jak se říká – přání otcem myšlenky. Organizoval toky peněz z Evropy přes New York do Tokia. Carský ministr vnitra Pleve marně zval Schiffa do Ruska, aby se ten přesvědčil, zda to, o čem blouzní ve svých článcích Kennan, je vůbec pravda. Byl to Jakob Schiff, kdo vymyslel důvod nenávisti vůči Rusku. Dezinformační moc médií byla analogická té, kterou známe z kongeniálního podání William Randolpha Hearsta (viz film Občan Kane/ USA 1941). Jacob Schiff začal naléhat na amerického prezidenta Theodora Roosevelta a ministra zahraničí USA Johny Haye. Bylo dohodnuto pustit proti sobě Rusy a Japonce, aby sféra vlivu v Pacifiku daleko přesvědčivěji spadla do rukou Spojených států. Američtí bankéři proto v předvečer uměle vyvolané rusko-japonské války poskytli Japonsku úvěr. Podílela se na něm City Bank, komerční banka New Yorku, dále hamburská banka Maxe Warburga. Japoncům půjčili ale také Němci a Angličané. Vidíme, že nejen v roce 2017 čelí Rusko „celému světu“. Bylo tomu tak již tenkráte. Nihil novi sub sole. Co ale udělali Japonci s penězi? Div se, světe, dali je bolševikům!

 

 

Kde je úřad Vladimíra Lenina? Přece v kavárnách Paříže, Ženevy a Londýna!
Evropské metropole byly nakloněny ruským revolucionářům. George Kennan svou rusofóbní aktivitou vlastně zvýšil určitou prestiž revolucionářů. Chtěli přece zatočit s tím antisemitsky naladěným carem Mikulášem. Jako slepé kuře k zrnu přišli ruští revolucionáři k určité prestiži, hlavně pak k penězům. Japonský plukovník Motodziro Akasi, bývalý vojenský atašé v Rusku, v době rusko-japonské války vojenský agent, dostal za úkol vybavit revolucionáře zdroji, dále jim dopomoci k dodávkám zbraní a k jejich transferu do Ruského císařství.


V září 1904 se konala konference představitelů třinácti revolučních organizací v Paříži. Na této konferenci Pavel Miljukov (SDDSR Ruska) přiměl bohatého průmyslníka Charlese R. Craneho, aby se stal investorem do ruské revoluce. Crane proslul tím, že financoval Slovanskou epopej Alfonse Muchy, dále pak tím, že se později stal obdivovatelem Adolfa Hitlera. Tato konference usoudila, že je v zájmu věci, aby Rusko prohrálo válku s Japonskem. Stát se tak mohlo jen potud, pokud Impérium oslabí vnitřní válka, tedy revoluce. 


V dubnu 1905 se odehrával III. sjezd strany bolševiků v Londýně, paralelně probíhal slet menševiků v Ženevě. Japonští agenti hojně obědvávali či pili kávu s ruskými revolucionáři jak v Paříži a Amsterdamu (schůzky Plechanova se Senem Katajamou, japonským revolucionářem), tak londýnském hotelu Charing-Cross (kolaborantský kněz-provokatér Gapon, Nikolaj Jevgenijevič Burenin a agent Motodziro Akasi) tak Ženevě, kde pobýval Lenin poté, co dobrovolně opustil Rusko. Zjednodušeně řečeno: Japonci si oblíbili Lenina, dávali mu peníze, budovali v Rusku pátou kolonu, přáli si ruskou revoluci, oslabení Ruska, pád carismu a vítězství ve válce s Ruskem o dominanci vlivu na Dálném východě. Proto se také Lenin v dobovém tisku vyjadřoval o ruských lodích válčících s japonskými plavidly, jako o „bečkách“.


Není ani divu, že bolševické učebnice historie líčí ruskou účast ve válce s Japonskem jako katastrofální prohru cara Mikuláše II. Pravda je, že se o žádnou katastrofu nejednalo, jak by si to možná Lenin býval přál. Rusko mělo menší ztráty než Japonci: 31 458 (Rusko) vs. 47 387 (Japonsko) – tato čísla udává Boris Cézarovič Urlanis v knize Dějiny vojenských ztrát.  Zemi nehrozil hlad, Rusko mělo dobrý průmysl i se sklízela úroda na export. Rusko-japonská válka vyústila „v nic“. Japonsko nechtělo po Rusku žádné válečné reparace. Rusko sice přišlo o jižní Sachalin, ale jen kvůli zbytečné neobratnosti diplomatů. Že Rusko na frak, navzdory porážce u Cušimy, nedostalo, tak nějak se o rusko-japonském konfliktu zmiňuje i historik Jaroslav Kosina, jehož lustrované Dějiny světové u nás vycházely koncem dvacátých let dvacátého století. Rusko a Japonsko si naopak zaplatili za vydržování válečných zajatců! Samoděržaví a ruská flotila však byly oslabeny. Američtí bankéři mohli být spokojení. Nyní rostla šance, že budoucí Rusko bez cara bude dlužit jim, nikoli hlavně Londýnu či Paříži.

 


Generální zkouška pro příští revoluci v roce 1917, aneb trochu rámusu a dost
Rusko japonská válka probíhala od ledna (února/dle nového kalendáře) 1904 do srpna (září/ dle nového kalendáře) 1905. V lednu 1905 se odehrála pověstná „Krvavá neděle“. Jde o to, že v lednu byli z práce propuštěni tři dělníci Putilovského závodu (výroba lokomotiv), jehož továrních výbor pracujících vedl odborový, veřejný a politický činitel, též řečník a prorok Georgij Apollonovič Gapon. Putilovský závod stávkoval, dělníci se dožadovali opětovného přijetí propuštěných zaměstnanců. Brzy se sociální požadavky změnily v politické. Například se žádalo, aby se církev odloučila od státu! To byla troufalá myšlenka ve státě, kde ruský císař ve své osobě slučoval světský a určitý sakrální princip (cézaropapismus).


Gapon vyprovokoval procesí, které se dalo do pochodu k Zimnímu paláci, kde vojáci spustili palbu do davu, v němž byly přítomny i ženy a děti. Musí se však říci, že procesí neposvětil církevní Metropolita, že car v tu dobu vůbec v Zimním paláci nebyl, že demonstrace sama byla zakázána, že Rusko v ten moment vedlo aktivní válku a bylo citlivější na provokace rozličného druhu. Dav ozbrojen nebyl, jeho organizátoři ano. Policie se nechala vyprovokovat, byla prolita první krev. Další události vstoupily do historie jako masakr. Zabíjeni byli neozbrojení demonstranti, kteří nevěděli, že byli zneužiti. Ve prospěch tohoto faktu svědčí to, že Gapon emigroval do Ženevy, kde se u tupláku piva scházel s Leninem či Bureninem, aby se pak ale v Londýně scházel se štědrým strýčkem Motodzirem Akasim. Japonec zprostředkovával ruským revolucionářům evropské i americké peníze, hlavně zbraně.


Zmíníme se, že „otci“ Gaponovi azyl poskytl ve svém londýnském domě David Vladimírovič Soskice, redaktor novin Free Russia. Tyto noviny byly placeny Spolkem přátel ruské svobody z amerických financí; Soskice pomohl Gaponovi napsat vlastní životopis „The Strory of My Life“ (některé anály uvádějí, že členem Spolku přátel ruské svobody byl ve své době, patrně v dobré víře, i známý americký spisovatel Mark Twain, jehož hrdinové Tom Sawyer a Huckleberry Finn žili ve fiktivním městě St. Petersburg v Missouri, pozn.). Zbraně pro ruskou revoluci proudily přes činnost ruského revolucionáře, Fina švédského původu, Konni (Konráda Viktora) Zilliacuse, jenž byl napojen na Spolek přátel ruské svobody mj. přes ruského revolucionáře Nikolaje Čajkovského, ten byl zas v kontaktu s již vzpomenutým Motodzirem Akasim. Eser Boris Savinkov ve svých pamětech vzpomíná, že Zilliacuse platili američtí milionáři. Bolševická revolucionářka Feodosie Drabkinová vzpomínala, jak Lenin pečlivě sledoval pohyb zbraní. Na tranzitu zbraní těsně spolupracovali bolševici, menševici a eseři. Za bolševiky tu byli koordinátory Burenin a Leonid Krasin (viz romány Františka Běhounka, pozn.), jenž byl jakbysmet napojen na japonskou rozvědku. Budoucí tzv. narkom (národní komisař) pro zahraniční věci SSSR byl rovněž integrován do výše popsaného procesu. Samotný internacionální revolucionář Konni Zilliacus, syn více předsedy senátu Velkoknížectví finského, reprezentoval Finskou organizaci aktivního odporu. Organizace usilovala o odtržení od Ruska. Zilliacus působil jako novinář, měl americkou manželku, pobýval v Japonsku a Motodzira Akasiho poznal ve Stockholmu. Tak se stalo, že se revolucionáři dohodli, majíce na to peníze, že se pušky pro ruskou revoluci budou kupovat ve Švýcarsku, stejně jako náboje, v Anglii se pořídí revolvery. Zbraně pak poputují do carova mocnářství přes Černé moře a Baltský záliv. Výbušnina se doručí přes Rotterdam a Londýn.

 


Velká konspirace proti Rusku byla v plenkách, ale byla, jakož i 72 dnů trvající stávka ivano-vozněsenských dělníků
14. – 15. května byla carská flotila poražena u Cušimy. 18. května se ale Japonci proti veškerému očekávání obrátily na USA, aby pomohly vyjednat mírovou smlouvu s Ruskem. To samo o sobě je zvláštní, naopak bychom čekali větší japonské sebevědomí. USA tlumočily Rusku japonské „přání“. Jisté je, že Rusko v podstatě mohlo pokračovat ve válce s Japonskem. Toho si byli revolucionáři i jejich štědří donátoři vědomi. Proto se rozhodli carovi „napovědět“ v jeho určitém váhání. V červnu vypukají stávky dělníků v Polsku a Oděse, taktéž na křižníku Potěmkin, což bylo toho času moderní plavidlo ruské flotily a bylo nežádoucí, aby se takovýto stroj zapojoval do další války s Japonskem. Když bylo v červenci jasné, že se carovi emisaři setkají v americkém městě Portsmouthu (Massachusetts) s delegací Japonska, „zázrakem“ utichá stávka oněch ivano-vozněsenských pracujících. K ruským břehům však „pro jistotu“ plují dvě lodě Sírius a Grafton nadité zbraněmi pro ruskou revoluci, pro revoluci, hlásající republiku!


23. srpna byl mezi Ruskem a Japonskem podepsán mír. Ruští revolucionáři se ukázali ještě jako zřejmě ne zcela připraveni, ruské císařství stále jako mocné. Bankéři v Americe se rozhodli pro „timeout“ Utáhli finanční kohoutky. Ruští revolucionáři se ocitly na suchu, loď Grafton do Ruska nedoplula, uvízla v mělkých vodách, a to doslova. Amerika posílila svou pozici v Pacifiku, Rusko bylo oslabeno a zdiskreditované, jeho flotila utrpěla ztráty. Značného cíle bylo dosaženo ve prospěch finanční chobotnice.


Mnohým „insiderům“ bylo více než jasné, že Rusko se svými surovinovými základnami a zlatými poli je do budoucna více než lákavou kořistí. Chybu Napoleona Bonaparta z roku 1812 však nebylo záhodno opakovat. Svět se přesvědčil, že Rusko se dá udolat jenom „zevnitř“. A tak se začala plánovat nová revoluce. Velkou úlohu v nové nikoli avantýře, nýbrž profesionální diverzi, mělo sehrát Německo. Než se tak stane, car Mikuláš II. vydá svůj „Říjnový Manifest“ (Manifest o zdokonalení státního zřízení), který pro Rusko znamenal začátek ústavnosti. Možná to byl stále týž Schiff, kdo se rozhodl nepolevovat. Kdo asi zaplatil distribuci nové provokace v podobě antisemitského hesla: „Car vydal manifest, židům zas arest!“

 


Cesta do pekel dlážděna dobrými úmysly. Nebo i úmysly jsou falešné?
Jisté je to, že ruští revolucionáři představovali vrstvu vzdělaných inteligentů, kteří oficiálně hlásali nové světové zřízení proletariátu. Ve své podstatě nepotřebovali zachovat Rusko v jeho historických hranicích, nebyl jim proti mysli ani jeho rozpad. To se stalo po I. světové válce, jíž doba byla těhotná už roku 1905. Monarchie v Rusku se rozpadla. Z tohoto hlediska byli revolucionáři zrádci a zabývali se protistátní činností. Pokud si nechali platit od Spojených států a pak, až už byli u moci, se na USA vykašlali a upřímně věřili svým ideálům – práce pro všechny, práce zaplacená podle zásluh, aby si každý mohl brát podle svých zásluh a potřeb, potud dobře. Horší by bylo, a to nyní tvrdí liberálové, že bolševikům nešlo o nic více, než o vlastní kapsy. Nabízí se tu hrůzné poznání, čím by tato varianta odlišoval charakter bolševiků od mamonu, jímž „stonal“ Jacob Schiff? Jde tedy o lidi, nebo důsledně jen a všehovšudy o ty peníze?
Ať se to zdá na tomto místě sebebizarnější, Československo vzniklo v době po říjnové revoluci 1917 proto, že na tento nápad kývly Spojené státy americké. Masaryk měl americkou manželku, měl ruskou zkušenost, československé legie byly součástí té nejpodivnější společensko-politicko-ekonomické šarády, jakou kdy viděla historie. Nejen ruské, ale i rakousko-uherské císařství nevydrželo, stejně jako německé. Jen Velká Británie si zachovala svůj monarchistický status. Bylo to kvůli Londýnské bance, která dříve, než štafetu převzal americký FED, získala magické historické právo, vybojované ve válkách a intrikami, právo emitovat peníze dle vlastních potřeb. Aby toto právo bylo potvrzeno, je třeba uvalit na ostatní obyvatele planety určitou formu vazalství. Počínaje rokem 1905 světový kapitál musel udělat něco, aby nevznikala nezdravá konkurence. 


V Rusku byl v té době velký potenciál. V carově říši se prudce vyvíjel kinematograf (Drankoff), fotografické umění (Sergej Prokudin-Gorskij), v zemi galského kohouta kulturní sféře vládl ruský balet (Ďjagilevovy Ruské sezóny v Paříži). Zkusme si představit, jak by se vyvíjel svět, kdyby z Ruska neemigroval například známý konstruktér vrtulníků Igor Ivanovič Sikorskij? Jaký by byl svět, kdyby emigranti z Ruska neměli slavné hvězdné děti, do jejichž výčtu patří například Irving Berlin, George Gershwin, Woody Allen, Harrison Ford, Sergej Rachmaninov?
VŘSR byla více než revoluce. Byl to boj o životní styl, o schopné mozky, o hodnoty, o monopol na peníze, monopol na pravdu, na jediného správného Boha… VŘSR není celkově jen ruský vynález. Procesu se účastnil celý svět, který zřejmě spunktoval socio-inženýrský experiment všech dob. V Americe se dokonce s příchodem B. F. Skinnera začalo později opatrně hovořit o inženýrství lidských duší. Některým aspektům se budeme věnovat v 3. díle k stoletému výročí VŘSR, které mělo určitou předehru a dohru. Dohrou k roku 1905 byly listopadová stávka v Sevastopolu a prosincová stávka v Moskvě. Protože americké peníze najednou nebyly, tyto stávky vyzněly naprázdno a zcela přirozeně utichly. Společně s předešlými událostmi však znamenaly, dle slov samotného Lenina, „předehru“ k Velké říjnové socialistické revoluci, která se odehrála jednou v říjnu-listopadu, v Rusku před 100 lety, v Rusku, o kterém liberálové říkají, že je to černá díra uprostřed ničeho. Je to pravda, nebo není? Čtěte příště.   

 

 

Poslechněte si:


Píseň o Krvavé neděli 1905 – Mírumilovně jsme stáli před Zimním palácem

 

 

Internacionála - rusky


AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 09 Listopad 2017 12:00 )  


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB