Voják svědomí

Email Tisk PDF

 Rudá armáda plakátUvádíme další již osmé pokračování eseje historika a literárního teoretika Mojmíra Grygara o fenomenologii války. 

 

Předchozí části: Voják profesionál, Voják odvedenec, Politik a válečník – kdo s kohoDavová nákaz, Tah na východNesnesitelná lehkost válkyJak se připravuje válkaVálky z milosti božíVždyť přece vyvolat válku je tak snadné!

 

 

 

 

 

1. Clausewitz ve svém magnum opus s největší úctou mluví o vojácích, kteří bojují z přesvědčení, pro které je účast v boji věcí svědomí a cti. V kapitolách o lidové nebo národní válce dospívá k závěru, že žádná sebelépe organizovaná a penězi bohatě podporovaná armáda se nemůže vyrovnat ozbrojeným oddílům, které brání svoji vlast proti násilníkům zvenčí nebo proti vlastním utlačovatelům. Pruský generál pozorně sledoval a analyzoval Napoleonova polní tažení; jako většina současných i pozdějších stratégů považoval Korzičana za geniálního vojevůdce, ale v úvahu nebral pouze jeho vrozený talent a mimořádné charizma, nýbrž také charakteristiku jeho vojáků, kteří šli do všech válečných dobrodružství dobrovolně a s přesvědčením. Tažení na Rus považoval za politickou chybu, a neúspěch gigantické operace přičítal nesprávnému záměru, nikoliv chybám vojenské strategie. Konstatoval, že Rusko není země, kterou by bylo možno vysloveně dobýt a natrvalo obsadit. Nestačila na to ani půlmilionová francouzská armáda. Rusko, podle Clausewitze, „je možno si podmanit jen s pomocí jeho vlastní slabosti a vlivem vnitřního rozkolu. Aby se zasáhly slabiny jeho politické existence, je zapotřebí otřesu, který by sahal až k srdci státu." Tažení v roku 1812 se nemohlo podařit, protože „vláda byla pevná a lid statečný". Toto tvrzení klasika teorie válek má bezpochyby nadčasovou platnost a vystihuje, navzdory zásadním změnám politické a vojenské situace, také příčiny krachu Hitlerova tahu na východ za druhé světové války. Nic neodporuje domněnce, že dvě stě let staré Clausewitzovo hodnocení války proti Rusku ani dnes nepozbývá na aktuálnosti. I dnešní nepřátelé Ruska spoléhají na tytéž slabiny, s nimiž počítal Bonaparte a Hitler, to znamená na slabost režimu a vlády, na možnost vnitřního rozkolu. Odpůrci Ruské federace počítají s tím, že moskevská opozice může způsobit „otřes, který by sahal až k srdci státu". Nejrůznější americké i západoevropské organizace, podporované bohatě dotovanými zpravodajskými službami a různými soukromými i polosoukromými společnostmi, se po celá léta pokoušejí rozdmychat a oživit hnutí moskevských disidentů. Využívají se k tomu zjednodušená ideologická hesla, zejména ztotožnění dnešního Ruska se Sovětským svazem, Putina se Stalinem a dokonce i vytvářením falešných paralel mezi Putinem a Hitlerem. Že se k tomuto srovnání snížil i prezident Joachim Gauck, který již před časem v rozporu se stanoviskem protestantských kazatelů žadal posílení německé armády a rozšíření jejích pravomocí, považuji za čin nedůstojný představitele národa, který na své kůži poznal podstatu nacismu.

 

Pokud jde o charakteristiku Bonapartovy armády, Clausewitz přičítá ohromné účinky jejího působení v zahraničí především tomu, že ztělesňovala novou politiku, nové pojetí občana a státu, nový vztah vlády k lidu. Francouzská revoluce uvolnila síly, které rozmařilá monarchie držela na uzdě, potlačovala, ničila. Nezávisle na tom, do jaké míry se Napoleon odcizil idejím revoluce, vytvořil armádu nového typu a své vojáky dovedl vybičovat k nebývalým výkonům. Tolstoj ve Vojně a míru líčí, jak se setnina hulánů bez přípravy vrhla do zpěněného Němenu. Co je vedlo k tomuto husarskému kousku, který během několika minut svými životy zaplatilo čtyřicet z nich? Stačilo, aby se na břehu objevil Napoleon, a jezdci se chtěli před císařem blýsknout svou odvahou a oddaností. Jeho vojáci nebojovali, aby získali nová území, ale aby odstranili staré režimy potlačující práva neprivilegovaných stavů. Francouzské oddíly v cizích zemích představovaly nejen vojenskou sílu, ale ještě něco navíc. Kontakt s vojáky vědomými si svého poslání cizince elektrizoval. Za zády prostých vojáků, jak tomu bylo v armádě Friedricha Velikého, nemuseli stát důstojníci připraveni každého zbabělce proklát mečíkem. Goethe po letech vzpomínal, jak silně na něho v mládí zapůsobilo setkání s francouzskými oddíly, které pochodovaly večerní krajinou za zpěvu Marseillesy. Už to, že to byla bojová píseň v mollové tónině, bylo podmanivé a zvláštní. Všechny pruské pochody byly v d-dur.

 

2. Lokální válka, která vzplanula na východě Ukrajiny, je oficiálními politickými a vojenskými instancemi USA a Evropy označována za útok Ruska proti nezávislosti sousední země. Tato charakteristika neodpovídá skutečnosti. Analýzu příčin konfliktu nelze nahradit aktualizovanými ideologickými nebo právními důvody. Podstatou sváru, který na začátku neměl povahu válečného střetu, byla nespokojenost ruských obyvatel východního cípu Ukrajiny s výsledkem kyjevských bouří. Protože Majdan se zvrhl v protiruské tažení podporované zeměmi Severoatlantického paktu a protože svržení prezidenta Janukoviče – ať již máme k němu jakékoli výhrady – neproběhlo v souladu s ústavou, přibližně šest milionů Rusů vyjádřilo svůj nesouhlas s ozbrojeným pučem, který v nich vyvolal obavy o svůj jazyk, o svou kulturu a samostatnost. Tuto svou vůli obyvatelé ruských regionů potvrdili ve volbách. V situaci, kdy jejich jednoznačný výsledek nebylo možné popřít, protiruská strana je prostě šmahem zamítla jako nezákonné, odporující principu nedotknutelnosti státních hranic. Ale obyvatelé Donbasu a Luhanska se volbami dožadovali práva na sebeurčení, nechtěli žít ve státě, jehož vláda uděluje nacionalistům bojujícím po boku wehrmachtu nejvyšší státní pocty. Povstalci měli pravdu. Ani dnešní ukrajinská vláda nejedná jinak. Nadále se pokouší řešit kvadraturu kruhu – slovy se distancuje od nacismu, ale činy přívržence hákového kříže podporuje. Michal Mocek má pravdu, když píše: „Jestliže Kyjev nyní odsuzuje nacismus a zároveň otevírá náruč pro banderovské zločince, není to jen drzost a sprostota vůči zavražděným, které má na svědomí 'hrdina Ukrajiny' Stěpan Bandera (titul mu udělil už vítěz oranžové revoluce prezident Juščenko) a jeho hnutí. Je to i varování před tím, co můžeme očekávat od ukrajinské nacionální demokracie, která byla za potlesku Západu nastolena při loňském únorovém převratu." (Ukrajinská nacionální demokracie v akci, Právo 11. 4.)

 

Rozhodující úlohu ve sporu ukrajinských Rusů s kyjevskou vládou hrají historické důvody. Nikita Chruščev roku 1954 pouhým škrtem pera – dekret dokonce neprošel ani korektní právní cestou – odtrhl Krym a ruské oblasti Ukrajiny od Ruska. Jaké důvody vedly sovětského komisaře, aby prosadil administrativní opatření, které porušovalo historické a národnostní hranice ruské a ukrajinské oblasti? Vždyť on to byl, komu Stalin ve 30. letech svěřil vládu nad Ukrajinou, na jeho hlavu padá osobní odpovědnost za katastrofální důsledky kolektivizace a masového vysídlování v těžce zkoušené zemi. Když na XX. sjezdu Komunistické strany Chruščev podrobil Stalina a jeho způsob vlády radikální kritice, neopomněl říct, že i on jako Ukrajinec býval terčem jeho kritiky a posměchu. Nesnažil se těmito slovy vyvázat z odpovědnosti za své neblahé působení na Ukrajině? Necítil jako Ukrajinec dvonásobnou vinu za své jednání ve 30. letech?

 

Generál Pavel v nedávném rozhovoru řekl, že není správné „prezentovat Ukrajinu jednoznačně pozitivně a Rusko zase negativně", a poukázal na to, že je třeba „se zaměřit na začátek konfliktu, nejen na Majdan, ale na to, že Rusko porušilo dohody, které podepsalo, např. Budapeštský protokol, který se týkal ukrajinské územní celistvosti." (Právo, 21.3.) Skutečná příčina konfliktu je však o čtyřicet let starší – Chruščevův ukaz nemůžeme zamlčet ani obejít. V sovětské době ruské ani ukrajinské občany nezajímaly administrativní změny celostátního rozměru. Z nich pro ně tehdy prakticky nevyplývalo nic. Ale po rozpadu Sovětského svazu se rázem asi dvacet pět milionů Rusů octlo v cizích státech, které nebyly vždy ochotny přiznat jim občanská práva. Dodnes jsou členové početné ruské menšiny v pobaltských republikách považováni za občany druhé kategorie, za vetřelce; místní nacionalisté je považují za relikt minulosti, přestože ta minulost nesahá jen do dob Sovětského svazu, ale trvá již od počátku 18. století, kdy toto území, sto let ovládané Švédy, dobyla a obsadila carská vojska. Žádosti krymských Rusů v 90. letech o autonomii, o uspořádání referenda, podporované také ruskou dumou, byly Kyjevem pokaždé odmítnuty jako pokus o vlastizradu, jako ohrožení celistvosti státu. Proč západní státy kladoucí takový důraz na dodržování lidských práv, vidí ukrajinsko-ruský konflikt jen jako porušení mezinárodních dohod a zcela přezírají přání naprosté většiny místního ruského obyvatelstva? V této souvislosti lze očekávat námitku, proč Ruská federace neumožnila Čečencům, aby se osamostatnili, vyvázali ze státního svazku, který mnohým z nich nevyhovoval? V tomto případě rozhodoval fakt, že čečenské vzbouřence inspirovaly ideje islámského džihádu, zcela neslučitelné s lidskými právy založenými na občanské svobodě a demokracii. Období, kdy se čečenští mudžahedýni zmocnili vlády v Grozném, znamenal návrat do středověké, náboženstvím podmíněné hrůzovlády. V parčíku ve středu města se konaly pravidelné popravy lidí, kteří byli podle islámského práva vydáni do rukou rodin postižených jejich zločiny či přečiny. Není bez významu, že tehdy na straně čečenských vzbouřenců bojovali také ukrajinští dobrovolníci.

 

3. Významnou úlohu v ukrajinsko-ruském konfliktu hraje způsob, jakým vůdcové oranžové i majdanské revoluce hodnotí nejen hrůzy Stalinovy vlády, ale i průběh a výsledky druhé světové války. Když se Jaceňuk, ministerský předseda Ukrajiny, vemlouvá do přízně kancléřky Německa tím, že hovoří o sovětské okupaci jako o společném zážitku obou národů, není to nic jiného než urážka milionů rudoarmějců, kteří položili život v boji s armádami Hitlera a jeho spojenců. Co to znamená, když se v německém tisku, a ozvěnou i v našem, hovoří o sovětské armádě jako o soldatesce, která znasilňovala ženy? Patří do dějin hanebností, že jeden český týdeník z této zprávy učinil hlavní téma čísla. Cožpak se vojáci jiných národů a armád nedopouštěli podobných zločinů? Dovolí si dnes někdo ukázat prstem na americké vojáky? O počtech jejich násilí existují záznamy, ale kdo je uveřejní? Znásilňování žen v americké armádě a v účilištích platí dokonce i v mírových poměrech k ožehavému tématu. Odhalování těchto krutostí znesnadňuje skutečnost, že žena v nižším služebním postavení má omezené možnosti velitele žalovat a trestný čin dokázat. V této souvislosti připomeňme Horalku, film režiséra De Sicy natočený podle románu Alberta Moravii.

 

Naše veřejnost si už pomalu zvyká na to, že se rozhodující podíl Rudé armády na osvobození naší země bagatelizuje nebo zamlčuje. Zjednodušenému podání dějin se nevyhnul ani kardinál Duka, když prohlásil, že evropskou civilizaci za první i druhé světové války zachránila americká armáda. Tak jednoznačně to neplatí ani v prvním, ani v druhém případě. Největší přínos USA k vítězství Spojenců za první světové války spočíval ve válečných půjčkách. Po válce Američané vyčerpané Francii a Británii neprominuli ani cent; jejich nebetyčné dluhy muselo nakonec platit Německo. A víme, jak to dopadlo. Ve Výmarské republice, zbídačelé válkou a hospodářskou krizí, demokracie neměla šanci. Lépe na tom byl Mussolini, kterému Američané velkou část dluhů odepsali, a tím mu dopomohli k vítězství.

 

Seznámíme-li se blíže s průběhem bitvy o Berlín, zaznamenáme zdánlivě podružný fakt. Když postup spojeneckých vojsk začátkem dubna 1945 zastavila německá ofenzíva v Ardenách a americkým jednotkám hrozily velké ztráty, Churchill osobním dopisem Stalina nepřímo požádal, aby útok na Berlín uspíšil. On žádosti vyhověl a zahájení akce, která neměla v dějinách válek obdobu, stanovil na 12. ledna. Snad jen vojenští odborníci dovedou odhadnout, kolik tisíc životů rudoarmějců urychlení této operace, původně stanovené na konec ledna, stálo.

 

O tom, jak se dnes v Haliči i jinde na východě Ukrajiny a v pobaltských republikách, hodnotí konec války, není třeba obšírně hovořit. V Rize 13. března půl druhého tisíce veteránů, příslušníků praporů SS, uspořádalo pochod na oslavu účasti v boji proti Rudé armádě. Proč tato událost, která nalezla odezvu v regionu i za jeho hranicemi, nevyvolala kritiku představitelů států protihitlerovské aliance? Jak asi o ní byli informováni američtí vojáci, kteří přijeli se svými tanky a obrněnými vozy chránit Pobaltí před ruským nebezpečím? Pověděli jim velitelé, že bývalí lotyšští nebo litevští esesáci bojovali před sedmdesáti lety proti sovětským vojákům, spojencům Američanů, Britů, Francouzů? Jak jim vysvětlí, že se dnes z bývalých příslušníků dobrovolnických oddílů SS náhle stali oslavovaní hrdinové? Jak na to odpovědět? Je to tragický rys ukrajinských dějin. Porušují-li bojovníci za národní samostatnost základní hodnoty lidskosti a humanity, opírají-li své pojetí národa o mýtus „krve a půdy", vyhraňují-li svou jedinečnost nenávistí k jiným národům a náboženstvím, pak to jejich národní vědomí degraduje a ničí. „Zvoláš-li Slovan," napsal Jan Kollár," nechť se ti ozve člověk." Jestliže představitelé některých národů, zejména menších a slabších, využívají síly, které ve jménu rasové nadřazenosti ničí základní principy lidského dorozumění, dopouštějíi se něčeho, co se ve svých důsledcích obrací i proti zájmům jejich vlastního národa. Jakou hodnotu může mít státní samostatnost založená na nenávisti a likvidaci jiných národů? Mysleli si ukrajinští, pobaltští, slovenští nebo chorvatští fašisté, že v Hitlerově poválečné Nové Evropě budou mít jejich národy a státy ideální podmínky pro všestranný rozvoj své řeči, zvyků, kultury, náboženství? Jak mohou američtí a evropští demokraté souhlasit s nedávným rozhodnutím kyjevské vlády udělit vysoká vyznamenání banderovcům a dezertérům, kteří bojovali po boku wehrmachtu a sonderkomanda. Jak se může Porošenko a Jaceňuk bránit nařčení, že sympatizují s fašismem, když udílení zmíněných medajlí načasovali na dny, kdy Evropa a svět slaví vítězství nad Hitlerovým Německem a jeho spojenci?

 

Co tomu říká paní Merkelová, paní baronka Eshtonová, pan senátor McCaine, pan předseda Tusk? Přijmeme-li hrubé překreslení výsledků druhé světové války, nemůžeme vysvětlit, proč Francouzi, Američané a Britové pozvali na oslavu výročí invaze v Normandii prezidenta Porošenka. Vždyť on, jako Ukrajinec, podle Jaceňuka reprezentuje spíš oběti Stalinova teroru než přestavitele jednoho ze sovětských národů bojujících proti Hitlerovi. Nevezmeme-li v úvahu historické pozadí Stalinovy éry včetně války proti německé agresi, nemůžeme pochopit charakter boje, který se rozhořel a stále doutná na východě Ukrajiny. Nedávno jsem v knize Přichází zúčtování Roberta B. Lockharta, britského diplomata, přítele Edvarda Beneše a Jana Masaryka, narazil na pasáž, ve které autor líčí, jak na Západě v roce 1942 posuzovali první vítězné boje ruské armády: „I v Británii byl silný instinktivní sklon soudit, že vojenské úspěchy Rusů jsou způsobeny nějakou vnitřní předností ruské soustavy vlády." Lockhrdt se dále zmiňuje o tom, že „politika Mr. Chamberlaina rozdělila britský lid. Když nedovedla zabránit válce, zhroutila se." Dnes víme, že Stalin trestuhodně podcenil nebezpečí německého vpádu a bojeschopnost armády poškodil tím, že velitelský sbor, v čele s náměstkem komisaře obrany Michailem Tuchačevským, krátce před válkou zdecimoval politickými čistkami.

 

Co bylo tou „vnitřní předností ruské soustavy vlády", která vzbuzovala v Británii respekt? Myslím, že sovětští občané, zejména Rusové a Ukrajinci, na jejichž území se odehrávaly rozhodující bitvy, prošli tím, co Šolochov nazval školou nenávisti. To, co veřejnost v Británii považovala za „vnitřní přednost ruské vládní soustavy", bylo během několika měsíců války posíleno něčím pro ruského člověka podstatným a charakteristickým. Nepotřeboval ideologické zdůvodnění boje proti okupantům, poznal – za cenu ohromného utrpení a ztrát –, že tu nejde o státní zřízení, o režim, ale o samu záchranu holého života, vlastní důstojnosti, kultury, svébytnosti. Myslím, že je načase začíst se do Tolstého Sevastopolských povídek, do Někrasovova románu V stalingradských zákopech, do děl Šolochova, Solženicyna a dalších sovětských autorů. Jejich četba umožní pochopit, jak bojuje voják přesvědčený o své pravdě, připravený položit za ni a za své bratry a rodiny život. Také u dnešních vzbouřenců v Luhansku a na Donbase se setkáme s podobným přesvědčením a odhodlaností. Francouzský novinář, který navštívil jeden z mála donbaských dolů, kde se navzdory válce ještě pracuje, v reportáži uveřejněné v Le Monde konfrontuje názory dvou horníků: starší s nostalgií vzpomíná na sovětské časy, kdy byla práce v dolech vysoce oceňována a hodnocena, mladší je střízlivější, svoji budoucnost si nijak nepřikrášluje, připouští, že důl se může dostat do potíží, ale oba touží, aby už ta mizerná válka skončila a nemuseli se bát o sebe a své blízké.

 

4. Generál Petr Pavel v rozhovoru s redaktorem Práva uvedl, že „ukrajinská armáda měla 60 tisíc vojáků, dalších 60 tisíc bylo v národní gardě. Čtyřikrát musela mobilizovat, a přesto nebyla schopná udržet linii, kterou chtěla." Na otázku, proč „daleko větší armáda nedokáže vzdorovat separatistům", odpověděl, že je to dáno podporou Ruska, „a to nejen v podobě vojáků, ale i materiálu a techniky". Generál Pavel tuto pomoc specifikoval – zaručila separatistům kontrolu vzdušného prostoru (Ukrajinci prý proto nemohli použít letectvo), informační a zpravodajskou převahu a také „přesnost dělostřelecké palby, která byla pro ukrajinskou armádu u Děbalceva devastující". Náš vojenský odborník zapomněl ovšem na zásadní rozdíl v motivaci vzbouřenců a vládních vojáků. Zatímco dobrovolníkům v Luhansku a Donbase jde o jejich vlastní území (jeden z nich řekl – my proti nikomu neútočíme, my chráníme vlastní domov, nemáme kam jít), kyjevští odvedenci jdou do války ve většině případů neradi, mnozí se vojenské službě vyhýbají, někteří vidí v obyvatelích Donbasu své bratry, s nimiž je spojují léta zlá i dobrá. Kolem této války a Majdanu se vznáší neprůhledná informační clona. Generál Pavel ve svém zdrženlivě formulovaném rozhovou nepovažoval za nutné zmínit se o tom, že na vládní straně bojují také soukromé oddíly placené oligarchy. Proto také nemusel konstatovat, že jsou lépe vybavené a připravené než vládní jednotky. V každém případě ji tvoří lidé vysoce motivovaní – nejen přímo rasovou nenávistí vůči Rusům a všemu ruskému, ale také výší žoldu, o jakém se běžným odvedencům ani nezdá. Na jedné straně je agresivita absolutní války směřující za hranice Ukrajiny (proč dnes nikdo nepřipomíná hysterické přání Tymošenkové a některých hrdinů Majdanu, aby bylo Rusko sežehnuto, spáleno, zničeno – vygumováno, říká poslanec Laudát – , na druhé straně pokračuje obranná válka ruské menšiny, která má jediný cíl – být pánem ve svém domě. Nejnovější Porošenkovy a Jaceňukovy zákony, namířené proti federalizaci země a trvající na ukrajinštině jako na jediném úředním jazyce, vracejí situaci o rok nazpět, kdy konflikt nastal. Rusové nechtějí žít ve státě, kde je ruština, mateřština 30 % obyvatel země, považována za cizí jazyk. Co je důležitější: sebeurčení národa, ochrana jazyka, kultury, zvyků, nebo nedotknutelnost hranic?

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 07 Květen 2015 15:38 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB