Příběh o levici /4/: O příčinách krize

Email Tisk PDF


marx leviceYanis Varoufakis v knize Globální Minotaurus dokazuje, že všechny dominantní ekonomické koncepce a školy Západu vnitřní rozpory kapitalistického systému zahalují. Vypukne-li krize, lidé, kteří jsou u kormidla, prohlašují, že to je nečekané a nepředvídatelné vykolejení.

 

 

 

Předchozí části (Mojmír Grygar, autor úvah o levici, je literární teoretik a historik.):


Příběh o levici – expozice

Příběh o levici – peripetie /1/: Třídní společnost

Příběh o levici – peripetie /2/: Zbožní hodnota času

Příběh o levici /3/: Soukromý majetek

 

 

Když američtí experti sdělovali v roce 2008 do Bruselu, že banka Lehman Brathers, jedna z největších v USA i ve světě, po sto padesáti osmi letech zbankrotovala, šéfové evropských financí se polekali: Ale to je přece nemožné! To se příčí všem poučkám, kterými se řídí již tolik generací ekonomů a finančníků! Máme naši ekonomickou Chartu volného trhu hodit do odpadkového koše? Podobnou neotřesitelnou víru v kapitalismus prokázal i Alan Greenspan, ekonom, který dlouhá léta šéfoval FEDu, nezávislé americké státní instituci řídící bankovní systém země. Byl znám jako vyznavač volného podnikání, kapitalismu laisser–faire, etického egoismu a odpůrce altruismu, ale když se na hladině finanční situace objevilo sebemenší podezřelé čeření, prezidenti (během 19 let vystřídal čtyři), vláda, bankéři a podnikatelé pozorně naslouchali jeho prohlášení; pokaždé je uklidnilo; to byl ostatně smysl memoranda, i když jeho věcný obsah nikdo nedovedl jednoznačně zformulovat a zhodnotit. Na tomto způsobu uklidňování, zaříkávání zčeřené hladiny finančního provozu je pozoruhodné, že se tu používá masového psychologického ovlivňování, které se vlastně neshoduje s představou autonomního pojetí ekonomické reality, protože přichází z vnějšího světa.

 

S hlasateli Pravdy a Lásky za jedině správný, většinový pohled na svět
Mocní kapitalistického světa vědí, že zhoršující se společenská nerovnost není právě příznivým psychologickým faktorem, proto do hry zapojují neuvěřitelně nákladné a účinné ideologické a propagandistické síly. Jen si vezměme všepřítomnou reklamu, kterou francouzský filozof Marc Fumaroli přirovnal k neodbytné prostitutce, jen si prohlédněme kiosky prohýbajících se pod tíhou novin, časopisů, tiskovin – najdeme-li tam dvě tři procenta publikací, které se nepodílejí na chvále majetku, peněz, sebestřednosti, úspěchu, přepychu, růstu, tak budeme rádi.
Jen sledujme denní tisk, časopisy, rozhlas, televizi – převládají články, pořady, informace, které nevyzývají ke kritickému myšlení a solidaritě, nepodněcují rozumové schopnosti, nerozšiřují základní vědomosti o systému, ve kterém žijeme, nepodporují dialog s lidmi jiného názoru, zejména ne s odpůrci nespoutaně Svobodného trhu a s hlasateli Pravdy a Lásky, ale spíše se snaží působit na naše city a předsudky ve snaze vštípit nám ten jedině správný, většinový pohled na svět. Jen si všimněme, jak jsou komentátoři a moderátoři vycepováni, aby tuto hru hráli bez jediného zaváhání; nepřehlédněme mikrofónek v jejich uchu, který nedovolí, aby zakolísali, znejistěli a aby – nedej bože! – dovolili komukoli pronést nekorektní myšlenku. Jde o velkolepé mediální ovlivňování diváků a posluchačů, ale mnozí čtenáři si to ani neuvědomují: už si zvykli, že to tak má být, že oni nic nezmění – kupují-li si noviny, platí-li rozhlas a televizi, chodí-li do kina, nedělají to přece proto, aby si nechali od někoho vymývat mozek. Koneckonců vždycky něco unikne tomu vševládnému molochu, vždycky se tam něco zaleskne, co pronikne všeobecnou mlhou a nudou. S těmito výjimkami náš velkolepý pečovatel a propagátor dobré nálady a správného myšlení samozřejmě počítá, kolísání v rámci vymezeného pole je dovoleno, vždyť tato tolerance panující moc nejenže neohrožuje, ale paradoxně potvrzuje – nejsme přece v totalitní tyranii!
Dopovězme příběh Alana Greenspana. Když byl na konci roku 2008 volán Kongresem k odpovědnosti za to, že nedokázal hospodářský krach předvídat a učinit nouzová opatření, prohlásil, že chyba vězí v tom, že se někde něco zanedbalo, že si někdo něco nevyložil správně – mýliti se je přece lidské! Pokud jde o panující systém, na tom není třeba nic měnit, ten je a zůstane jedině možný a správný. A tak se hospodářství Spojených států a přidružených satelitů znovu vydalo stejnou cestou s nadějí, že k nečekané špatné aplikaci dokonalého systému příště již nedojde nebo až po mnoha letech. S menšími periodickými krizemi se počítá – ty jaksi patří k povaze procesů, které nejsou tak zcela v lidských rukou. (Tento argument připomíná pověstné Pilátovo mytí rukou.)

Nepřekvapuje, že deprese roku 2008 nevyvolala potřebu hledat viníka, který svým špatným činem uvolnil lavinu řítící se do propasti. Obávám se, že žádného takového jedince najít ani nelze, protože nebezpečný spouštěč krize je zabudován v samém jádru kapitalistického systému. Když jsem před časem narazil na článek Roberta Reicha, How Capitalism is killing Democracy (Jak kapitalismus zabíjí demokracii) uveřejněný roku 2007, v době, kdy se už v kuloárech Wall Streetu probíraly škodlivé praktiky některých bank (bylo to jakési blýskání před bouří), byl jsem překvapen – očekával jsem, že uslyším otevřená slova do vlastních řad, článek totiž uveřejnil americký časopis věnovaný etice (!) byznysu. Dozvěděl jsem se, že viníky jsou psychopati, kteří se nepozorovaně prodrali na nejvyšší posty finančních institucí. Ale u nás o tom již řadu let přednáší a píše profesor František Koukolík; jako lékař – fyziolog nepodléhá žádným ideologickým ani etickým argumentům – na základě statistických zjištění vyděluje v populaci několik procent (5 – 10) lidí vyznačujících se úchylkou, která je, v dobrém i zlém, žene k mimořádné aktivitě. Do této skupiny patří mnozí politici, ideologové, nositelé různých poselství, podnikatelé, fanatici vědy, umění, sportu, ale i lidé vysloveně zvrácení, nenapravitelní, kazisvěti a zločinci. Je logické předpokládat, že se obecný fyziologický zákon uplatní i v amerických renomovaných bankách a finančních ústavech. Robert Reich to potvrzuje a doplňuje obšírným komentářem. Zvlášť výmluvná je jeho výstižná charakteristika místních finančních deprivantů. V jedné důležité věci se ovšem mýlí – hospodářskou krizi nevyvolala chorobná individua, egoisté, megalomani, dravci, kteří se vyšplhali na nejvyšší místa. Jednoho z nich přesvědčivě vykreslil Oliver Stone ve filmu Wall Street (1987); herec Michael Douglas, který ho hrál, vyjádřil přesvědčení o blahodárné síle zištnosti, hrabivosti a sobectví tak sugestivně, že se slogan greed is good (nenasytnost je dobrá) setkal mezi diváky s nebezpečnou pozitivní odezvou; herec dokonce považoval za nutné vystoupit v televizi s prohlášením, že ztělesnění životního kréda bankovních žraloků mělo mít odstrašující účinek, nikoho tím nemínil inspirovat. 
Robert Reich dospěl k pozoruhodnému závěru, potvrdil totiž to, co si odpůrci neoliberalismu uvědomují už dávno. Konstatoval všeobecné zhoršení situace: dřív, před sedmdesátými lety, než se Reaganova neoliberální ekonomická reforma rozjela naplno, ve finančním sektoru panovaly jiné mravy – neexistovala permanentní fluktuace pravidel, ziskových marží, kádrů, neprosazovaly se rizikové metody vázané na krátký časový úsek a na důvěrná sdělení lidé tehdy pracovali na pracovišti dlouhá léta, dobře se znali, důvěřovali si. Autor tím potvrdil klíčovou otázku: proměna systému – můžeme ji nazvat přešaltováním na vyšší rychlost nebo změnou paradigmatu – si žádala jiné, dravější, bezohlednější kádry; burzovní podnikání už přestalo být rutinou běžící podle ustálených pravidel, stalo se dobrodružnou hrou, sázkou do loterie, pokrem. Nastolený systém starší „slušné“ manažery nahradil dravčími neokony, vzešlými z poválečných vizí The Mont Pelerin Society, elitního klubu ekonomů prorokujících ničím neomezovaný trh. Chvíli to trvalo, než se pánům Friedmanům, von Hayekům, Knightům a dalším lídrům podařilo rozjet dnešní etapu kapitalistického podnikání, které se nedá nikým a ničím omezovat – greed is good!

 

Deutsche Bank a ti druzí
Otázka, proč krize roku 2008 nepodnítila diskusi na nejvyšší mezinárodní úrovni o nutnosti dnešní evroatlantický model kapitalismu ne-li důkladně reformovat (to by bylo hotové kacířství!), tak aspoň změnit některé jeho škodlivé praktiky, je spíš rétorická. Nikdo, komu se dobře sedí na vysoké větvi, si ji nebude pod sebou podřezávat. Režimní ekonomové, politici, sociologové, novináři neměli ani zájem podrobně vyčíslit negativní následky neoliberalistického hospodaření v bohatých a zejména chudých zemích. Proč by se snažili změřit míru násilí a zla, které napáchala krize roku 2008 a její následná pochybná léčba? Vybavuje se mi výstřižek s grafem hospodaření Deutsche Bank na začátku tisíciletí: v roce 2007 (!) měla rekordní zisk 6,2 biliónů eur, krize sloupek srazila do červených cifer, ztráta dosáhla téměř 4 bilionů, ale již následujícího roku se zisk zase vyšplhal na úroveň  4,5 biliónů. Vypadalo to, jako když se v bezvadném chrupu objeví díra, ale vzápětí se zase zacelí. Takže je opět všecko v pořádku. (Kdo by se divil šéfům Deutsche Bank, že od té doby tak zatvrzele hartusí na Řeky, aby rychle spláceli dluh.) Zarážejí dvě fakta: jednak, že Deutsche Bank dosáhla maximálního zisku právě v předvečer krize, a jednak, že se dokázala z propadu roku 2008 zotavit tak rychle. Vzbuzuje to údiv spojený s podezřením, které mi žádná statistika nedovede vysvětlit. Překvapuje rychlost, s jakou se banky dík mamutím státním dotacím (v USA činily neuvěřitelných 700 miliard $) dokázaly vrátit ke svým předchozím ziskům, zatímco milióny občanů, postižených dluhy a nezaměstnaností, se octlo v bídě, z které se mnohým již nikdy nepodařilo se vymanit.
V probíraných studiích jsem nenarazil na statistický obraz, který by názorně ukázal, jakou spoušť krize vlastně ve světě zanechala. Pokusil se někdo najít spojení mezi finanční, ekonomickou, potravinovou, energetickou, politickou krizí na jedné straně a barevnými revolucemi, válkami a hrozivou vlnou uprchlíků na straně druhé? V některých zemích se životní úroveň dodnes nevyrovnala. Například ve Francii kupní síla obyvatelstva byla v roce 2015 průměrně o 687 eur menší než v roce 2008; také v Anglii se dnešní průměrná mzda nevyrovná mzdě před rokem 2008. A to jsou bohaté země; o co hůř jsou na tom ty chudé! Stačí připomenout, že životní úroveň v Řecku se propadla o 25 %. Ale peněz, jak ukazují rostoucí výdaje na zbrojení, je v bohatých zemích, zejména v USA, zřejmě dost a dost. Dvě nekončící války, kterými se prezident Bush mladší snažil zničit islámské teroristy, stály americké občany zhruba 1 bilion $. Aby stimuloval zadluženou ekonomiku, snížil hodnotu půjček až k nule, založil dvě sesterské úvěrové banky, vyzval občany, aby se nezdráhali půjčit si peníze na všechno, po čem touží, aby nešetřili – zvýšený konzum přece prospívá továrnám i bankám, a v návalu euforie prohlásí, že americká společnost bude beztřídní, protože každý občan bude mít dům a auto – něco podobného si nemůže dovolit žádná jiná země na světě! Milióny lidí si vzaly půjčku na dům nebo byt, odborní poradci jim slibovali, že cena jejich nemovitostí bude stále stoupat, a za pár let jim výhodný prodej majetku umožní nákup lepšího a dražšího domu. Kdo by odolal této lákavé představě, zvlášť když byla prezentována jako projev amerického patriotismu?

 

Scházejí peníze? Zvyšme armádní rozpočet!
Základním tématem našich úvah jsou peníze a stále jenom peníze. Proto se nelze nepozastavit nad jedním volebním slibem Donalda Trumpa, v kterém peníze hrají velkou roli a který – právě tak jako daňové zákony upřednostňující nejbohatší občany nebo zrušení ochrany životního prostředí  – nemíní obětovat vnějšímu tlaku. Jde o požadavek zvýšeného rozpočtu na zbrojení. Těžko tu mohu použít slovo obrana, protože nejde o ochranu teritoria Spojených národů, ale o dvě nekonečně se vlekoucí války a o početný, po různých kontinentech rozptýlený archipel vojenských základen, jejichž udržování již celá desetiletí ujídá miliardy placené občany–patrioty. Trump, přesvědčen o tom, že evropští spojenci zneužívají velkorysosti a obětavosti Spojených států, zle jejich lídrům vyčinil a přinutil je, aby dávali víc peněz na obranu (američtí zbrojaři jsou připraveni značnou část požadovaných sofistikovaných zbraní vyrobit a dodat). Mezi evropskými politiky se nenašel žádný statečný a rozumný politik, který by Trumpovi a generálům v NATO vysvětlil, že v příští globální válce tanky, obrněné vozy, mobilní děla a jiné pozemní
vehikly nebudou hrát důležitou roli – doba motorizovaného blitzkriegu a velkých vojenských agregátů a přesunů vojsk je ta tam. Rozhodující slovo budou mít „chytré“, kybernetické, elektronické, laserové zbraně – základní rozhodování se nebude dít na bitevním poli, ale v centrech vybavených nejmodernější technikou. Velká většina dnes objednaného a  vyráběného bojového materiálu je již předem odsouzena k předčasnému stárnutí a rezivění. (Slyším oprávněnou námitku – ale ty mobilní zbraně a vozy a děla se dají dobře využít v lokálních válkách. Tam ovšem nepřítel svou technickou nevybavenost kompenzuje fanatismem sebeobětování a momentem překvapení, oněmi tajnými zbraněmi, které se nedají vyrobit ani koupit.)

 

Krize jako očistná destrukce
Krize roku 2008 byla třetí největší krizí, kterou americká společnost zažila ve své dvě stě padesátileté historii. Od té doby se kde kdo vyjadřoval o jejích příčinách, ale ve chvíli, kdy propukla, lidé, kteří třímali otěže hospodářství, politiky a ostatních oblastí společenského života ve Spojených státech, propadli panice, protože se octli tváří v tvář události, kterou nečekali. Nebyl čas na hledání příčin finančního bankrotu, bylo nutné najít okamžité řešení. Robert Reich v článku o příčinách krize ironicky poznamenal, že právě ti psychopati, kteří katastrofu způsobili, najednou vypluli napovrch jako poradci a lobbysté Obamovy vlády.
Zatvrzelí obhájci neoliberálního směru hovořili o krizi jako o očistné bouři, jako o kreativní destrukci, která nemilosrdně odstraňuje suché větve bránící stromu v růstu. Guy Sorman, jeden za skalních neokonů, prohlásil, že ti nepotřební, kteří se stávají obětí ozdravného procesu, se pochopitelně brání, ale ve chvíli, kdy jsou ohroženy samy základy společnosti, jejich protesty ztrácejí smysl. Sorman a mnozí podobní neříkají nic jiného, než co vyjadřuje starý slogan z dob nástupu gründerského kapitalismu – padajícího doraž! Obama a jeho spolupracovníci se snažili krizi soukromého podnikání léčit masivními státními dotacemi. Někteří jeho odpůrci toto řešení označili za socialistické, zcestné, neamerické. V té době Miloš Forman vystoupil na Obamovu obranu; v článku uveřejněném v The New York Time, ujistil čtenáře, že prezident naštěstí není socialistou; on, který žil v Československu, může vydat svědectví o tom, jak drasticky socialistický režim potlačuje každý svobodný čin. I u nás Obamu za masivní státní podporu soukromých bank stihly opovržlivé výtky; vzpomeňme si, jak podrážděně reagovali naši Topolánkové, Kalousci a další skalní přívrženci neviditelné ruky trhu. Naproti tomu ekonomové světového jména Paul Krugman, Joseph Stiglitz, laureáti Nobelovy ceny, navrhovali opatření, která by co nejvíc pomohla miliónům lidí poškozeným krizí. Nešlo jim o žádnou zásadní transformaci systému, ale o to, aby stát intervenoval ve prospěch těžce postiženého hospodářství. Pomoc potřebují nejen banky, ale především občané, kteří podle Karla Schwarzenberga mají tu smůlu, že, holt, neumějí plavat. Ekonomové, kteří dlouhá léta pracovali ve státních funkcích a v mezinárodních institucích řízených americkým ministerstvem financí, Obamu nabádali, aby se nedal zastrašit falešnými léčiteli krize, stoupenci drastických úsporných opatření, „jestřáby deficitu“. (V té době jsem napsal článek inspirovaný Krugmanovými argumenty, ale nenašel jsem časopis, který by jej otiskl.) Pamětníci si však pamatují, s jakou horlivostí a chutí začala naše pravicová vláda utahovat opasky chudým a nejchudším občanům. Zvlášť Karel Schwarzenberg se stal vyznavačem utahování opasků (ovšem těch druhých), a odvážně vystupoval proti populistickému volání po státních intervencích. Dokonce šel příkladem vstříc – pohotově propustil na 300 lidí, které zaměstnával.


O tom, jak levice fatálně promarnila příležitost, kterou jí nabídly samy dějiny, budeme uvažovat v příští kapitole našeho příběhu.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 06 Září 2017 08:54 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB