Příběh o levici /3/: Soukromý majetek

Email Tisk PDF

marx leviceZnámý polský sociolog Zygmunt Bauman hovoří o tekutosti dnešní společenské reality. Na první pohled je to tvrzení výstižné. Ale je tomu opravdu tak? Jak je možné, že se celková politická situace ve světě začíná podobat období studené války a že se staré propagandistické scénáře opakují?

 

 

Předchozí části (Mojmír Grygar, autor úvah o levici, je literární teoretik a historik.):


Příběh o levici – expozice

Příběh o levici – peripetie /1/: Třídní společnost

Příběh o levici – peripetie /2/: Zbožní hodnota času

 

Statistiky vývoje světového kapitálu ukazují, že od dob Reaganových ekonomických reforem v 80. letech začínají nůžky sociální nerovnosti strmě stoupat a že dosahují hodnot z let Belle Époque, kdy se na přelomu 19. a 20. století propast mezi boháči a chudáky nebývalým způsobem prohloubila jako důsledek průmyslové revoluce. Když Sigmund Freud v roce 1909 navštívil Spojené státy, na otázku, co soudí o americké společnosti, odpověděl: „Omyl." Z Vídně byl zvyklý na společenská privilegia a bídu, ale to, co viděl v New Yorku, mu vyrazilo dech. Vnější, empirické znaky návratu k růstu nerovnosti, který nastal na začátku 80. let, se samozřejmě liší od těch „klasických", kdy se přepych vystavoval na odiv, a bída dosahovala biblických rozměrů, ale statistiky ekonomického vývoje jsou neúprosné: nerovnováha mezi kapitálem a prací se začala vracet o sto let zpět a stále stoupá.
Změny politiky, sociálních poměrů, kultury, umění, životního stylu, nemluvě o vědě a technice, se během posledních stopadesáti neobyčejně zrychlily – naši prarodiče by se dnes se svými dovednostmi, zvyky, mravy cítili na holičkách, mnoha věcem by vůbec nerozuměli. Ale v supermoderní, kybernetické a globalizované společnosti se přesto vyskytuje neměnný prvek – odolává všem společenským bouřím a změnám. Je to kontinuita a stabilita zákonů, které zajišťují držení a předávání soukromého majetku. Dobře je to patrné u nás po sametovém převratu, kdy se katolické církvi a některým potomkům aristokratických rodů podařilo domoci se svého majetku, přestože jej nabyli v dávných dobách, kdy jejich předkům privilegia umožňovala získávat bohatství nejen výhodnými sňatky a válečnými výboji, ale také konfiskacemi, krádežemi a jinými amorálními praktikami. Uplynula staletí, změnilo se skoro všechno, za několik let se nevyznáte v rodném městě, máte dost co dělat, abyste udrželi své profesionální znalosti na výši, a hle – právníci determinovaní dnešní „tekutou" politickou konstelací zapřou zásadní rozdíly v jurisdikci nesouměřitelných dob, neberou v úvahu společenský vývoj a dovolávají se majetkových zákonů z časů, kdy bohyně spravedlnosti nebyla slepá a v rukou nedržela váhy, ale meč a kříž.
Základním právem člověka je rovnost lidí zajišťovat si základní věci k životu. Patří k tomu také nabývání majetku. Je ovšem základní rozdíl, získal-li někdo majetek poctivou prací, nebo dědictvím, poctivým přičiněním, nebo podvody. Dnešní „zbožštění trhu", úporná snaha o maximalizaci zisku vytvářejí, spolu s nedostatkem etických i právních zábran, příznivé podmínky pro spekulace, korupci, útěky do daňových rájů. (Nevím, do jaké míry pan Babiš při svém budování mamutí firmy porušoval zákon, ale vím, že bez existence systému, v kterém žijeme, by se on ani nikdo z miliardářů nikdy nemohl domoci takového bohatství.) Zapomíná se, že podmínkou toho, aby se majetek stal soukromým vlastnictvím, jsou společenské podmínky, které toto vlastnictví umožnilly. Odtud vyplývá, že právo na soukromý majetek je nerozlučně spjato se společenskou odpovědností. Rubem této odpovědnosti je skutečnost, že míra politické moci závisí na míře bohatství. Dokonce si toho všiml i Timothy Snyder, který je jinak specialistou na excesy východních, komunistických tyranií. S úžasem jsem četl v jeho poslední knížce Tyranie tuto větu: „Nouze [na začátku třicátých let] byla tak veliká, že občany SSSR donutila k pojídání lidského masa." Vedeni smyslem pro podobné historické zobecnění bychom mohli říci: „V dobách segregace se synci plantážníků v jižních státech Unie bavili věšením černošských mladíků." (Čtenář sám posoudí, která věta víc odpovídá skutečnosti.) Snyder trpí zvláštní ideologickou barvoslepostí nebo astigmatismem – zlé věci vidí jen na levé straně spektra. Četba papežovy encykliky Evangelii gaudium, ne tedy žádného marxistického traktátu, mu připomněla tyranii jiného typu, která je skrytá, funguje bez stranického a státního diktátu, nepotřebuje ozbrojené oddíly, zatýkání, koncentrační tábory: „Klanění se zlatému teleti dostalo novou a nelítostnou podobu v kultu peněz a diktátu ekonomie. (...) Nastoluje se nová neviditelná, leckdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje své zákony a svá pravidla." Snyderovi je však třeba přičíst k dobru, že přece jen, pod vlivem prezidentských voleb, které vynesly na povrch politika extrémní pravice, navíc zmateného a ješitného, si uvědomil hrozbu rostoucí moci oligarchů ve Spojených státech: „V současné situaci, kdy jsou majetkové rozdíly vyostřovány globalizací, hrozivost [problému oligarchie] jen narůstá." Představu, „že finanční příspěvky na politickou kampaň spadají z právního hlediska pod svobodu slova", považuje za „bizarní", a nesouhlasí s tím, „že slovo mimořádné bohatých lidí je slyšet víc než slovo ostatních lidí." Tento argument na obranu demokracie důsledně používal v předvolebním boji Bernie Sanders, kandidát otevřeně se hlásící k socialismu. V reakci na negativní výsledek voleb napsal článek vyzývající členy Demokratické strany k změně kurzu – „How Democrats can stop losing elections" (Jak mohou demokraté zabránit volebním ztrátám, The New York Time, 15. 6. ); varoval v něm před „centristickou ideologií", která přenechává iniciativu pravici: „Strana musí hlavní důraz klást na politiku jdoucí vstříc lidem, kterým nic neříká demokracie, a vrátit milióny nových voličů do politického dění. Musí být připravena čelit extrémní pravicové ideologii bratří Kochových a milionářské třídě, musí bojovat za ekonomiku a vládu, která pracuje pro všechny, a ne jen pro jedno procento."
Jde na místě uvést krátkou charakteristiku bratří Kochových. David a Charles vlastní druhou největší podnikatelskou společnost v USA, k majetku přišli přičiněním svého otce, který úspěšně obchodoval s Hitlerem i Stalinem. Vystupují jako představitelé nejkrajnější pravice; založili řadu vzdělávacích a mediálních institucí, které se snaží svými peněžními a politickými aktivitami podpořit soukromé podnikání zbaveného všech státních omezení a intervencí. Bohatými dotacemi podporují volby politiků krajní pravice. Ztělesňují „ryzí" kapitalistické podnikání podléhající pouze zájmům majitelů společností, podniků, firem, bank. Tedy tomu, co Paul Samuelson, jeden z nejvlivnějších amerických ekonomů, nazval „šíleným" systémem. Bratři Kochové nejsou jedinými americkými oligarchy, kteří podporují nejpravověrnější politické a podnikatelské aktivity. Patří k nim také u nás dobře známý György Soros. Podílel se na podpoře domácích odpůrců sovětského režimu, financoval také politické oponenty v okrajových zemích komunistické říše, mezi jinými i disidenty u nás. Po převratu mu také Václav Havel uspořádal ve Španělském sále slavnost na znamení díků za peněžitou podporu. Každý si o tom může učinit vlastní představu, ale nemělo by se zapomínat na odpůrce režimu, kteří mu vzdorovali s nemenším osobním zaujetím, ale peněžní pomoc z Ameriky i odjinud přitom považovali za nepřijatelnou. O Viktoru Orbánovi si nemyslím nic dobrého, ale jeho tvrzení, že Soros zamýšlí změnit politické poměry v Maďarsku, můžeme věřit – vždyť pro rodáka–miliardáře byl před lety i sám Orbán jen pěšákem na jeho šachovnici. Buď jak buď, kdyby byl Soros chudým kramářem na rohu ulice v Greenwich Village, nemohl by mluvit ani do místní, ani do mezinárodní politiky. Právo k tomu získal od svého majetku, ke kterému přišel pomocí obludné burzovní spekulace. Nejlepší z možných zlých systémů mu to umožnil. Exemplární případ zneužití soukromého majetku.
Můžeme považovat za náhodu, že myslitelé a náboženští reformátoři považovali za zdroj společenského zla soukromé vlastnictví? Proč Kristus, Mohamed a utopisté, jako Campanella, Bacon, Saint–Simon, Fourier, Owen, odsuzovali sociální nerovnost a proč jedni i druzí snili o světě bez boháčů a chudých? Je samozřejmě zásadní rozdíl mezi
královstvím božím a komunistickou falanstérou, ale jedno mají společné – mezi obyvateli ráje nejsou žádné rozbroje, všichni jsou na jedné lodi, nic nestojí v cestě tomu, aby se vzájemně ctili a milovali.

 

Společenské vědomí
Ideologie neoliberálního kapitalismu pojem společnost vyřadila ze hry, nepotřebovala jej; v úvahu brala pouze zájem jedince jako jediný reálný ekonomický a hodnotový faktor. Významným ohniskem tohoto ideologického směru byla od poloviny minulého století Chicagská universita; ekonomové – Frank Knight, Milton Friedman, Gary Becker a další – formulovali ekonomické, právní i sociologické principy neoliberalismu reprezentovaného Reaganem, oběma Bushi a dalšími americkými i zahraničními politiky. Popírání existence tříd, stavů, komunit sloužilo zájmům lidí, kteří měli nejlepší majetkové a zděděné vlastnosti k tomu, aby bez zábran prosazovali svůj třídní a skupinový zájem. Heslo sovětských komunistů o beztřídní společnosti, aktualizované ve chvíli, kdy se sovětská říše začala otřásat (Chruščov na poslední chvíli sliboval občanům, že se dožijí komunismu), bylo pozůstatkem utopických iluzí průkopníků „dokonalého" světa. Naproti tomu zbožštění silných jedinců, kteří jsou iniciátory a nositeli „nejdokonalejšího společenského zřízení", tj. demokratického kapitalismu (Fukuyma), je také výrazem zvrácené vize, která nad zájem společnosti jako celku klade partikulární zájmy nepočetné elity.
Levicové společenské vědomí, ať se projevuje v jakékoli podobě (zdaleka to není jen věc ekonomických a politických termínů a institucí), zájem jednotlivce vždy spojuje se zájmem celku – v různých kulturách a společenských systémech tento vztah dosahuje různého stupně závaznosti. Skutečnost, že se v asijských zemích prosazuje „kapitalismus s asijskými hodnotami" (Peter Sloterdijk), který zájem celku nadřazuje nad zájmy privilegované menšiny, je důsledkem tradičního asijského pojetí vztahu jedince ke společnosti. Ohlas tohoto východního principu nalézáme i v poselství papeže Františka; 234. paragraf encykliky Evangelii gaudium je věnován principu „nadřazenosti celku nad částí".
Na Západě, zejména v Americe, se vyvinul opačný typ společnosti preferující jedince jako nezávislého, silného, aktivního strůjce vlastního osudu. Dnes vůbec nelze předvídat, jaké životní formy v budoucnosti (spíš daleké než blízké) nahradí dnešní společenský systém, ale jisto je, že i hledání východisek z krizového stavu světového kapitalismu nebude probíhat podle předem připravených anarchistických, socialistických nebo komunistických scénářů a že společnost osvobozená od slepé nadvlády trhu a zisku bude mít v různých kulturách a civilizacích různé formy. Představovat si jeden unifikovaný společenský řád na zeměkouli znamená podléhat iluzím utopistů.
Skutečnost, že si naše společnost v polistopadové době tak rychle a bez výrazného odporu přivlastnila neoliberální doktrínu i praxi, svědčí o tom, že její průkopníci u nás využili myšlenkové, politické i ekonomické sterility předchozího režimu k tomu, aby za základ a záruku občanských svobod prohlásili tržní hospodářství zbavené všech omezení. Jakékoli pochybnosti o tomto procesu, který doprovázela masivní privatizace a devastace národního bohatství, vydávali za nebezpečné pokusy oživit, resuscitoval starý režim.
Někteří lidé mají za to, že sobectví, lpění na penězích a osobní moci je člověku dáno přírodou. To je i není pravda. Člověk se nemůže zcela vyvázat z přírodních determinací, ale na druhé straně projevil neobyčejnou snahu plně se od ní emancipovat: nevím, zda existují živočišné druhy, které by si samy tak bezohledně zhoršovaly své životní prostředí, jak to dělá člověk? Nebýt milióny let trvající kultivace, nemohl by se objevit homo sapiens, tvůrce civilizace a kultury, přetvářející a popírající přírodní zákony. Zodpovědný postoj ke světu bezpochyby vyžaduje víc úsilí, než prosté podléhání instinktům. Kultura je produktem specificky lidským; člověk ji vytvořil – ne snad navzdory přírodě, ale tím, že její impulzy a možnosti pozvedl na vyšší stupeň (Aufhebung).
Levicového člověka, nebo prostě člověka usilujícího o to, aby byl dnešní dominující kapitalistický systém nahrazen jiným, charakterizuje, stručně řečeno, omezování sobeckých zájmů jednotlivců a privilegovaných tříd. Odvaha a schopnost měnit charakter dnešní společnosti neomezované tržní směny vychází z poznání negativních vlastností systému, který tím, že drancuje přírodu a podporuje nerovnost a rozpory mezi třídami, národy a státy, zostřuje, připravuje přírodní a společenskou apokalypsu. Jeho posedlost růstem, neustálým zvyšováním technologického a hospodářského potenciálu se stává rozbuškou společenských rozporů. Proti principu soutěžení (kdo s koho) nový systém staví – princip spolupráce (jeden s druhým), proti maximalizaci zisku – úsilí udržovat spolupráci základních složek společnosti s cílem nenarušit její rovnováhu; proti kultu neomezeného růstu – aktivitu zajišťující základní životní podmínky pro většinu lidí a ochranu přírodních zdrojů. Péče o přírodu vychází z poznání, že příroda je základní podmínkou života na planetě. Moderní věda umožňuje předvídat blížící se katastrofu. Neschopnost prezidenta Trumpa respektovat mezinárodní úmluvy o ochraně životního prostředí není jen jedním z jeho omylů, je to jeho hlavní prohra, daná nevzdělaností, neschopností a neochotou vidět přírodu jinak než prizmatem podnikatelské (z)vůle. Podobá se akrobatovi, který vystupuje na provaz s vědomím, že na něho Newtonův zákon o zemské přitažlivosti neplatí.
To, co zde kostrbatě a zlomkovitě vyjadřuji, se bude asi některým lidem zdát jako
obehraná písnička nebo jako utopie a marné volání. Už si mnozí zvykli na to, že se nedá nic dělat. Představa, že nejsou alternativy, není samozřejmá – dlouhodobě a systematicky ji pěstují ti, co nemají na změně zájem. Donald Trump, ani Emmanuel Macron, jeho zdánlivý protiklad, nepřišli proto, aby změnili zásadní věci; jeden pod záminkou nekorektnosti elit, k nimž sám patří, přitahuje šrouby příliš uvolněné jeho předchůdcem, a druhý, vzdělaný bankéř, kterému nikdo neupře energii a znalosti, zasadí, zdá se, sociálním demokratům poslední ránu, Francii povede po cestě obnovy pořádku (odboráři, těšte se!) a byrokratické řízení Evropské unie posílí. Možná se mu podaří některé úkoly zvládnout nebo aspoň popostrčit, jiné odsune pod koberec nebo nějak zbagatelizuje, ale jisto je, že jeho hnutí, navzdory svému dynamickému titulu, se nepokusí sáhnout do soukolí mašinérie, která ho vynesla na výsluní. Abiturient jezuitských škol a frekventant mezinárodních bank se dobrému vychování jistě nezpronevěří.
Skutečné zásadní změny se nedají provést během krátké doby – žádná revoluce jako rychlá očistná změna se nekoná (s jakým zklamáním Sartre krátce před smrtí prohlásil, že pro revoluci ve Francii zatím nenastal čas), zato různé barevné převraty, vyvolané intervencí zvenčí, nejsou, zdá se, u konce. Příprava něčeho opravdu nového pod sluncem potrvá dlouho a může se uskutečnit jen spoluprací stran a hnutí v několika zemích. Nerozhodnou zástupy na ulicích, spíš dlouhodobé úsilí lidí, kteří se vyznají v ekonomice, politice, technologii moci, sociologii a psychologii národů a tříd. Jeden ze statečných bankovních expertů, který přede dvěma lety anonymně zveřejnil milióny záznamů firem v daňovém ráji Panamy, v manifestu hovoří o novém, elektronickém zotročení a vykořisťování lidí, a dospívá k závěru, že příští revoluce, dojde-li k ní, bude revolucí elektronickou. Nedovedu posoudit, jak by k takovému svržení systému mohlo dojít, i když beru v úvahu tvrzení Edwarda Snowdena, který říká, že ten, kdo zná klíčový kód amerických výzvědných služeb, by je mohl jedním kliknutím vyřadit ze hry. Je však
jisté, že k povalení světového molocha, leviathana nebude stačit hrstka statečných, kteří budou šturmovat Zimní palác nebo Wall Street.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 29 Srpen 2017 14:16 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB