Země velkého falu

Email Tisk PDF

Atapana foto Mnislav ZelenyPředkolumbovská muiská kultura v dnešní Kolumbii je neprávem odsouvána mimo pozornost laické i vědecké veřejnosti. Mezi obecným lidem je vrchol předkolumbovských kultur prezentován trojlístkem Aztéků, Mayů a Inků. Jsem přesvědčen, že k vrcholu patří i Muiskové.

 

Z našeho hlediska měli tu smůlu, že nikdy nevybudovali žádnou trvanlivější architektonickou památku, před kterou by se klonili vědci i turisté. Jejich síla byla v rovině spirituálního soužití se svým životním prostředím, bohaté mytologii a zcela výjimečné vlastnosti, kterou se nemůže pyšnit snad žádná jiná větší kultura či civilizace. Muiskové byli pacifickým národem, který obýval své neměnné teritorium po celých osm století bez jediné známky expanze a dobývání okolních území.
Každý rok přijíždím do Kolumbie a většinu času pobývám právě v oblasti jejich teritoria. Shledávám neobvyklou souvislost mezi Muisky, jejich pacifismem a dá se říct až jistou odevzdaností osudu, kterou lze pozorovat u současných zdejších obyvatel. Mám na mysli především departament Boyacá s hlavním městem Tunja. Kolumbijci jsou ve světě známí svou bojovností a tvrdostí, ale ti zdejší zdědili až příliš po mírumilovných Muiscích. Další smůlu totiž Muiskové měli, že vzhledem ke svému pacifismu byli až na drobné výjimky jednoduchým dobyvatelským cílem Španělů. Rozprášili je za pár dní, zničili jejich sídla a Muiskové se doslova rozpustili při místním rasovém míšení.
Dnes již muištinou, jazykem patřícím do velké jazykové rodiny chibcha, nikdo nemluví. Oproti dědicům Aztéků, Mayů a Inků, kteří stále v obrovském množství hovoří jazyky náhuatl, maya a kečua. Projíždím-li departamentem Boyacá (muisky Kraj královské pokrývky), kde bylo místo vladařství vládce zaqueho, nebo Cundinamarky (muisky Země kondora), místo vládce zipa, jako bych projížděl dávným světem jejich zapadlé kultury. Prakticky všechny toponymické názvy jsou dokumenty jejich vlády: města, řeky, hory.Infiernito bránou ke hvězdám
A přesto po nich něco zbylo. Zkusme se vydat na krátkou cestu po těchto někdy záhadných archeologických památkách, ležících stranou pozornosti, většinou zarostlých trávou či lesem. Villa de Leyva, severně od Tunjy, leží v úrodném údolí, které se v poslední době stalo v Kolumbii výjimečným místem pěstování vinné révy. Samo město je architektonickou a urbanistickou památkou na koloniální období, kde jako by se čas zastavil. A právě proto se zde často natáčí cokoliv z historie od Zorra mstitele po Osvobození Kolumbie.
Tradiční čtvercové velké náměstí s kostelem a radnicí s balkony, rovnoběžné ulice s hrbolatou dlažbou, nízké domky, jejichž krása je skryta v bohatství patia, arkádového dvora s bohatou zahradní výzdobou květů všech barev a fontánek s balustrádami, tržiště na okraji historické zástavby. Právě zde zasedal 4. října 1812 republikánský 1. Kongres spojených provincií Nové Granady.
Severním směrem se jede k mytickému jezeru Igaqué, z jehož vln se vynořila Stvořitelka lidí Bachué, pramáť všech Muisků, s malým synkem, s kterým časem počala tisíce potomků, Muisků. Směrem západním je však skutečný kamenný skvost – Infiernito. Kdykoliv zde projíždím, musím se z „vlastenectví“ nejprve zastavit u majitele hotýlku Vinícola y Posada Guanani Joachima Herzberga, ležícího právě na prašné výpadovce z města. Herzberg je sice Sudeťák, který zde před čtyřiceti lety založil jedny z prvních vinic, ale kupodivu se vždy ke mně halasně hlásil, jako by patřil pod jurisdikci naší ambasády, a vítal mne sklenkou bílého vína.
Infiernito, Peklíčko, je název staré megalitické památky, o jejímž původu a časování nikdo nic pořádného neví. Ten název jí jistě dali španělští dobyvatelé, kteří v dávných pohanských památkách viděli jen čertovská díla. Kamenitá cesta v posledních pár letech již vede mezi „chatovou“ čtvrtí místních lufťáků a zbohatlíků. Mít zde něco je prostě „in“.
To, že o kus dál je spirituální a vědecký poklad zapadlé muiské kultury, nikoho moc nezajímá. Je to přece jen pár šutrů ohrazených plotem a občas hlídaných, jinak by se, jako většina ze starých kamenných staveb, rozebraly na výstavbu domů. Řady kamenných dvou až třímetrových menhirů velice připomínají naše Kounovské kamenné řady. I jejich účel je zřejmě podobný. Jde o starobylou astronomickou observatoř Saquenzipa, místo pozorování nebeských těles a jejich pohybů. Pouze jejich vzhled je jiný. Žádné bloky, ale faly. Mimo tyto řady vidím i další, porůznu umístěné až několikametrové kamenné faly. Jistě i v tom je nějaký skrytý řád, který mi zcela uniká, a ani žádný vysoce odborný názor neexistuje. Pouze to, že v době letního slunovratu řady kamenů míří k východu slunce nad posvátnou lagunou Iguaqué. Vše v jedné přímce. Dnešní astronomové vědí jedno. Je to nejlepší místo k pozorování zatmění Slunce na světě. Sem se stěhují, když se něco podobného chystá, asi tak jako třeba před tisícovkou let se sem sjížděli muiští šamani a kněží. Slunce a falus měly řídit úrodu jejich polí. Nejvyšší božstvo a symbol úrodnosti byly všudypřítomné. Nikdy v celé Americe jsem neviděl tolik kamenných falů jako v Kolumbii.
Všude kolem bylo v „předpotopních“ dobách moře, a proto si místní rolníci přivydělávají kopáním a prodejem zkamenělin mořských živočichů. Právě z nich je vystavěn i zcela neobvyklý oltář v kostele Santo Ecce Homo, kde byla od roku 1620 augustiniánská misie, ale to mne už vedla cesta mezi vinicemi pana Herzberga. Ten největší živočich zdejšího moře je však neprodejný. Jmenuje se Kronosaurus, a protože je to mládě, měří jen přes deset metrů. Je umístěn v malém muzeu El Fósil na místě, kde se v roce 1977 našel, kousek od Infiernita. Je (s dalším exemplářem v Austrálii) jediným zachovalým zástupcem svého druhu na světě. Paleontoložka María Paramao našla v roce 2005 s místním indiánem v místech horských hřbetů La Carolina zbytky sauropoda starého 125 milionů let, dokumentující život zdejších dinosaurů a dokazující, že nežili pouze v Severní Americe.Sexuální orgie a lidské oběti
Do města Sogamoso jedu z Tunjy přes hodinu. Zde se nacházelo centrum dalšího muiského vladařství Sogamuxi či Suamox (muisky Příbytek Slunce). Bylo to duchovní středisko všech Muisků. Sem jezdili na jakousi pouť navštívit a poklonit se bohu Slunce Xué v největším chrámu své civilizace zástupci skoro jednoho milionů Muisků.
Obrovská stavba byla zničena v době dobývání Muisků Gonzalem Jiménezem de Quesadou 25. srpna 1537. Rabování v Sogamosu nepřineslo valný úspěch, nepočítáme-li „jen“ 600 liber zlatých sakrálních předmětů, a tak byl nádherný Chrám Slunce vypálen. Páter kronikář Pedro Simón k tomu podotýká: „Oheň trval, aniž přestal a doutnal celý rok... vždyť nosné sloupy, na nichž je chrám postaven, jsou mohutné a ze dřeva guayacánu, který nepodléhá zkáze....” Základy chrámu byly nalezeny v roce 1942 archeologem Elicierem Silvou Celisem, který také v roce 1950 vedl jeho rekonstrukci.
S úctou a v úžasu stojím před chrámem s kulatým půdorysem, ke kterému vede východní i západní cesta lemovaná sloupořadími. Samotná stavba stojí na dvou do kruhu postavených sloupech, ty vnitřní o průměru 80 cm, vnější 60 cm a centrální sloup má úctyhodný metr v průměru a výšku 16 metrů. Všechny jsou z tropického tvrdého stromu guayacán, který je posvátný a mytický. Nelze se divit, že takové dřevo doutnalo po celý rok. Chrámová stavba je obklopena rekonstrukcemi menších obydlí bohíos, v nichž žili kněží a členové dvora vladaře zdejší konfederace malých panství zvané též Iracá. Nebylo neobvyklé, že v bohíos jim po zdech visela mumifikovaná těla dávných vládců a kněží, z čehož je jasná jejich filozofie o soužití přítomnosti s minulostí.
V Tunje, středisku zaqueho a vladaře konfederace Hunza, je však mé pátrání složitější. Ale i zde musel stát podobný chrám. Některé informace hovoří o chrámu z dob Goranchachy. Jeho socha byla nedávno postavena v kempu místní univerzity. Byl to dávný vládce božského původu, jehož otcem bylo Slunce. Od  těch dob všichni vládci byli považováni za syny Slunce. Nikdo jim, mimo vyvolených, nemohl hledět zpříma do tváře. Někde zde jsou, i přes mytický opar kolem osoby legendárního vládce, údajné základy chrámu, které nechal postavit. Na jedné louce, kde se právě pasou krávy, nacházím desítku kamenů v kruhu. Že by to byl opravdu zbytek Chrámu Slunce samotného Goranchachy? A někde zde stávala i největší megalitická památka z dob zapadlé kultury Muisků, kamenný monolit, který se nyní nachází u malé laguny Hunzahúa.


Laguny byly posvátná místa a možná v ní ukryl poslední zaque Quimuinchatecha svůj zlatý poklad. Španělům jej neprozradil a jen tiše jim odvětil na jejich dotazy o zlatě: „Mé tělo je ve vaší moci, ale mé vůli nikdo neporoučí.“ Laguna má legendární původ. Vladař Hunzahúa se zamiloval do své sestry Noncetá, ačkoliv i pro zaqueho byl incest přísně zakázán. Jejich matka Faravita chtěla dceru potrestat holí na míchání chíchy. Místo aby ji udeřila, rozbila nádobu s chíchou, která se rozlila a v tom okamžiku se proměnila v mohutný pramen vody. Tady mohu obdivovat osmimetrový falus, určitě největší na světě, který byl objeven v roce 1974. Falus, symbol plodnosti, měl velkou moc. Pod jeho kuratelou v době sucha či před setím kukuřice padala všechna sexuální omezení.
S mým přítelem Guillermem jdeme na další posvátné místo, které leží v nechvalně známé čtvrti Tunjy Topo. Zde Španělé našli i mnoho indiánských oběšenců, kteří byli odsouzeni podle drakonických zákonů k smrti za zlodějství či cizoložství. Ve skalách jsou Polštáře zaqueho (Cojínes del zaque). Španělé v nich opět viděli čertovy taje, a proto se vžil i druhý název Čertovy polštáře. V rostlé skále jsou vytesány jakési dvě kruhové kamenné desky. Jejich průměr měří na půl metru. Stačí, abych se zasnil, a pozoruji třídenní procesí mezi posvátnými místy v horách nad sídlištěm Hunza. Před úsvitem odchází průvod kněží chiquis v barevných pokrývkách po nachových dekách sem do skal, kde je centrum klanění slunečnímu kultu. Obětují tu panenské patnáctileté dítě moxas na počest Nebeského pána Slunce. Je totiž velké sucho a je třeba upokojit jeho zlobu. Před východem Slunce kněz zabíjí dětskou oběť, která se těší na setkání s Xué, třtinovým nožem. Vyřezává tepající srdce a vnitřnosti za doprovodu hymnů. Krev sbírá do kalebasové nádoby a natírá s ní skály, kde se objeví první sluneční paprsky. Procesí vzhlíží vzhůru k nim. Malou mrtvolku nechává kněz na slunci, aby si ji žhavý kotouč vysál a upokojil se. Tato lidská oběť je vrcholným důkazem jejich lásky k božstvu, které potřebuje panenskou krev k přežití a udržení harmonie vesmíru. Božstva stvořila lidi ze své krve smíchané s kukuřicí, a tak zase nyní lidi obětují lidskou krev k jejich přežití a k pokračování harmonie celého vesmíru. Je to důkaz spojenectví mezi lidmi a božstvy.Vše bylo dovoleno
Zatím dole v sídle zaqueho a všech osadách začínají nezřízené sexuální orgie. Vládce uvolnil veškeré zákony Goranchachy o vztazích mezi muži a ženami i mezi obyčejným lidem a šlechtou. Cílem je totiž nejvyšší zákon: přežití. A to může nastat jedině, když se opět navrátí úrodnost půdy. A tak vedle dětských obětí je zapotřebí půdu potřísnit i sexuálními orgiemi a mužským semenem, symbolem plodnosti. A proto všichni souloží se všemi, tedy i s cizími manželkami, prostí rolníci s ženami šlechticů a naopak. Vše je dovoleno, jen aby byl utišen hlad a vše se navrátilo do starých kolejí.
Přichází déšť, úroda je zachráněna, rodiny zase žijí pohromadě. Je opět nastolen klid a pohoda. Kněží pozorují Slunce, hrnčíři modelují orgiastické slavnosti na své hrnčířské zboží, otroci vytesávají další kamenné penisy. A každodenně před východem slunce stoupá i průvod v čele s vládcem zaquem a jeho manželky, oděných jen do zlatých ozdob, nad město. V pozadí soudci usaques a válečníci guechas. Poklekají na kamenné polštáře ještě potřísněné dětskou krví a hledí přes velké údolí na horstva na východním okraji, aby se poklonili prvním paprskům svého božského otce.
Pode mnou se v údolí několika říček dříve rozkládalo sídliště Hunza, jednotlivé usedlosti rodin, rodů, klanů, kruhová obydlí bohíos s ohraničenými rolemi kukuřice a hlíznatých plodin. Na západním okraji údolí se má podél říčky Vega nalézat největší záhada Muisků: Las Moyas. Po chvíli hledání v lese nalézám kus černé rostlé skály s plochým vrcholem třikrát dva metry. Má v sobě jakoby vyfrézované otvory o průměru dvaceti centimetrů. Jejich počet je dost zvláštní, čtrnáct. Nikdo ani netuší, co tyto otvory mohou znamenat. Zřejmě něco s časem? Ale čtrnáct nic neříká. Anebo skalní nádoby pro obětní lidskou krev? Miskové zmizeli navždy i se svým tajemstvím.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz