Esej: Válka s teroristy

Email Tisk PDF

voják ilustrace (Poznámky k fenomenologii války).
Předchozí části: Voják jako potravaVoják svědomí; Voják profesionál, Voják odvedenec, Politik a válečník – kdo s kohoDavová nákaz, Tah na východNesnesitelná lehkost válkyJak se připravuje válkaVálky z milosti božíVždyť přece vyvolat válku je tak snadné!

 

 

 

1.       Z různých stran slyšíme heslo – s teroristy se nediskutuje, s nimi se bojuje. Co to znamená? Reálná válka s teroristy se mění v absolutní válku, kdy již nejde o nic jiného než o to, aby byl nepřítel totálně zlikvidován, vybít do posledního muže, ženy. Rumsfeld, jeden ze strůjců amerického útoku na Irák, jeden z viníků této nezdařené a neukončené války, který by měl být spolu s Bushem a spol. postaven před soud (ale kdo a kdy takový soudní dvůr ustaví?), prohlásil, že jde o to, zabít víc muslimských extrémistů, než kolik jich stačí imámové v medresách vychovat. Nejsem stoupencem Tolstého hesla o neodporování zlu, ale permanentní válka, kterou již víc než patnáct let vede USA s teroristy, dává za pravdu ruskému hlasateli pokory a smíření. Stačí srovnat strategii individuálního teroru Al Kajdy s masovým vražděním stoupenců Islámského státu, abychom si uvědomili, jak se za ta léta rozrostly síly zla inspirované středověkým náboženským fanatismem. Rumsfeldovo a Bushovo zabíjení teroristů nejenže jejich počet nezmenšilo, ale téměř geometrickou řadou zvýšilo. Je to tristní paradox amerického tažení proti mezinárodnímu terorismu. Za všechno zlo nemůže pouze jednostranný výklad koránu. Také ve Starém zákoně bychom našli příkazy a návody k jednání, které by snad nikdo z dnešních křesťanů nemohl a nechtěl schvalovat. Vytrhávají-li fanatici jednotlivé verše z koránu, neberou-li ohled na celek a kontext Mohamedova poselství, falšují jeho smysl. Slavoj Žižek není zřejmě daleko od pravdy, když válku Islámského státu považuje za poslední antikoloniální vzpouru národů, které se mstí za rozvrat způsobený v jejich zemích staletými dobyvačnými výpravami Západu. Islám zjednodušený a přizpůsobený dnešním geopolitickým podmínkám poskytuje  bezbřehému násilí nejvyšší náboženskou motivaci. Jak proti tomu čelit? Zvyšováním leteckých náletů, masivními dodávkami zbraní do postižených oblastí, vytvořením širokého vojenského angažmá na obranu hodnot, ale jakých – západních? demokratických? kapitalistických? umírněně islámských? sociálních? Nejde přece „jen“ o to, vyhubit náboženské šílence, nýbrž obnovit v devastovaných zemích pokojný politický, hospodářský, náboženský, kulturní život. Předpokladem řešení je a musí být vojenský akt. Ale jaké má být jeho politické, myšlenkové, kulturní pozadí a poslání? Existuje vůbec nějaká vysoká politická reprezentace, na které se tyto otázky řeší? Zdá se, jako by Západ této katastrofě pouze přihlížel. USA bojují za vytvoření jednoho velikého bezcelního obchodního trhu, který by sféru Atlantiku spojil s jednotným trhem Pacifiku takovým způsobem, že by Čína, Rusko, ani jiné velmoci a státy, nemohly zabránit globální expanzi megaspolečností atlantického původu. Evropská unie, inspirovaná obnovou americké bipolární politiky, je blokována uměle vytvořeným sporem s Ruskem a stále obtížnějším řešením krize středomořských států a masového přílivu uprchlíků z jihu, kteří se pokoušejí – i s nasazením nevyššího rizika – zachránit se před neodvratnou zkázou. Při řešení těchto krizí se stále mluví o penězích a  zbraních. Buď jak buď, zdá se, že politikům, kteří dávají velitelům armády příkazy, dosud nedošlo, že válka s nepřítelem někdy paradoxně vede ke zvyšování jeho počtu a sil a že je proto načase změnit  strategii – místo zbraní má dostat šanci slovo.

 

2.   Připomeňme některá fakta, o nichž média buď mlčí, nebo je vykládají jednostranně. Hovoří-li se o americké podpoře mudžahedínů v boji proti sovětské intervenci v Afghánistánu, zamlčuje se fakt, že tato politická a vojenská praxe vedla k prudkému zvýšení moci imámů v zemi neschůdných údolí a hor, kde je každý pánem pouze v okruhu, kam donese jeho puška. Z boje proti sovětským imperialistům vzešel jako vítěz Talibán, a dodnes není poražen. Znovu se odvolám na Žižka, který vidí v tomto extrémním hnutí povstání bezprávných, bezejmenných bezzemků vystavených po staletí zvůli feudálních pánů. Dnes se jejich hněv soustředil proti ozbrojeným cizincům, kteří jim chějí vnutit své životní principy a zvyky. Po dobytí Iráku Američané zajali asi 100 000 vojáků Husajnovy  armády, kteří ve věznicích prošli během let tvrdou školou antiamerikanismu. Dnes velká část těchto zajatců tvoří jádro armády takzvaného Islámského státu. (Odkazuji na stať How America helped ISIS – Jak Amerika pomohla ISIS – Andrew Thompsona, veterána Operace Irácká svoboda, a Jeremi Suriho, profesora Texaské univerzity, otištěnou 2. září 2014 v International New York Times.) Američtí politikové se nepoučili z neúspěchu války v Afghánistánu a v Iráku, a bez skrupulí využívali islámské fanatiky v boji proti vládcům, kteří byli nebo jsou jim nepohodlní. Ve válkách doprovázejících rozpad Jugoslávie jim byli bližší korupční a násilní  šéfové kosovských separatistů podporovaní islámskými teroristy, než prezident Miloševič, který se dostal do čela Srbské republiky volbou, nikoli vojenským pučem. Stejná situace nastala v Sýrii, v sekulárním státě, kam bohatí saudsko-arabští šejkové chtěli rozšířit vládu wahhábismu, jednoho z nejrigidnějších islámských učení. Američané tuto válku podporovali, přestože věděli, že proti zvolenému prezidentu Bašárovi al-Asadovi útočí ozbrojenci dovolávající se ideálů džihádu, islámské svaté války. A právě tito Alláhovi bojovníci patří mezi zakladatele a šiřitele Islámského státu, jehož vojenské i náboženské cíle daleko překračují ojedinělé teroristické eskapády Al Kajdy a dalších podobných tajných organizací. Ani válka, která se rozhořívá v Libyi, nevznikla spontánně; povstání proti Kaddáfimu nebylo jedním ze spontánních „arabských jar“ – podnítila je západní intervence. Zpočátku v něm důležitou roli hráli Francouzi (se zděšením jsem tehdy četl, jak se v tomto válečném dobrodružství angažoval filozof Bernard–Henri Lévi, přítel prezidenta Sarkozyho a Dominiqua Strausse-Khana). Američané vstoupili do akce až v závěrečné fázi hry, aniž si předem ujasnili přesné politické a vojenské cíle; přitom několik let předtím dokázali přimět Kaddáfiho ke spolupráci: diktátor proměnlivých tváří a uniforem se na jejich naléhání a hrozby vzdal teroristických akcí a k ministryni Condoleezze Riceové dokonce zahořel upřímnou nebo předstíranou sympatií. Proč později ignorovali jeho varování, že on je garantem toho, že na půdě Libye nepokvetou islámským teroristům fíky? Kdo dnes převezme odpovědnost za to, že se tato země stává předmostím Islámského státu a hrozivého exodu uprchlíků? Západní politikové již řadu let dokázali vyjednávat s diktátorem připomínajícím hrdinu mýdlové opery, ale proč najednou uznali za nutné odstavit ho násilím, zlikvidovat bez obžaloby a soudu? Proč nebylo toto vojenské řešení kryto rozumnou a prozíravou politickou strategií? Každá vojenská akce musí být řízena politickými pohnutkami a plány; pokud její následky jsou horší než výchozí stav, nelze ji obhájit. Cesta do pekel je bývá dlážděna dobrými úmysly. Ustaví-li se na troskách povstání proti Kaddáfimu režim teroristického Islámského státu, výsledek bude horší, protože tuto diktaturu nebude určovat jednotlivec, nýbrž kodex středověkého náboženského fanatismu. A fanatiky je nemožné přimět ke změně názorů a jednání. Něco podobného v menší míře platí o situaci na Ukrajině – západní politikové a stratégové, kteří podporovali a podněcovali povstání na Majdanu, nebrali na vědomí, že vypouštějí z lahve džina krajního ukrajinského nacionalismu, který za druhé světové války sdílel s Hitlerem nenávist k Rusům, Polákům, židům a ke každému, kdo podporoval sovětský režim. Američtí a evropští příznivci ukrajinské revoluce se sice mohou dovolávat výsledku voleb, v nichž banderovci, přívrženci Pravého sektoru a členové strany Svobody nezískali všeobecnou podporu, ale nemohou popřít, že jejich vliv v politice a zejména v ozbrojených silách je nepochybný a nic nesvědčí o tom, že by slábl. Potvrzuje to záměr kyjevské vlády řešit krizi na východě země válkou; ultranacionalisté jakýkoli kompromis zažehnávají pomocí hesla o „boji za každou píď posvátné ukrajinské půdy“.

 

Dobrý politik je jako šachista, má vidět aspoň dva tři tahy dopředu. Vědí dnešní atlantičtí politikové a stratégové, co je třeba dělat, aby se hrozivá situace v Afghánistánu, v zemích Předního východu, v Jemenu, v Severní Africe  i jinde, kde žijí nejchudší lidé na planetě, řešila, aby už konečně bůh Mars předal své žezlo Démétér, bohyni úrody? Václav Cílek se právem hrozí toho, že si nedovedeme představit, jak těžké bude zastavit šíření války živené štědrými dodávkami západních zbraní a nenávistí na obou stranách, jak nesnadno se bude zastavovat a omezovat masivní ničení měst, vesnic, historických památek a zdrojů obživy, a kolik námahy to bude stát, než se postaví hráze hromadnému vyhlazování obyvatelstva a přívalu utečenců, neblahým důsledkům války. V těchto válkou nakažených zemích vznikla početná třída válečníků, kterým krvavé řemeslo plně uspokojuje jejich životní potřeby a vášně. Není lepší být bojovníkem ověnčeným gloriolou náboženské pravdy a mučednictví, než někde dřít na poli, v dílnách, na stavbách nebo u ropných studní jako bezejmenný otrok? Právě tak, jako se afghánští imámové nevzdali své moci, kterou jim přihrála válka proti sovětům a jejich domácím stoupencům, tak ani dnes jen tak někdo nepřiměje bojovníky Islámského státu k tomu, aby vyměnili kalašnikov za lopatu, kladivo, zednickou lžíci. Jejich ideálem je zabít a vypudit co nejvíc obyvatel – motivaci jim bohatě obstarají vyvolení vykladači koránu. Cožpak se ráj nejlépe nezakládá v pustině, na poušti, na zbořeništi starého hříšného světa?

 

3.            Vymýtit terorismus islámského původu nelze pomocí taktiky, která se vzdala politického, diplomatického, ideového přístupu ke konfliktu a řešení přenechala vojákům. Nejde o to tolerovat terorismus, nýbrž o to dát vyznavačům koránu příležitost, aby se nestali kořistí radikálních muslimů. Je skličující si přiznat, že ani vojáci vyzbrojení nejdokonalejšími zbraněmi nedovedou vymýtit hlízu zběsilého násilí, která zapouští kořínky právě v řadách těch nejchudších lidí. Ten, kdo nemůže nic ztratit, a komu imámové napovídají, že se může od Alláha dočkat té nejvyšší odměny, věčného života v rajské zahradě, snadněji podlehne výzvě, aby se stal mučedníkem, vyvolencem Alláhovým. Ale jak si vysvětlíme skutečnost, že příznivci islámského státu se stávají i mladí lidé, kteří vyrostli v nesrovnatelně příznivějších podmínkách západních zemí?  Pokud západní politikové budou neustále přijímat nepřítelem vnucenou absolutní válku, z obou stran živenou nepřekonatelnou nenávistí, žádné východisko ze slepé uličky nenajdeme. Vyjednávání je potupné jen pro toho, kdo dává biblickému heslu „oko za oko, zub za zub“ přednost před Kazatelovým výrokem o tom, že po „čase zabíjení“ přijde „čas uzdravování“, po „čase trhání – čas sešívání“, po „čase boje – čas smíření“. Myslím, že je nejvyšší čas začít uzdravovat, sešívat, usmiřovat. Když na tebe míří terorista, aby tě zabil, není čas na dialog, musíš udělat všechno, aby svou hrozbu nemohl uskutečnit. Díváš-li se do hlavně pušky, nepomůže vyjednávání. Ozbrojené armády a policejní sbory musí se snažit omezit akce teroristů, kteří své akce kryjí islámskou vírou. Ale konfrontace s nimi se nemůže vyčerpávat střelbou. Každý z nich, dřív než se opásal granáty a vyzbrojil kalašnikovem, prošel záměrnou výchovou, byl vystaven citové machinaci, někdo v něm rozdmychal jiskry nespokojenosti, frustrace, zoufalství, nenávisti, někdo ho vtáhl do nebezpečné hry absolutní války. Právě zde na začátku této osudové cesty je prostor, který by neměli ovládnout náboženští fanatikové. Hic Rhodos, hic salta. Zde by se s lidmi, kteří mají pocit, že je západní bohatá, bezuzdná, amorální, agresivní, krutá, sobecká civilizace ohrožuje, mělo mluvit. Problém války s terorismem je především bojem proti chudobě materiální i duchovní. Na vině jsou lidé, kteří přivádějí tisíce a miliony lidí do zoufalé situace, kteří jim odpírají snesitelné životní podmínky a do myslí jim vštěpují nenávist, zuřivost, pomstu. Koho mají poslouchat mladí lidé, kteří patří již ke druhé nebo třetí generaci živořící v krutých podmínkách utečeneckých táborů, kdo jim vymluví touhu po radikálním gestu nabízeném verbíři extremistických hnutí? Platí to o muslimech v Palestině, Iráku, Afghánistánu, Pakistánu, Sýrii, Jemenu, Libyi, ale také o vyděděncích, kteří jsou natěsnáni v předměstských ghettech evropských i zámořských metropolí. Kdo jim podá ruku? Zvláštní pozornost zasluhují mladí lidé různých národností, kteří vyrůstají, jak se na první pohled zdá, v dobrých, někdy dokonce privilegovaných podmínkách západních zemích. Proč dvě nezletilé německé muslimky utečou bez výstrahy do Turecka a Sýrie, aby se daly k dispozici bojovníkům za islámský stát? Proč se museli jejich nešťastní rodiče obrátit na místní policii, čí vliv převážil výchovu v rodině, ve škole, v prostředí spořádaného německého městečka, kdo a jakými lákadly je přiměl k tak extrémnímu, nesmyslnému a nebezpečnému kroku? Neotvírá se právě zde prostor pro to, co bych nazval  společenskou, etickou, náboženskou osvětou? Někteří křesťanští teologové mají za to, že by právě oni mohli navázat s vyznavači islámu dialog, který by ukázal styčné body jejich věr a kultur. Základ je dán již na samém počátku Mohamedova působení, které podle Koránu dovršuje dílo jeho židovských a křesťanských předchůdců. V koránu stojí: „On vám uzákonil jako náboženství to, co kdysi uložil Noemu – a to, co jsme vnukli tobě a co jsme uložili i Abrahámovi, Mojžíšovi a Ježíšovi. 'Dodržujte náboženské úkony a nerozštěpujte se kvůli těmto úkonům'.“ ( Porada, súra 42, kniha LXXXI.) Historická skutečnost již po celá staletí dokazuje, že právě dodržování náboženských rituálů a způsoby, jak si je věřící zdůvodňovali, vedly k neustálému rozštěpování lidských společenství. I uvnitř islámského hnutí vznikly hluboké trhliny, které, jak dokazují současné krvavé boje mezi šíity, sunity i jinými islámskými komunitami, se spíš prohlubují, než aby je nějaká vyšší autorita pomáhala překonávat. Muslimové si nevytvořili jednotnou církev, nemají papeže, který by vyrovnával rozpory a ve věci víry měl poslední slovo.

 

Podmínkou toho, aby se kontakty s muslimy neomezovaly jen na vojenské a ideologické výstřelky, měly by být diskuse uvnitř západní i muslimské kultury. Především vnitřní tříbení na obou stranách by pomáhalo odstranit vzájemné bolestné resentimenty. Při vší úctě k Orianě Fallaciové, k statečnosti, s jakou vyhrocuje a hájí svá stanoviska, nelze přijmout její názor, který víru a kulturu islámu šmahem odsuzuje jako zdroj terorismu, nelidskosti, zla. Extrémy se přitahují a sbližují. Ideologové Islámského státu nechtějí vidět, že podstatu západní civilizace nepředstavují americké výslechové metody v Abu Ghrajb, ani tvrzení italské novinářky, která charakterizuje korán jako Mein Kampf muslimů.

 

4.  Nedávno jsem na chodbě pražské univerzitní knihovny zahlédl nezvyklou scénu: skupina islámských studentů v hodině modlitby se vkleče modlila a klaněla směrem k východu. Tento rituál se někomu může zdát podivný, ale buďme upřímní a zeptejme se, zda klanění před bohatě zdobeným relikviářem s kapkou krve a vlasem svatého Jana Pavla II. nebudou tito jinověrci vnímat jako něco divného, nepochopitelného, absurdního. Nemusíme být zrovna cizinci, lidé jiné víry, abychom v tomto úkonu viděli přežitek středověku, něco nepatřičného, co s podstatou křesťanské víry vůbec nesouvisí. Právě tak těžko můžeme uvěřit, že pohybující se kříž v kostelíku v Čihošti byl zázrak, kterým chtěl Bůh povzbudit své režimem pronásledované vyznavače. Tak se nám to dnes předkládá a tak si to také tehdy zapsal Jakub Deml do svého zápisníku. Nad všemi náboženskými rituály, vírami, církvemi, nad rozdíly, spory a válkami židů, křesťanů, muslimů, sunitů, šíitů a dalších hnutí a sekt by měla stát autorita obecného lidského dorozumění, tolerance a spolupráce, která by se nedovolávala žádné absolutní instance a nevyznačovala se žádným pro jiné nepochopitelným ceremoniálem.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 05 Červen 2015 17:20 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB