Esej: Atomová puma – porodní bába studené války

Email Tisk PDF

nukleární výbuch ilustrace(Poznámky k fenomenologii války)

Předchozí části: Hybridní kontury válekVálka s teroristy, Voják jako potravaVoják svědomí; Voják profesionál, Voják odvedenec, Politik a válečník – kdo s kohoDavová nákaz, Tah na východNesnesitelná lehkost válkyJak se připravuje válkaVálky z milosti božíVždyť přece vyvolat válku je tak snadné!

 

 

 

 

Mezi zvláštní typy nepravých, ne zcela realizovaných válek patří studená válka. Není mým záměrem podrobně ji analyzovat, pouze chci upozornit na některé zamlčované okolnosti spojené s vynálezem a použitím atomové pumy a na nezodpovědné oživování válečných konfliktů a výzev, které se v dnešní době znovu hlásí o slovo.

 

Po násilném svržení ukrajinské vlády a následné ruské anexi Krymu, se znovu hovoří o tom, že svět je na prahu nové studené války. Napětí mezi atlantickými spojenci a Ruskem poutá zájem veřejnosti v Evropě i v zámoří do té míry, že vznik a expanze Islámského státu západní mocnosti nevnímají jako největší nebezpečí hrozící civilizovanému světu a nepodnikají nezbytné vojenské kroky, aby je v zárodku odvrátili a zlikvidovali. Proč dnes politiku Spojených států určuje spíš masivní protiruská kampaň než boj proti islámskému terorismu? Snad proto, že válka v Iráku a v Sýrii, obě vedené z vůle amerických presidentů, stály u zrodu nové formy terorismu, proti které jsou individuální činy Al Kajdy a jiných podobných sekt pouhou předehrou? V domě oběšencově neradno mluvit o provaze. Proč se právě z Afghánistánu, Pákistánu, Iráku a Sýrie, ze zemí okupovaných, podřízených a ohrožovaných nejmocnější armádou světa, valí do Evropy neustávající proud uprchlíků? Politikům velmoci, která se dnes snaží obnovit svou dnes již notně otřesenou pozici a Evropu si podřizuje sítí smluv a závazků, to zřejmě nevadí. Zatímco na západní hranici USA vyrostla zeď a do imigrantů se střílí, Evropa se snaží utečence z potápějících se lodí zachraňovat. Atlantickému společenství vládne jedno velitelství, ale ne jedna morálka. Můžeme věřit tvrzení, že Rusko, které se po čtvrtstoletí ponížení a propadu snaží získat zpět ztracenou pověst, je největší hrozbou světovému míru? O jakém míru vlastně dnes můžeme mluvit, když se už delší dobu válčí na bojištích různých zemích a kontinentů?

Od konce druhé světové války roku 1945 až do rozpadu Sovětského svazu na začátku devadesátých let byl svět rozdělen do dvou sfér vlivu, mezi nimiž panovalo napětí dané podstatnými rozdíly západního (atlantického) a východního (sovětského) politického a hospodářského systému. Vinou neblahých historických okolností nevedla spolupráce USA a Sovětského svazu, která se za války osvědčila, po společném vítězství na jaře 1945 k vzájemnému sbližování. Místo soutěživé spolupráce při obnově válečných škod došlo k odcizení, roztržce a polarizaci, která několikrát Ameriku, Evropu a Sovětský svaz přivedla na samý okraj války. Na první pohled se zdá, že v druhé polovině 40. let došlo jakoby k návratu k přirozenému stavu – americkou demokracii, britský liberalismus, francouzské pojetí občanských práv nebylo možné smířit s rigidní diktaturou stalinského typu. Dnes v demokratických společnostech (spíš jde o kapitalistické státy, jejichž společenské rozpory tlumí demokratický parlamentarismus) převládá názor, že poválečná polarizace nebyla ničím jiným než důsledkem přirozeného antagonismu mezi svobodou a útlakem – oheň přece nelze smíchat s vodou. Situace ve skutečnosti nebyla tak jednoduchá. Za války oheň spolupracoval s vodou – oba živly z toho měly oboustranný prospěch. Proč se nenaplnilo očekávání mnoha lidí na obou stranách fronty, kteří měli za to, že po válce dojde k postupnému sblížení obou společenských systémů, k ulamování protikladných mocenských, ideologických a hospodářských principů na obou stranách?

Proč se nenaplnily vyhlídky politiků, vědců, novinářů, intelektuálů na obou stranách, kteří se domnívali, že se po válce diktátorský režim v Sovětském svazu, zbavený bezprostřední hrozby útoku zvenčí, začne zmírňovat a polidšťovat působením demokratizačních reforem? A proč ani ve Spojených státech nedošlo k postupnému odbourání rasových zákonů, k oslabení rozhodujícího slova válkou zduřeného armádního a vojenského komplexu a k pokračování sociálních reforem 30. let. Co umožnilo jestřábům americké politiky a generality, aby ihned po Rooseveltově smrti zvolili vůči Sovětskému svazu konfrontační strategii, která přerostla v nekompromisní boj (zatím jen) na poli diplomacie, hospodářství a ideologie? Ruku v ruce s tím se rozhořel hon na čarodějnice uvnitř země; vládní moc, podléhající tajným bezpečnostním úřadům, zahájila politické čistky proti odpůrcům starých nepořádků a křivd. Miliony vojáků Spojených států, kteří bojovali proti diktátorským režimům, se nedočkalo sociálních a politických reforem jako zárukám proti budoucím hospodářským krizím způsobeným neřízenou honbou hrstky magnátů za maximálními zisky. Radikální změnu americké politiky umožnil vynález atomové pumy. Trumanovu politiku určovalo vědomí, že v arzenálu americké armády se objevila nejničivější zbraň všech dob, která zajistí jeho zemi nadvládu nad Sovětským svazem i celým světem. Atomová puma neměla pouze převratný vojenský význam, ale stala se ihned rozhodujícím faktorem politickým. Proto ji můžeme nazvat porodní bábou studené války

Vynález atomové zbraně ukázal, že lidé jsou s to rozpoutat síly, které mohou způsobit genocidu celých národů a dokonce mohou ohrozit i existenci lidstva. Na obzoru se zjevila atomová válka jako zvláštní typ absolutní války, o jaké lidé předtím neměli ani potuchy. Realita předčila dávné mýty i moderní vědeckofantastické horory. Uvažujme chvíli v rovině alternativ. Pokud vynález vznikl úsilím vědců, pak nebyl výsledkem jejich ryzí poznávací vášně, kterou už sama existence dosud neznámých oblastí a zákonitostí přírody stimuluje k maximálním výkonům. Atomová puma by nespatřila světlo světa, kdyby její konstrukce nebyla placena a podporována politiky. V dobách stabilního míru by politiky a stratégy nenapadlo financovat výzkum, jehož úspěch nebyl předem zaručen. Válka se ukázala být nejlepší kolébkou apokalyptického vynálezu zkázy. Nebyli to pouze vědci v USA, které stát pověřil tímto významným úkolem. V roce 1940 se touto otázkou zabývali i vynikající němečtí fyzikové – Carl Friedrich Weizsäcker a Werner Heisenberg. Weizsäcker, syn jednoho z předních nacistických pohlavárů a bratr pozdějšího prezidenta Německé spolkové republiky, připravil v roce 1940 pro Hitlerův štáb odbornou zprávu o možnosti sestrojit zbraň mimořádného účinku. Nákladné výzkumy, nutné pro sestrojení atomové bomby, nedostaly prioritu, protože Weizsäcker, kterému se nepodařilo zapojit do tohoto projektu svého učitele Nielse Bohra, nezastíral, že jde o běh na dlouhou trať. V USA se naproti tomu početnému týmu vedenému Jacobem Robertem Oppenheimerem podařilo náročnou státní a vojenskou zakázku splnit: 16. června 1945 byla první puma otestována a během necelých tří týdnů její dva prototypy smetly japonská města Hirošimu a Nagasaki z povrchu země.

To, co se událo mezi 16. červnem a 6. a 9. srpnem, zasluhuje mimořádnou pozornost – v těch dnech president Truman učinil nezvratné vojenské i politické rozhodnutí.  Domníval se, že žádná velmoc nebude s to odhalit tajemství výroby atomové pumy a že její vlastnictví zaručí výsadní postavení Spojených států. Oslepen pýchou věřil, že jeho zemi  bude monopol atomové zbraně zaručen navždy. Zámořští ideologové, inspirovaní náboženskými představami, to považovali za důkaz, že bůh obdaroval americký národ zvláštním posláním a osud světa svěřil do jeho rukou. Toto mínění mnozí američtí politici sdílejí i dnes, ačkoliv Spojené státy brzy ztratily monopol jaderné zbraně, a dnes se v exkluzivním atomovém klubu nacházejí i takové státy, jako  Severní Korea nebo Pákistán. Vlastnictví atomové zbraně umožňuje státům, nezávisle na jejich velikosti a geopolitickém významu, výjimečné postavení. Dnes může i tak malý stát jako Izrael, o němž je známo, že vlastní dalekonosné rakety s atomovými střelami, vyhrožovat Iránu, jehož rozloha je osmdesáttisíckrát větší. Skupina vlastníků žárlivě střeží atomový monopol, nechtějí se vzdát výhody, která jim vůči ostatním státům zaručuje dominantní postavení. Přestože si světová veřejnost zvykla na atomovou pumu a její použití, lidé považují za možné – nebereme-li v úvahu politiky a generály, kteří patří, podle profesora Koukolíka, mezi deprivanty škodlivého typu – jen lidé podléhající skepsi, depresi nebo cynismu, - že nedá se vyloučit, že i války vedené klasickými zbraněmi mohou použití atomové zbraně znenadání změnit ve válku absolutní, vyhlazovací. I když lze i klasickými zbraněmi docílit stejného ničivého účinku jako použitím atomové síly, přesto atomová válka vytváří kvalitativně novou situaci – množství nepředvídatelných faktorů, takzvaných frikcí, které podle Clausewitse ovlivňují průběh bojů víc než vůle velitelů a schopnosti vojáků, se zvyšuje, strategie války se podobá hazardní hře.  Japonský spisovatel, nositel Nobelovy ceny, Kenzaburo Oé v eseji o atomové bombě podrobně popsal nesnadno kontrolovatelné a léčitelné důsledky ozáření obyvatel Hirošimy a Nagasaki, kteří nálet přežili – následky události staré desítky let ohrožují ještě jejich potomky v třetí generaci. Štěpná jaderná reakce na jedné straně ničivou sílu klasických zbraní koncentruje do jednoho časového bodu, na druhé straně následné škody rozkládá do dlouhého časového úseku. O následcích výbuchu atomové pumy neměli ani její vynálezci dostatečné znalosti. Když se zjistilo, že po několika týdnech se u obyvatelů Hirošimy, kteří přežili nálet, dostavují příznaky záhadného smrtelného onemocnění (v této druhé fázi zemřelo na sto tisíc lidí), Američané vystavěli na okraji města laboratoře a výzkumná pracoviště, kde specialisté po dlouhou dobu zkoumali následky atomového ozáření. Lékařům bylo zakázáno popálené Japonce léčit – mnoha z nich by lékařská péče pomohla zachránit život –, oběti výbuchu byli pokusnými králíky. Bezděky se vtírá přirovnání k nacistovi Mengelemu, který se zabýval vězni ne proto, aby je léčil, ale aby sbíral vědecká data. Když se Jacob Oppenheimer dozvěděl o účincích ozáření, nemohl se zbavit pocitu viny a při setkání s Trumanem vyjádřil své zděšení slovy, že má na rukou krev. Truman odpověděl, že i on má na rukou krev, ale že mu to vůbec nevadí, a přikázal, aby k němu tohoto zkurvysyna už nikdy nepustili. Své rozhodnutí dokonce přirovnal k lusknutí prsty. Bylo to vyjádření hodné amerického supermana, nadčlověka, jehož postoje a činy do nekonečna glorifikovaly desítky hollywoodských filmů.

Kenzaburo Oé se nevyjadřuje k politickým a vojenským implikacím výbuchu atomových pum, vyjadřuje však lítost, že se oběhem Hirošimi a Nagasaki nevěnuje stejná pieta a soucit jako obětem šoa. Víme, že použití plynu za první světové války v Belgii, v severní Francii a na italské frontě přineslo vojákům nezměrné utrpení, víme také, že plošné bombardování měst za druhé světové války předem každému z tisíců a desetitisíců postižených civilistů, včetně starců, žen a dětí, přisoudilo kolektivní vinu, a víme také, jakou nezměrnou ekologickou i humanitární katastrofu způsobily americké napalmové bomby ve Vietnamu. Ale to vše bledne před přímými a následnými účinky atomových bomb svržených na japonská města. Protože dnešní atomové a vodíkové pumy tisíckrát převyšují účinnost 4400 kg vážícího Hošíka (Little Boy) svrženého na Hirošimu, možnost, že by si někdo tuto zbraň v budoucnosti odvážil použít, vyvolává apokalyptické představy. Přesněji: představy, o jejichž rozměru a následcích ani odborníci nemají jasno. Lidskému duchu patří nejen chvála za objev převratného dějinného významu, který Karel Čapek  anticipoval  v románu Krakatit,  ale současně i hanba, že dosud nedokázal jeho zneužití zakázat a vyloučit. Mnozí vědci, politici, velitelé armád, umělci, spisovatelé – a nejen mimo Ameriku – považovali použití atomové pumy za akt nepřípustné nelidskosti, a výrok papeže Pia XII., který výbuch atomové pumy odsoudil jako dílo vzpírající se všem božím přikázáním (hle, jak si člověku zachtělo napodobit boha!), sdílely miliony křesťanů i lidé jiných náboženských věr a ateisté. Ale Trumnovi lidé, oddaní myšlence Ameriky jako země povolané ukazovat světu cestu blahobytu a demokracie, uvedli do pohybu velkolepou propagační akci, která měla existenci atomové zbraně a její nasazení ve válce proti Japonsku nejen obhájit a ospravedlnit, ale i oslavit – hle, jakých výkonů je americká armáda a věda schopná! – a vštípit veřejnosti dojem a přesvědčení, že atomová puma je samozřejmým atributem moderní doby, že se stává součástí každodennosti. Pořádání soutěží „atomových mis“, prodej dětských hraček Sestav si svou bombu, jméno tichomořského atolu Bikini, kde Američané v letech 1946-1956 vyzkoušeli 21 nových prototypů atomové pumy, si americký výrobce dvoudílných plavek dal patentovat: místo nepředstavitelné zkázy, kde byla biosféra na mnoho desetiletí narušena, pojmenovalo moderní plavky – opravdu, mistrovský kousek propagandy a byznysu!  Místo toho, aby si americká veřejnost položila otázku, zda se americký president svržením atomové pumy nedopustil válečného zločinu, podlehla a podléhá oficiální propagandě a ve vynálezu totální zkázy vidí symbol americké superiority a nadřazenosti. Jen tak se mohlo stát, že za studené války Amerika a v jejím závěsu Sovětský svaz, Británie a Francie vyrobily takové množství atomových bomb a střel, které by mohly ohrozit existenci lidstva a katastrofálním způsobem změnit biosféru světa.

Truman a vojenští specialisté a velitelé, kteří se na svržení atomové pumy podíleli, své rozhodnutí od počátku ospravedlňovali tím, že použití obou pum bylo z hlediska americké vojenské strategie nevyhnutelné, protože uspíšilo kapitulaci Japonska, zkrátilo válku, snížilo počet obětí. Zejména se argumentovalo počtem zachráněných amerických vojáků.  Když stratégové přesvědčovali fyzika Oppenheimera, že svržení pumy zachrání život sto tisícům amerických vojáků, kteří by padli při vylodění na centrálních japonských ostrovech, vědec měl za to, že dělá dobrou práci. Ale když ho později následky atomové pumy šokovaly a své zděšení dával najevo, dostal se na listinu lidí podezřelých z „neamerického“ smýšlení a činnosti. Postupně si lidé stále více lidé kladli otázku, zda použití atomové pumy bylo opravdu nezbytné; například Karl Popper nesouhlasil se svržením pumy na statisícová města, měl za to, že dostatečně odstrašující účinek by mělo bombardování méně zalidněných končin. Proti námitkám oficiální místa argumentovala počtem potenciálně zachráněných Američanů; jejich počet propaganda postupně zvyšovala. President Bush starší už mluvil o milionech vojáků. Když se seznámíme s historickými dokumenty a svědectvím účastníků bojů, dospějeme k závěru, že atomová zbraň válku žádným zásadním způsobem nezkrátila. Od chvíle, kdy Japonci prohráli námořní válku a kdy americká letadla mohla nerušeně bombardovat japonské ostrovy, jejich schopnost vzorovat byla podlomena. Jak je možné, že velitel milionové armády v Madžusku po útoku sovětských vojsk během několika dní kapituloval, i když neměl zprávy o svržení a účinku atomových pum? Přitom se morálka japonských vojáků přeceňuje – letky pověstných kamikadze doprovázel velitelský letoun, který každého pilota, zpěčujícího se vykonat rozkaz, sestřelil; na východní frontě vojáky obsluhující děla pro jistotu k nim přikovávali.

Válka mohla být ukončena o několik týdnů dřív, kdyby Američané při jednání o míru byli ochotni jít, aspoň částečně, nabídce japonského velení vstříc. Nakonec stejně učinili ústupek, který na začátku rozhovorů považovali za nepřijatelný, souhlasili totiž s tím, že postavení císaře nebude otřeseno. Zachování dědičné monarchie bylo v příkrém rozporu s demokracií amerického typu, a tím, že umožnili císaři, aby ohlásil kapitulaci, jakoby zpětně legalizovali všechny jeho přechozí rozkazy namířené nejen proti americkým zájmům, ale také proti elementárním principům vedení války a humanity. Truman se zřejmě rozhodl použít atomovou pumu v první řadě ne z důvodů vojenských, nýbrž politických. Jen tak si můžeme vysvětlit skutečnost, že Truman ignoroval mínění většiny generálů generálního štábu (proti pěti z šesti), kteří si  uvědomovali, že atomová puma na první pohled porušuje pravidla legálního vedení války. Atomová puma nahradila konkrétní záměr maximálně oslabit protivníkovu bojeschopnost principem absolutní války – za každou cenu zlikvidovat co největší počet obyvatel, způsobit mu co největší materiální škody, naprosto anulovat otázku viny a odpovědnosti. Tuto taktiku ostatně američtí velitelé uplatnili již při masovém a velkoplošném bombardování japonských měst v posledních měsících války – otevřeně hovořili o teroristickém bombardování, které ochromilo napadenou zemi ne méně, než sama atomová puma. Atomové pumy byly však účinnější, nevyžadovaly tolik letadel, materiálu, ani mužstva. A měly mimořádný odstrašující účinek.

Na základě dostupných znalostí o vzniku a použití atomové pumy dospíváme k jednoznačnému závěru: zbraň této ničivé síly a zákeřnosti patří mezi bojové prostředky, které jsou všechny dosavadní mezinárodními deklarace odsuzují jako nehumánní. Jejich použití se rovná zločinu. Ve srovnání s chemickými a bakteriologickými zbraněmi, které Ženevský protokol z roku 1925 zakazuje, je atomová zbraň nesrovnatelně nebezpečnější, zákeřnější, ničivější. Stále se opakující tvrzení amerických úřadů, že atomové pumy zachránily na konci války statisíce životů amerických vojáků, vychází vlastně z toho, že za určitých podmínek je použití jakéhokoli bojového prostředku oprávněné. To znamená, že platnost vojenského práva je závislá na daných podmínkách – je tedy na velitelích, aby posoudili, mají-li právo nasadit zakázané prostředky, mohou-li proti nepříteli beztrestně použít plyn, bakterie, chemické prostředky, atomovou zbraň. Když Obama nedávno pohrozil syrskému presidentu Asadovi, že v případě, že jeho armáda použije chemické zbraně, vystaví Sýrii americkým odvetným útokům, neuvědomil si, že Američané neváhali použití mnohonásobně ničivější a zákeřnější zbraně zdůvodnit zvláštní situací na konci války.

Druhým logickým důsledkem těchto úvah je požadavek a nutnost zákazu všech atomových zbraní. Nevěřme odborníkům, kteří tvrdí, že zběsilé soutěžení USA a Sovětského svazu v oblasti atomových zbraní koneckonců zabránilo válce. K výbuchu války, která mohla vést v planetárním rozměru k likvidaci lidstva, nedošlo dík rovnováze atomových pum, ale především dík několika politikům a velitelům na obou stranách, kteří v poslední chvíli dali přednost záchraně míru před vítězstvím za každou cenu. Čím víc se atomové zbraně zdokonalovaly a čím víc se jejich použití přenášelo na rozhodnutí podřízených velitelů, tím víc se proměna studené války v termonukleární stávala možnou.

Každý, kdo dnes přikládá ideologická polena pod kotel, kde se zahřívají mezinárodní rozpory a rozbroje, stává se podněcovatelem války. 

Každý, kdo dnes horuje pro zbrojení včetně zapojení atomových zbraní do strategických plánů armád, stává se spoluviníkem této virtuální války.

 

Autor je literární teoretik a historik.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 10 Říjen 2015 08:48 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB