O houfování, síle a přesile

Email Tisk PDF

dav houf ilustraceNapadlo mě, zda je houfování přirozeným pudem nebo společenskou nutností či obojím: být sám a zároveň ne sám.  

 

 

 

 

Je to prosté. Člověk je tvor společenský, potřebuje se sdílet a chce mít své zázemí, svůj houf. 
Je to vlastně kauza existenciální i společenská zároveň. Žádná konstanta, ale neustálá proměnná.
Být členem houfu znamená mnohé. Zprvu jen potřeba někam patřit, začlenit se (což je přijatelnější než registrovat se). Postoupíme o stupeň a rozevírá se iluze splněných přání a snů. Čím výše stoupáme, tím jsou nabídky lákavější: Možnost rozhodování. Mít moc. Mít vliv na veřejné mínění. Věru, není toho málo.
Z toho plyne, že máme houfy hravé i dravé, kluby i doupata, spolky, komunity, občanská sdružení, zájmové profesní organizace, a budeme-li důslední a neúprosní, tak sem zahrneme i hasiče a Český červený kříž, veškeré nadace, církve a politické strany. V umění houfovat se nejsme žádná béčka.
Když už jsme si houfy v souhrnu pojmenovali, zkusme charakterizovat. Jsou houfy těšivé jako míšeňská jablíčka nebo čistokrevní psi, trofejní jako mlčenlivá alba známek či dech beroucí starožitné exempláře. Dobrá, stará vřídla.   
Jsou houfy prestižní, kde už neznáme bratra, jelikož nejsme andělé, kterých se na špičce jehly dokáže usadit docela dost.
Houfy společensky potřebné, často opatrně honorované, čmuchavě sledované, neboť… protože tak.
Pak jsou zde houfy mohutné jako oceán a těm říkáme masy. Mám pro tento případ po ruce brilantní esej Moc bezmocných Václava Havla a obšírný text Vzpoura mas, který ve třicátých letech minulého století napsal Ortega y Gasset. I masy mají více podob. Pro zjednodušení stačí dvě: sociálně spravedlivá a vlčí (Vlkům se omlouvám, snad mé přirovnání přijmou s noblesou sobě vlastní).
Bytosti duševně líné budou omílat staré bonmoty: Řekni mi, ke kterému houfu patříš, a já ti povím, jaký jsi. Bytosti podezřívavé budou pátrat, jestli nám houf kryje záda nebo je naším štítem nebo jsme jeho zajatcem.
Zrovna jsem chtěla skončit, když mě napadlo, že člověk nemůže být definován jen jako částice v houfu. Dokonce jsem přesvědčena, že jedinečný lidský hlas je silnější než jakákoli sborová přesila. Mnozí, zejména ti životem zkušení, namítnou, že se čas od času ozve hlas, který všechno rozburácí a rozmetá jako vlna tsunami. Od toho nás ochraňujte všichni svatí.
Nemám na mysli hlas burácivý. Naopak: hlas umlčovaný, zakázaný, bezmocný. Vnímám sílu těch, kteří se ocitli mimo ochranný val. Je jich hodně, těch roubíkem ucpávaných, a přesto je slyšíme – jako když krev prosakuje obvazem. A není to poetický obraz, ale fakt: 
Zaujal mě reálný počin Českého centra Mezinárodního PEN klubu v Praze. Knihovnička PEN klubu našla svůj způsob konkrétní pomoci. Vydává texty, básně, články autorů, kteří jsou ve své zemi zbaveni možností promluvit. Řekněme, že tak rozráží trnité hloží. Jsou totiž místa, kde hloží mohutně narůstá do výšky a je hustší a hustší. Podle legendy byla z hlohu upletena Kristova trnová koruna. Nevím, do jaké míry je tato snaha halasně vítězná. Vím, že není snadná. Ti umlčovaní jsou smrtelní a někteří už k nám promlouvají z druhého břehu, ale není smrtelné to, čemu se zasvětili.
Brněnské Divadlo hudby a poezie Agadir se ujalo všech vydaných textů Knihovničky PEN klubu a postupně přidává další. Už těch naléhavých hlasů zaznělo v Brně i v Praze víc než dvacet. Znějí z Turecka, Kuby, Sýrie, Íránu, Běloruska, Tibetu, Číny, zazní ze Súdánu, Severní Koreje a dalších míst. 
Nejde o mediální zprávy.

 

Jde o hlasy volajících na poušti:

Kráčíme krvavou cestou smrti/ A hledáme rubáš, který by nám slušel/ Znovu přicházíme na svět, aby nás zasáhlo další neštěstí/ Cesta je téměř u konce/ Stojíme už nad propastí/ A bojíme se skočit. … A pak bez obav skočíme/ Je to poprvé, kdy spatříme světlo/ A naposledy, kdy máme odvahu / a můžeme se rozhodnout… říká syrský básník a oběť režimu Hosam Melhem.

 

Z jiné části světa (a bohužel už z míst, odkud se nevracíme) mu odpovídá Kurd Ahmed Aríf: Na našich čelech není žádný hřích. /Ani skvrna není./ Neskrýváme svůj kříž pod rukama./ Milujeme svůj národ, svoji zemi. / A to je ten svatý hřích./ Nikdo nám ho neodpustíRuce spoutané./ Nohy nad propastí… A se mnou brána diyarbakirská, ústa bez jazyka… Touhou po tobě mi pouta zrezivěla

 

Z Kuby se dovídáme další hrůzy: Viděl jsem mladé muže, jak si sešívají rty umazanou nití a zrezavělou jehlou…Byl to jeden z prvních zážitků v době, kdy jsem se stal vězněm svědomí. Bez ustání myslím na všechny, kteří se dál zmítají v oněch bouřlivých vodách. Osudovou hrou nepříznivých okolností mohou i zemřít. Těm mužům, nevinným lidským bytostem vrženým na okraj bytí, hrozí velké nebezpečí volá kubánský básník a novinář Jorge Olivera Castillo a dodává: Jednadvacáté století nosí brontosauří kůži,/ sandály z vysušených lián / a přebývají mu oštěpy, jimiž obětuje budoucnost…

 

Tibetská básnířka Tsering Woeser se přidává: Nechci, aby se moje báseň stala obžalovacím spisem,/ ale řekněte mi, proč mezi lidmi ve vězení je vždycky víc těch v mnišském rouše?/ To přece odporuje zdravému rozumu, všichni snadno poznáme, kde je a kde není násilí./ Vskutku jsme dětmi obryně Sringmo a svá trápení toužíme přenechat lámům a  děvčátkům. / Ať jsou biti, ať skrz naskrz prosedí podlahu vězení, dokonce ať jsou i na smrt. / Nic nevím o tom, jak trýzní jejich těla a duše,/
každou strašnou vteřinu a minutu, každý nesnesitelný den a noc./ Při slově tělo se zachvěji hrůzou,/ nejvíc se bojím bolesti, nevydržím ani pohlavek. / Zahanbena počítám, kdy jim skončí jejich nekonečné tresty./ Kolik srdcí tibetského svědomí vytrvale bije v žaláři skutečnosti!

 

Haitham Hussein se ptá, kde zůstaly naše domovy.
A co íránské básnířky, z nichž byly mnohé ve své zemi odsouzeny k trestu devadesáti ranám bičem? Jak říká jedna z nich, Bita Malakuti: Sen básníka skočivšího v zoufalství z okna. /Nechala jsem touhu po svobodě ulicím Teheránu. Další Íránka, Ladan Salami, přiznává: A já sdílím svou postel s Bohem / Tím Bohem, jenž odhalil své verše/ bez proroka.

 

Sholeh Wolpé přemýšlí: Ze světa rostou trnkové stěny, vysoké, husté a ostnaté./ Zkus se dostat na druhou stranu / a riskuj divoké trní… Není sama, která ví, že Lhostejnost je nakažlivá jako společný chlad.

 

Běloruští básníci se přidávají: A já prdím na ten váš systém a můžete si mě políbit na můj akordeon, vzkazuje neohroženě Valžyna Mortová.

Uladyimir Ňakljajev dodá: Už sežrané dál žere mol / Trouchně je dost do zásoby./ Přetrpět jenom tento bol, / Přemlčet toto období


A pravdu má Ales Razanav: Sedíme těsně vedle sebe a všichni pohromadě jedeme starou / lesní – lidskou! – cestou, jedeme na poslední soud.

 

K těm, kteří zasvětili život pravdě, patří i nedávno zesnulý Liou Siao-po, nositel Nobelovy ceny míru za rok 2010, kterou si nesměl převzít osobně. Signatář Charty 2008, čin jasně inspirován československou Chartou 77, uvězněn na jedenáct let do vězení. Proč právě jedenáct let? Na čínském internetu se tvrdí, že jedenáct let – to je 4018 dnů a Charta 2008 obsahuje 4024 čínských znaků. Tedy jeden den za každý znak, který jste v Chartě napsal, pane Liou, těch posledních šest dnů vám promineme.

A co na to Liou Siao–po? Jen tolik: Sedím na lavici obžalovaných jako nepřítel státu. Nikoho z policistů, kteří mě sledovali, zatkli a vyslýchali, žádného státního zástupce, kteří mě obvinili, ani soudce, kteří mě soudí, nevnímám jako nepřítele. Nenávist rozleptává lidský intelekt a schopnost člověka rozlišovat dobré od zlého, pocit nepřátelství může otrávit ducha národa, podněcuje krutý boj na život a na smrt, ve společnosti ničí toleranci a lidskost.

 

Nedávno svět obešla zpráva, že jste zemřel, pane Liou. Nebylo dovoleno vám v posledních dnech ulehčit, ale neumíral jste zapomenut. Čína se vašich pravdivých slov bojí, chtěla je zadusit, ale nepodařilo se jí „rozmlátit je jako střep a zahodit na smetiště“, protože za vámi stojí lidé, kteří neztratili odvahu, smysl pro pravdu a čest a nezůstali lhostejní. Sám jste řekl: Rozsudek porušuje čínskou Ústavu a mezinárodní úmluvy o lidských právech. Neobstojí před morálním přezkoumáním a neprojde zkouškou dějin. Jsem přesvědčen, že konám správně a že Čína bude jednoho dne svobodnou a demokratickou zemí. Platím cenu za to, abychom se tímto směrem posunuli, ale ani trochu toho nelituji. Již dávno jsem si vědom toho, že když se nezávislý  intelektuál postaví proti autokratickému státu, krok ke svoboděj je často krokem do vězení. Nyní ten krok činím, a tím přibližuji skutečnou svobodu.

Díky všem, kteří nemlčí před mravní bídou, nedají se zlákat lichocením ani odlákat nemilostí. Podepisují petice na pomoc ohroženým vězňům svědomí. Zvykli jsme takovým lidem říkat osobnosti. Pokud se sdružují, spojuje je mravní přesvědčení. Nejde o soucit šťastnějších nad méně šťastnými. Je ctí sklonit se před morální převahou těch, kteří břemeno vzali za nás. Volím tato slova navzdory skutečnosti, že v jistých stojatých vodách vzbudí nelibost.

 

Autorka je spisovatelka, básnířka, překladatelka a lingvistka.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 28 Červenec 2017 15:17 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB