Všude zely krátery a kvetl ibišek

Email Tisk PDF

 Korejská válka foto archivKdyž se v neděli 25. června 1950 lidé u nás probouzeli, devadesát tisíc severokorejských vojáků překročilo 38. rovnoběžku a směřovalo na Soul. Tak před šedesáti sedmi lety začala válka v Koreji. O tom, proč k ní došlo a jak se málem změnila v atomovou, píše Jan Vítek, člen Dozorčí komise neutrálních států, která po válce dohlížela na dodržování podmínek vratkého příměří. Dohled skončil a příměří je den ode dne vratší.

 

 

 

Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki bylo jasné, že válka v Tichomoří je u konce, a že spolu s ní končí také pětatřicetiletá japonská okupace Koreje. Když se 15. srpna 1945 Japonsko vzdalo spojeneckým vojskům, Sovětská armáda již překročila řeku Jalu a usilovným pochodem mířila na jih. Nic by jí nezabránilo, aby obsadila celý korejský poloostrov, protože americké jednotky se nemohly přesunout z pacifického bojiště dostatečně rychle. Stratégové v Pentagonu horečně uvažovali o způsobu, jak zastavit sovětský postup.  Plukovník Dean Rusk, pozdější ministr zahraničí, měl spásný nápad: rozdělit zemi na dvě sféry vlivu a jako dělící čáru určit 38. rovnoběžku. K nemalému překvapení Washingtonu SSSR na návrh přistoupil. Američané se vylodili v Koreji teprve 8. září.

Na podzim se do své vlasti vrátil Kim Ir-sen, bývalý kapitán Rudé armády, který stál v čele korejského odboje proti japonským okupantům. Na jihu USA představily svého muže Ri Sung-mana, který nenáviděl Japonce, před nimiž uprchl do Spojených států, ale ještě více nenáviděl komunisty, které s příkladnou horlivostí potíral po celou dobu své vlády. V září 1946 byla vytvořena Prozatimní komise OSN pro Koreu, která měla dohlížet na průběh nezávislých a svobodných voleb. Na jihu se konaly v květnu 1948 a 15. srpna byla vyhlášena Korejská republika (KR) v čele s prezidentem Ri Sung-manem. Na severu, kde zpočátku panoval odpor proti volbám,  byly narychlo uskutečněny 25. srpna a 9. září byla vyhlášena Korejská lidově demokratická republika (KLDR) v čele s premiérem Kim-Ir-senem.

Na konci roku 1948 podle vzájemné dohody odešly z Koreje jak sovětské, tak americké okupační jednotky. Na obou stranách však zůstalo několik stovek vojenských poradců. Na severu byl zaveden tuhý diktátorský systém sovětského typu založený na skalním antiimperialismu. Na jihu vznikl kapitalistický režim, spočívající ideologicky na primitivním antikomunismu.

Skluz do bratrovražedné řeži Kim Ir-sen spřádal plány na sjednocení země vojenskou  silou od chvíle, kdy se ujal moci, ale poprvé se  o nich zmínil v  rozhovoru se Stalinem  v březnu  roku 1949.  Stalin řekl “nět”, neboť  věděl, že Korejská  lidová  armáda ( KLA) je počtem a výzbrojí mnohem slabší nežli jihokorejská. Doporučoval proto podpořit partyzánské akce na jihu, jež by přiměly  Soul k diplomatickým  jednáním, anebo  vedly ke svržení režimu.

V létě  1949 začala Moskva posílat Kim Ir-Senovi značné množství těžké výzbroje, aby mohl  zmodernizovat KLA. Šlo především o tanky, katuše, protiletadlová a  protitanková  děla, dopravní prostředky pro motorizovanou pěchotu a leteckou divizi. Nebylo to zadarmo. SSSR sice měl zbraní nadbytek, ale obyvatelstvo hladovělo.  Strádající Korejci  si museli utrhnout od úst 30.000 tun  rýže, jejich základní potraviny, a poslat Sovětům je jako splátku.

Ri Sung- man rovněž zbrojil. S americkou pomocí vybudoval velice moderní vyzbrojenou armádu, která měla zhruba 60.000 mužů.  Také USA měly nadbytek zbraní na rozdávání, ale strýček  Sam  byl velkodušnější nežli strýček Joe a dával je s příkladnou štědrostí  zdarma.

Na podzim roku 1949 stály na každé straně 38. rovnoběžky desetitisíce vyzbrojených a ideologicky zmasírovaných bojovníků připravených k bratrovražedné řeži. Docházelo k častým přestřelkám a obě strany se snažily vylepšit svoje pozice náhlými přepady.  Kim Ir-sen se netajil nadějí, že  to budou   Jihokorejci,  kteří zaútočí první a dají příležitost  “smést je do moře.” Ri Sung-man  30. října prohlásil, že “nastává velice psychologicky vhodná chvíle  zahnat  komunisty  do horských oblastí a tam je nechat vyhladovět.”

 

Stalinova otočka

Kim Ir-sen po mnoho měsíců bombardoval Kreml prosbami o osobní setkání se Stalinem. Došlo k němu koncem dubna. Stalin překvapivě prohlásil, že „vzhledem k měnící se mezinárodní situaci” souhlasí s plánem  sjednotit Koreu silou,  ale pod podmínkou, že s tím bude souhlasit Čína. Udělal otočku ze  dvou hlavních důvodů.  Prvním bylo vítězství čínských komunistů nad Čankajškem v říjnu 1949. Stalin si myslel, že USA, které Kuommintag podporovaly,  dostaly  lekci, která jim vezme chuť nést finanční břímě další občanské války anebo se jí dokonce zúčastnit. Nasvědčovala tomu skutečnost, že ministr zahraničí USA Dean Acheson při vyhlášení nové americké doktríny pro Dálný východ na počátku roku 1950, řekl, že USA budou vojensky bránit  Japonsko,  Rikuské ostrovy  a  Filipíny, ale o Koreji se nezmínil. Za druhé, Sovětský svaz právě s úspěchem vyzkoušel nukleární bombu a Stalin počítal s tím, že by mohl vynést “atomovou kartu”, kdyby to bylo v mocenském zájmu SSSR nezbytné.

Mao Tse Tung přikývl na vojenskou akci v polovině května 1950. Přitom vyslovil přesvědčení, že USA, stejně jako Sovětský svaz,  do konfliktu pozemními silami nezasáhnou, protože uzavřely  dohodu o rozdělení Koreje.  “My ale žádný  takový závazek nemáme,  prohlásil,  “máme volné ruce.”

Korejská lidová armáda vyrazila do útoku v neděli ráno 25. července 1950 s 90.000 muži a 150 tanky T-34.  V pondělí večer už měla na dostřel hlavní jihokorejské město Soul. V bojích zajala deset tisíc jihokorejských vojáků.  Soul padl 28. července a  KLA rychle postupovala směrem na jih.

Mezitím Rada bezpečnosti OSN, svolaná narychlo na návrh USA, přijala resoluci, která žádala členské státy,  aby “poskytly veškerou pomoc potřebnou k odražení ozbrojeného útoku a k nastolení  míru a bezpečnosti v celé oblasti.” Americkému ministrovi zahraničí Deanu Achesonovi se ji podařilo prosadit proto, že Sovětský svaz v té době trucoval a bojkotoval  OSN.  Tak se stalo, že USA mohly zasáhnout do konfliktu pod praporem Spojených národů.

 

McArthur měl prst na atomové spoušti

USA  nejdříve zasáhly  letecky z japonských základen a  postupně posílaly muže a materiál. Severokorejský parní válec byl zastaven zásluhou První brigády Marines na obvodu přístavu Pusanu. Tam se počátkem září fronta stabilizovala. Když se KLA chystala k rozhodnému úderu, vrchnímu veliteli sil OSN generálu MacArthurovi, vítězi v Pacifiku v druhé světové válce, se podařil geniální manévr: s flotilou 230 lodí napadl přístav Inčon, dobyl jej v dvoudenní bitvě a na pevninu se vylodily čerstvé americké jednotky z Japonska, jejichž úkolem bylo  přetnout poloostrov a uzavřít  zásobovací  a ústupové cesty KLA. Náhlá hrozba obklíčení způsobila v řadách Severokorejců obrovskou paniku a přiměla je  ke zmatenému ústupu, při němž byli neustále bombardováni americkými letouny. Koncem září se Američané octli na 38. rovnoběžce a vznikla otázka,  zda jít dal nebo se zastavit. Prezident Truman nakonec souhlasil s  MacArthurem, že je třeba využit jedinečnou příležitost sjednotit Koreu pod vládou Ri Sung-mana a dal příkaz k pochodu na sever pod podmínkou, že americké jednotky se příliš nepřiblíží mančurské nebo sovětské hranici.

Koncem října  MacArthur stanul před řekou Jalu a žádal o povolení,  aby ji mohl překročit. Truman odpověděl, že by to byla „špatná válka, ve špatnou chvíli se špatným nepřítelem.”  Ale pak nastal zcela nečekaný, dramatický obrat: prvního listopadu do války zasáhly jednotky Čínské lidové armády (ČLA). Během několika dní zcela zničily jihokorejskou Druhou divizi a způsobily nesmírné ztráty Američanům. V jednu dobu Číňané přerušili palbu, jako by chtěli vyslat signál: neútočte, přes nás nepřejdete. MacArthur si však klid zbraní vyložil jako slabost a zahájil  protiofenzivu. Domníval se, že má  proti sobě sto tisíc Číňanů, ale bylo jich nejméně třikrát tolik. Útok ztroskotal. Američane a Jihokorejci se dali na útěk. Zachoval se o tom památný výrok plukovníka Charlse Smitha: Neustupujeme, útočíme jiným směrem.

Přes zimu se fronta stabilizovala.  Prvního dubna 1951 ČLA zahájila velkou jarní ofenzivu s více jak 600.000 muži. Mac Arthur navrhl použít proti Číně atomové zbraně, překročit Jalu a obsadit Pekin. Byl prvním (a také posledním) americkým generálem, který měl prst na atomové spoušti.  Nebezpečí vzniku nukleární války bylo skutečné a bezprostřední, protože za Čínou stála nová atomová velmoc, Sovětský svaz.  Prezident Truman nechtěl provokovat Rusy, a navíc nedůvěřoval  MacArthurovu kovbojskému charakteru. Proto ho 11. dubna  odvolal a nahradil generálem Mathew Ridgwayem. Tomu  se po krvavých bojích podařilo zastavit  čínskou ofenzívu na obranné linii na sever od Soulu.

 

Dva roky průtahů

Truman pochopil, že vojenské sjednocení Koreje není možné. Stalin dospěl ke stejnému názoru.  Nicméně všechno záleželo na ČÍňanech, kteří už vyslali do Koreje 900.000 vojáků a další měli v záloze za řekou Jalu. Mohli pokračovat v masových útocích dlouhou dobu s reálnou nadějí na vítězství.  Mao Tse tung si  však uvědomoval, že s odchodem MacArthura plány na atomový přepad  nezmizely se stolu amerického generálního štábu. Koncem dubna dal rozkaz, aby se čínské jednotky  zastavily zhruba na 38. rovnoběžce.

Rozhovory o zastavení palby začaly až červenci 1951. Táhly se  dva roky a po celou tu dobu  se bojovalo. Obě strany používaly válečné akce jako prostředek nátlaku při jednání. Kvůli drobným uzemním výhodám, kótě zde, výšině tam, umíraly stovky vojáku denně. Ale hlavním  jablkem sváru byla budoucnost desetitisíců severokorejských  zajatců. Většina z nich se nechtěla vrátit a bouřila se proti násilné repatriaci.

Dohoda o příměří byla podepsána až 27. července 1953 ”v zájmu zastavení korejského konfliktu, způsobujícího velké utrpení a krveprolití na obou stranách, a za účelem uzavření příměří, které zajistí naprostý konec nepřátelských akcí  a všech zásahů ozbrojených sil v Koreji  do té doby, než dojde k mírovému uspořádaní.¨

Nejožehavější  otázka smluvního uspořádání spočívala v tom, jak zabezpečit, aby žádná válčící strana nemohla zneužít klid zbraní k posilování svého vojenského potenciálu,  který měl být zmrazen na úrovni jaká byla při zastavení palby. Tento úkol  svěřila dohoda  Dozorčí komisi neutrálních států,  to jest “národů, jejichž vojenské síly se nezúčastnily bojů,” se sídlem v Panmundžomu. Američané a Jihokorejci  do ní delegovali Švýcarsko a  Švédsko,  zatímco  Číňané a Severokorejci jmenovali  Československo a Polsko. Inspekční skupiny komise kontrolovaly přísun a odsun jednotek a materiálu v hraničních místech na jihu a na severu. V červnu 1957 obě strany kontroly zrušily. Zbavily se překážky, která jim bránila znovu se vyzbrojit. A začal nový skluz.

 

Hlavní oběti byli bezbranní

Válce v Koreji se v USA dostalo přízviska zapomenutá. Jaksi se ztratila v paměti mezi druhou světovou válkou a  válkou ve Vietnamu. Správněji by se dala nazvat krvavá, protože v ní bylo prolito nesmírně mnoho krve, zejména bezbranných civilistů, žen, starých lidí a dětí. Jejich počet souhrnně a přesně už nikdo nezjistí, ale historikové se shodují zhruba na třech milionech obětí.

Statistiky vojenských ztrát se liší podle toho, z kterého zdroje pocházejí. Podle západních údajů  Číňané ztratili 800.000 mužů, zatímco čínské vykazují  144.000 mrtvých a 220.000 zraněných. Severokorejské ztráty nebyly nikdy vyčísleny, ale musely být  větší nežli jihokorejské, které podle podhocených oficiálních údajů činily 228. 000 mrtvých a 720.00 raněných, zajatých a pohřešovaných. Američané ztratili 169.365 mužů, z toho 54.229 bylo zabito, 103.248 bylo zraněno,  8.142 pohřešováno a 3.946 zajato.  Američane zaplatili větší krvavou daň v Koreji nežli ve Vietnamu, kde v desetileté válce padlo 47. 364 vojáků a  211.471 bylo zraněno, zajato či pohřešováno.

Civilní obyvatelstvo bylo cílevědomě masakrováno po té,  co generál MacArthur nařídil US Air Force  „zničit všemi prostředky každé zařízení, každé město a každou vesnici” jižně od řeky Jalu. Každodenní bombardování, zejména  napalmem  a jinými hořlavinami, způsobilo smrt nejméně 2.5 milionu Korejců.  Oficiální americké záznamy dosvědčují, že  během jediného náletu na Pchojngjang bylo svrženo 697 tun bomb a 10.000 litrů napalmu, při čemž  bylo  usmrceno téměř 8.000 lidi.  Velitel 25. pěší divize generál-major William B. Kean nařídil, že „všichni civilisté nacházející se ve válečné zóně mají být považováni za nepřítele.” Je zdokumentováno čtyřicet případů, kdy desítky, ba stovky  žen, dětí a starců byly na útěku postříleny z letadel  a kulometů z pouhého podezření, že se mezi nimi ukrývají nepřátelští vojáci.

Severokorejci a Číňané se také dopouštěli zločinů proti lidskosti.  Senátor Charles E. Potter o tom předložil podrobnou zprávu americkému senátu na konci roku 1953. Podle ní téměř všechna ustanovení ženevské Konvence o zacházení se zajatci byla severokorejskými a čínskými silami porušována.  Potterova zpráva dokazuje, že naděje na přežití v severokorejském zajetí byla menší nežli pro vězně v nacistických koncentrácích.

Když jsem přijel do Panmundžomu, v rýžovištích číhaly nástražné miny a všude zely krátery. Na rozvalinách lidských obydlí kvetl ibišek, o kterém Korejci říkají, že nic jej nemůže zničit, je věčný. 

 

Autor byl velitelem inspekčních skupin a pak sekretářem čs. delegace v Komisi neutrálních států v Koreji.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 26 Červen 2017 07:25 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB