Za polévkou pho a svátkem Tet

Email Tisk PDF

vientamská hostina fotoDuong Viet DucSedím v křesle a vedle mne Hodný, Bystrý, další znamená Vítězný. Jen ta uprostřed, ta je Orchidej. Nejsou to pohádkoví princové a princezna, jsou to jména vietnamské rodiny, která si koupila jeden z domků v pražské vilové čtvrti a teď se sešli u jednoho stolu, aby se mnou zavzpomínali, jaký byl jejich život ve Vietnamu, jak se ocitli v Československu a co tu po mnoho let už dělají. Všichni tu mají trvalý pobyt, synové i české občanství. (vlevo foto Duong Viet Duc)

Čtěte o Vietnamu: Dějiny psané krví i důvtipem

 

 

 

To, jak jsem vám je představoval, byla jejich vietnamská jména přeložená do češtiny. Neboť každé jméno představuje nějakou vlastnost nebo symbol. Takže ten Bystrý, to je otec rodiny, šestačtyřicetiletý Tran Anh Tuan. Jeho manželkou je o rok mladší  Giap Thi Lan neboli Orchidej. Vítězný je překladem jména dvaadvacetiletého syna Tran Anh Thanga a tím Hodným je nejmladší čtrnáctiletý potomek Tran Duc Anh. Jak je z toho zřejmé, Vietnamci dědí první část jména po předcích, takže ani vdaná žena se nepřejmenovává podle svého muže. Zato se pozná, že je ženou podle onoho Thi, což je vlastně naše přípona -ová.

 

První dojmy

Vysvětluji to tak podrobně i proto, že už v tom je jedna ze zvláštností, jíž se Vietnamci odlišují od nás a vůbec od evropských zvyklostí. A čím se odlišujeme podle nich my?

Jaké byly vaše první dojmy? Co vás nejvíce překvapilo?

„Když jsme poprvé přilétali do Prahy, domnívala jsem se, že uvidím samé mrakodrapy. A najednou jsem spatřila domy, které se tolik nelišily od našich hanojských,“ líčí své první dojmy z cesty k nám paní domu. Prostě, představa cizí evropské země jí zřejmě splynula s představou Ameriky. 

Jiní členové rodiny měli jiné představy.

 „V Hanoji jsme se často jako děti dívali v televizi na ruské pohádky, třeba Mrazíka a jiné, kde byl vždycky nějaký hrad. Tak jsme si mysleli, že tu budou také samé hrady.“

 Ale brzy si zvykli a nakonec si přáli, aby tyhle krásné stavby, domy, kostely, mohli jednou přenést do Vietnamu.

Namítám, že Vietnam má přece delší historii než my, plných čtyři tisíce let. Jenže mnohé z toho zničila válka, na památku zůstaly spíše trosky než starobylé buddhistické chrámy a sochy. 

 „Taky jsme se divili, že venku svítilo slunce, ale lidé chodili v bundách,“ dodává matka. „To by u nás lidé chodili v tričku. Ale jakmile jsme vyšli z letiště, pochopili jsme, byla zima.“

 

Osudové rozhodnutí

Liší-li se tak první dojem, oč složitější je pochopit jiné odlišnosti, které bývají podstatně hlubší. A to sem nepřilétali na exotický turistický zájezd, ale za prací, s perspektivou možná trvalého pobytu.

Proč tedy přijali tak osudové rozhodnutí?

Společně se vracíme k místu jejich dětství a mládí, do městečka Bac Giang, ležícím asi padesát kilometrů severovýchodně od vietnamské metropole. Už si nevzpomínám, zda jsem při svých vietnamských toulkách zavítal i do tohoto města. Je to docela možné, když jsem jel podél Rudé řeky do její delty a k městu La Son. Bac Giang je metropolí stejnojmenné provincie, která má půldruhého milionu obyvatel. Je to úrodný pás, proto tu žije přes čtyři stovky Vietnamců na kilometr čtvereční. To je třikrát více, než kolik má Česká republika, a dokonce více, než má Nizozemí, nejhustěji osídlená země našeho kontinentu. Ale Vietnamci jsou zvyklí se uskrovnit, dokážou obhospodařit i sebemenší kousek země.

A v době, kdy se oba rodiče narodili a vyrůstali v Bac Giang, bylo uskrovnění dvojnásobně zapotřebí, zuřila válka s Američany. Na jejich městečko sice americké bomby nepadaly, ale mohli dohlédnout záři požárů po výbuších a slyšet hukot bombardérů i protiletecké palby. Shodou okolností jsem v té době byl v Hanoji. Při procházce městem mně překážely díry v zemi, vyryté uprostřed chodníků. Nebyly to díry, ale kulaté betonové kryty s betonovým poklopem. Neuchránily toho, kdo se schoval, před přímým zásahem, ale alespoň před padajícími troskami domů. 

To tito manželé nepamatují, byli tehdy příliš mladí, do Hanoje se přestěhovali dávno po válce. Do té doby žili a vyrůstali v městečku, tam vychodili střední textilní školu, tam se do sebe „zakoukali“, jak teď přiznávají. Do Hanoje je pozvala tetička, aby jí pomohli s obchodem s konfekcí. Vzali se v jednadevadesátém a za dva roky se narodil první syn Thang, který mě také do rodiny přivezl svou škodovkou. 

Když byli na střední, osvojili si rovněž kulinářské umění, zvláště výrobu uzenin, což bylo rodinnou tradicí, předávalo se z pokolení na pokolení. A to byl vlastně důvod, proč se nakonec rozhodli sbalit si svých pár švestek a vypravit se do neznámé, a přece v mnohém blízké země, kam předtím zamířily tisíce jejich krajanů. Všimli si totiž, že po návratu domů jsou v tváři a vůbec na těle světlejší a vypadají blahobytně. To je zlákalo.

Jejich počátečním startem byl Cheb a tamní vietnamské tržiště Dragoun – podle názvu bývalých kasáren, které se proměnily v devadesátých letech snad v největší vietnamské tržiště na našem území. Využívalo především zájmu obyvatel ze sousedních německých měst, kteří zejména o víkendech město doslova zaplavovali.

„Vypadalo to tady jako na Václaváku,“ vzpomínají moji noví vietnamští přátelé. Pokusili se nejdříve se zapojit do obchodu s textilem, ale nebyli příliš úspěšní. Proto se vrátili k výrobě svých uzenin a nacházeli odbyt jak u návštěvníků tržiště, tak místních, zejména vietnamských či čínských restaurací. 

Jak se zde vlastně uplatnili? Pracovali téměř po celý rok pro jednu vietnamskou rodinu. A jak byli zvyklí – od nevidím do nevidím. Téměř nikam nevycházeli, když jsem se jich zeptal, nepoznali ani proslulý chebský „špalíček“ v centru města. Bránilo jim v tom nasazení, ale také, že neuměli téměř ani slovo česky.

O tehdejší struktuře tohoto proslaveného tržiště neměli ani tušení, třebaže patřili do, jinak okolnímu světu, zavřené komunity. To my z dokumentů víme, že město dostávalo od vlastníka tržiště ročně třicet milionů. Ale kdo se vlastně skrýval za názvem firmy Lanzaro, s.r.o., ani chebská radnice přesně nevěděla.

Naše vietnamská rodina však nechtěla natrvalo zůstat zde trčet v nějakém stánku utopeném v moři celého tržiště, navíc bez jejich vlastnictví. Chtěli také, aby za nimi mohl přijet syn a měli důstojnější práci i bydlení. Přestěhovali se do Mostu, postupně se vzmáhali, pořídili si další stánky v Chomutově, Teplicích, Třebíči, kde už na ně pracovaly jiné vietnamské rodiny. Až se nakonec uchytili v Praze. 

 

Gurmánská tajemství

Pořád se svými uzeninami?

„Skoro pořád.“

A v čem se vlastně liší od českých, proč je po nich taková poptávka? Z jakého masa se vlastně dělají?

„Z vepřového a hovězího.“

To ty naše také. Ale jistě dodáváte vaše koření?

„Žádné, jen sůl a pepř.“

To není možné, divím se ještě víc.

„A naši rybí omáčku nuoc cham,“ přiznává paní domu. Tak vida, to je to kouzlo, které i dnes do jejich restaurace v Anglické vábí tolik návštěvníků. Vím z Vietnamu i Kambodže, jak se vyrábí její základ, z naložených ryb, které procházejí jistým procesem kvašení, jako třeba když do sudu nakládáme zelí, aby zkysalo. Jenže v omáčce vidíme i kousky zeleniny a pak ta chuť a vůně! A to je právě jedno z tajemství, které pomohlo k úspěchu restaurace, o níž jsem se zmínil.

Trochu přeskočím, jen ještě uvedu, že zpočátku měli své bistro na hamburgery, cheeseburgery a další pochutiny – i čínské – nejprve na Proseku a teprve poté se přemístili na Prahu 2. Právě naproti té budovy, kde si v roce 2010 zřídili restauraci Pho. Bylo tam řeznictví a uzenářství, a když se majitel rozhodl odejít, odkoupili obchod od něj a zřídili tam restauraci, kterou postupně rozšiřovali. Ta dostala název podle typické vietnamské polévky, k jejímuž názvu se ještě dodává Bo, když je z hovězího masa, nebo Ga, jde-li o kuřecí. Přiznám se, že sám na ni chodím. A pokud přijdu v poledne, musím vystát frontu, takový je o tuto kuchyň zájem. Nejen o tuto polévku, ale třeba také o nam Saigon neboli saigonské závitky, které se namáčejí právě do oné proslavené rybí omáčky a další vietnamské speciality.

Právě ona zdejší omáčka nedá spát mnoha jiným pražským asijským restauracím a snaží se odhalit její tajemství. Majitelka ho však nechce prozradit. A pozná, když se někdo z konkurence hlásí, že by chtěl v jejich kuchyni pracovat, a tak se něčemu novému naučit.

„Víte, kdo byl naším prvním návštěvníkem?“ táže se spolumajitelka a sama si odpovídá: „Jeden Američan, znal polévku pho a chtěl ji ochutnat i v Praze.“

Ale proč jste tak dlouho váhali s otevřením restaurace? Vždyť Praze už tolik let chyběla!

Právě proto, Vietnamci jsou velmi konzervativní, problémem vždy je, aby někdo začal, poté se ostatní rychle přidají. A když vidí, že máte úspěch, objeví se vedle vás další. Myslí si, že i jim obchod pokvete. Proto jich tolik vidíte vedle sebe a jinde třeba nikoho. Proto raději pracují v čínských a vůbec asijských restauracích, ale o vlastní, vietnamskou, neusilují. 

A to byl vlastně i důvod, proč jsem se zde u majitelů zastavil a požádal je o tento rozhovor. Navíc jsme se domluvili, že se s foťákem a kamerou zúčastníme jejich největšího svátku z celého roku, svátku Tết Nguyên Đán, zkráceně česky tet. – vietnamský Nový rok.

Fotografické svědectví, jak vypadají, si můžete prohlédnout na pásku fotografií.

Vraťme se však zpět do jejich restaurace v Anglické ulici. Nezačali hned jen s vietnamskou kuchyní, tu prokládali čínskou, kterou tak dobře znají Češi. Není to sice ta pravá, ale lidé u nás si na ni zvykli a oni se báli prolomit tyto zvyklosti. Teď už i čistě vietnamských je v Praze jako máku, vždyť je to výborná kuchyně a má své zvláštnosti, které nacházejí obdivovatele. Už jsem se zmínil, že mají dva syny – ten starší skončil školu, dělá designéra a v poslední době si k tomu přibral další zaměstnání – pěstuje akvarijní rybičky. Zpočátku přibývala akvária u nich doma, teď má samostatný obchod. Mladší bratr chodí do 

osmé třídy.

Tak málo dětí? Divím se.

„Ano, ale babička jich měla deset,“ dodává ten starší.

Dva bratři, to je jako dva Vietnamy – severní a jižní, říkám a současně se ptám, zda vaří jídla obou částí země. Ze zkušenosti vím, jak se sever liší od jihu. Jazykově, náboženstvím, medicínou – sever vychází z rostlinné, jih z živočišné – a koneckonců i historií, která obě části Vietnamu tak poznamenala. Souhlasí a hned vysvětlují, jaká jejich jídla mají původ na severu a jaká na jihu. Třeba z jihu jsou právě saigonské závitky – na severu je dělají také, ale na jihu je smaží. Vůbec na jihu se více používá olej, stejně tak jako v čínské kuchyni. Sever sází na čerstvé bylinky, zeleninu, prostě rostlinné produkty.

Jinou zvláštností je rýže. Připomínám, že třeba v sousedním 

Laosu se rýže nepodává k jídlu vařená v miskách, ale lepí se z ní kuličky, které se drží v ruce a přikusují k ostatnímu jídlu.

„To je lepkavá rýže,“ vysvětluje paní kuchařka. „U nás se nejí každý den, ale používáme ji například o svátcích tet či při jiných podobných příležitostech, ochutnáte sami.“ slibuje.

Jakoby na dokreslení toho, jak je sever bohatý na zeleninu, běží na obrazovce dokumentární film z hanojského tržiště minulých let. Dívám se, zda se tam také nezahlédnu, ale marně. Když se z obývacího pokoje přesunujeme na odpolední oběd do jídelny, i tam nás následuje Vietnam na obrazovce. Není to poprvé, kdy ve vietnamských rodinách v Praze vidím hanojskou televizi nebo slyším jejich rozhlas. Je to částečně otázka nostalgie, alespoň v tom jsou pouta se starou vlastí, když v té nové už také zapustili kořeny. A současně si znovu uvědomuji, jak je svět propojen. A také, jak se Vietnamci, kteří po léta byli zvyklí bojovat a pohybovat se v džungli, přizpůsobili výdobytkům současné civilizace. Prohlížím si v jejich bytě všechnu elektroniku, kterou tu mají. Obdivuji desítky nástěnných a stolních hodin, jejichž kolekci se věnuje otec, stejně jako velkým vázám z nejrůznějších koutů světa. Jak je dobré, že se může věnovat takovým koníčkům. Jak je výborné, že si na ně může vydělat. Nikoliv nadarmo jeho jméno znamená – Bystrý. Vůbec ta všechna jména jsou na rodinu jako ušitá. A máma jako orchidej? Ta stojí na okně a kvete ve vší kráse. Stejně jako větvičky broskvoní a japonských třešní, které zdobí byt a připomínají blížící se novoroční svátky. Svátky míru, štěstí a pohody.

Konečně nadešly.

 

Slavíme Tet

Spíš nadcházely. Týden před nimi se scházíme v poledne v restauraci. Kromě polévky na uvítání nás čeká kbelík, v němž se mrská devět kapříků, každý za jednu nemovitost, které rodina vlastní. Pojedeme je vypouštět do Vltavy u Karlova mostu. Kapříci poplují ve Vltavě stejně dobře, jako by pluly v Rudé řece. Jako tam, i zde se promění v draky, aby od našich příbytků odehnaly zlé duchy. Pevně doufám, že se jim to podaří. Jsou sice malí, ale síly na to budou mít dost.

Jenže to byla jen předzvěst novoročních svátků.

Konečně je první den prvního měsíce podle lunárního kalendáře, letos to byl 18. únor, ale může to jinak být kterýkoliv den mezi 21. lednem a 21. únorem. To si vymyslel měsíc, jak krouží kolem Země a lidé se mu musí přizpůsobit. Přizpůsobujeme se i my, byť jsme vzdáleni od Hanoje vzdušnou čarou přes osm tisíc kilometrů.

Je tedy únorová středa odpoledne a znovu přijíždíme k vilce, která už zdaleka září červenými lampičkami na kumkvatech, větvích broskvoní. To není jediná výzdoba, která nás vítá. Na zemi u prahu vstupních dveří je malý oltářík, náležitě vyzdobený s dárky pro bohy, mezi nimiž nechybějí ani svazky dolarů a eur. Měly by to být dongy, ale ono je to jedno, jsou stejně i na první pohled nepravé, prostě symbolické. Občerstvení bohům se chystá i na stolku vedle schodiště, které nás vede ke vstupním dveřím.

Za nimi je hlučno. Už se tu sešli hosté, jsme poslední, kteří sem přijeli: další vietnamská rodina a tři čeští přátelé, kamarád jednoho ze synů a jeho dvě kamarádky. V takové sestavě budeme tedy slavit. Víc už nikdo nepřijde, třebaže tento svátek se nechápe jako čistě rodinný, ale jako příležitost, aby se sešla pokud možno jak celá rodina, tak i její přátelé. Zažil jsem jednou ve středním Vietnamu, jak se na svátky doma sešli také dva bratři, byť každý z nich bojoval na jiné straně. Avšak před schodištěm do domu odložili zbraně, jako se tam sundávají boty a až týdenní oslavy skončily, každý si sebral svůj samopal a odešel na jinou stranu. Vietnamské rodiny bývají velmi početné, vždyť populace Vietnamu roste téměř geometrickou řadou, za posledních čtyřicet let se počet obyvatel zdvojnásobil na současných devadesát milionů, ale tihle Vietnamci si už zvykli na české poměry a spokojili se se dvěma syny.

Hlučno je tu nejen pro jazykovou směs, jak se domlouváme, ale také z toho důvodu, že opět jak v obývacím pokoji, tak v kuchyni běží hanojská televize, znějí vietnamské písně. Teď si příliš televize nevšímáme, ale až se bude v Hanoji blížit půlnoc, bude nám vodítkem, abychom pozvedli číše vína a šampaňského a popřáli si vše nejlepší do Nového roku. To bude u nás v Praze právě 18 hodin. Do té doby je třeba dokončit přípravy. K oltáři v přijímacím pokoji položit mísy se všemi druhy jídla, které budeme pojídat a nesmí se zapomenout ani na misky a hůlky, aby bohové svoje pojídání měli pohodlné. A na větvičky broskvoní či meruněk a japonských třešní rozložit psaníčka v červených, krásně pomalovaných obálkách, ještě uvidíme, k čemu budou.

Zatím se v kuchyni na stole vrší mísy se vším, co se pro nás chystá: vařený kohout, dva druhy tlačenky, sekaná, rýžové a skleněné nudle, několik druhů rýže, uzený bambus, syrová zelenina, zelený salát a především  bánh chưng, což je rýžový dort zabalený v banánových listech s vepřovým masem a sladký rýžový dort, které dominují hostině. 

Dokončují se i jiné přípravy, přítomné ženy včetně obou Češek si oblékají vietnamský šat, takže září barvami možná více než stovky žárovčiček a květy ve vázách. Muži takovou povinnost nemají, snad aby se jejich pohledy nerozptylovaly a soustředili se na to, jak ta ženská polovička domu rozkvetla.

Na obrazovce se rozzářily tisíce hvězdiček velkolepého ohňostroje a my si přiťukáváme k přípitku, který pronesla hlava rodiny, tedy otec.

Poté se naši hostitelé jdou pomodlit k oltáři. To je čistě rodinná záležitost, ale další se už týká nás všech. Každý si jde k váze s kvetoucími větvičkami, a tam si vybere obálku. Musí ji otevřít a nahlas přečíst přání. Každé je jiné, ale všechna se týkají toho, v čem je symbol svátků: štěstí, lásce, pohodě, úspěchu. V obálce je i bankovka pro štěstí, ta je už pravá a má asi stejné poslání jako u nás mince pod talířem s vánočním kaprem. 

Nakonec nastává chvíle i pro nás. Abychom se tu všichni vešli ke stolu, stolem se stává koberec na podlaze, pokrytý papírem a na něm se vrší mísy všeho, co jsem popsal. Každý z nás usedá na zem, nohy křížem, má svou misku a své hůlky a jinak si bere, kam jeho oči sklouznou či kam ho přivábí vůně. V první chvíli však převažuje vůně z ještě horké polévky, totiž několika druhů polévek, které si nabíráme do misek, než se dostaneme k dalším vietnamským specialitám. Ale není to povinné, začne-li někdo kohoutem nebo saigonskými závitky s masem, je to jeho věc.

Hlavní je, aby se všichni dobře cítili a v takové pohodě vstoupili do Nového roku. Tak vstupujeme i my, kteří jsme se tu shromáždili. Kdyby přišel po vietnamské půlnoci někdo další, moc by záleželo na tom, kdo by to byl: pokud by byl člověkem v pohodě, navíc zámožným, přinesl by rodině štěstí. Ale co kdyby se zastavil někdo, kdo drží smutek, smůla se mu lepí na paty, je nevrlý? Pak bude mít rodina smůlu po celý rok.

Vietnamci jsou velmi pověrčiví, je mnoho způsobů, které vám mohou v dalších měsících překážet či naopak pomoci. A také jsou nesmírně společenští, někdy jsem měl dojem, že ve Vietnamu svatba pod pět set hostí ani není svatbou. Ale to by bylo nekonečné povídání o tradicích, které se dokážou přenášet i na tisíce kilometrů.

Popřejme tedy Hodnému, Bystrému, Vítěznému a Orchideji, ať v takové pohodě žijí – jak se rovněž ve Vietnamu říká – ještě tisíc let.

 

Autorem fotografie nahoře a videa níže je Duong Viet Duc, pro přátele a známé Dužan. V loňském roce natočil film Mat goc o problému vztahu dvou generací Vietnamců a pohledu té mladší, která se narodila a vyrůstala u nás, na svou původní vlast. Film byl vybrán na loňský jihlavský filmový festival do sekce Česká radost. 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 15 Srpen 2015 08:23 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB