Meče a živé národní poklady

Email Tisk PDF


mistr Macuda při práci foto youtubeJarní smršť oceňování herců a knih přiměje jednoho k zamyšlení nad rozdáváním cen a medailí vůbec a ke srovnávání, jak je tomu v cizině. Máme z minulých dob národní a zasloužilé umělce, z novějších dob nositele řádů a vyznamenání prezidenta republiky, oceněné nejlepší sportovce roku, spisovatele cenou Magnesia Litera, herce Cenou Thálie apod. Ale máme také nějaké živé národní poklady?

 

 

Ningen kokuhó

V Japonsku „živý národní poklad“ (japonsky ningen kokuhó) existuje a není jich málo. Jsou to lidé, kteří se naučili nějaké  tradiční  řemeslo, tanec, divadlo, a to pak celý život provozují, případně vyučují a snaží se ho předat dál. Živé národní poklady jsou oficiálně ministerstvem školství, kultury, sportu, věd a technologií označovány daleko delším názvem a cesta k získání takového titulu je velmi dlouhá a náročná. Takový člověk pak spadá do zákona o ochraně kulturního dědictví, jež rozděluje kulturní dědictví do několika skupin a do druhé z nich označené jako divadlo, hudba, užité umění –  se ten, kdo se některým z vyjmenovaných oborů zabývá, může stát živým národním pokladem. Jen pro pořádek, mezi ostatní skupiny patří jako první budovy, malby, sochy, knihy, archeologické a historické materiály, třetí skupinou lidové tradice, oblečení, nářadí, nábytek, čtvrtou mušlové hromady, hrady, paláce, archeologická naleziště, zahrady, mosty, propasti, pláže, pátou historické budovy. Užité umění ve druhé skupině se pak dělí na další kategorie, jako je porcelán a keramika, textil, laky, kovovýroba, výroba loutek/panenek, zpracování dřeva, papíru a další.

Ocenění živý národní poklad souvisí s ještě jedním japonským specifikem, a tím je jev, jemuž se japonsky říká „kata“ nebo „šikata“, tedy způsob, jakým se něco dělá. Od dávných dob bylo jasně dané, jakým způsobem člověk postupuje, když něco vyrábí, jak má psát znaky, jak má používat jazyk, jak má pěstovat rýži, jak se má chovat v určitých situacích. A nejsou to jen obecné návody nebo po sobě následující technologické postupy, ale i to, jak si člověk stoupne, jak uchopí nástroj do ruky a jakým směrem ho vede. Nám je to trochu k smíchu, protože podobné návody živě připomínají období socialismu a učitele latiny a řečtiny, kteří se přecvičovali na učitele dílen a pozemků a svým žákům sdělovali, že musejí uchopit kladívko do pravé ruky, správně nakročit a uhodit. Ale v Japonsku je od nepaměti  daný návod opodstatněný. Společnost, která se kdysi musela uživit pěstováním rýže, což byla kolektivní práce a bylo k ní zapotřebí shody a spolupráce celé vesnice, si musela vyvinout cosi jako standardní návod, kterým se všichni řídili. I pro ostatní složité činnosti, jako je např. psaní znaků byla „kata“ zcela nutná. Znaky se nedají napsat, jak koho zrovna napadne – byly by nečitelné. Ve složitých představeních klasického divadla nebo o něco mladšího kabuki se rovněž nedá příliš improvizovat. Texty i melodie přednesu stejně jako kostýmy jsou striktně dané. Dalším příkladem způsobu kata může být kodex válečníka známý jako bušidó – přesně dané principy a způsoby boje. Vyjmenovala jsem jen některé části japonského života, ale v minulosti byl život Japonců různými přesně danými postupy sešněrován velmi silně, prostor pro improvizaci a vlastní nápady byl velmi omezený, pokud vůbec nějaký. Proto mnoho znalců japonské povahy poukazuje na to, že to, co Japonci málo umějí, je právě improvizace.

 

Umění nápodoby

Ale zpět k živým národním pokladům. Oni naplňují tradici i ve smyslu výše uvedeného způsobu „kata“. Zachovávají totiž nejen druh tradičního japonského řemesla, ale uchovávají i způsob, jakým se tradiční výrobky vyrábějí. Většinou tak činí pomocí tradičních nástrojů a v tradičních dílničkách.

Na místě je zmínit ještě jednu zvláštnost, a to je jiný názor na to, co je kopie. V Evropě se pohlíží na kopie uměleckých nebo řemeslných děl jako na něco podřadného a méněcenného, byť jsou od originálu k nerozeznání. Ne tak v Japonsku. Pokud je kopie díla zhotovena ze stejného materiálu, naprosto stejným technologickým postupem a je od originálu k nerozeznání, je toto dílo považováno za stejné umělecké dílo jako originál. Vlastně tenhle názor souvisí s výše uvedeným návodem „kata“. Například v národní pokladnici Šósóin v Naře (obr. níže vpravo) se uchovávají ty nejcennější a nejstarší poklady japonské historie. ŠósóinPokladnice Šósóin je ukazována na obrázcích jako tradičně stavěná dřevěná budova, ale dnes už jsou tyto poklady umístěné v klimaticky dokonalých depozitářích, nikoliv v oné staré budově. Je jim věnována velká péče, a to nejen po stránce restaurátorské ale také po stránce výzkumné. Zkoumá se, jakou technologií, jakými nástroji a z jakých surovin byly tyto poklady vyrobeny. Pokud se podaří zhotovit dokonalou kopii, je to jen dobře, protože taková kopie se dá vystavovat. Originály ze Šósóinu se vystavují velmi zřídkakdy, pokud vůbec. Na kopie není pohlíženo jako na padělky, naopak jsou s velkou chválou vystavovány a je na nich oceňováno, že se podařilo zreprodukovat moudrost a šikovnost starých mistrů. Jakpak by asi evropští kunsthistorici pohlíželi na nově zhotovenou kopii madony ze 14. století? Byť by umělec použil stejného dřeva, stejných nástrojů, stejného postupu?

To znamená, že v Japonsku je celkem běžné, věnuje-li se umělec nebo řemeslník nápodobě starých technik a přitom se nejedná o restaurátorství, ale výrobu nových předmětů. Tak je tomu např. v mečířství, velmi důležitém tradičním řemesle, na které se i dnes soustřeďuje  značná pozornost. Vždyť přece meč patří k jednomu z pokladů, jež darovala sluneční bohyně Amaterasu svému vnukovi Ninigi no mikoto, a ten jej zase postoupil vnukovi, prvnímu  bájnému císaři Džimmuovi. Podle jiné legendy japonské mytologie vykoval první meč kolem roku 700 n. l. mečíř Amakuni. Ale ať už to bylo ve skutečnosti jakkoli, jsou známy svou kvalitou, nesmírně ostrým břitem a nezlomností v boji. Sběratelský zájem o ně je po celém světě opravdu velký a rozrostl se nebývalou měrou především díky slavným dílům japonské kinematografie, jež oslavuje hrdiny své historie, ale v neposlední řadě také díky síle internetu, kde je možné publikovat nesmírné množství informací.

 

Japonské meče

Samozřejmě že i u japonských mečů jsou obrovské rozdíly v jejich kvalitě a zpracování do finální podoby. I po pozorném prohlédnutí pečlivě zpracovaného meče může znalec dojít k názoru, že meč je sice krásný, má vysoce kvalitní brus i nádhernou užitnou soupravu, tedy rukojeť, záštitu a pochvu, ale metalurgická kvalita jeho čepele pro oči znalce nepředstavuje kvalitu, která by stála za větší pozornost.

Když je tedy meč tak cenný, nebylo by možné vyrobit podobný meč na základě zkoumání starých artefaktů a zkoušením metod, kterých staří mistři používali? Ano, ale je to poměrně dlouhá a trnitá cesta. Japonští mečíři se právě o tohle snaží, jejich cílem je vyrábět stejně krásné a kvalitní meče jako kdysi jejich předkové. Aby toho mohli docílit, musí se pokusit o obnovení kdysi známých postupů, jež si ovšem staří mistři vzali s sebou do hrobu.

Nebudou to  kopie, ale nové výrobky vysoké kvality. Jejich krása a tajemství tkví především ve výchozím materiálu, kterým je říční železitý písek, a v postupech při jeho dalším zpracování, kterým se mečíř přímo zabývá. Japonské meče v podobě své vrcholné metalurgické kvality vznikaly v průběhu 11. až 13. století. V dalších stoletích  vlivem vnitropolitických změn, válek, ekonomických propadů a následně materiálové nouze postupně kvalita čepelí upadá. Na bitevních polích se objevují stále početnější armády a výroba se tak musí přizpůsobit v mnoha ohledech stále masovějším potřebám. Původní precizní metody rafinace materiálu se přizpůsobují postupům zrychlené výroby. Samozřejmě někteří z mečířů drží své dílny na solidní úrovni a pracují především pro vysoce postavené samuraje, knížata či šóguny jako jejich dvorní řemeslníci. Nicméně i jejich práce, byť je kvalitní, prochází změnami a svou úrovní se začíná vzdalovat zlatému období japonského mečířství.

Určitý obrat v celé situaci znamená počátek 17. století, kdy se po celém Japonsku na příštích 250 let rozhostilo mírové období. Začala se éra tzv. nových mečů a mečířské řemeslo získalo oficiální umělecký status. Výrobě čepelí mečů se přikládal tedy nejen duchovní, ale i umělecký význam. Vznikala úctyhodná a krásná díla, ale svým pojetím i kvalitou již nebyla schopna navázat na ušlechtilost, dynamiku, metalurgickou hladinu a spirituální náboj vrcholného období. Tajemství a způsob starých mečířských procesů se tak zdá být ztracen, o čemž nás čepele mečů od počátku 14. století až po dnešní provenienci stále přesvědčují.

Jak můžeme na mnoha pracích mečířů za posledních 200 let pozorovat, nemálo z nich vyvíjelo a stále vyvíjí velké úsilí, aby pochopili staré způsoby výroby a očekávají výsledky, které budou srovnatelné se zlatým obdobím japonského mečířství. Při sledování tohoto úsilí máme možnost potěšit svůj zrak na poli, které je v dnešní době výrazem zvláštního anachronismu, který udržuje lidská touha po ovládnutí tajemství a udržení výroby jednoho z mužských symbolů cti a odvahy. Několik ze slavných mečířů minulosti se tak dokázalo v určitých ohledech přiblížit svým výkonem k truhlici ztraceného vědění. Žádnému z nich se již však do konce 20. století nepodařilo otevřít, nahlédnout do minulosti a vytvořit prostřednictvím svého celoživotního studia a nezměrného úsilí skutečný mečířský skvost, který by se dokázal zařadit mezi mistrovské kusy mečířů z dob dávno minulých, z období, od kterého nás dnes dělí již 800 let.

 

Mistři: Hiroki Hirokuni a Cugujasu Macuda

Ke konci 20. století, což je opravdu nedávno, však máme možnost setkat se s obrovským posunem a nebývalým úsilím hlavně dvou mužů v mečířském oboru. Tím prvním je Hiroki Hirokuni, který překvapuje svou jednoduchou koncepcí a pečlivě vytříbeným materiálem. Průkazně stejně tak jako mistrovské čepele vrcholného období mají některé z jím vyrobených čepelí schopnost citlivě reagovat na kalící proces a produkovat tak nesmírně jemné metalurgické hodnoty, které jsou jasně zřetelné i očím laiků. Výsledky jeho padesátiletého úsilí na mečířském poli tak dávají velkou naději na obrodu zaniklého mistrovství. Hiroki Hirokuni však opustil tento svět v roce 2012 a tajemství výsledků jeho práce, stejně jako tomu bylo u starých mistrů, odchází spolu s ním. V jeho dílně po něm zůstává desítka již hotových čepelí, které však ještě nejsou podepsány a nemají ze zákona vystavenou registrační kartu. Ta je vystavována na základě protokolu, který mečíř vyplní a společně s čepelí předá k registraci příslušnému úřadu. Nesignované a neregistrované čepele bez identifikačního dokumentu tak ze zákona podléhají likvidaci a jsou nastříhány na patnácticentimetrové kusy. Pro milovníky mečů a obdivovatele práce a úsilí Hirokiho Hirokuniho je tento smutný fakt považován za velkou ztrátu něčeho, co se již nedá nahradit. Právě tato desítka čepelí z posledního období mistrova života představovala vrchol jeho celoživotního díla.

Ve stejném období, tedy ke konci 20. století přichází po 30 letech soustavného bádání, práce  a studia další naděje na znovuzrození již dávno ztraceného vědění. Mužem, který tuto naději přináší, je mistr mečíř Cugujasu Macuda. Výsledky jeho práce doslova šokují i významné znalce mečířského oboru, a to do té míry, že mnoho z nich odmítá existenci kvality jeho práce vůbec přijmout a uznat jako reálný fakt. Kvalita práce mistra Macudy tak vyvolává u mnoha lidí zájem a začínají se kolem něj sdružovat, což nakonec vyústí v založení klubu, který se obecně věnuje studiu znalectví mečů a podpoře dalšího pracovního úsilí mistra Macudy.

Práce mistra Macudy je výjimečná především ve svých výsledcích metalurgického zpracování, které plnohodnotně navazuje na zlaté období japonského mečířství 12. a 13. století. Jím vyrobené čepele jsou srovnatelné s vysokou úrovní právě tohoto období. Mistr Macuda se prostě dokázal během svého více než čtyřicetiletého studia mečířství a výroby čepelí prokousat zpět do výrobních postupů 12. století, což se prozatím nikomu nepodařilo s výjimkou mistra Hirokiho Hirokuniho, který ovšem bohužel před pěti lety zemřel a nejlepších výsledků dosáhl až v závěru života.

Cugujasu Macuda studoval nejprve klasickou olejovou malbu na Akademii výtvarných umění, přesto se zajímal o meče a jejich výrobu, až se stal žákem kováře Cugihiry Takahašiho. K tomu se také začal  zajímat o výzkum starých mečů z 12.–14. století, které patří mezi nejvýznačnější kulturní památky. Na základě těchto výzkumů, se mu podařilo stanovit optimální hladinu uhlíku, a tím i ideální druh oceli, kterou také Cugujasu Macuda ve své kovárně sám připravuje. Přitom nadále spolupracuje s Tokijským technologickým ústavem na dalších výzkumech. Studium výtvarného umění k tomu přispělo citem pro umělecké zpracování meče. Výsledkem je dokonalá ocel tamahagane, slavná pro svou vysokou kvalitu a čistotu bez příměsí – ideální materiál pro výrobu mečů. Je zcela evidentní, že Cugujasu Macuda nepracuje jen na technických základech, ale ovládl i mimosmyslové vnímání, tak typické pro staré mistry, které je při výrobě čepele  nezbytně nutné pro současné porozumění toho, co se uvnitř materiálu při zpracování železa odehrává. To, kam došel po 40 letech úsilí, vyrazí dech každému, kdo alespoň částečně rozumí kvalitě japonských zbraní. Je to rozhodně obdivuhodný výsledek dlouholeté práce a Cugujasu Macuda se stal mistrem oboru, který se již hluboce zapsal do historie japonského mečířství.

Zcela bezpochyby se v současné době jedná o bezkonkurenčně nejvýznamnějšího žijícího mečíře. Už dnes za jeho života některé z jeho prací ve vztahu k jejich výjimečné kvalitě dosahují velmi vysokých obchodních cen. Není to ovšem tak, že by pan Macuda určoval ceny svých čepelí, a za tyto ceny je prodával. Ceny tvoří obchodníci a především zájemci o jeho dílo, a tak se často stává, že čepel, kterou vyrobil před deseti či patnácti lety a prodal za v podstatě nízkou pořizovací cenu, dnes můžete spatřit v obchodním prodeji za šest či dokonce deset miliónů jenů (zhruba 2 miliony korun), což je oproti původní ceně, za kterou byla čepel vyrobena, mnohonásobný nárůst. Takže pro obchodníky se stávají na aukcích starší práce mistra Macudy velice atraktivní a v podstatě zcela zmizely z dosahu běžného trhu, sám mistr z této situace žádný osobní profit nemá.

V roce 2006 obdržel Cugujasu Macuda cenu prince Takahašiho, v roce 2009 mu byl udělen titul „mukansa“, což znamená, že jeho meče jsou tak vysoké kvality, že se vymykají soutěžím. A následně v roce 2015 za výrazné podpory milovníků mečů se mistr Macuda stává držitelem titulu „mukei džújó bunkazai“ (nehmotné důležité kulturní dědictví) v prefektuře Čiba, ve které po dlouhá léta žije a pracuje.  Dalším krůčkem už je jen udělení titulu „živý národní poklad“, což lze nepochybně očekávat.

 

A jedno překvapení nakonec

Česká obchodní komora v Japonsku prostřednictvím svého kulturního oddělení připravuje významnou prezentaci vrcholných prací prostřednictvím muzejní výstavy v roce 2020. Můžeme se tedy těšit na retrospektivu umělcova života a jeho díla. Výstava bude jistě tematicky výjimečným projektem, jehož zhlédnutí bude stát za pozornost, a to nejen zájemcům o studium či sběratelství japonských mečů.

    

 znak pro ochranu kulturního dědictví Japonska

 

 

 

 

 

 

 

 

Podoba japonské architektury stylizovaná do znaku používaného jako symbol pro ochranu kulturního dědictví.

 

Ukázka z dílny výroby mečů Cugujasu Macudy:

japanese-sword 1japanese-sword 2japanese-sword 3

 

 

 

 

 

japanese-sword 4japanese-sword 5japanese-sword 6

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 15 Červen 2017 07:30 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz