Esej: Existuje kolektivní vina?

Email Tisk PDF

Caravaggio-Sacrifice-of-Isaac výřez obrazuZveřejňujeme druhou podkapitolu 16. části eseje pojednávající o vině. Předchozí část čtěte ZDE.

 

 

 

Zmiňoval jsem se již o tom, že Starý zákon páté přikázání, pokud jde o masové zabíjení za války, podivným způsobem relativizuje. Otázka viny se v evangeliu objeví v plném rozsahu až v kapitolách o soudu nad Ježíšem Kristem a vynesením hrdelního trestu. Pilát Pontský rozsudek smrti nad buřičem schválil, ale „umyl si ruce“ – odpovědnost za trest svedl na farizeje. 

Evangelista Matouš zaznamenal výrok, že židovští předáci vinu vzali nejen na sebe, ale i na své potomky: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ (kap. 27, 25). Právě této Markovy zprávy se po staletí dovolávali křesťanští nepřátelé židů, antisemité staří i noví. Buď jak buď, evangelium je ve věci viny za Kristovo ukřižování zcela nekompromisní; svatý Marek dokonce nastoluje princip kolektivní viny, která se navíc přenáší i na potomky. Zabývali se touto otázkou teologové, historikové, znalci etických principů a zákonů? Položili si otázku, proč se i v samém jádru křesťanské věrouky objevuje dědičný hřích jako absolutní princip kolektivní viny?

S odmítáním kolektivní viny se dnes setkáváme dosti často. Příčí se i zásadám odvozeným z římského práva. Naproti tomu byzantské právo nadřazovalo trest nad princip individuální odpovědnosti. Dnešní soudní praxe navazuje na kodexy Justiniánovy doby: když jeden nebo víc členů skupiny poruší zákon, ale soudu se nepodaří pachatele identifikovat, celá skupina je osvobozena. V nacistickém Německu se uplatňoval drastický princip kolektivní viny a odplaty – za jednoho zabitého Němce zaplatí podezřelí stovkami hlav. V Stalinově Sovětském svazu se s ověřováním individuální viny také nijak nepárali, rozhodující bylo zničit nepřítele, že se přitom svezli nevinní, nehrálo žádnou roli – když se kácí les, létají přece třísky. (Stejného argumentu, jen ve zcela odlišném rámci, se drží islámští teroristé. Při útoku v pařížském Bataklanu zabili i několik muslimů, ale to jim starost nedělalo – odmění je Alláh pobytem v rajských zahradách.)

Již v předchozích kapitolách o válce jsme konstatovali, že princip kolektivní viny se uplatňoval na obou stranách fronty. Svědčí o tom katastrofální následky námořních blokád, zejména pak plošné bombardování obytných čtvrtí velkých měst; tato praxe kulminovala shozením atomových pum. Není dobré, když se někteří politici, novináři, historici snaží přehnanou kritikou kolektivní viny omlouvat ne snad jednotlivce, ale hned celé skupiny lidí, které markantně porušovaly nejen válečné právo, ale i základní pravidla lidského jednání. Sudetští Němci po válce, jakmile to dovolily okupační úřady, vyrukovali s obžalobou prezidenta Beneše za odsun Němců. Ve svých memorandech se několika neosobními, formálními slovy distancovali od nacistické (ne německé) okupace, aby mohli tisíci vášnivými invektivami protestovat proti genocidě (Völkermord), které se prý dopouštěli Češi na nevinných krajanech. Tvrdili, že mnichovský diktát sudetskou otázku vyřešil spravedlivě, a s odvoláním na právo národa na sebeurčení žádali, aby jim byl zaručen návrat domů a všichni postižení dostali zpět občanská práva a majetky. Dnes už s těmito požadavky vystupují pouze extremisté z Witikobundu, ale nejsou tak zanedbatelní, jak se pokoušejí veřejnosti namluvit někteří naši politici, udržující se Sudeťáky kamarádské vztahy (Kameradenschaft). Bernd Posselt, sekretář sudetských sdružení, na loňském sjezdu volal po smíření (majetkové otázky si bude řešit každý člen sám), ale s neztenčenou vervou opakoval, že nejde ani tak o přehmaty při odsunu, ale o to, že „vyhnání bylo dlouho připravovaným válečným zločinem“. Někde vedle na tribuně nebo v sále seděl ministr Bělobrádek, Posseltův Kamerad, a proti tomuto výroku, který zásadním způsobem podrývá integritu České republiky, pokud známo, neprotestoval. Jak mohl útok na samy základy poválečného uspořádání státu ponechat bez protestu? Vždyť není soukromou osobou, ale místopředsedou vlády! Napadá mě jediná odpověď: oba, jak Posselta, tak Bělobrádka a další spřízněné volbou pojí vyšší instance – katolická církev. Na této bázi se ruší národní i státní principy a zájmy. Zdá se, že shovívavost a tolerance ministerského předsedy Sobotky vůči zmíněným útokům předáků sudetských Němců vychází ze stejného postoje – klečí-li věřící katolíci v řadě před oltářem a modlí se k monstranci, co záleží na jejich národnosti, politických názorech, barvě pleti, sexuální orientaci? Zdá se, že mýtus o trojském koni je nesmrtelný, prochází dějinami jako jejich nedílná součást.

Není dobré, dochází-li k nemístnému prolnutí církevní a státní sféry. V těchto dnech se dostala na veřejnost (proč tak pozdě?) zpráva o skandálu, který způsobil Jindřich Forejt loni v dubnu při návštěvě prezidenta Zemana a kardinálů Duky a Graubnera ve Vatikánu. Forejt, ceremoniář (!), hrubě porušil diplomatická pravidla tím, že chtěl, aby představitel státu a oba kardinálové předstoupili před papeže současně. Podle sdělení v Právu (6. 12.) papež odmítl návštěvníky přijmout – „byli vykázáni do dvou separátních místností. Pontifik přijal postupně prezidenta Zemana a arcibiskupy, údajně v něm zanechala česká církev krajně nepříznivý dojem. František totiž alianci trůnu a oltáře vnímá silně negativně a blízkost české státní a církevní moci se mu hrubě nelíbila.“ 

Jak by se asi František díval na pokusy bavorských katolíků ovlivňovat vztahy mezi Českou republikou a Německem prostřednictvím Ackermann-Gemeinde, sudetoněmeckého spolku, podporovaného církví nejen ideově a politicky, ale i vysokými peněžními částkami? Co by říkal pontifex a významní katoličtí duchovní a teologové tomu, že bývalý katolický kněz je již několik let předsedou české pobočky tohoto sdružení a že jako ministr kultury oficiálně přijal dalajlámu, vzdal mu hold jako představiteli tibetské duchovní kultury a ruku v ruce ho zavedl do barokní kaple v Nosticově paláci, kde – podle jeho slov – pocítil, jak Jeho Svatost, převtělení Avalókitešváry, buddhistického božstva, vnesl do posvátného katolického prostoru závan velké duchovní síly? Herman a jeho přátelé a kamarádi dovedou proplést státní a náboženské posty a zájmy, jako by hranice mezi nimi byly nezřetelné, lehce překročitelné. Nad zprávou o protokolárním břídilství pana Forejta nemůže ve čtenáři nevzniknout podezření, že to bude katolictví, které ho spojilo s Danielem Hermanem a ovlivnilo jeho dosud ne zcela vysvětlenou úlohu při udílení/neudílení státní ceny panu Bradymu. (Mluvím-li o katolictví, nemám na mysli křesťanskou víru, ale návrat k poměrům, jaké v církvi panovaly za Františka Josefa I.)

Závěrem ještě dovětek k problematice kolektivní viny. Je skličující představa, že se s touto klíčovou kategorií náboženské a světské, zvykové i právní teorie a praxe zachází tak nezodpovědně. Často – jak se komu hodí – se vytahuje z rukávu jako skrytá trumfující karta. Proč v jednom případě platí, a v druhém ne? V této věci je důsledný německý spisovatel Bernhard Schlink, proslavený románem Předčítač; v tomto světovém bestselleru řeší otázku viny negramotné dozorkyně koncentračního tábora obžalované z válečného zločinu. Autor kolektivní vinu uznává, považuje ji za platný historický fenomén; toto tvrzení vyslovil ne jako beletrista, ale jako profesor historického práva na Humboldtově univerzitě v Berlíně. To stojí za pozornost.

Nebylo by načase přestat argumentovat s kolektivní vinou jako s morálním a právním termínem, který se používá, jak se právě komu hodí?

Pokud jde o odsun Němců, bývalých občanů Československa, kteří se zasloužili o jeho rozpad a zánik, nešlo o uplatnění principu kolektivní viny. Dekrety československého státu se nevztahovaly na občany německé národnosti, kteří prokázali, že se vůči První republice i v obtížných podmínkách chovali loajálně a na zločinech nacistického režimu se nepodíleli. Pokud se někteří z nich přesto rozhodli opustit svůj domov a měli k tomu osobní důvody, nelze je jednoduše přiřadit ke skalním představitelům sudetských Němců, kteří byli odsunuti právem. Posselt ve vystoupení na letošním sjezdu Sudetských spolků v Norimberku vyjádřil uspokojení z Hermanova vystoupení, považoval je za významný krok na cestě, která, jak se vyjádřil, ještě nekončí. Snad nám Daniel Herman prozradí, jaké budou další kroky. On to jistě bude vědět.

 

 

Existuje kolektivní vina?

Zmiňoval jsem se již o tom, že Starý zákon páté přikázání, pokud jde o masové zabíjení zá války, podivným způsobem relativizuje. Otázka viny se v evangeliu objeví v plném rozsahu až v kapitolách o soudu nad Ježíšem Kristem a vynesením hrdelního trestu. Pilát Pontský rozsudek smrti nad buřičem schválil, ale „umyl si ruce“ – odpovědnost za trest svedl na farizeje.

Evangelista Matouš zaznamenal výrok, že židovští předáci vinu vzali nejen na sebe, ale i na své potomky: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ (kap. 27, 25). Právě této Markovy zprávy se po staletí dovolávali křesťanští nepřátelé židů, antisemité staří i noví. Buď jak buď, evangelium je ve věci viny za Kristovo ukřižování zcela nekompromisní; svatý Marek dokonce nastoluje princip kolektivní viny, která se navíc přenáší i na potomky. Zabývali se touto otázkou teologové, historikové, znalci etických principů a zákonů? Položili si otázku, proč se i v samém jádru křesťanské věrouky objevuje dědičný hřích jako absolutní princip kolektivní viny?

S odmítáním kolektivní viny se dnes setkáváme dosti často. Příčí se i zásadám odvozeným z římského práva. Naproti tomu byzantské právo nadřazovalo trest nad princip individuální odpovědnosti. Dnešní soudní praxe navazuje na kodexy Justiniánovy doby: když jeden nebo víc členů skupiny poruší zákon, ale soudu se nepodaří pachatele identifikovat, celá skupina je osvobozena. V nacistickém Německu se uplatňoval drastický princip kolektivní viny a odplaty – za jednoho zabitého Němce zaplatí podezřelí stovkami hlav. V Stalinově Sovětském svazu se s ověřováním individuální viny také nijak nepárali, rozhodující bylo zničit nepřítele, že se přitom svezli nevinní, nehrálo žádnou roli – když se kácí les, létají přece třísky. (Stejného argumentu, jen ve zcela odlišném rámci, se drží islámští teroristé. Při útoku v pařížském Bataklanu zabili i několik muslimů, ale to jim starost nedělalo – odmění je Alláh pobytem v rajských zahradách.)

Již v předchozích kapitolách o válce jsme konstatovali, že princip kolektivní viny se uplatňoval na obou stranách fronty. Svědčí o tom katastrofální následky námořních blokád, zejména pak plošné bombardování obytných čtvrtí velkých měst; tato praxe kulminovala shozením atomových pum. Není dobré, když se někteří politici, novináři, historici snaží přehnanou kritikou kolektivní viny omlouvat ne snad jednotlivce, ale hned celé skupiny lidí, které markantně porušovaly nejen válečné právo, ale i základní pravidla lidského jednání. Sudetští Němci po válce, jakmile to dovolily okupační úřady, vyrukovali s obžalobou prezidenta Beneše za odsun Němců. Ve svých memorandech se několika neosobními, formálními slovy distancovali od nacistické (ne německé) okupace, aby mohli tisíci vášnivými invektivami protestovat proti genocidě (Völkermord), které se prý dopouštěli Češi na nevinných krajanech. Tvrdili, že Mnichovský diktát sudetskou otázku vyřešil spravedlivě, a s odvoláním na právo národa na sebeurčení žádali, aby jim byl zaručen návrat domů a všichni postižení dostali zpět občanská práva a majetky. Dnes už s těmito požadavky vystupují pouze extrémisté z Witikobundu, ale nejsou tak zanedbatelní, jak se pokoušejí veřejnosti namluvit někteří naši politici, udržující se sudeťáky kamarádské vztahy (Kameradenschaft). Bernd Posselt, sekretář sudetských sdružení, na loňském sjezdu volal po smíření (majetkové otázky si bude řešit každý člen sám), ale s neztenčenou vervou opakoval, že nejde ani tak o přehmaty při odsunu, ale o to, že „vyhnání bylo dlouho připravovaným válečným zločinem“. Někde vedle na tribuně nebo v sále seděl ministr Bělobrádek, Posseltův Kamerad, a proti tomuto výroku, který zásadním způsobem podrývá integritu České republiky, pokud známo, neprotestoval. Jak mohl útok na samy základy poválečného uspořádání státu ponechat bez protestu? Vždyť není soukromou osobou, ale místopředsedou vlády! Napadá mě jediná odpověď: oba, jak Posselta, tak Bělobrádka a další spřízněné volbou pojí vyšší instance – katolická církev. Na této bázi se ruší národní i státní principy a zájmy. Zdá se, že shovívavost a tolerance ministerského předsedy Sobotky vůči zmíněným útokům předáků sudetských Němců vychází ze stejného postoje – klečí-li věřící katolíci v řadě před oltářem a modlí se k monstranci, co záleží na jejich národnosti, politických názorech, barvy pleti, sexuální orientaci? Zdá se, že mýtus o trojském koni je nesmrtelný, prochází dějinami jako jejich nedílná součást.

Není dobré, dochází-li k nemístnému prolnutí církevní a státní sféry. V těchto dnech se dostala na veřejnost (proč tak pozdě?) zpráva o skandálu, který způsobil Jindřich Forejt loni v dubnu při návštěvě prezidenta Zemana a kardinálů Duky a Graubnera ve Vatikánu. Forejt, ceremoniář (!), hrubě porušil diplomatická pravidla tím, že chtěl, aby představitel státu a oba kardinálové předstoupili před papeže současně. Podle sdělení v Právu (6. 12.) papež odmítl návštěvníky přijmout – „byli vykázáni do dvou separátních místností. Pontifik přijal postupně prezidenta Zemana a arcibiskupy, údajně v něm zanechala česká církev krajně nepříznivý dojem. František totiž alianci trůnu a oltáře vnímá silně negativně a blízkost české státní a církevní moci se mu hrubě nelíbila.“

Jak by se asi František díval na pokusy bavorských katolíků ovlivňovat vztahy mezi Českou republikou a Německem prostřednictvím Ackermanngemeinde, sudetoněmeckého spolku, podporovaného církví nejen ideově a politicky, ale i vysokými peněžními částkami? Co by říkal pontifex a významní katoličtí duchovní a teologové tomu, že bývalý katolický kněz je již několik let předsedou české pobočky tohoto sdružení a že jako ministr kultury oficiálně přijal dalajlámu, vzdal mu hold jako představiteli tibetské duchovní kultury a ruku v ruce ho zavedl do barokní kaple v Nosticově paláci, kde – podle jeho slov – pocítil, jak Jeho Svatost, převtělení Avalókitešváry, buddhistického božstva, vnesl do posvátného katolického prostoru závan velké duchovní síly? Herman a jeho přátelé a kamarádi dovedou proplést státní a náboženské posty a zájmy, jakoby hranice mezi nimi byly nezřetelné, lehce překročitelné. Nad zprávou o protokolárním břídilství pana Forejta nemůže ve čtenáři nevzniknout podezření, že to bude katolictví, které ho spojilo s Danielem Hermanem a ovlivnilo jeho dosud ne zcela vysvětlenou úlohu při udílení/neudílení státní ceny panu Bradymu. (Mluvím-li o katolictví, nemám na mysli křesťanskou víru, ale návrat k poměrům, jaké v církvi panovaly za Františka Josefa I.)

Závěrem ještě dovětek k problematice kolektivní viny. Je skličující představa, že se s touto klíčovou kategorií náboženské a světské, zvykové i právní teorie a praxe zachází tak nezodpovědně. Často – jak se komu hodí – se vytahuje z rukávu jako skrytá trumfující karta. Proč v jednom případě platí, a v druhém ne? V této věci je důsledný německý spisovatel Bernhard Schlink, proslavený románem Předčítač; v tomto světovém bestselleru řeší otázku viny negramotné dozorkyně koncentračního tábora obžalované z válečného zločinu. Autor kolektivní vinu uznává, považuje ji za platný historický fenomén; toto tvrzení vyslovil ne jako beletrista, ale jako profesor historického práva na Humboldtově univerzitě v Berlíně. To stojí za pozornost.

Nebylo by načase přestat argumentovat s kolektivní vinou jako s morálním a právním termínem, který se používá, jak se právě komu hodí?

Pokud jde o odsun Němců, bývalých občanů Československa, kteří se zasloužili o jeho rozpad a zánik, nešlo o uplatnění principu kolektivní viny. Dekrety československého státu se nevztahovaly na občany německé národnosti, kteří prokázali, že se vůči První republice i v obtížných podmínkách chovali loajálně a na zločinech nacistického režimu se nepodíleli. Pokud se někteří z nich přesto rozhodli opustit svůj domov a měli k tomu osobní důvody, nelze je jednoduše přiřadit ke skalním představitelům sudetských Němců, kteří byli odsunuti právem. Posselt ve vystoupení na letošním sjezdu Sudetských spolků v Norimberku vyjádřil uspokojení z Hermanova vystoupení, považoval je za významný krok na cestě, která, jak se vyjádřil, ještě nekončí. Snad nám Daniel Herman prozradí, jaké budou další kroky. On to jistě bude vědět.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 13 Prosinec 2016 09:40 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB