Zygmunt Bauman: Jsme v bezvládí a nevíme, čím to nahradit

Email Tisk PDF

 

Bauman foto prtsc youtube9. ledna tohoto roku zemřel sociolog světového významu Zygmunt Bauman. Málokdo dnes ví, že právě on a polská sociologie měli velký vliv na znovuzrození československé sociologie v šedesátých letech minulého století.

 

 

 

Zato se dobře dodnes ví, že sociologie byla u nás i přes masarykovskou tradici v padesátých letech považována za tzv. pavědu. V roce 1965 vychází u nás v nakladatelství Orbis kniha Zygmunta Baumana nazvaná prostě Sociologie, což byl překlad jeho polské knihy z roku 1963 Zarys socjologii zagadnienia i pojęcia. Polsko mělo ve společenských vědách před námi tehdy určitý náskok a naši někteří filozofové se „přeškolovali“ začátkem šedesátých let na sociology. Polští sociologové v čele se Zygmuntem Baumanem byli pro československé kolegy (Urbánek, Petrusek, Šiklová, Marušiak a další) dobrými rádci.

Tenkrát Bauman, ještě před emigrací z Polska, stanovoval základy soudobé sociologie, a to na bázi tehdy běžně užívané marxistické filozofie. Od té doby se sociologie stala významným vědním oborem v celém východním bloku a zásluha na tom patří především Baumanovi. Sociologie byla u nás ustanovena jako obor v roce 1965, kdy vznikla její katedra na Filozofické fakultě v Praze. Od té doby je sociologie i u nás uznávána jako vědní obor sloužící k pochopení změn ve společnosti. V tomto chápání byl Zygmunt Bauman mistrem, vysloužil si světovou slávu a ještě za svého života se stal klasikem sociologie dvacátého století. Svojí znalostí však dokázal i přes svůj pokročilý věk, což je obdivuhodné, vidět dále do rodícího se jednadvacátého století, když popsal to, kam společnost směřuje. Tím je myšlen ve světě jeho známý pojem „tekutá modernita“, kterým vysvětluje proměny současné společnosti. Naše doba je podle Baumana „tekutá“, neboť je velmi proměnlivá, ale také silně individualizovaná, konzumní a globalizovaná. To, co bylo dříve na vrcholu společenského systému jakoby „steklo“ do společnosti, z makroúrovně se vše rozplývá do mikroúrovně našeho soužití. Základní jeho myšlenkou, ze které mnozí myslitelé dnes vycházejí nebo naopak ji kritizují, je teze, že prostor postupně dnes ztrácí svoji hodnotu, zatímco hodnota času se zvyšuje. Člověk se dnes může velmi rychle dostat na druhý konec světa. Tato skutečnost podle Baumana mění a determinuje ekonomické chování individua.

 

Bauman k Evropě a EU

Z hlediska výše uvedeného se podívejme, jak v jednom ze svých posledních rozhovorů pro španělský deník El País chápal Zygmunt Bauman současné politické problémy Evropy.

 

Popsal jste „nerovnost“ jako metastázu. Ohrožuje to demokracii?

Jde o představu, kdy můžeme mluvit o čase krize demokracie a ztráty důvěry. Je to okamžik, kdy si o našich politicích myslíme, že jsou to korupčníci, že jsou hloupí a neschopní. Každá činnost, má-li se dobrat výsledku, potřebuje de facto politiku – to je schopnost rozhodovat, co se má udělat. Ale spojenectví síly a politiky v ruce státu je již mimo. Moc se totiž stává globalizovanou, ale politika zůstává stále na lokální úrovni, jako tomu bylo dosud. Moc se vymkla z rukou. Lidé už nevěří demokratickému systému, neboť nemůže dostát svým slibům. Pozorujeme to zejména na migrační krizi: Jedná se o globální problém, ale přitom jednáme provincionálně… Naše demokratické instituce nebyly stvořeny do situace problémů, kdy jsme na sobě vzájemně závislí. Současná krize demokracie je krizí demokratických institucí.

 

Je to kyvadlo, které pendluje mezi demokracií a naší bezpečností? Kam se nyní vychýlilo?

Jde o hodnoty, které se jen s velkými obtížemi dají skloubit. Chcete-li bezpečí, vzdejte se do určité míry svobody a chcete-li být svobodný, musíte počítat s různým nebezpečenstvím. To dilema je zde navždycky. Před čtyřiceti lety jsme si mysleli, že zvítězila svoboda a začali jsme se utápět v orgiích konzumu. Vše je možné… půjčování peněz, koupě aut, nemovitostí… splatí se to později! V roce 2008 zazvonil budík a vše nám zhořklo, když úvěry vyschly. Nastala katastrofa a za ní totální sociální kolaps, když především byla tvrdě zasažena střední třída. Lidé se dostali do prekérní situace, netušíc, co bude s jejich firmou, zda se sloučí s jinou nebo dojde k vyhazovu pracujících na ulici. Najednou jsme nevěděli, zda to, co jsme si pořídili, nám ještě patří. Nastal konflikt nikoli jen mezi třídami, ale mezi jedincem a společností. Došlo nejen ke ztrátě bezpečí, ale i svobody.

 

Pokrok je tedy mýtus, když lidé již nevěří v to, že budoucnost bude lepší minulosti?

Jsme v bezvládí. Jsme v době mezi obdobím žití v jistotě a tím, co fungovalo, fungovat přestává. Nevíme si rady, čím to nahradit. Experimentujeme, jak s tím pohnout. Například ve Španělsku hnutí 15. května (M-15 podporováno iniciativou Democracia real YA) v roce 2011 ovládli s masou lidí ulice a náměstí 58 španělských měst. Chtěli nahradit parlamentní systém přímou demokracií. Netrvalo to však dlouho. Úsporná politika vlád nadále pokračuje, nikdo to nezastaví, ale měli bychom se pokoušet být do určité míry úspěšní v hledání nových cest.

 

Zastával jste ale názor, že hnutí M-15 a právě tak hnutí Occupy dokážou sice vyčistit cestu, ale nic trvalého nevytvoří.

Jde o to, že lidé na náměstích zapomínají na určité své vzájemné rozdíly, v zájmu dosažení společného cíle. Mají šanci na úspěch, když tento cíl je irituje, je negativní a hraje na struny hněvu. Takový negativní cíl způsobí až explozi solidarity. Protesty jsou sice silné, ale také velice krátkého trvání.

 

Také si myslíte, že již z povahy věci „duhové koalice“ je až nemožné vytvořit vůdce?

Ano, je tomu tak, že tato hnutí, aby přežila, postrádají vůdce. Když chybí vůdce, je ale obtížné převést smysl protestu do akce.

 

To je důvod, proč M-15 se nedokázalo ve Španělsku přetavit do nové politické síly?

Vyměnit jednu partaj za jinou problém nevyřeší. Problém není v tom, že by strany byly špatné, ale nemají dění pod kontrolou. Španělské problémy jsou součástí globálních problémů. Je chybou myslet si, že můžete věci řešit pouze interně.

 

Co si myslíte o nezávislosti Katalánska?

Stále se řídíme podle zásad z Versailles, kdy byl položen základ práva každého národa na svoji samosprávu. Existuje to jako fikce současnosti, kdy již neexistuje již homogenní teritorium. Dnes stát představuje jen souhrn diaspor. Lidé jsou přimknutí ke společnosti, k níž jsou loajální, kde platí daně a přitom se nechtějí vzdát své identity. Ale spojení mezi místem, kde žijeme a identitou, bylo již přerušeno. Situace v Katalánsku, tak i ve Skotsku nebo Lombardii, je v rozporu mezi kmenovou identitou a občanstvím. Katalánci jsou Evropané, kteří však nechtějí jednat s Bruselem prostřednictví Madridu. Podobná logika se objevuje v každé zemi. Děje se tak podle stejných zásad stanovených již na konci první světové války, ale ve světě se od té doby odehrála řada změn.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 11 Leden 2017 12:17 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz