Potíže Evy Hahnové s migrací


UNHCR GrafV minulém čísle Literárních novin ( literarky.cz – ZDE ) zveřejnila česko-německá historička Eva Hahnová velmi kritické „zamyšlení“ nad článkem Václava Klause „Přežije Evropa současnou migrační vlnu?“(LtN, č. 6/2016 a literarky.cz – ZDE ). Její stať se však vyznačuje mimořádnou mírou nepochopení Klausovy argumentace, na což reaguji touto replikou. (vlevo graf UNHCR)

 

 

 

Kritika Hahnové má dvě polohy – jedna je namířena proti stylu a tónu dotyčného článku, druhá se pokouší zpochybnit věcná východiska a informace, s nimiž bývalý český prezident v otázce migrační krize operuje. Pokud jde o první záležitost, Hahnová klade V. Klausovi za vinu zavádějící agitační způsob diskuse, který je prý „obzvlášť v demokratických společnostech nebezpečný, protože vzbuzuje zbytečné frustrace“. Klaus podle Hahnové tíhne k dichotomickým obrazům skutečnosti, která je ale vždy mnohem komplikovanější. Demokracie – míní dále autorka – „prosperuje pouze mezi více či méně uvážlivými občany a hyne v rukách agitátorů volajících po radikální změně stávajících poměrů“. V. Klause přiřazuje k těmto agitátorům, jak vyplývá z jejího dalšího tvrzení, že spolu se svými stoupenci „významně přispívá“ k tomu, že se dnes „Evropa ocitla ve vodách dosti zvířených“.
Těmto vážným obviněním se Hahnová pokouší dodat na přesvědčivosti odkazem k masarykovskému ideálu demokracie jakožto diskuse. Diskusi si jistě každý může představovat po svém, ale jako historik si dovoluji tvrdit, že první československý prezident by souhlasil s tezí, že se má jednat o věcnou výměnu stanovisek mezi diskutéry, majícími na danou věc vyhraněný a zřetelný názor. Právě tento způsob vedení diskuse – někdy nezbytně ostré - u nás Václav Klaus prosazuje od počátku svého politického působení. V posledních letech se spolu se svými spolupracovníky v Centru pro ekonomiku a politiku, resp. od roku 2012 v Institutu Václava Klause intenzivně zapojuje zejména do debat a polemik na politická a historická témata. Důkazem toho jsou desítky sborníků ze seminářů, organizovaných oběma zmíněnými think tanky za účasti renomovaných odborníků; ve dvou z nich je ostatně zastoupena také Eva Hahnová. Důležitost Klausových vstupů do politických zápasů na české i evropské úrovni ocení každý, kdo s rostoucím znechucením sleduje evropskými elitami vynucované názorové zglajchšaltování dvou důležitých témat: evropské integrace a klimatických změn. Jenže Hahnová zřejmě právě onu vyhraněnost považuje za nebezpečnou a škodlivou, přičemž se však svými formulacemi typu „zbytečných frustrací“, které „agitátoři“ vyvolávají mezi občany, dostává do nebezpečné blízkosti někdejšího komunistického tisku, jenž podobným slovníkem brojil proti rozvracečům socialismu. Ostatně nebyl Masaryk sám takovým nebezpečným „agitátorem“, který např. svým útokem proti pravosti tzv. Rukopisů uvrhl českou společnost pozdních osmdesátých let 19. století na několik roků do vod mimořádně silně zvířených?
Hahnová, žijící od roku 1968 v Německu, zjevně upřednostňuje konsensuální vedení diskuse, jež se stalo mezi německými politickými a mediálními elitami v posledních letech normou. Je však možné, že by nevěděla, jakým způsobem bylo tohoto „konsensu“ dosaženo? Opravdu netuší, že politicko-nekorektní názory na otázky migrace, menšin, ženských práv, rovnosti, zelené energie atd. jsou dalekosáhle potírány a vytlačovány na pravý okraj politického spektra, kde jsou vzápětí ocejchovány jako xenofobní, homofobní a rasistické? Pokud jsou tyto záležitosti pro autorku vskutku neznámé, pak by si měla prostudovat Sarrazinovu knihu Teror ctnosti. O hranicích názorové svobody v Německu (2015), kde zjistí, že svoboda myšlení a vyjadřování, tato sůl skutečně liberální společnosti, již léta v Německu bídně živoří. Anebo by se alespoň mohla seznámit s názory německého občana Luďka Frýborta, který loni 28. 11. na portálu Neviditelný pes napsal, že každý, kdo vysloví obavu z nekontrolovaného přílivu statisíců a brzy už milionů běženců, je hned hnědá pakáž (braunes Pack), fašista, rasista a pravicový extrémista.
Reagovat na věcnou stránku kritiky Hahnové je obtížné, protože se jedná o neobyčejně konfúzní směs s tématemnesouvisejících historických exkurzů, pochybných terminologických úvah a osobně laděných poznámek. Autorka neprojevila sebemenší snahu vyrovnat se s Klausovými argumenty, které nabízejí ucelený obraz příčin, charakteru a možných důsledků migrační krize. Ponechala bez povšimnutí důležitý metodický poukaz na rozdíl mezi individuální a masovou migrací a jejich rozdílnými pohnutkami. Pominula výklad o destabilizaci arabského světa, na níž mají nemalý podíl nezodpovědné a vysoce riskantní západní vojenské intervence v Iráku, Sýrii či Libyi a v jejichž důsledku se pak statisíce migrantů – jakmile se ukázalo, že hranice EU neexistují a navíc přišlo velkorysé  „pozvání“ od Merkelové – vydaly na cestu do Evropy. Důležitým předpokladem pro sebevražedně benevolentní postoj bruselských a německých elit vůči této muslimské invazi je hodnotový rozvrat, k němuž dala popud kulturní revoluce šedesátých let, z jejichž marxismem prosyceného duchovního klimatu vyrůstají zhoubné ideologie feminismu, genderismu a multikulturalismu. Jejich důsledkem je mj. tragický úpadek rodiny a porodnosti bílé evropské populace, což se stalo pro levicově liberální evropské elity dalším důvodem pro údajnou nevyhnutelnost masové imigrace.
Důležitou tezí V. Klause je rovněž tvrzení, že dlouhodobá politická stabilita společnosti je  podmíněna její zásadní národní, jazykovou a kulturní homogenitou, přičemž menšiny nesmějí „chtít měnit chování většinové společnosti“. Ani zde se Hahnová nepokouší o věcnou polemiku. Místo toho se uchyluje k vágním subjektivním reflexím: „Společenské dění vnímám jako daleko rozmanitější, než ho autor líčí… Asi proto nechápu, proč se přistěhovalců bát. Jeví se mi jako jeden z nesčetných kamínků ve fascinující mozaice dnešního Německa.“ Na mohutný islámský „kamínek“ uvnitř Německa, posílený v roce 2015 o více než milion muslimů, mají ale mnozí Němci odlišný názor. Přinejmenším od poslední silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem a dalších městech jsou zděšeni rozsahem násilí, jež muslimové páchají na ženách (a křesťanských migrantech), přičemž každý jen trochu kriticky uvažující Němec si již dávno nedělá iluze o hrozivé míře zamlčování a překrucování, jehož se přitom dopouštějí úřady, policie a mainstreamová média. Příklady neustávajících případů násilí, obohacujících onu údajně fascinující mozaiku jménem Německo, přinesl 11. 7. kritický týdeník Junge Freiheit v článku „Opět početné sexuální útoky na ženy a dívky.“ Podle nejnovějšího průzkumu Mercator Stiftung pouze necelá třetina dotázaných podpořila Willkommenskultur německé vlády a s tím spojený koncept „otevřené vlasti“. Stále více Němců se obává tzv. Überfremdung, tj. převahy cizích prvků ve společnosti a žádá, aby se migranti více přizpůsobovali místním poměrům a zvyklostem. Nemálo z nich by nejspíše přitakalo mínění, jež vyšlo najevo ze starších průzkumů, že se Němci začínají cítit ve své vlasti jako cizinci. Politické elity, s dílčí výjimkou CSU, však navzdory chlácholivé integrační rétorice nadále preferují multikulturalismus a odnárodňování země. Jak se ukázalo při nedávném evropském šampionátu v kopané, na obtíž začíná být už i německá vlajka. Rudozelená zemská vláda Porýní-Vestfálska, v rámci boje proti „diskriminaci“ obyvatelstva „s migračním pozadím“, již nepřísahá věrnost německému lidu, nýbrž jen zemi Severní Porýní-Vestfálsko.
Eva Hahnová však patří k těm, kteří jsou s vývojem v Evropě a Německu navýsost spokojeni. Raduje se, že se Evropa zbavila četných špatných tradic, takže je nyní „daleko ´zdravější´“, než jak ji znali naši předkové. Otázka ovšem je, jací předkové a jakých tradic. Hahnová mimo jakoukoli souvislost s tématem polemiky postavila na pranýř války od středověku až po dvacáté století, upalování kacířů, nevolnictví a obchod s otroky, prý aby doložila, že pojmu „tradice“ se nelze jen tak dovolávat. Nad těmito myšlenkovými piruetami zůstává rozum stát. V Klausově článku, který se týkal výlučně souvislostí migrační krize, se totiž slovo „tradice“ vůbec nevyskytuje. Je tu použit (a specifikován) pojem „tradiční (evropské) hodnoty“, jejž se Hahnová pokusila zpochybnit značně kuriózním způsobem: „O ztrátě údajných ´tradičních´ hodnot nemůže být ani řeči, protože nejrůznější tradice mají své příznivce.“ (!) Shora již bylo připomenuto, že Václav Klaus zdůvodnil ztrátu tradičních hodnot kulturní revolucí šedesátých let. Je možné, že renomovaná historička, notabene přišedší do Německa právě v onom osudném roce 1968, netuší, co se tehdy odehrávalo na západoevropských univerzitách? Opravdu neví, že to byl zdroj fundamentálního hodnotového zvratu, k němuž samozřejmě nedošlo přes noc, ale jenž dozrál v dnešním Německu do podoby radikálního rovnostářství, feminizace, homosexualizace a zpochybnění základních morálních hodnost jako jsou pravda, povinnost, hierarchie, uměřenost či stud? Vskutku si Hahnová nevšimla, jak drastické důsledky pro rodinu, lidskou přirozenost, normalitu a v neposlední řadě pro politickou svobodu v Německu a na celém Západě ony radikálně levicové ideje měly a mají? V tom případě by si mohla porovnat, jaké principy v oblasti kulturně-politické a morální obsahuje např. program Brandtovy SPD či Strauβovy CSU ze sedmdesátých let a jaké hájí Zelení, směrodatný politický proud současného Německa. Předem ji mohu ujistit, že objeví dva diametrálně odlišné světy. Václav Klaus by se nepochybně přihlásil k prvnímu z nich.
Závěrem svého příspěvku Hahnová sáhla znovu k formulacím, které jako by vypadly ze stránek fanaticky proevropských a proimigrantských německých médií jako je týdeník Spiegel či Frankfurter Allgemeine Zeitung.  Kdo nás vlastně ohrožuje, imigranti, nebo „protievropská agitace proti většinovým [?!] postojům“ ?, táže sugestivně se autorka, přičemž o její odpovědi není pochyb. K vrcholu demagogie pak dospívá tvrzením, že Klausova agitace je „v rozporu s demokratickými zvyklostmi“. Panika kolem migrace je prý pouhou záminkou, zastiňující dalekosáhlé nebezpečí, které v sobě nese hnutí, v jehož úspěchy Václav Klaus doufá“ a jež hodlá rozvrátit současné poměry v Evropě. Bruselský komisař pro ideologii by to lépe nenapsal. A byl by zajisté spokojen i s „originálním“ přístupem Hahnové „k řešení stávajících problémů“, jímž je „každodenní ´malá´ (míněno v masarykovském duchu) práce ve prospěch vlastních ideálů. Autorka ovšem přehlédla jednu maličkost. TGM formuloval svou tezi o drobné práci v poklidných letech konce 19. století. Po roce 1914 by mu k bourání Rakouska rozhodně nestačila. Dnešní „stávající problémy“ však mají, jak se obávám, blíž k dramatu první světové války než k idylce fin de siècle.

 

Autor je historikem a pracuje v Institutu Václava Klause

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB