O antidemokratické agitaci


 

utečenci Německo foto prtsc youtubeNa mé „zamyšlení nad článkem Václava Klause“ reagoval v minulém čísle Literárních novin spolupracovník Institutu Václava Klause a označil ho za zamyšlení „velmi kritické“, vyznačující se „mimořádnou mírou nepochopení Klausovy argumentace“ (viz Potíže Evy Hahnové s migrací  ).

 

 

Předchozí diskuze: Co nás ohrožuje více: migrace či agitace? Zamyšlení nad článkem Václava Klause

Václav Klaus: Přežije Evropa současnou migrační vlnu?

 

Aleš Valenta vnímá můj článek jako „neobyčejně konfúzní směs s tématem nesouvisejících historických exkurzů, pochybných terminologických úvah a osobně laděných poznámek“, a navíc jsem prý „neprojevila sebemenší snahu vyrovnat se s Klausovými argumenty, které nabízejí ucelený obraz příčin, charakteru a možných důsledků migrační krize“. Kromě toho se prý dostávám do „nebezpečné blízkosti někdejšího komunistického tisku“, ale prý jsem i „sáhla znovu k formulacím, které jako by vypadly ze stránek fanaticky proevropských a proimigrantských německých médií, jako jsou týdeník Spiegel či Frankfurter Allgemeine Zeitung. Bruselský komisař pro ideologii by to lépe nenapsal.“

Takové výroky mne moc neinspirovaly k další diskusi. Aleš Valenta mi však vyčítá ještě něco jiného, co se týká stěžejního tématu současného politického dění, a to demokracie. „Hahnová, žijící od roku 1968 v Německu, zjevně upřednostňuje konsenzuální vedení diskuse, jež se stalo mezi německými politickými a mediálními elitami v posledních letech normou,“ míní můj kritik a já se ke konsenzuálním diskusím skutečně hlásím. Vidím v nich základní předpoklad demokracie a jejich pranýřování považuji za jeden ze závažných rysů antidemokratické agitace. 

K markantním všeobecným rysům antidemokratické agitace patří nejen odpor vůči konsenzuálním diskusím, nýbrž i dehonestující výroky o zastáncích odlišných názorů, paušalizující a dichotomické obrazy světa i konkrétních politických problémů, stigmatizace různých skupin a neseriózní zacházení s informacemi. Repliku Aleše Valenty na můj článek považuji za názorný příklad takové rétoriky a pokusím se osvětlit proč.

Kritické hlasy jsou nejen samozřejmou, ale i důležitou součástí demokratického politického dění, jinak by společnost ustrnula a ztratila schopnost řešit své problémy a konflikty. Ale není kritika jako kritika. Všichni víme, jak jinak to chodí v rodinách, kde otec po svém synovi v tramvaji pokřikuje „jsi hulvát“, či v rodinách, kde mu klidně vysvětlí, proč není vhodné halekat na stojící těhotnou ženu, aby se nekymácela. I ve veřejné komunikaci známe různé druhy kritických hlasů. Někdy narážíme na uvážlivou a věcnou kritiku, jindy na agitaci, osočující politické protivníky urážlivými a paušalizujícími výroky. Někteří politici a novináři hledají konsenzuální řešení problémů a konfliktů, jiní se vyžívají v konfrontacích a zaměňují demokracii s rétorickým bojištěm, jako by šlo o přežití. 

Z historie zase víme, že se liberálně-demokratická zřízení prosazovala s velkými potížemi. Demokraticky volení politici se vždy a všude mezi sebou dohadovali s obtížemi, ale mnohdy naráželi i na odpor agitátorů, a to nejen komunistických. I Výmarskou republiku rozbilo hnutí, které hrubě osočovalo demokraticky volené politiky a volalo po radikálním zvratu poměrů v demokratickém státě. Dnes se podobné hlasy opět ozývají s novou vervou. Veřejnost je zaplavena řečněním o jakémsi zápasu mezi prý pomýlenými elitami a jasnozřivým lidem a jeho zastánci získávají rostoucí počet voličů. Kritikové označují toto hnutí jako populistické, vnímají ho jako novou hrozbu pro demokracii a poukazují na obdobné, z minulosti neslavně známé tradice. Jeho přívrženci tomu nerozumějí, protože považují sami sebe za jediné prozíravé kritiky současných poměrů. V čem tedy vězí rozdíly mezi kritikou a kritikou?

Aleš Valenta nečastuje jen mne a můj článek málo vstřícnými a osvětlujícími výroky. Podobně problematický je i jeho obraz současného Německa. V něm je totiž řeč o „elitami vynucovaném názorovém zglajchšaltování dvou důležitých témat: evropské integrace a klimatických změn“, o „dalekosáhlém potírání politicko-nekorektních názorů na otázky migrace, menšin, ženských práv, rovnosti, zelené energie atd.“ či o „sebevražedně benevolentním postoji bruselských a německých elit vůči této muslimské invazi“. Kromě toho se dozvídáme, že „svoboda myšlení a vyjadřování, tato sůl skutečně liberální společnosti, již léta v Německu bídně živoří“. 

Kdybychom brali tyto výroky doslova, museli bychom usoudit, že Německo je obýváno masou lidí s utlumenými mozky pod nadvládou elit. Autor ignoruje a diskredituje onu část společnosti, která politické elity volí. O debatách v německých médiích se nedozvíme nic, a ani o konkrétních rozmanitých postojích jejich účastníků. K antidemokratické agitaci řadím tento obraz Německa proto, že nevykazuje respektu ke kulturněhistorické a politické rozmanitosti německé společnosti a zastiňuje realitu demokratického státu paušalizujícími výroky.

Když se Aleš Valenta dovolává Václava Klause a odkazuje na jeho prý „ucelený obraz příčin, charakteru a možných důsledků migrační krize“, narážíme na další problém. Zatímco si v Německu a jinde nesčetní lidé lámou hlavu osvětlováním reálných okolností a příčin současného dění, dozvíme se od Václava Klause, že „iniciace masové migrace evropskými elitami je součástí jejich projektu nové budoucnosti Evropy“. Zde by se na první pohled mohlo zdát, že jde o jasnou a jednoduchou příčinu problémů, a výrok o záměrech elit bychom mohli vnímat jako výsledek náhledu do oku utajených výšin duchovního světa. Jenže chybí důkazy a již z formulací samotných je zřejmé, že by bylo těžké je dokládat. Václav Klaus a ostatní autoři obdobných výroků se dnes rádi odvolávají na vědecké poznatky, ale zastírají skutečnost, že i vědci docházejí k rozmanitým poznatkům a odvozují z nich různorodé politické postoje. Aleš Valenta se o pluralitě výkladů migrační krize nezmiňuje, nýbrž se prostě dovolává jednoho jediného „uceleného obrazu“, což bývá příznakem sklonu spíše k autoritářství než k demokracii. 

Můj kritik si zřejmě neuvědomuje ani problematiku následujícího tvrzení v „uceleném obraze“ migrační krize, který mi doporučuje. Dnešní „evropský politický mainstream, jejž svou osobou přímo symbolizuje kancléřka Merkelová“, prý nachází v otázce masové migrace „jen malou oporu ve veřejném mínění“, tvrdí Václav Klaus a naříká nad těžkým osudem většiny: „Názor evidentní většiny občanů, který je od názoru elit tolik vzdálen, je těmito elitami ve veřejném prostoru stigmatizován jako xenofobní, extremistický, rasistický, ne-li fašistický.“ Tento výrok vzbuzuje otázky nejen po pravdivosti tvrzení o stigmatizaci většin, ale především ohledně pojmu „názor evidentní většiny občanů“. O jaké prameny se takové výroky o „většinovém názoru“ opírají?

Důkazů se nedohledáme, protože v demokraciích jsou pouze výsledky voleb stěžejním indikátorem celospolečenské artikulace politické vůle, a všichni víme, že evropské vlády se opírají o většiny. Kdo mluví o jiných „většinových názorech“, znevažuje nejen základní princip demokracie, ale i právní zakotvení současných demokratických států. Takové výroky si proto zasluhují pečlivějších úvah o tom, jsou-li vůbec slučitelné s ústavněprávními normami jednotlivých evropských států, než spekulací o tom, co si většina údajně myslí.

Aleš Valenta to nebere moc přesně ani se zcela konkrétními informacemi, třeba když mluví o „fanaticky proevropských a proimigrantských německých médiích, jako jsou týdeník Spiegel či Frankfurter Allgemeine Zeitung“. Očividně mu unikly nejen rozdíly v politické orientaci obou listů, ale i jejich kritické komentáře k nejrůznějším aspektům současného dění, včetně vládní politiky pod vedením kancléřky Merkelové. Zřejmě asi nezná ani jejich komentáře k uprchlické krizi z léta 2015, poukazující na mnohostranné problémy migrace. V obou listech se tehdy objevovaly z dnešní perspektivy až obdivuhodně přesné analýzy tehdejší situace a nastávajících potíží, které příjímání uprchlíků s sebou neslo. Jenže šlo o texty informativní, věcné a diferencující, snažící se postihovat komplexitu situace a stávajících problémů, a nikoli o texty agitačního druhu. 

Aktuální problémy jsou dnes jak předmětem konsenzuálních diskusí, tak i objektem antidemokratické agitace. Uvážlivě kritických hlasů je vzhledem k dnešním nesporně závažným problémům třeba ještě více než v dobách klidných. Rétorika hnutí, kterému se dnes říká populismus, je však pro demokracii neméně nebezpečná, než bývala agitace proti buržoazii ve jménu proletariátu či nacistické rozbíjení Výmarské republiky agitací proti „listopadovým stranám“ (tj. republikánským) a „prolhanému židovskému tisku“. Nezbytným předpokladem pro orientaci veřejnosti je povědomí rozdílů mezi různými druhy veřejné mluvy, a proto považuji zamyšlení i nad texty Aleše Valenty za naléhavé téma jak pro kritické novináře, tak i konsenzuálně vedené diskuse české veřejnosti. 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB