Dědečku, vyprávěj

Email Tisk PDF

 mrskačka foto prtsc youtubeMilé děti, všechny naše velké svátky v průběhu roku jsou svátky venkova. Kromě svátku práce. Na průvod je na vsi málo lidí

 

 

 

Velikonoční pomlázka, mrskut nebo šmigrust, jak chcete, dávno ztratily autenticitu vitálního projevu a dnes se s nimi potkáte jen v mátožně resuscitovaných napodobeninách. Není koneckonců, jak samy víte, nic tak povznášející jako pohled na tatínky potácející se s pomlázkou od paneláku k paneláku. Platí u nás pravidlo, že žádná příležitost k ožrání se nesmí propást. Na tom si stojíme a nemůžeme jinak. Myslím, že za dojezd velikonočních zvyků v dnešní podobě vděčíme kromě toho i jejich vzrušujícímu sadomasochistickému rázu. Ale tomu všemu vy, děti, ještě asi nerozumíte a vysvětlovat se to nedá, to se musí zažít. Sakrální složka Velikonoc ustupuje do pozadí a přes všechnu snahu křesťanských církví se marginalizuje. Tomuhle asi taky nerozumíte, nerozumí tomu vlastně nikdo. Když proti sobě postavíte meditaci a výprask, víte předem, jak to dopadne. Tohle je vám už patrně bližší. Ovšem folklorní komplex velikonočního času býval mnohem bohatší, jen co si pamatuji. Teď vám tedy povím, o co jste přišly.

Celý týden před Velikonocemi se před mnoha lety na Moravě chodilo klapat. Ráno před školou a večer po klekání. Všichni kluci ze vsi, od těch, co se sotva naučili chodit, až do patnácti let se sešli na louce a seřadili se podle velikosti, velel nejstarší, takže každý rok byl starosta někdo jiný. Na povel poklekli a měli se pomodlit. Jelikož jsem nevěděl, stejně jako vy, jak se to dělá, pošilhával jsem po sousedech a opičil se. Pak přísně hierarchizovaný průvod, to jako od velkých po malé a ve dvojicích, vyrazil do vesnice. V čele kráčel, vědom si důležitosti úkolu, senior a poctivě tlačil jako jediný malý trakař. Ten měl vedle normálního kola kolo ozubené a po něm rachtal pružný dřevěný jazyk. K této nepřeslechnutelné dominantě se pak přidávali ostatní se svými řehtačkami (slovensky rapkáči), klapačkami a v nouzi třeba jen se dvěma kolíky důkladně o sebe bušícími. Šéf se vytrvale ohlížel a někdy i stádo jako ovčácký pes oběhl, aby zkontroloval, jestli se někdo nefláká. Hospodyně a hospodáři vycházeli před své domy a hodnotili kázeň, a jak to zní, a srovnávali akustický projev s tím loňským. Děvčata záviděla. Před boží mukou a před kostelem se přikleklo. Muselo se projít kolem všech stavení i v nejzastrčenějších mezírkách, protože při poslední obchůzce v pátek, říkalo se mu velký, se chodilo s košíky a kde se dost neřehtalo, nedostalo se nic. Tenkrát se ještě kvůli hluku nedávaly pokuty, rozdávaly se dárky, protože ho nebylo tolik. Vejce nebyla moc v kurzu, ta patřila až k velikonočnímu pondělí, ale bývala mezi cukrátka a peníze přijímána. Ovšem syrová, pro tu slast ze závěrečné bitvy, která vypadala jako vaječný paintball. No a pak pomodlit a domů. Každý si něco odnášel, dělení kořisti mělo svá pravidla, ale ta, milé děti, už neznám. Je to dávno. Zbyla jen vzpomínka, která vypadá tak málo pravděpodobně, jako bych si to všechno vymyslel.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 13 Duben 2017 13:48 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB