Revoluce a studenti

Email Tisk PDF

Karel Kovanda foto ČTMaďarské povstání – revoluce v roce 1956 začalo jako demonstrace studentů, kteří se vydali pochodem do centra Budapešti před parlament. Studentská delegace se vypravila do státního rozhlasu a dožadovala se odvysílat své požadavky. Když neuspěla a vycházela z budovy rozhlasové stanice, ozvaly se výstřely a jeden student byl zabit. Jeho tělo bylo zabaleno do státní vlajky a tím začala revoluce – Maďarské povstání. (vlevo Karel Kovanda, studentský vůdce v r.1968-69, později diplomat a představitel republiky v NATO, na velkém snímku na HP jsou další tehdejší studenští vůdci Luboš Holeček a Jiří Můller)

 

 

Jako v Maďarsku stejná situace je známá i jinde ve světě. Vzpomeňme na velké studentské bouře v Paříži v roce 1968, nebo jak americké kampusy a colleges hrály klíčovou roli v protiválečném hnutí v šedesátých letech. V USA je mimochodem z té doby nejznámější hnutí Students for a Democratic Society (SDS), které bojovalo proti studené válce (viz stránky washingtonské univerzity). Známé jsou rovněž čínské protesty v roce 1989 vedené studenty, které vyvrcholily 4.června téhož roku masakrem na náměstí Nebeského klidu. Méně se ví o studentském hnutí ve Venezuele, kde hrálo a dodnes hraje důležitou roli v tzv. novém antibolivarském hnutí (viz). V roce 2007 se studenti vzbouřili a organizovali demonstrace proti Chávezovi, když zavřel soukromou desítky let fungující TV - Radio Caracas Televisión (RCTV). Vedlo to však k rozdělení studentů pro Cháveze a proti němu.

Sami osobně známe roli studentů z naší historie. Česká televize uvedla v úterý 15.listopadu dokument Olgy Sommerové „České studentské revolty - 60.léta“ a k filmu upoutávka hlásá: „Studentstvo je českou společností chápáno jako nonkonformní a často jsou studenti spojováni s politickou rezistencí…Studenti vystoupili vždy, když byla ohrožena svoboda.“

 

Proč revoluce

Jakou roli a proč hrají studenti v politickém životě společnosti? Otázka je, zda potřebujeme dnes revoluční myšlení a revoluci. Za rok oslavíme Velkou říjnou revoluci a další sled je známý. V roce 1989 dochází další třesku a zdá se myšlenka socialismu umírá. Umírání socialistických totalitních režimů znamenalo ale také velký úder levicovým intelektuálům a jejich myšlenkám. O čtvrt století později však zjišťujeme, že tomu až tak není a že dochází k diskreditaci o trh se opírajícího systému. A dále? Víme, že několik desítek zbohatlíků vlastní tolik, co polovina lidí na Zemi. Protikoloniální boj se zvrhl v něco těžko pochopitelného a na oltář boha válek Marsu je dáno náboženství. Navíc, jak píše profesor Todor Kuljić, srbský politolog a sociolog, autor řady knih o totalitarismu a přesunu myšlenek: „Manchesterský kapitalismus Číny posílil triumf globálního kapitalismu“. To podle něj blokuje lidem naději na revoluci. Nicméně dává naději, že „vnitřní habitus inteligence zůstává nezměněný“. Tento intelektuál prošel jen různými stádii od jednopartijního marxisty, přes antikomunistu ve vícepartijním systému nebo nacionalistu až k nynější možnosti opozičního myslitele, který nemusí být konformní s vládnoucí režimem ani nemusí souhlasit s hegemonem doby. Přesto jsme u intelektuálů svědky pokory k jednomu i druhému. Není vzpoury. Dnešní systém, ve kterém žijeme, nepřipouští disidentství – kdo je dnes disidentem? Neznamená to však relativizaci intelektuálního projevu, neboť neoliberalimus ještě neznamená svobodu. Jak jednoduché je ztotožnit se s režimem a hegemonem doby. Opak toho přesto nenazveme disidentstvím. Těžké je bojovat proti duchu současnosti, když víme, že nepřináší revoluci. Není již přitažlivost revoluce! Je zde řada bojovníků s minulostí, ale ta se nekritizuje – ponechme ji historikům. Dnes vznikají virtuální disidenti na obranu práva a demokracie v neoliberálním prostředí.Tito virtuální disidentce se však stali disidenty bez boje a jak u mnohých zjišťujeme i bez disidentské zkušenosti minulého režimu. Tolik k zamyšlení, ke kterému napomohla práce jmenovaného sociologa Kuljiće nazvaná „The Postsocialistic Anticomunism“. Závěr z jeho studie zni: „Pojem revoluce byl vyhnán z našeho slovníku nejen transformací intelektuálů, ale také banální skutečností, že kapitalismus disponuje větším množstvím tanků než levice… Na revoluci se dnes pohlíží, jako na poraženou věc. To má vliv na potenciál její přitažlivosti. Vítěz láká, nikoliv poražený. Do roku 1989 byla revoluce ještě ve slovníku vítězů.“

 

Co na to mladá generace

Jestliže současný intelektuál je natolik sláb a neschopný akce, lze v tomto spoléhat na současnou mladou generaci? Ani náhodou!

Je zde současná generace zvaná „Y“, tj. generace (18-34 let), která se vzdělávala již po roce 1989. Včera byl prezentován výzkum – multimediální projekt ČT, ČRo, garantovaný Sociologickým ústavem zvaný Generation What a v Českém rozhlase nad tímto výzkumem diskutovali jeden z jeho autorů Martin Buchtík z CVVM, dále Martin Šimáček, ředitel Institutu pro sociální inkluzi a Michal Uhl, sociolog a zastupitel Strany zelených v Praze 2. Konstatovali, že tato mladá generace je nespokojená se stavem současné společnosti. Této výpovědi jsme ostatně byli vždy svědky a patří to přirozeně k mladé generaci. Průzkumu však přinesl řadu důkazů, že nejde jen o „tradiční“ výpověď bouřlivého „vína“ - mladého člověka o současné společnosti, kdy mladí chtějí generačně přebírat otěže. Diskutéři mluvili o konkrétních případech, kdy tato společnost je proti dřívějšku propastně rozdělována na bohaté a chudé, mluvili o příkladu města Most, které místo aby se stalo místem pro život, se od roku 1989 proměnilo v ruiny fyzické i sociální. Město je důkaz toho, jak některé části země „vzkvétají“, podle porevolučních slibů.

Citujme hořekování z výzkumu: „Politické partaje i jednotlivci odmítají promýšlet ekonomický systém současnosti a jeho vztahy s každodenní politikou. Děje se tak, aniž by ovšem jednali pod nějakým oficiálním tlakem. Během normalizace bylo zpochybnění vládnoucí ideologie trestáno podle zákona. Kdo se navážel do reálného socialismu s lidskou tváří, šel do chládku. Dnes je dovolena jakkoli rozlícená kritika neoliberalismu s lidskou tváří, ale téměř nikdo se do ní nepouští.“

Přitom podle výsledků ankety Generation What se 81 % mladých (od 17 do 35 let) domnívá, že peníze a banky vládnou světu, s neklidem sledují nárůst nacionalismu a jejich víra v užitečnost EU je podkopána obavou z jejího praktického fungování, které připomíná byrokratický moloch. Od politické praxe se ovšem neočekává alternativa nebo návrh řešení. Jakoby byla politická rovina zablokována a neschopna skutečných změn. Tento občanský nihilismus důsledně prorostl současnou generaci. 30 % mladých by bylo šťastných bez volebního práva. 65 % z nich je přesvědčeno, že někteří politici jsou zkorumpovaní a 33 procent podezírá prakticky všechny. O účast v politické organizaci nemá zájem 65 % respondentů. Ostatně více než tři čtvrtě dotázaných nemá důvěru v politiku jako celek.“

 

Fenomén student

Co studenti a jejich hnutí, jak tento mýtus revolučnosti, který nosíme v podvědomí, se dnes chová? Dozvídáme se o něm z kvalifikovaných studií, ale vždyť odpověď musíme sami znát a chápat již podle vlastních zkušeností. V současné době žijí mezi námi lidé, kteří pamatují několik studentských akcí a to v různé době - rok 1939, 1948, 1968-69 a 1989.

Institut Stratfor vypracoval studii věnovanou problému studentských protestů a revolucí . K tomu konstatuje: „Studentské protesty odhalují směr společenských a kulturních vrstev, které se pohybují pod povrchem geopolitiky, stejně jako podpovrchové proudy pod vlnami oceánů.“ K tomu je dodáno, že přestože stát se svými institucemi, politickými stranami a uskupeními tvoří nejvyšší úroveň globální politiky a interakce, spodní společenské proudy jsou tím, co hýbe generacemi, ideologiemi a kulturními změnami, které formují omezení, na základě kterých státy fungují.

Studie Startforu podporuje náš mýtus o studentech, a to že mají zvláštní postavení ve společnosti. „Studenti jsou v čele generace, která se často výrazně liší od svých předchůdců. Ocitají se na zlomové linii, kde se střetávají a sráží konkurenční ideologie a měnící se kulturní identita. Jsou to studenti, kdo se intelektuálně angažuje a často se přihlásí k odlišné ideologii,“ píše se ve studii. Je zde však dodáno podstatné tvrzení, o které se může opírat i naše vlastní zkušenost se studenty a to, že má-li být určité studentské hnutí úspěšné, musí jej podpořit další sociální vrstvy. „Studenti se stávají katalyzátory společenských změn,“ tvrdí studie a dále upozorňuje na skutečnost, že studentům se v tomto ohledu daří, neboť jsou se skupeny na vysokých školách v městských aglomeracích, což jim usnadňuje vytvoření kampaní, které lze rozvinout do politického hnutí. Studie modernizuje pohled v tom, že své vlastní tvrzení relativizuje poukázáním na sociální média, která celou situaci do značné míry mohou měnit a usnadňovat logistiku politické akce. Jestliže se zdá, že studie je do určité míry nakloněná studentům, není tomu zcela, když poukazuje na neúspěch studentů v pařížských bouřích v roce 1968 a suše konstatuje, že tehdejší revoluční představitelé se záhy stali součástí francouzského establishmentu.

Na to poukazoval také v dokumentu Olgy Sommerové o studentských revolucích v šedesátých letech Karel Kovanda, který řekl, že zatímco Francouzi bojovali jen za parciální studentské cíle, českoslovenští studenti bojovali v témže roce o demokracii. Jenomže právě Karel Kovanda se po dosažení demokracie u nás stal právě tak součástí nynějšího establishmentu, stejně jako řada studentských vůdců z roku 1989.

Zde je problém současné mladé generace v tzv. liberální demokracii. Zatímco dříve studenti v Československu měli jasně definovaného nepřítele a dovedli určit cíl svého boje, dnes se zmítají ve zmatku, kdy pojem revoluce byl vyhnán ze slovníku nebo byla revoluci a sociálním bouřím nasazena psí hlava.

Z tohoto aspektu citujme pesimistický pohled dnešní generace z dokumentu výzkumu Generation What: „Žijeme tak v nové formě normalizace? Zadrhnutý status quo a vedle něj kreativní a akční jednotlivci. Navzájem se neobtěžují a neohrožují. Místo normalizačního chataření nastoupily více nadupané a smyslné podoby útěku. Stateční horolezci a odhodlaní potápěči tak mají jedno spolčené: ať už z horských vrcholků nebo mořských hlubin, mlčky pozorují svět, v jehož změnu se neodvažují doufat.“

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 18 Listopad 2016 10:03 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz