Konec II. světové války mohl být jiný

Email Tisk PDF

Brzy tomu bude 70 let, co skončila hrůzná druhá světová válka. Ne každý u nás ví, že její konec mohl mít úplně jinou režii, nebýt hrdinského činu sovětského letce Michaila Děvjatěva.



 

 

 

 

Kdo zažil éru protektorátu Böhmen und Mähren, pamatuje si, že Hitler téměř do samého konce války věřil a přesvědčoval celý svět, že v této válce zvítězí, protože bude mít k dispozici zázračnou zbraň. Šlo jednak o variantu jaderné zbraně, jednak o tajnou okřídlenou raketu V-2, což byla de facto první balistická raketa na světě, schopná s určitou přesností zasáhnout cíle na vzdálenost 1 500 kilometrů a zničit celá města. V pořadníku takových měst byl na prvním místě Londýn. Němci doufali, že se jim podaří zvýšit dolet raket tak, že budou schopny zasáhnout i New York a hlavně zničit Moskvu. Britové, na jejichž hlavy tyto rakety dopadaly, o jejich existenci věděli až moc dobře, avšak přes veškeré úsilí nebyli schopni zjistit jejich dislokaci. Němci severně od Berlína na ostrově Usedom v Baltickém moři vybudovali tajnou základnu Peenemünde, kde zkoušeli nejnovější letadla a kde byla ukryta tajná raketová základna, vedená konstruktérem raket Wernherem von Braunem, členem NSDAP a SS. Němci na lesním letišti 200 m od mořského břehu vše dovedně zamaskovali stromy, usazenými na speciálních pohyblivých podvozcích. Zde se nacházelo na 13 odpalovacích ramp pro V-1 a V-2. Obsluhovalo je na tři a půl tisíce Němců, kteří současně z překližek vystavěli falešné makety, které Američané a Britové trvale bombardovali, leč, pochopitelně, bez žádoucího efektu. Rakety V-2 byly instalovány na nejnovějším letounu Heinkel-111, vybaveném systémem radionavigace a cílovými zaměřovači. Rakety byly odpalovány nad mořem. Do Londýna bylo 1 000 km.

Braunova raketa V-2 o délce 14 metrů a o váze 12 246 kilogramů byla schopna nést jednu tunu užitečného zatížení. Pohybovala se rychlostí 5 632 kilometrů za hodinu, takže tehdejší letouny neměly šanci ji dohnat a měly jen nepatrnou naději sestřelit ji před dopadem a následnou explozí. Raketa poprvé vzlétla v říjnu 1942, ale pro skutečné bombardování cílů v Evropě byla poprvé použita až 7. září 1944. Na evropské cíle bylo odpáleno přes 1 000 raket, převážně z okupované Francie. Po dopadu první rakety na Londýn měl prý von Braun pronést, že „raketa fungovala perfektně, jen přistála na špatné planetě“, za což mu hrozilo popotahování, ke kterému nakonec pro jeho kritické názory došlo. V roce 1944 byl zatčen gestapem. Obvinění vznesená proti němu byla založena i na jeho údajných projevech nespokojenosti s vojenským zaměřením jeho výzkumů. Jen jeho nenahraditelnost v projektu a přímluva Alberta Speera mu tehdy zřejmě zachránily život.

Leteckému útvaru, který prováděl zkoušky nejnovější techniky, velel nositel mnoha hitlerovských vyznamenání nadporučík Karlheinz Graudenz, letecké eso. Jednoho únorového dne se nestačil divit, když jej z práce v kabinetu vytrhl telefon náčelníka protivzdušné obrany s dotazem, kdo že to s jeho letounem právě odletěl. Graudenz se stoprocentní jistotou odpověděl: „Nikdo! Odletět s ním mohu pouze já. Letoun stojí na stojánku s kryty na motorech.“ Náčelník PVO mu doporučil přesvědčit se o věci na místě. Graudenz okamžitě vyrazil na stojánku, kde ke svému údivu a zděšení našel pouze pohozené krycí pláště a akumulátory. Němci za uprchnuvším heinkelem poslali stíhačku, pilotovanou nadporučíkem Günterem Dallem, nositelem dvou Železných křížů a Německého kříže ve zlatě. Byla to „mission impossible“, protože nebylo jasné, kdo a jakým směrem s heinkelem uprchl. Dall měl ale „kliku“ a uloupeného heinkela našel a dohonil. Měl však přitom zároveň nehoráznou smůlu. Když dostal letoun do zaměřovače a stiskl spoušť, z kanónu nevyšla ani rána. Při zmatku, který na letišti tehdy nastal, nikoho před startem nenapadlo zkontrolovat zásobníky s náboji, přestože to předpisy nařizovaly.

Nikdo také neměl odvahu o tomto průšvihu informovat Berlín. Trvalo pět dní, než se k tomu odhodlal sám Graudenz. Herman Göring šílel. Obratem s Bormannem odletěl na tajnou základnu. Verdikt byl jednoznačný – viníky pověsit! Hlavu Graudenze spasily dvě věci: jednak jeho předešlé zásluhy, jednak neprokazatelná lež, podle které byl letoun dohnán a nad mořem sestřelen. Němci nejprve měli podezření, že v celé akci mají prsty Angličané, kteří od náletů V-2 trpěli nejvíce. Při pátrání však zjistili, že váleční zajatci, kteří v té době na letišti pracovali, zneškodnili strážné, načež se ztratilo deset Rusů, včetně Michaila Děvjatěva. O něm SS zjistilo, že není žádným učitelem, za něhož se vydával, nýbrž letcem.

Děvjatěv spolu s devíti dalšími zlikvidoval stráž, zmocnil se letadla a s velkým rizikem odletěl. Když letoun přelétal frontu, poškodila jej palba sovětské protiletecké obrany. Děvjatěv byl nucen nouzově přistát na břicho. Přesné, strategicky důležité údaje, které Děvjatěv předal sovětskému velení, umožnily rozbombardovat nejen startovací základny V-2 a letiště, ale i podzemní dílny, v nichž se pracovalo na vytvoření uranové bomby. Navíc, jak se ukázalo, letoun He-111 byl fakticky ovládacím pultem pro rakety V-2. Tu, kterou při letu celkem náhodně odpálil Děvjatěv, byla určena k poslednímu zkušebnímu startu. Spolu s tím byla pohřbena i poslední Hitlerova naděje na dosažení zvratu ve válce a splnění jeho snů o konečném vítězství.

Michail Petrovič Děvjatěv obdržel vyznamenání Hrdina Sovětského svazu, a to na návrh konstruktéra sovětských raket Sergeje Koroljova. O tom všem napsal v knize Útěk z pekla, která vyšla až po roce 2001, doplněná vzpomínkami Kurta Schanpa, jenž v onen den a právě v tu dobu měl na letišti strážní službu, a stal se svědkem tohoto dramatu.

Von Braun s pětistovkou vědeckých spolupracovníků společně s plány a testovacími prototypy koncem války v ukradeném vlaku uprchl do amerického zajetí. Američané mezitím obsadili Durynsko, kde se rakety vyráběly a prozkoumali podzemní výrobní závod Mittelwerk. Odtud do Ameriky odvezli na 100 raket V-2 včetně dokumentace ještě předtím, než bylo Durynsko po skončení války předáno Sovětům. Těm se však též podařilo zajmout část vědců z týmu von Brauna.

20. června 1945 byl schválen von Braunův přesun do Ameriky, kde mu po deseti letech bylo uděleno státní občanství. Po čtrnáct let po druhé světové válce von Braun pracoval pro armádu Spojených států na výrobě balistických raket. Pod jeho vedením bylo vypuštěno téměř 70 raket V-2. V roce 1960 přešel jeho raketový výzkumný tým z Army Ballistic Missile Agency pod správu nově vzniklé civilní agentury NASA. Na tomto novém působišti von Braun sestrojil raketu Saturn V, která například mimo jiné pomohla Američanům v rámci Programu Apollo dobýt Měsíc. Na závěr von Braun po dva roky řídil práce na vývoji raket již jako náměstek ředitele NASA. Zapsal se tak významně do análů studené války a do závodů ve zbrojení se Sovětským svazem, což přispělo k jeho ekonomickému vyčerpání a nakonec ke krachu.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 16 Duben 2015 16:12 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz