Asymetrie války s teroristy

Email Tisk PDF

 

granát ilustrace( Poznámky k fenomenologii války – 14 )

Autor, který je literární teoretik a historik, připravil pro web Literárních novin rozsáhlou úvahu a analýzu války.

 

 

 

 Předchozí části: Atomový mír – stálá hrozba absolutní války; Atomová puma – porodní bába studené války, Hybridní kontury válekVálka s teroristy, Voják jako potravaVoják svědomí; Voják profesionál, Voják odvedenec, Politik a válečník – kdo s kohoDavová nákaz, Tah na východNesnesitelná lehkost válkyJak se připravuje válkaVálky z milosti božíVždyť přece vyvolat válku je tak snadné!

 

1. President Francois Holland reagoval na útoky islámských teroristů ve Francii prohlášením, že jeho země se octla ve válečném stavu. Tím zdůvodňoval omezení občanských svobod a podnikl kroky, ostatně nepříliš úspěšné, aby vytvořil koalici demokratických států, které by se sjednotily v boji proti společnému nebezpečí. V jeho prohlášeních a projevech jsem bohužel nezaslechl ani náznak sebekritiky; vždyť nebezpečí teroristických útoků se objevovalo již dlouho před posledním masakrem v Paříži 15. listopadu 2015, a on sám, věren koloniálnímu dědictví Francie, se horlivě angažoval v boji proti presidentu Bašáru al-Asadovi, a tak nepřímo přispěl k vytvoření příznivých podmínek pro vznik Islámského státu.

Zvláštností této války proti terorismu je dvojí, odlišná stratégie: na jedné straně útočné operace, jejichž cílem je zničit kalifát, centrum moci islámských extrémistů, na straně druhé obrana proti teroristickým akcím ve Francii, Belgii, Německu a dalších státech. Každá z obou podob války používá odlišné zbraně a postupy, odehrává se na různých místech. Zatímco nepřítel v prvním případě obsadil území, které se snaží rozšířit, v druhém se skrývá všude a nikde, útočí nečekaně, cílem útoku se může stát kterékoliv místo, kde se shromáždí větší počet lidí. Válka s teroristy je extrémně asymetrická, týká se zbraní a taktiky, počtu vojáků i míry jejich osobní angažovanosti. Bojovníci Islámského státu používají sebevražedné útoky, vojáci a policisté Francie a kteréhokoli západního státu plní svou občanskou povinnost, aniž by po nich kdokoli žádal, aby ve službě bezhlavě nasazovali život. Voják–sebevrah mnohonásobně zesiluje svou moc – několik jedinců využívajících moment překvapení je s to rozpoutat masakr velkého rozměru. Ve zprávách o dobytí města Ramadi 27. prosince jednotkami irácké armády se dočteme, že islamisté, jejichž počet v obklíčeném městě dosahoval jen desetiny vládních vojáků, připravili několik desítek opevněných a výbušninami naplněných nákladních aut, kamiónů a buldozerů, a tak bořením celých bloků domů i malý počet vojáků-sebevrahů dovedl podstatně zbrzdit a ztížit postup útočníků.
Ať již charakter zmíněné války charakterizujeme jakkoli, na první pohled jde o extrémní typ absolutní války. Prohlášení předáků Daeše, že jejich cílem je rozšířit kalifát nejen na Předním východě, ale i v Evropě, Africe a na celém světě, je nesmyslný, absurdní. Na druhé straně ani politikové a stratégové Západu se nemohou domnívat, že válečnými prostředky islámské teroristy definitivně zlikvidují. Takto definovaný maximální cíl je neuskutečnitelný, protože vojenské a policejní akce proti džihádistům vyvolávají nežádoucí reakce, které nevyhnutelně ovlivňují terorismem a náboženským fanatismem dosud nezatíženou masu vyznavačů koránu. Zbrklá a hysterická reakce George Bushe na teroristické útoky 11. 9. 2001, která vedla k válkám v Afghánistánu a Iráku, potvrdila, že islámští extrémisté dosáhli svého hlavního cíle. Bin Ládin v prohlášení vydaném po útoku teroristů zdůraznil, že nešlo jen o to pokořit Američany, zplozence ďábla, ale především přinutit je k odvetě, která by zradikalizovala netečné masy muslimů, a zapojila je do džihádu, svaté války proti říši Zla. Není to jen otázka pověstných collateral damages, přidružených škod, jimž se žádné vedení války, jakkoli chirurgicky přesné, nemůže vyhnout. Přispívá k tomu sama extrémní asymetrie války. Příkladem obrovské technické převahy Američanů je například používání bezpilotních letadel. Tento účinný a pro útočníka bezpečný způsob ničení nepřátel vyvolává zděšení, hrůzu a hněv i lidí, kteří nejsou přímo těmito vojenskými akcemi dotčeni. Sledujeme-li na internetu záznamy nočních akcí amerických dronů, neubráníme se pocitu, že takto se válka vést nemá, že tu není něco v pořádku. Činnost operatérů, kteří, usazeni v pohodlném prostředí vojenské základy ve Virginii nebo v Nevadě, podle filmových záběrů ničí skupiny nepřátel i jednotlivce pohybující se v dalekém syrském údolí nebo někde v irácké pustině, připomíná elektronickou hru; ztrácíme pocit skutečnosti, akce dronů se podobají činnosti deratizátorů, kteří čistí terén od obtížného hmyzu. Není divu, že američtí naváděči bezpilotníků nevydrží být u této služby dlouho. Velitelé těchto útvarů proto vyhledávají vhodné specialisty mezi skalními hráči pařanů, elektronických her, kteří jsou dostatečně otrlí, a zabíjení nepřátel považují za sportovní výkon. Paradoxně sám nerovný způsob boje vyvolává protesty a mnohé mírumilovné muslimy, kteří se octnou v nebezpečí, snadno mění v mstitele. Dokládá to například americký film Černý jestřáb sestřelen, který je rekonstrukcí nezdařené americké vojenské akce v Somálsku v roce 1992. V poslední scéně filmu vidíme hlouček vyčerpaných amerických vojáků, kteří se snaží co nejrchleji doběhnout ke svému vrtulníku; vysmívá se jim tlupa otrhaných, kolem nich poskakujících místních kluků; snad právě v té chvíli mnozí z nich prošli základní školou nenávisti vůči cizím vojákům. Můžeme se divit, když je za pár let najdeme mezi mudžahedíny vybavenými kalašnikovem a výbušninami? (Asymetrie této válečné akce byla strašná: na jednoho padlého Američana připadlo 100 obyvatel Mogadišu.)

2. Dnešní války s islámskými teroristy dovádějí některé včerejší i starší tendence ozbrojeného střetu ad absurdum. Etické principy vedení války zakotvené v mezinárodních zákonech se drasticky porušují. Řád pozemní války, potvrzený soudem v Haagu 1907, přikazuje válčícím stranám, aby usilovaly o nejmenší možnou míru utrpení způsobeného vojákům; civilní obyvatelstvo musí být chráněno před útoky a násilím, a „válčící strany nemají neomezené právo výběru prostředků, jimiž má být nepřítel poškozen". Již první světová válka ukázala, že ani jedna z velmocí toto mezinárodní právo nerespektovala. Použití bojových plynů, potápění nechráněných civilních lodí, bombardování měst se stalo součástí výzbroje a taktiky všech technicky dobře vybavených armád. V roce 1961 byl přijat zákon o zákazu nukleárních zbraní. Ani toto varování neodradilo atomové mocnosti, včetně některých států menšího významu (Pakistán, Israel), od výroby a zdokonalování těchto zbraní schopných vymazat celé státy a národy z povrchu země. Někteří politikové, generálové a technici tvrdí, že rovnováha zbraní hromadného ničení zabránila vzniku třetí světové války. Tuto „útěchu" oslabuje mínění amerických stratégů, kteří po rozpadu Sovětského svazu spekulují o možnosti porazit oslabeného nepřítele dobře připraveným masivním atomovým úderem. Princip rovnováhy zbraní může působit jen tam, kde obě strany počítají s možnými ztrátami. Ale nikdo nepochybuje o tom, že tento argument nebude platit, pokud se atomová puma dostane do rukou islámských teroristů. Proto je na místě se ptát, proč západním mocnostem nevadí, že Pakistán, země ohrožovaná islámskými teroristy, dnes hraje prim v rozvíjení jaderného programu, jmenovitě ve výrobě lehkých atomových střel. Je Irán opravdu tou zemí, která ohrožuje mír? Znepokojení vzbuzuje zpráva, že Američané nedávno obnovili atomový arzenál na svých vojenských základnách v Německu, přestože německý parlament před několika lety přijal zákon o zákazu atomových zbraních na svém území. Vojenští stratégové Spojených států bez skrupulí porušili mezinárodní konvence a dali tím najevo, že v příští válce s použitím atomových zbraní počítají. Na druhé straně ani Putin se netají s tím, že v případě akutního ohrožení ze strany NATO sáhne k preventivním úderu. Jak tomu máme rozumět? Představují válečné přípravy Západu oprávněnou obrannou reakci na rozpínavost Ruska? Co bylo dřív – vejce, nebo slepice? V tomto případě existenci vejce i slepice bezpochyby umožňuje všeobecné opovrhování mezinárodními konvencemi, nadřazování partikulárních zájmů nad základní principy lidskosti.

Proč se lidé nepoučili z příkazů a rad, které obsahují již Mojžíšovy desky staré dva tisíce let? Proč se zapomíná na kánon rytířského zápolení uzákoněný ve středověké dvorské kultuře? Legendy a mýty o rytířích, čestných a obětavých bojovnících za nejvyšší duchovní cíle bereme sice s rezervou, ale skutečnost, že v evropské civilizaci se již v době románské objevil zákaz barbarského válčení, nelze neocenit. Idealizaci rytířství zasadil ránu z milosti Cervantes svým Donem Quijotem, ale již Ludovico Ariosto v rytířském eposu Zuřivý Roland se zhrozil události, která zasadila osudnou ránu čestnému soupeření rytířů – byl to vynález střelných zbraní. Udatný středověký bojovník Roland je zděšen, že ho může ze zálohy a na vzdálenost několika sáhů zabít zbabělý skrček. Podobný šok zažili japonští samurajové, které vojáci vyzbrojení puškami – bylo to v 60. letech 19. století – chladnokrevně a bez nejmenších ztrát postříleli.


3. Radikálním popřením ženevských válečných konvencí bylo použití chemických zbraní za první světové války. Na vině byly armády na obou stranách a ani intervenční vojska USA nezapomněla vyslat do Evropy vlastní chemickou jednotkou čítající 500 mužů. Rakušané při posledním útoku na italské frontě použili nový typ německého bojového plynu, proti kterému nebyly masky italských vojáků účinné. (Otázka, zda odpovědnost za toto drastické porušení válečných zákonů, padá na císaře Karla, zůstává otevřena. Od své korunovace se jako Kriegsherr postavil do čela války, a je sporné, zda odpovědnost za použití plynu v Itálii můžeme přenést na německé specialisty, kteří zmíněnou operaci řídili.) V dnešní době nerovnost bojových prostředků a rozšíření nepřátel na kohokoli, kdo nepatří k útočící menšině, dovršuje terorista opásaný výbušninami, vyzbrojený kalašnikovem a granáty – proti němu nastupují tisíce policistů v neprůstřelných vestách, v přilbách opatřených nočním viděním, stovky těžkooděnců v ochranných přilbách, vybavení vodními děly, vrtulníky, letadly, drony.
Hranice válečného pole se již za první světové války zásadně rozšířily; bitevní požár, vázaný dřív na omezený terén (Borodino, Slavkov, Waterloo), se rozlil jako záplava do širokého okolí, začala se vést poziční válka a použití letadel umožnilo bombardovat i města v dalekém týlu. Ruku v ruce s tím se civilní obyvatelstvo, týrané hladem a zimou, stávalo stále víc cílem vojenských operací. Posun ve vojenské taktice, která se soustavně zaměřovala na poškozování a ničení bezbranných lidí, dosáhl neuvěřitelných rozměrů za druhé světové války. Kobercové nálety na zalidněná města byla neoddělitelnou součástí válečné strategie, která v Německu zničila 1/3 obytných domů a zabila statisíce civilistů, aniž tím obyvatelstvo přiměla k masovému protestu proti režimu. Velitelé armád na obou stranách vycházeli ze zásady, že v strojové válce se každý občan nepřátelského státu – i dítě, invalida, staří lidé – stává nositelem kolektivní viny, a tím i oprávněným předmětem útoku. Zákeřný boj teroristů a jejich záměrné napadání nic netušících lidí v kavárnách, klubech, obchodech, na nádražích a stadionech dovádí princip kolektivní viny všech lidí na druhé straně fronty, navíc nejasně vymezené, ad absurdum.
Války průmyslového věku s povinným náborem vojáků radikálně omezují občanské svobody. S nastolením válečných režimů násilí dostává zelenou – to, co je v míru zakázáno, válečné zákony ospravedlňují – privátní násilí se zespolečenšťuje, znárodňuje. I tento obecný jev islámští teroristé zdokonalují, znásobují.

4. Neblahým jevem dnešní doby se stává plíživá relativizace hranic mezi mírem a válkou. Nezadržitelný vzestup násilí v masmédiích a v masové kultuře západních zemích, zejména v USA, vzbuzuje otázku, zda jde jen o komerční nadbíhání perverznímu vkusu publika, nebo zda se za tím neskrývá hlubší pohnutka. Výrobcům zbraní, generálům a politikům vyjadřujícím jejich zájmy se propagace násilí a strachu hodí do krámu: jde o přípravu obyvatelstva na válku. Vraždění jakoby sestupovalo z filmového plátna do ulic, pomerančovou šťávu nahražuje krev. Dnes a denně to dokládá nemotivované zabíjení prováděné nepříčetnými jedinci; podobně jako teroristé střílejí nazdařbůh – obětí se stane každý, kdo se jim dostane na mušku. (Tento ďábelský princip potvrdil i jeden z bratří Mašínů, když prohlásil, že si na útěku uvědomili, že nemohou šetřit nikoho, kdo jim vstoupí do cesty, i kdyby to bylo dítě.) Statistické zjištění, že ve Spojených státech soukromé vraždění každoročně zabije mnohonásobně víc lidí, než kteří padnou jako vojáci v Afghánistánu, Iráku a jinde ve světě, jako by potvrzovalo předzvěst budoucího zabíjení legalizovaného válkou. I tento případ potvrzuje, že žijeme v globalizovaném světě, kde se věci vzájemně propojují a podporují, i když mnohé na pohled patří do jiné sféry. Terorismus vyrůstá z násilí a násilí vyvolává. Co bylo dříve – vejce, nebo slepice?

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 01 Únor 2016 09:30 )  

banner Pidivadlo

Partneři