Rusko a Západ: Konflikt na věčné časy

Email Tisk PDF

 

vasili-nesterenko-we-stand-for-sevastopol-2005Proč tolik předpojatosti až záště v západních médiích vůči Rusku? Proč za vše špatné může Vladimir Putin? Hloubka i emocionální rozměr těchto předsudků naznačují, že zde musí být nějaké historické kořeny, nějaká tradice v západní politické kultuře.

 

Skutečně porozumět znamená nalézt počátek. Protože příčiny jsou skrytější než události samy, je vhodné vybrat si symbol. V případě konfliktu Rusko versus Západ by to mohla být bitva na Vedroši z roku 1500 s více než deseti tisíci mrtvých. Přijmout tuto dataci znamená říci, že svár Západu a Ruska je nejdéle trvající mezistátní spor. Milovníci vize konfliktu civilizací jistě ocení jeden z deklarovaných důvodů této války: litevský velkokníže, který se vzápětí stal i polským králem, nutil svoji ženu, dceru moskevského velkoknížete, přestoupit od pravoslaví ke katolicismu. Zmíněné datování počátku konfliktu Ruska se Západem také naznačuje, že ti, kdo rozhodli, aby šéfem zastoupení Evropské unie v Kyjevě byl Polák a že se ukrajinsko-unijní summit bude konat v Litvě, buď neznají historii, nebo se domnívají, že dějiny nejsou součástí politiky – anebo se snažili vyprovokovat konfrontaci.
 
Současný ideově-politický tvar sporů Západu a Ruska má však svůj počátek v jiném geopolitickém cyklu, v dobách, kdy Moskevská Rus už dozrála do Ruské říše. A zase tu sehrála zvláštní roli konfese. Stalo se, že Napoleon na cestě do Egypta obsadil Maltu. Katolický Řád maltézských rytířů požádal o ochranu pravoslavného cara Pavla I., který v roce 1798 přijal titul velmistra. To se nelíbilo anglikánskému Londýnu – a Britové o dva roky později obsadili Maltu. Rozhněvaný car se pak spojil s Napoleonem a dohodl se s ním na novém počátku, který předznamenal i nové formování vztahů.
 

V lednu 1801 nařídil Pavel I., aby kozáci zaútočili na Brity v Indii. Tažení bylo naplánováno přes Afghánistán. Celá výprava se z vojenského hlediska jeví jako nesmysl, ale Tamerlán přece ze středoasijského Samarkandu do Indie také vyrazil přes Kábul – a Dillí v roce 1398 dobyl. Kozáci ale nestihli dorazit ani k hranicím a car byl zabit při státním převratu. Jeho nástupce Alexandr I. se připojil k protinapoleonské koalici a expedici zastavil.

 

Krymská válka v letech 1853–1856 byla projevem snahy Británie a Francie zabránit Rusku utrhnout si dědictví po umírající osmanské říši. A zase byl na počátku náboženský spor: sultán svěřil správu křesťanských chrámů v Jeruzalémě katolickým Francouzům, přestože tradičně tuto funkci plnili pravoslavní Rusové. Oproti vžitým představám, vykreslujícím krymskou válku v plamenech ruské flotily v Sevastopolu, boje probíhaly na celém perimetru obrany Ruska: v oblasti Baltského, Bílého a Barentsova moře, ale i v podunajském teritoriu, v Azovském moři, a dokonce i na Dálném východě, tedy obdobně jako při západní intervenci v době občanské války z let 1918 až 1920.

 

Ruská a britská říše se rozpínaly i po krymské válce, až se dostaly do nového konfliktu. Stalo se tak v oblasti Střední Asie. Započala tzv. Velká hra. Za její klasickou fázi je pokládáno období od rusko-perské smlouvy z roku 1813 do britsko-ruské úmluvy v roce 1907. Onu první dohodu vyhodnotili britští stratégové jako přípravu ruského tažení do Indie a odpověděli mimo jiné vpádem do Afghánistánu (1839–1842). V souvislosti s Velkou hrou se britská politická elita rozdělila na ty, kdo chtěli zatlačovat Rusko útočnou politikou (forward policy), a ty, kdo Rusko chtěli zadržovat a dožadovali se „umného nečinění" (masterly inactivity).

 

Obdobně jako v Londýně během Velké hry i v USA po 2. světové válce proti sobě stály dvě strategie: Georg Kennan volal po zadržování komunismu, zatímco James Burnham po jeho zatlačování.
Dnes lze na hrotech všech geopolitických os, které směřují z Moskvy k citlivým oblastem a zahraničním mocenským centrům, nalézt základny či flotily USA. Zatlačování Ruska má podobu rozšiřování NATO na východ a vytvoření speciálních dohod Aliance a Spojených států s vybranými státy kolem Ruska.

 

Konflikt civilizací
,,Východ je Východ, Západ je Západ a ti dva se nikdy nesejdou." Módní verzí této Kiplingovy teze je teorie konfliktu civilizací Samuela Huntingtona. Jeho koncepce tvrdí, že ideologický konflikt studené války byl nahrazen sporem civilizací, tedy velkých kulturních skupin sjednocených určitým cílem a lišících se náboženstvím, jazykem, zvyky a institucemi. A takovými rozdílnými civilizacemi je prý Západ a ortodoxní civilizace, ale i islám či civilizace konfuciánská.

 

Výchozí, téměř zapomenuté základy představ konfliktní odlišnosti Ruska a Západu vznikaly v 16. a 17. století a na první pohled by mělo jít o konfrontaci křesťanů s muslimy. Moskevská Rus se začala měnit v impérium. Zpočátku moskevský vladař sjednocoval země bývalé Kyjevské Rusi, v roce 1552 však Ivan IV. dobyl Kazaňský chanát, který nikdy nepatřil Rurikovcům; v roce 988, kdy Kyjevská Rus přijala pravoslaví, tam žili povolžští Bulhaři, kteří vyznávali islám.

 

Drama ale začalo už po dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453. Ivan III. se v roce 1472 oženil s neteří posledního byzantského císaře, na státním znaku se objevil dvojhlavý orel hledící na východ i západ a moskevským vladařům se postupně začalo říkat „car". Rusko se snažilo být kulturním i geopolitickým dědicem byzantské říše. Ve dvacátých letech 16. století se pak v Rusku zrodila první vize, která hledala specifiku Ruska v odlišnosti od západní Evropy – a představila Moskvu jako třetí Řím. Mnich Filofej tehdy prohlásil Moskvu za posledního strážce věčných, nadpozemských hodnot: „Dva první Římy padly v herezích, třetí stojí a čtvrtého nebývá." Rusko začalo být vnímáno jako Nový Izrael, svatá Rus.

 

Západ odpověděl přibližně o sto let později. Podle Velkého plánu vévody de Sully, hugenotského ministra financí katolického krále Francie, měla Křesťanská republika sjednotit patnáct států – ovšem bez Ruska. Tento plán, který je vydáván za první velký evropský geopolitický projekt, na který se odvolávali i zakladatelé Evropské unie, pokládá Rusko sice za křesťanské, ale zároveň za nekulturní, barbarské.

 

Huntingtonova koncepce – to je jen geopolitika převlečená do ideologické vize konfliktu civilizací. V každém velkém náboženství lze nalézt příkazy jak k míru, tak i k válce. Dějiny jsou plné konfliktů, ale i užitečných propojení různých konfesí. Třicetiletá válka (1618–1648) stála miliony lidský životů. Huntington ale katolicismus a protestantismus spojil do pojmu „Západ" a nikdo si nedovede představit, že by se mělo válčit kvůli jejich rozdílům. Idea židovsko-křesťanské tradice coby základu západní civilizace vznikla po hrůzném nacistickém holocaustu. V globálním smyslu je konflikt „Rusko versus Západ" sporem uvnitř západní civilizace, k níž Rusko patří svou staroslovanskou kulturou, křesťanstvím, moderním uměním, ale i sňatkovou diplomacií či válečnictvím.

 

Proč by se pravoslavní Rusové a Západ, nemluvě o jiných civilizacích, nemohli dohodnout? Dnes se v pravlasti povolžských Bulharů nachází Republika Tatarstán, místo s nejvyšší životní úrovní v Rusku. Nadpoloviční počet obyvatel se tam hlásí k islámu a představitelé Tatarstánu v předvečer letošního opětovného připojení Krymu k Rusku lobbovali u krymských Tatarů ve prospěch Moskvy. Oblast bývalého Kazaňského chanátu může sloužit celé Evropě jako vzor fungujícího multikulturalismu.

 

Nebezpečný fénix
Rusko vykazuje nebývalou schopnost obrození. Vzpamatovalo se ze smuty, z porážky v krymské i japonské válce, z hrůz válek světových i občanských. Zdá se, že se někdo na Západě obává nového probuzení Ruska po jelcinovských katastrofách. A co pak?

 

Moskevská Rus měla na konci 16. století necelé čtyři tisíce kilometrů čtverečních, Ruská říše na konci 19. století šestkrát víc. I proto je Rusko vnímáno jako zvláštní, rozpínavé impérium. Je nesporné, že rozpínavé bylo. Jenže hlavní problém není v tom, že bylo zvláštní. Naopak – bylo typické.

 

Nápadně se například podobá utváření USA. Na severu bylo Rusko statické, protože zde byla zmrzlá půda a studený oceán; USA se také tímto směrem nerozrostly, protože na severu byla britská Kanada. Na jihu zaútočilo Rusko na slabé státy Střední Asie, právě tak jako USA proti Mexiku. Rusové připojili Sibiř, Američané takzvaný Divoký západ. Když ruští kolonisté dospěli k Beringově úžině, přepravili se přes vodu a usídlili se na Aljašce; USA se po dosažení pacifického pobřeží roztáhly na Havaj a obsadily Filipíny. Oba státy se podílely na obsazení Pekingu. V Pacifiku narazily na Japonsko a svedly s ním války.

 

Mnohde, třeba při dobývání Střední Asie, se Rusko chovalo obdobně brutálně jako ve svých koloniích Britové. Také představa „břemena bílého muže", ideologie civilizační mise, byla shodná. Dělo se tak v dobách, kdy sociálně-darwinistické pojetí mezistátní politiky bylo veřejně uznávanou samozřejmostí. Ruské impérium nebylo ani lepší, ani horší než impérium britské či francouzské. Západní morality vyrůstaly ze srážky zájmů, nikoliv z odlišné povahy kolonizace. Obtížně se ale u britských panovníků hledají iniciativy, jako je ta Alexandra I. navrhující odbourání cel a snížení počtu vojáků v Evropě. Nebo iniciativa Mikuláše II., která vedla ke svolání haagských mírových konferencí.

 

Zvláštnost formování ruské státnosti je dána geografickým umístěním. Jádro ruského státu netvoří Heartland roztažený někde za Uralem. Rozkládá se podél osy Sankt Petěrburg–Moskva–Jekatěrinburg. Tento prostor je otevřený směrem na západ, a to především Baltským mořem a polsko-německou nížinou; tady Rusové vedli boje se Švédy, Poláky, Prusy. Tudy táhli na Moskvu Napoleon i Hitler, opačným směrem pak šla Alexandrova vojska do Paříže a Rudá armáda do Berlína. Směrem na jih je jádro ruského státu otevřeno přes Černé moře směrem na Malou Asii, původně především na Byzanc.

 

V těchto otevřených prostranstvích nelze vymezit konstantní obrannou linii. Situaci komplikuje fakt, že dnešní Ruská federace je státem, jehož západní hranice nemají historii a nekryjí se s etnickým rozhraním.

 

Podle oficiálních odhadů žije v zemích SNS přibližně 20 milionů Rusů. Je tomu tak i proto, že v dobách Sovětského svazu byla většina úprav vnitřních administrativních hranic spojena se zmenšováním území RSFR. Při klasickém geopolitickém uvažování může být Ukrajina vnímána jako okraj Ruska – při sporném určení, zda se jedná o okraj vnitřní, nebo vnější. Tento odlišný pohled má i své ukrajinské ztvárnění: kozácký hejtman Bohdan Chmelnický prosazoval spojení s Ruskem, zatímco hejtman Ivan Mazepa se postavil po bok luteránského švédského krále proti Petru I. Oba hejtmani vyznávali pravoslaví – Chmelnického boj proti katolickým Polákům byl pojat jako křížová výprava, Mazepa byl exkomunikován. Oba také hledali spojence mezi muslimskými vladaři. Aby tomu nebylo dost: proruští Chmelnického kozáci se podíleli na protižidovských pogromech právě tak jako protiruští banderovci o téměř tři století později.

 

Euroasijství
V 19. století se v Rusku zrodil spor slavjanofilů a rusofilů se zapadniky – souboj těch, kdo obdivovali ruskou přítomnost a minulost proti těm, kdo se snažili dát Rusku tvář západní Evropy. Tyto ideové spory ovšem nechávaly vladaře chladným. Poté, kdy v pravoslavném Řecku a pravoslavném slovanském Bulharsku, na jejichž osvobození z osmanského područí mělo Rusko lví podíl, přišly k moci prozápadní protiruské síly, pronesl car Alexandr III. památnou větu: „Rusko má pouze dva spojence – armádu a válečné loďstvo." Po převratu na Ukrajině si jistě mnozí v Moskvě na tuto sentenci vzpomněli.

 

Novou geopolitickou imaginaci přineslo euroasijství, koncepce zformulovaná emigranty po revoluci roku 1917. Nevážili si příliš Západu, ale nevěřili ani v panslovanství. Milovali svoji ztracenou domovinu, Rusko, ale chápali ho jako Eurasii – sjednocení evropského Lesa a asijské Stepi. Přinesli nové pojetí významu ruského prostoru, jedinečného civilizačního individua, specifické zeměpisné, etnografické, hospodářské a historické krajiny. Oteplování, psal sociolog a geograf Petr Savickij v 30. letech minulého století, zvětšuje význam tohoto prostoru.

 

Euroasijci nově vyložili ruské dějiny. Mongolská nadvláda přestala znamenat porobu, naopak pomohla Rusko zachránit – „kdyby se Ruska zmocnil Západ, připravil by ho o duši". Podle euroasijské koncepce převzalo Moskevské knížectví od Mongolů ideu pevného politického sjednocení historických oblastí lesního a stepního pásma a návyky k organizaci takového sjednocení.

 

Z odkazů první generace Euroasijců lze vyvodit dvojí poučení. Především sama interpretace ruských dějin není uzavřenou záležitostí. Dnes Rusové usilovně hledají svoji novou identitu a intenzita jejich práce v archivech i na poli filozofie dějin zaslouží úctu. Pravda je, že moderní ruské dějepisectví vzniklo v 19. století často v pracovnách zapadniků – a stalo se jedním ze zdrojů flagelantství, které je mezi ruskou inteligencí nesmírně rozšířené. A je zde tolik neprobádaného – i z hlediska geopolitiky.

 

Mylná je například vžitá představa, že až Petr I. stavbou Sankt Petěrburgu „v Evropu okno prorubal". Celé dějiny Kyjevské Rusi i tatarské nadvlády jsou spojeny s nedoceněnou rolí Velkého Novgorodu, nejvýchodnějšího hanzovního města. Velký Novgorod byl až do obsazení Švédy v roce 1617 přístavem spojujícím Balt a Rusko. Byl ale též rozsáhlou bojarskou republikou připomínající Benátky, alternativní formou správy Ruska, možná i jinou cestou sjednocení, než přinesla moskevská knížata a Romanovci. Velký Novgorod je i symbolem skutečnosti, že komunikace mezi Ruskem a Západem byla vždy velmi pestrá a nejen formou válek.

 

Praktickým odkazem Euroasijců je letošní podpis prezidentů Běloruska, Kazachstánu a Ruska na smlouvě o založení Euroasijského ekonomického svazu. Otázka připojení Ukrajiny k tomuto projektu byla jedním z motivů únorového převratu v Kyjevě. Pro mnohé politiky na Západě je Euroasijský ekonomický svaz nevhodný či nepřátelský tah Kremlu směřující k sjednocování postsovětského prostoru v rozporu se zájmy USA a EU/NATO. Obdobně však lze v geopolitickém duchu vnímat projekt Evropské unie nazvaný Východní partnerství, který od roku 2008 svádí k představám o oddělování části postsovětského prostoru od Moskvy či vytváření sanitárního kordonu kolem Ruska.

 

Převaha, nebo závislost?
Za zlom v současných vztazích Rusko–Západ je často pokládán projev Vladimira Putina na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007. Ruský prezident se tehdy oddělil od západních politiků, kteří, jak řekl, „téměř nepřetržitě nadužívají sílu v mezinárodních vztazích", v důsledku čehož se „nikdo nemůže cítit v bezpečí". Dal tak najevo, že doba Borise Jelcina, kdy se Rusko naivně přizpůsobovalo rétorice západních partnerů, nenávratně pominula. Že Rusko bude samo definovat své národní zájmy.

 

Pohoršení nad tímto projevem vyvolal fakt, že Putin veřejně promluvil o věcech, o kterých není slušné hovořit. Nepředstavil přitom žádný agresivní program, a co víc, Putinův projev zazněl až po dvojím rozšíření NATO na východ, bombardování Jugoslávie, faktickém odtržení Kosova, po intervencích v Afghánistánu a Iráku, po barevných revolucích v Gruzii, na Ukrajině a Kyrgyzstánu. Při zpětném pohledu je zřejmé, že po rozpadu Sovětského svazu Západ propásl šanci dát vztahům s Moskvou novou kvalitu.

 

Americký politolog George Friedman v knize Příštích sto let tvrdí, že půda a přírodní bohatství Ruska představuje „neustálé pokušení pro evropské mocnosti, které v něm vidí příležitost rozšířit svou velikost a bohatství". Zapomněl na USA. Má-li ale Západ mít nějakou budoucnost, musí se zbavit geopolitických stereotypů, které se zde formovaly více než 500 let. Ty poutají mysl vojáků i politiků a řídí jejich činy směrem ke konfrontaci. Možnost volby tu ale je. Není například nutné vnímat Euroasijský ekonomický svaz přes prizma hry s nulovým součtem, kdy zisk jednoho znamená ztrátu druhého. Třeba jde jen o vytváření sourodějších ekonomicko-normativních prostorů pro lepší fungování hospodářství a pro kooperaci.

 

Rozbití geopolitických okovů mysli znamená přestat vnímat Západ jako centrum, které má právo soudit a trestat ostatní podle vlastních zájmů. Vyžaduje partnerský přístup vůči ostatním mocenským centrům. Pochopení, že v globalizujícím se světě není bezpečnost dána nadřazeností, ale vzájemnou závislostí.

 


Autor článku je politolog.

 

Článek je rovněž publikován v tištěném vydání Literáních novin, které vychází tento čtvrtek 7. srpna. Můžete je koupit u těchto prodejců nebo v digitální verzi PDF a Kindle

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 06 Srpen 2014 11:16 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz