Atapanovy návraty k indiánským přátelům

Email Tisk PDF

 

Atapana návraty foto archiv M ZelenýNávraty jsou nádherné počiny. Vracet se na dávná místa setkání a pobytů znamená být v očekávání i nějakého překvapení. Návrat je i nostalgie, někdy i smutek a rozčarování.

Návrat je možná i pokračování.

 

 

 

A tak mě návraty k „mým“ indiánům, s kterými jsem před časem strávil mnoho času, začaly před časem lákat, i když můj přítel cestovatel Mirek Zikmund mě varoval, že spíš uvidím hrůzy, rozpady etnik, ztráty jejich kulturní identity, civilizační nápory válcující jejich pradávné zvyky a tradice, zničenou přírodu, rozvrat původního klidu. Přesto jsem neodolal setkat se s dávnými přáteli a uvidět, jak žijí, jak se mají.

 

 

Návrat I. – 2012 k Yek´wana

První návrat jsem uskutečnil u Yek´wanů na venezuelské řece Caurě. Setkal jsem se s již kovovými čluny i pomalovanými revolučními hesly, s černými balvany a skálami v peřejích Cinco mil s volebními nápisy Viva Chávez. Byl jsem z toho smutný, i když jsem to očekával. Mně však udělal radost přítel Wilmer.

 

Jeli jsme lodí z Maripy do jejich osady Boca de Nicharé, a protože se Wilmerovi právě narodil první potomek, holčička, vezl si ohromné pytle plné zásob jednorázových plenek. Byl na ně řádně hrdý. To mě opravdu dorazilo. Tento „luxus“ nahá indiánská mrňata plazící se po zemi osady opravdu nepotřebují. Kde to udělají, tam to za chvíli jako organická hmota „zmizí“ díky armádě hmyzu lezavého i létajícího. Pušky, chápu, televize, mobily nakonec také, ale Pampers? To bylo pro mě opravdu příliš. Už jsem viděl, jak se použité kusy povalují po osadě i okolí v lese, protože indiáni nemají „v genech“ způsob zacházení s umělými hmotami, které se u nich nerozloží jako organické látky, které používají tisíce let a nestarají se o jejich osud. Jsou po tisíce let naučeni, že příroda vše zařídí. S našimi vynálezy si však matka příroda nepomůže. Vidíme to i u nás doma.

 

Většina Yek´wanů však také velkou část svého času již tráví v městečku Maripá na dolním roku řeky Caurá, kde vůbec netuším, z čeho žijí. Bydlí v domcích z betonových kvádrů a s pozinkovanou střechou, která interiér přes den rozpálí do žhava. V tom se nedá spát, a tak musejí mít elektrické větráky i elektřinu, a tím pádem padají do osidel našeho trhu, do závislosti na naší ekonomice. V ní se však potácejí a čekají na dary, podpory a pomoci od státu či charitativních organizací a ztrácejí schopnost postarat se sami o sebe.

 

Blízkost naší civilizace nese i další zlo, alkohol. Basy vypitých lahví piva se povalují kolem domků s vyspávajícími opilci, kteří se občas motají mezi námi. Je to velmi smutné. Můj přítel a stařešina German Sedokowanadu German(na snímku vlevo), bývalý náčelník, se svými životními znalostmi a rozhledem to jednoznačně vyjádřil a okomentoval: „Atapano, tito muži jsou ztraceni!“ Znělo to děsně a dodnes mi to zní v uších. Je to evidentní prognóza rozpadu indiánské osady, jejíž členové neodolali masivními náporu naší civilizace s jejími zlozvyky a lákadly.

 

 

 

Návrat II. – 2013 ke Kofánům

V roce 2013 jsem se rozhodl vrátit se po čtyřiceti letech ke Kofánům na ekvádorské řece Aguariko. Náhle jsem pocítil vnitřní nutkání je zase vidět, zjistit, jak se mají, jak žijí, zda vůbec ještě existují. Vždyť všude kolem v bezprostřední blízkosti jsou těžební věže nafty, která jim po desítky let ničí životní prostředí. Oni byli tehdy v roce 1972 mou první indiánskou skupinou, kde jsem strávil jistou dobu a uskutečnil první terénní kulturně antropologický výzkum. Spojil jsem se nyní s Donaldem Moncayem v Lago Agriu, který se velmi intenzivně angažuje v boji za náhrady zničené přírody, lesů a vod, v životním prostoru Kofánů, americkou firmou Chevron. Jde o miliardy a soudní spory se táhnou roky a roky. V Lagu Agriu na mě čekal Bruce, bratr náčelníka Bolívara od řeky Salado. Osada Dureno, kde jsem prožil mé kofánské intermezzo, bylo k nepoznání. Betonová hřiště na sportovní vyžití, desítky a desítky dřevěných domků s pozinkovanými Atapana v etnické čelencestřechami, s řevem metalové muziky ze všech stran a všichni v džínách a trikách.

 

Až na dvě výjimky: Alejandro a Virgilio. Ti stále chodí v tmavomodré bavlněné kužmě s červeným šátkem kolem krku a jejich chatrče mají tradiční střechu z palmových listů. Přivítali mě, jako kdybych odešel včera. Za pár dní jsem se setkal i s Enriquem a jeho ženou K….., kterým musí být již k osmdesátce a stále žijí spolu jako manželé. Kolem nich byla snad stovka dětí, vnuků, pravnuků, atp. Neuvěřitelné! A pak jsem sjel osm hodin po Aguariku k chalupám mého velkého přítele Lorenza, který kolem sebe shromáždil své syny a dcery daleko od civilizace. Mým příjezdem byl nadšen a ubytoval mě automaticky u sebe a zahrnul mě nefalšovaným indiánským pohostinstvím. Staral se o mě, jako bych patřil do rodiny a bylo vidět, že si mě vážil jako ostatní. Byla to hotová oáza klidu, pohody a udržování tradic ve způsobu života rybářů, lovců a sběračů. To, že začali chovat želvy pro jejich vajíčka a nesbírají je už v přírodě, je velmi vhodná inovace. Potěšil mě i náčelník Bolívar, kterému tehdy bylo šest let. Stáhl sebou snad stovku Kofánů a z Durena je odvezl až sem k Río Sábalo, také daleko od civilizace. Nicméně se chová jako kapitalistický boss. Z vládních peněz buduje vodovod napojený na stavbu malé přehrady v lese, staví kovové čluny, vysekává okolí osady a všichni muži pro něj, pro vylepšování svého bydlení, pracují. Vyplácí je a vozí jim z Lago Agria pušky, mačety, ale i Coca colu, kterou mi hned nabídl. U Lorenza to byla banánová zkvašená tzetzepe, jak se na Kofány patří a sluší. Nicméně jsou zde svobodní a je to jistá varianta, jak spojit moderní svět s tradicemi. Stále jsou lovci a rybáři a žijí v pralese. Mluví o mně s nadšením a děkuje mi, že jsem se vrátil. Nepamatuje se sice na mě, ale často prý o mně slyší, jak si o mně muži vyprávějí. Neřekl o čem a proč. To jsou celí oni.

 

Vrátil jsem se zpátky do Durena, kde Alejandro právě připravoval noční pití se zásobami yagé, druhu ayahuasky. „Jsem už jediný, kdo umí yagé uvařit a s Vergiliem pouze my tento obřad udržujeme. Ostatní pijí jen pivo,“ řekl pohrdlivě a pozval mě. Byla to pro mě čest a netušil jsem, čím jsem si ji zasloužil. To nebyla žádná turistická akce, ale jejich intimní rituál. Noční obřad byl nádherný, plný přírodního mystéria a zpěvů až do rána, i když Virgiliovi při posvátném zpívání zvonil jeho mobil. Hrůza, i zde je signál!

 

Nazítří, těsně před odjezdem, jsem se dozvěděl, proč si mě tak váží a pamatují. Musel mi to ale říct běloch, syn bývalého misionáře, který zde žije. Připomněl mi, že tehdy byly zápasy a postavili proti mně nejsilnějšího zápasníka, aby mě pokořil. Jenže já jsem vyhrál, i když Kofáni jsou neobyčejně silní a svalnatí. Byl jsem tehdy shodou okolností akademický mistr republiky v judu, a tak jsem si jej oblíbeným chvatem uči matou přehodil a mrskl o zem. Aniž jsem to tušil, neobyčejně tím stoupla má reputace i sláva. Vzhledem k tomu, že se zde síla uznává jako nutná potřeba k přežití v pralesa, začali si o mém vítězném boji vykládat. A tak jsem se prý, jak mi řekl syn misionáře, stal mezi Kofány legendou a zaznamenal jsem u nich nesmazatelnou stopu. Odjížděl jsem, napříč pronikání naší civilizace, vcelku spokojen, protože jsem se bál něčeho mnohem horšího. Začali se prostě přizpůsobovat, ale ti v džungli stále loví a rybaří, stále mají svého šamana a náčelníka a stále hovoří svým jazykem. A to nejdůležitější je, že se stále cítí Kofány.

 

 

Návrat III. – 2015 – k Yawalapiti

Během roku 2014 jsem náhle pocítil jakési vnitřní volání, že se musím podívat také k „mým“ Yawalapiti, k mému náčelníkovi Aritanovi. Veškeré pokusy dostat se k nim oficielně dopadly špatně. FUNAI, brazilská státní organizace na ochranu indiánů, Fundação Nacional do Índio, chtěla na mně, jako podmínku k cestě do Národního parku, založit brazilskou firmu s několika tisíci dolary jako základní jmění. Nechtěli pochopit, že nejdu dělat žádný výzkum, protože Národní park Xingú je zcela uzavřen pro veškeré návštěvy i vědeckého charakteru, natož pro turisty či novináře. To zcela chápu a je to správné, aby se z xingúských indiánů nestal další 2015mé matce Ayrice musí být k 90„Karlův most“, jako je třeba Machu Pichu v Peru. Jenže já jsem se chystal uskutečnit rodinnou návštěvu mých adoptivních rodičů, šamana Guňitzeho a matky Ayriky (na snímku vpravo).

 

Volání bylo tak silné, že jsem na nic nedbal a nablind jsem vyrazil do Brazílie. A jak jsem se blížil k řece Xingú, věci se začaly náhle měnit k dobrému. Jako by to někdo řídil. V posledním městečku před džunglí, v Canaraně, jsem navštívil pro mě momentálně nepřátelskou FUNAI, ale jak už to tak bývá, na komunální úrovni se lidé spíš domluví než v centrále. Jak jsem se představil jako Atapana, na druhý den jsem měl odpověď po vysílačce přímo od Aritany, že mě čeká. Mnohahodinová cesta jeepem a lodí mě opět po 26 letech přivedla do maloky mého náčelníka Aritany a všichni byli nadšeni: „Atapana se vrátil,“ letělo pralesem a já jsem se zde cítil zase jako doma. Klid a pohoda, žádný spěch, opečené ryby, placky beiju, švitoření desítek neustále poskakujících dětí, zkoušení melodie dlouhých fléten, praskání ohně uprostřed maloky a bujarý smích mužů a žen dával tušit, že vše je v pořádku.

 

Aritana mě překvapil, že moje Ayrika ještě žije, což jsem ani v duchu nepředpokládal. Pro pána krále, vždyť jí musí být možná k devadesátce! A když jsem za ní vyrazil do vedlejší osady, nebyla doma. „Je přece na poli,“ dozvěděl jsem se. Její vnuk pro ni sjel na motorce a vyschlá stařenka jak věchýtek nemohla dlouho uvěřit, že to jsem já, kterému dala mé jméno. Darovala mi svoje staré, věkem otřískané sedátko ve tvaru tukana, což je pro mě hotová antikvární relikvie. Ve vedlejší maloce mi Tuvalu, sestra  Aritany, na uvítanou rozřezala ramena násadkou s dlouhými rybími zuby. Tak je to správné a všichni to ocenili. Moje již vysoké akcie jen stouply.

 

Aritana mě však překvapil ještě jednou. „Za pár dní, Atapano, jdeme na kuarup,“ což je pohřební rituál. Zachvěl jsem se a zeptal: „Za koho bude obřad?“ „No přece za tvého přítele Takumu,“ odvětil Aritana. Možná jsem otevřel ústa a vše mi došlo. Žádná náhoda, na které  stejně nevěřím, ale bylo to volání ducha před rokem zemřelého šamana ze sousedního kmene Kamayurá, který si mě velmi oblíbil. Chtěl, abych se s jeho duší rozloučil. Tehdy, v roce 1989, mě pozval dokonce do svého šamanského učení a já musel odmítnout, protože jsem se na to necítil dostatečně schopný. Nejsem dost silný a doma mám rodinu, což Takuma přijal a věnoval mi dvě masky lesních duchů Apá. A to bylo to jeho spojení se mnou, aniž jsem něco tušil.

 

V osadě Kamayurá, asi dvacet kilometrů severně, už byli všichni slavnostně namalováni, přišly stovky vyzdobených indiánů ze sousedství, z téměř všech deseti xingúských kmenů, protože Takuma byl pojem, fenomén, mocný a slavný šaman. Bohužel neměl mužského následovníka, kterým jsem měl být já, jak mi nyní došlo. Jeho syn, současný náčelník Kotoque i vnuk Mayarú byli mou přítomností tak nadšeni, že mě přemalovali na Kamayurá a nabídli mi místo v domě mužů. Zde jsem jako jediný běloch seděl se šamany, stařešiny a náčelníky z okolních kmenů Waurá, Kalapalo, Kuikuru, Nafuká, Mehinaku. Ale bylo tu i pár desítek turistů, kteří si u FUNAI zaplatili několikatisícidolarové vstupné, aby viděli nádherné tance, obřady, noční ohňové reje, zápasy huka-huka. Jak bylo vidět, dolary jsou mocná čarodějka i pro FUNAI. Byl mezi nimi i princ Joazinho Dobrzynski, slavný brazilský fotograf, bratranec mé přítelkyně princezny Cristiny z brazilského císařského rodu Bourbon Orléans e Bragança, jejichž babička byla česká kněžna Alžběta z Chotěboře a Dobřenic.

 

A tak jsem se důstojně rozloučil s duší Takumy a s Aritanou se domluvil na mém pohřebním obřadu kuarup, až to bude třeba. Se současnou situací jsem nakonec nebyl zklamán. Mladí mají sice motorky a mobily a lepší než mám já, ale jen si s nimi hrají, protože ulovit s nimi ryby ani zvěř nelze. Aritana jim navíc moudře vysvětluje od narození, že tady mají vše potřebné a dostatek: zdravé a čerstvé jídlo i pití, ženy, zápasy, tance, zábavu, legraci, svobodu. V bělošských městech by vše ztratili. Pochopili, a tak se drží doma, v pralese jako jejich dědové.

 

 

Příště o návratu k indiánům Ece´je a o tom, jak Ichahí oshi nikam nejede.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 09 Říjen 2017 12:46 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB