Německo: předobraz evropské integrace?


Ikonou východoněmeckého průmyslu se stal automobil Trabant, ačkoli v portfoliu této země byly zajímavější značky, třeba legendární optika Karl Zeiss Jena.

Rok 2009 se nesl – politicky viděno – ve znamení dvou událostí: 20. výročí pádu Berlínské zdi a počátku platnosti Lisabonské smlouvy. Časová souhra kulatého výročí toho, co se dnes běžně nazývá pádem komunismu, a institucionalizace tzv. evropského integračního procesu vyzývá k zamyšlení nad tím, zda je možné či dokonce nutné hledat souvislosti mezi oběma procesy. V rámci této úvahy je samozřejmě možné pouze upozornit na jednotlivé aspekty a naznačit paralely. Fundovaná vědecká analýza zmíněného problému by znamenala překonání ideologismů, které utvářely politickou nekulturu nejen naší, ale i evropské společnosti v posledních dvaceti letech.

Sjednocení nebo připojení?

Loni v říjnu citoval týdeník Der Spiegel prameny Spolkové zpravodajské služby (BND), podle kterých měl Gorbačov už v roce 1988 Honeckerovi naznačit, že de facto ruší sovětskou garanci státní existence NDR. Tato informace, která kupodivu zůstala bez větší politické i mediální odezvy, by mohla pro hodnocení událostí na přelomu roku 1989/90 hrát důležitou, ne-li rozhodující roli. Znamenalo by to, že o totálním vyklizení pole Sovětským svazem ve východní Evropě a jejím odevzdáním do rukou USA bylo více méně rozhodnuto již před rokem 1990. Pro tuto variantu historie hovoří dvě věci.

Za prvé: s nástupem prezidenta Reagana se mění americký postoj k tzv. německé otázce. Nejpozději od poloviny 80. let počítají USA s jednotným Německem jako součástí euroatlantických struktur, to znamená NATO a ES resp. pozdější EU. Přitom je zajímavé, jak „nedoceněná" zůstala role G. Bushe seniora v tomto procesu. Je otázkou proč.

Za druhé: ve stejné době se nové sovětské vedení začíná i politicky (!) orientovat na Bonn a nápadně přehlížet svého východoněmeckého spojence. Americký koncept německé jednoty znamenal v každém případě jasný signál východním směrem: žádné politicko-ekonomické experimenty po pádu reálně existujících komunistických byrokratů, americká kontrola Německa a tedy i celého středo- a jihovýchodního evropského prostoru.

Fronty tajné sjednocovací diplomacie probíhaly tedy poněkud jinak, než jak by se dalo v rámci oblíbené narativní teorie o uzbrojení Sovětů Američany očekávat. Mitterand a Thatcherová byli striktně proti sjednocení obou německých států, o jejich budoucnosti ovšem nerozhodovali oni, ale USA a SSSR (Gorbačov-Ševarnadze). Sovětská pasivita, která v dané situaci působila jako aktivní příspěvek k totální a bezpodmínečné státní „kapitulaci" NDR, umožnila masivní politickou a ekonomickou „invazi" SRN na východ. Jejím vrcholem byl bezpříkladný zásah západoněmecké strany do prvních a posledních demokratických voleb v NDR, které stále více analytiků označuje sice jako tajné, nikoliv však svobodné.

Jednalo se během státoprávního procesu mezi oběma německými státy, který vyvrcholil 3. října 1990 oficiálním „začleněním" tzv. nových spolkových zemí do reálně existující SRN, o opětovné sjednocení (Wiedervereinigung) anebo připojení (Anschluss)? Hledání odpovědi není pouhou hrou se slovíčky, nýbrž konkrétním pokusem o stanovení hranice mezi ideologií a právně-politickou realitou. O „Wiedervereinigung" se jednat nemůže, poněvadž nešlo o plný rozsah území Německé říše z roku 1937, na které se odvolává německý Základní zákon (Grundgesetz) ve své definici Němectví / státní příslušnosti (čl. 116). Navíc se ve „sjednoceném" Německu neodrazil ani zlomek státní subjektivity NDR, která by byla formálně vyjádřena vypracováním nové ústavy. Základní zákon přitom sám sebe chápal jako provizorium po dobu rozdělení.

Čím tedy bylo ono „opětovné sjednocení Německa"? Oficiálně bylo sjednocení definováno jako „vstup nových zemí do oblasti platnosti Základního zákona". V každém případě lze konstatovat následující: reálně existující společenský model jednoho státu se bez jakékoliv modifikace politické, právní a sociální oblasti, bez občanského plebiscitu a za podmínek, které jednoznačně diktovala jedna strana, přenesl na území státu druhého, jehož občané si většinově s největší pravděpodobností přáli něco jiného.

Integrace versus participace

Situace v bývalé NDR nebyla zdaleka tak jednoznačná, jak nám tehdy i nyní prostřednictvím mainstreamových medií namlouvali a namlouvají historizující politici. Mnohé nasvědčuje tomu, že ve východoněmecké společnosti existovalo něco jako vlastní sebevědomí. To se mimo jiné projevilo ve stávkové vlně politického rázu, která zaplavila na podzim roku 1989 tamní továrny. Pracující požadovali nejen demokratizaci politiky, ale i zavedení samosprávných prvků do vedení podniků. O tom, že původní masové demokratizační hnutí v NDR nemělo „národní", ale participační charakter, se dnes raději nemluví. Na přelomu roku 1989/90 bylo podle reprezentativního průzkumu veřejného mínění, na kterém se podílela západoněmecká televizní stanice ZDF a dva instituty, jeden západo-, druhý východoněmecký, přes 71 % občanů NDR pro zachování vlastní státnosti.

Jednou větou by se vývoj od jara do podzimu 1990 dal vyjádřit takto. Spojené síly západoněmecké vlády a jejich východoněmeckých partnerů, kteří se nerekrutovali z kruhů autentické opozice, ale z řad systémových oportunistů stran Lidové komory (Volkskammer) včetně Honeckerovy SED, připravily za podpory zahraničních patronů Bush / Gorbačov půdu pro připojení NDR k SRN. Zároveň, a to je z hlediska naší úvahy rozhodující, bylo potvrzeno členství staronové SRN v euroatlantických strukturách jako předpoklad, ba podmínka sjednocení. V létě 1990 padla myšlenka nové celoněmecké ústavy a s ní i možnost demilitarizace středoevropského prostoru a ústavně-právní kodifikace občanské participace na ekonomické moci.

Mitterandovi a Thatcherové samozřejmě nešlo o záchranu participačních snah demokratizačního procesu v NDR, ale o zabránění růstu německého vlivu, německé moci v Evropě. Z hlediska budoucí podoby Německa a celé Evropy byl rozhodující postoj západoněmecké SPD. Ta stála spolu se Zelenými před následující volbou. Buď se programově postavit za dřívější požadavek Williho Brandta a „odvážit se více demokracie" (Mehr Demokratie wagen!), což by bývalo znamenalo jednoznačnou podporu autentických proudů východoněmeckého demokratického hnutí a jejich participačního programu. Anebo „vypnout vlastní motor" a stát se politickým přívěskem tandemu Kohl-Genscher. SPD zvolila variantu druhou - s důsledky pro Německo i Evropu

Začátek konce sociálního státu

Třetího října roku 1990 nastal den ‚německé jednoty', o 14 měsíců později spatřila světlo světa Maastrichtská smlouva, která proměnila Evropské společenství v Evropskou unii. Hledat odpověď na otázku, zda „německá otázka" byla řešena tak, aby nestála v cestě tomu typu evropské integrace, který odstartoval Maastricht, anebo zda se paradigma německé jednoty stalo „motorem evropského sjednocovacího procesu" je důležitým úkolem pro historiky a politology. My můžeme zatím pouze konstatovat evidentní paralely mezi obojím.

Za prvé: německá i evropská integrace stály od počátku v protikladu k programu široké občanské participace na politickém i ekonomickém dění; nebyly institucializovaným výsledkem participačních procesů ve společnosti, ale naopak jejich překážkou. Za druhé: aplikace myšlenky německé/evropské jednoty v podmínkách „volného trhu" pohřbila sociální stát. Čím víc se do popředí dostávalo téma jednoty, tím silněji ustupovaly do pozadí sociální otázky - státoprávní unifikace proběhla a probíhá na úkor jednoty sociální.

Zkostnatělé geopolitické struktury vytvořené Jaltou - studenou válkou poskytovaly Evropě (a celkově světu) sice velmi omezený prostor pro sociálně-politické experimenty, živá emancipační paradigmata demokracie, sociální spravedlnosti a národní nezávislosti však motivovala k jejich překonání. Síly, které se prosadily po roce 1989, ztotožnily demokracii s „trhem", čímž „vyřešily" jak sociální tak i národní otázku. „Národ" byl poté, co splnil svoji úlohu v boji proti komunismu, zbaven své moderní, politické dimenze a odkázán na fotbalové stadiony. V USA začali neokonzervativci uskutečňovat „projekt amerického století", Evropa se díky „moderní levici" propracovala k Maastrichtu. Mezi tím ležela německá jednota, která využila toho, že občané NDR začali masově reklamovat nárok na správu věcí veřejných, aby posléze zbavila pojem „národ" jeho moderní, republikánské dimenze. Historismus ve službách politiky.

Třetí říjen 1990 symbolizuje nejen porážku autentického, participačního proudu východoněmecké opozice, ale zároveň znamenal i začátek konce německé sociální demokracie a sociálního státu. SPD tehdy prakticky abdikovala na cíle socializující demokracie a spolu s ostatní „zmodernizovanou" evropskou levicí zamířila do nového politického „středu". Program participující demokracie nahradila „evropská vize" smířená s vedoucí rolí kapitálu.

Den německé jednoty a Maastrichtská smlouva znamenají konec autentické sociálně demokratické politické kultury v Evropě.

 

Petr Schnur, MA

historik, religionista a sociální psycholog. Žije v německém Hannoveru, kde vystudoval historii, religionistiku a sociální psychologii. V letech 1991 - 1993 spolupracoval s Československou a posléze s Českou akademií věd coby externí odborný asistent, obor religionistika.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB