První, kteří zemřou, nebo…


víra a internetNáboženství a politika se shodně opírají o důvěřivost lidí a důvěřivost se opírá o nevědomost. Je tedy třeba budovat nevědomost lidí, aby bylo možné stavět na důvěřivosti. A s důvěřivostí se potom dá už dělat cokoli.

 

 

 

Mainstreamový tisk a televize se dnes se značným ziskem podílejí na výrobě informované nevědomosti právě tak, jako to dříve činilo nedělní kázání v kostele. Je paradoxní, že v informační epoše lidé nic nevědí: existuje pouze to, o čem se mluví, a o čem se nemluví, to neexistuje, mizí. Lidé ani nevědí, co jedí, co pijí ani jaký mají v těle obsah karcinogenního herbicidu Roundup, poněvadž jim to nikdo neřekne. Tak, jako se nevědomky krmíme otráveným jídlem, jsme krmeni otráveným tiskem.
Filozof Seneca, který jako rádce císaře Nera jistě dobře znal lidi, tvrdil: Unusquisque mavult credere quam iudicare. „Každý raději věří, než soudí." Právě na základě této lidské slabosti se vytváří důvěřivost. Jiný filozof, Hegel, říkal, že „četba novin je ranní modlitbou moderního člověka". Samozřejmě předpokládal, že ten, kdo se modlí, musí věřit. Také ale dodával, že „ve veřejném mínění je klam i pravda: a nalézt pravdu, to je úkolem velkého člověka".
Dnes je veřejné mínění reprezentováno internetem, kde se najdou veškeré pravdy i veškeré lži, a nikoli mainstreamovým tiskem, který přináší vesměs jen okleštěné a zaranžované zprávy sloužící k obecné intoxikaci. Na internetu musí zdravý rozum odlišit pravdu od klamu. Zdravý rozum pomáhá, ale sám nestačí. Hledání skutečné reality se stalo, tak jako v přírodních vědách, vědeckou disciplínou, poněvadž realita je tajemství tak dobře ukryté, že nestačí se na ni dívat, aby byla vidět. Přičemž za normálních okolností lidé nemají na podobné výzkumy ani čas, ani možnosti. Vir Zika nebo viry prasečí a ptačí chřipky či eboly znamenají nepřiznaný zdroj mnoha miliard dolarů ročně nejen pro velké farmaceutické koncerny, ale i pro mainstreamová média, jejichž úkolem je páchat ve všech zemích informační terorismus. Už v roce 2005 vyčlenil prezident George Bush 7,1 miliardy dolarů na prevenci pandemií. Je samozřejmé, že po takové spršce dolarů se nějaký ten virus objevil. Člověk se pak ptá, zda byla ta spousta peněz využita k prevenci epidemie, nebo naopak k jejímu šíření. V roce 2009 zjistili čeští vědci, že americká firma Baxter do svých vakcín proti chřipkovému viru H3N2 úmyslně namíchala nebezpečný živý virus ptačí chřipky H5N1. Vakcíny byly určeny pro Ukrajinu. Naštěstí jisté české noviny tuto nepravost zveřejnily. Světové katastrofě se díky čestnému českému novináři pro jednou – mimořádně – podařilo zabránit. Světová mainstreamová média ale skandál naprosto utajila. Vždy, když je veřejnosti k dispozici dána nějaká nová vakcína, měli by se povinně a veřejně nechat naočkovat všichni manažeři a vědci, kteří ji připravovali: takový zákon by se měl přijmout co nejdříve.
A to nemluvíme o velkém byznysu s terorismem v pravém slova smyslu. Jak by mohl mainstreamový tisk něčemu podobnému odolat? Ve skutečnosti neodolá nikdy, poněvadž je součástí celé operace. Je to nápisjeho zdroj obživy. Existuje jediná dobrá rada: o všem pochybovat.

 

Strategie Šeherezády
Mainstreamový tisk má moc ekonomickou, politickou a vojenskou, je to střežené území, kam má svoboda slova vstup zakázán. Ba co hůř: neexistuje ani svoboda čtenářské interpretace, poněvadž v každé zprávě je už zakódován algoritmus, jak by se měla správně číst. Zprávy se vyrábějí podle toho, jaký podmíněný reflex mají u čtenářů vyvolat – a také ho obvykle vyvolají. Nejvíce je svoboda slova paradoxně zapovězena novinářům. A vzhledem k tomu, že ji neznají, tak ji ani nemilují. Neustále se musejí nemilosrdně kontrolovat a provádět přísnou a permanentní autocenzuru. Článek, který by objasnil tu kterou záležitost, totiž může tomu či onomu podniku přinést miliardové ztráty nebo způsobit pád vlády. Novinářům tak jde o práci, kariéru a občas i o život. Aby na to nezapomínali, čas od času je některý z nich pro výstrahu ostatním tvrdě potrestán. Bývají prvními oběťmi nesvobody slova a dobře to vědí, ale zároveň většina z nich tuto skandální skutečnost zjevně ani nekritizuje, ani se k ní nevyjadřuje. Kurážní lidé jsou vzácní. Současně jsou ovšem žurnalisté velice potřební k vyvolání či utajení války. Jsou tudíž pro jakoukoliv moc nepostradatelní.
Prací mainstreamového tisku je realitu tvořit či ji nechat zmizet. Realita už není pouhým předmětem zpráv, nýbrž se s ní nakládá prostřednictvím komunikace, a komunikace má svá železná pravidla. Je předmětem činnosti lidí zvaných spin doctors, jejichž úkolem je realitu naaranžovat a řídit tak, aby vyvolala ve veřejnosti psychologické podmíněné reflexy a vytvářela tak konsenzus nahrávající tomu, kdo je právě ekonomicky či politicky u moci. Poněvadž žijeme ve „společnosti spektáklu", velmi často jsou novinky vytvořené a zrežírované přímo pro potřeby fotografie či filmu: tak jako mrtvoly z Temešváru, které byly kvůli focení vyneseny z márnice, nebo demonstrace na Majdanu či popravy Islamského státu. Ostatně sám Islámský stát je čistým výtvorem „komunikace".
Někdejší komentátor Wall Street Journal Ron Suskind v jedné ze svých knih vzpomíná, že mu rok po 11. září Karl Rove, spin doctor George W. Bushe, řekl: „My jsme nyní mocnost, my tvoříme vlastní realitu. A zatímco vy tuto realitu budete zkoumat ze všech stran, vytvoříme další, nové reality,, které budete moci zkoumat dál a dál. Tak to je. Jsme to my, kdo tvoří historii.(...) A vám, vám všem nezbývá nic jiného než zkoumat, co děláme."
Po 11. září v Americe zdokonalili strategii, kterou Ira Chemus, profesor na Univerzitě v Coloradu, popsal jako „strategii Šeherezády": „Když jste odsouzeni k politické smrti, začněte vyprávět historky – historky tak úžasné, tak přitažlivé a tak okouzlující, že král (nebo v tomto případě američtí občané, kteří teoreticky vládnou naší zemi) na rozsudek smrti zapomene." Takto byl tedy světu zprostředkován dramatický příběh o zlém Usámovi bin Ládinovi, který se schovává v jeskyni kdesi v Afghánistánu a řídí odtamtud atentáty v Americe, a poté i jeho hollywoodsky monumentální zavraždění, načasované přesně před poslední prezidentské volby. Bez zpracovávání reality mainstreamovým tiskem by terorismus vůbec neexistoval a mnoho novinářů by přišlo o práci. Vědí to, a tak argumenty poslušně rozebírají až do detailů a ani v nejmenším nezpochybňují oficiální verzi. Lidi, stejně jako děti, je potřeba nejdřív ukolébat a pak uspat.

 

Mlčenlivost mainstreamu
Po katastrofě ve Fukušimě řada zemí (mezi nimi Německo a Švýcarsko) bez většího ohlasu kompletně zastavila svůj jaderný program. Fukušima byla pro jadernou lobby těžkou ranou: na ututlání jejích dopadů bylo třeba vydat daleko více peněz než na likvidaci vlastní havárie. Mainstreamový tisk na tom velice vydělal, poněvadž vydělává stejně dobře i za situace, kdy mlčí, zatímco lidé umírají na rakovinu. Nejdůležitějším odvětvím komunikace je „nekomunikace". Jestliže nějaká banka spěje ke krachu, vydá poslední peníze svých klientů na umlčení podstatných médií.
Ve Francii je v provozu 58 jaderných reaktorů a mnohé z nich jsou staré a nebezpečné, což velmi zneklidňuje Německo, Švýcarsko a Itálii. Tyto jaderné elektrárny byly stavěny v dobách, kdy vzájemná vyváženost velmocí zabraňovala válce. Nyní se nacházíme v úplně jiné epoše, v níž se už patnáct let vede válka nevyhlášená, asymetrická a netradiční, používající podvratné prostředky, jako je terorismus, „výroba" finančních krizí, řízená migrace... Zmíněné reaktory se tak stávají terčem, skutečnými plutoniovými bombami, které si hloupě pěstujeme na vlastní zahrádce a které mohou vyhladit generace dětí ve Francii i v sousedních zemích. Evropa se nachází v centru světového uragánu. Jeden francouzský generál prohlásil, že země s jadernými elektrárnami „není uhájitelná", a věřím, že mu každý jen trochu inteligentní člověk dá za pravdu. Jedna jediná dobře zaměřená bomba může způsobit nukleární apokalypsu a srazit na kolena celý národ. Přitom takřka celý francouzský tisk dostává od jaderné lobby pravidelné subvence, a tak je zticha. Národ se nesmí strašit. Vzhledem k tomu, že je to (na rozdíl kupříkladu od camembertu, o němž Brusel vydává směrnice) skutečně evropská otázka, lze z toho vyvozovat, že mainstreamový tisk svou mlčenlivost prodává zřejmě draho.
Lži a nepravdy o nacistickém státním převratu na Ukrajině, který připravily a financovaly Amerika s Evropou, stejně tak jako lži a nepravdy o občanské válce proti rusky mluvící populaci na východě země navždy diskvalifikovaly západní mainstreamový tisk, který si jen tisíc kilometrů od nás umazal ruce ukrajinskou krví. Hle, demokracie.
Mainstreamový tisk slouží de facto jako zločinná zástěna, která má lidem zastírat pohled na skutečnost.
Měl jsem kdysi v Miláně vynikajícího profesora historie a filozofie, který podnítil mou fantazii, když nám podrobně vysvětloval, jak každá dějinná epocha zaznamenávala nejčastěji názvy těch věcí, o jejichž vymizení se aktivně zasazovala. Kupříkladu v naší době se neustále hovoří o demokracii, svobodě, svobodě projevu, lidských právech atd. Víme dobře proč. Jaká asi může být svoboda projevu v epoše, v níž je potlačena svoboda myšlení? Totéž platí o realitě. Potlačí-li se myšlení a skutečnost, o čem chcete mluvit?
V naší demokracii se nepředpokládá, že by lidé mohli rozhodovat o čemkoliv významném. Spíše se předpokládá opak. Ten, koho nazýváme občan, tedy člověk hrdý, zodpovědný za to, co si zvolí, a ochotný předměty své volby v případě nutnosti bránit se zbraní v ruce, zmizel se starými Aténami, s Římskou republikou, s dantovskou Florencií a s Francouzskou revolucí. Dnes máme jen voliče a spotřebitele.

 

Marnost Národní knihovny
Informace je jedna věc, znalosti a moudrost jsou věc jiná, kterou můžeme nazývat také „uvědomělost". Člověk může mít přemíru informací, a stejně zůstat naprostým hlupákem. Nikdy jsme ještě nežili v epoše tak přesycené informacemi, jako je ta naše, a s lidmi tolik postrádajícími uvědomělost a moudrost. Internet může být užitečný pro zjištění informací o všem, co mainstreamový tisk tají a cenzuruje, což je samo o sobě mnoho: dělá to z něj vlastně nový druh encyklopedie. I internet je samozřejmě zranitelný, nicméně tištěná média jsou vzhledem ke své hmotné a intelektuální zkorumpovanosti zranitelná zcela očividně.
Internet, který připomíná obrovskou knihovnu, ovšem vyžaduje jisté nadání; abyste něco našli, musíte umět hledat. Otevřete-li lidem, kteří doma nečtou, brány Národní knihovny, nenajdou v jejích regálech nic zajímavého. Internet jim jejich schopnost vyvíjet se v labyrintu světa nikterak neposílí. Zůstanou stát na prahu Klementina, aniž by ocenili byť jen jeho architekturu, o pokladech uvnitř nemluvě. Naštěstí existují lidé, třebas i méně kulturní, kteří disponují tím, co se oprávněně nazývá „zdravý rozum", moudrost; je to ctnost velmi vzácná a přitom nepostradatelná. Jsou skeptičtí jako dobrý voják Švejk a mají daleko více důvtipu než řada univerzitních profesorů nebo vojenských stratégů. Lidé, kteří mají otevřené oči, jsou pozorní, ostražití a nedůvěřiví. Pozorují svět a jsou schopni spontánně činit rychlé závěry.
Jeden z největších filozofů starého Řecka, kolébky filozofie, byl Hérakleitos, z jehož díla se zachovalo zhruba osmdesát stránek. „Svět je propojený a společný pro ty, kdož jsou bdělí," píše. „Ve spánku se každý uzavře do svého vlastního, jedinečného světa." Ti, kdož mají moc nad světem jednadvacátého století, tedy i nad tiskem, by rádi našim současníkům zavřeli oči a uspali je, aby si s nimi mohli dělat, co se jim zamane. Já však pevně doufám, že vždy budou existovat lidé, kteří neusnou. Buď první zemřou, nebo se první zachrání.

 

Autor je italský filosof a volnomyšlenkář. Psáno pro Literární noviny č.4.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB