Čínský kapitalismus: Dilema dnešních dnů


Podle výzkumu provedeného pro Světovou banku se Čína rychle stává stejně tak velkou ekonomikou, jako jsou Spojené státy.



Koncem roku 2011 dosahovala velikost čínské ekonomiky 87 procent velikosti ekonomiky Spojených států a koncem roku 2014 bude zřejmě už Čína větší ekonomikou než Spojené státy. Spojené státy, symbol demokracie z období po druhé světové válce a západního kapitalistického přesvědčení tak už nejsou největší ekonomikou. Došlo k tomu rychleji, než mnozí předpokládali. „Vzniklo tak klíčové filozofické dilema pro všechny západní demokracie - zdá se, že nyní existuje přesvědčivá alternativa k západnímu demokratickému modelu, která vede k hospodářskému úspěchu.“
Nejde zase o nic tak objevného, jak by se mohlo zdát. Tento trend šlo pozorovat od poloviny devadesátých let 20. století s tím, že Čína postupně pronikala k nerostným zdrojům všude po světě a přebírala vliv v zemích, jež do té doby sloužily jako neokolonie USA (připomeňme si, že to není zase tak dávno, co lze Monroeovu doktrínu považovat za mrtvou).
Poměrně podrobně jsem se problematice čínského vývoje po stránce sociální, ekonomické, ale i demografické zabýval ve svém článku Bublina, nebo pevná zeď? Čínský systém popisuji na základě toho, čím není: „Není demokracií západního typu. Zároveň se nejedná o režim, který se co nevidět zhroutí. Režimy ve střední a východní Evropě padly po roce 1989 proto, že bylo třeba přebudovat jejich ekonomický systém. V Číně se k této proměně přešlo plynule pod hlavičkou komunistické strany. Politické změny, které v zemi probíhají, např. začlenění významných podnikatelů do strany a vytvoření tak nového establishmentu bez ohledu na to, kolik tisíc řadových členů stranu opustí, se zatím obešly bez výraznějších otřesů a jsou provázány s ekonomickými proměnami země.
Pokud má každý politický systém nějaká stadia vývoje, pak lze v současnosti mluvit o čínském kapitalismu. Po kapitalismu raném, kdy byly jeho tahouny koloniální Británie, Francie a Nizozemí, nastupuje éra ve znamení boje o kolonie a nástupu Německa jako velmoci. Tento nástup se nesl v duchu dvou světových válek a vynesl do popředí novou velmoc, poválečnou, USA. Vlastně dvě velmoci, USA a SSSR, ale jen jedna z nich byla vlajkovou lodí kapitalismu. Právě střet dvou systémů zabránil třetí světové, tentokrát jaderné, válce. S koncem bipolarity pak přicházejí i konec sociálního státu v Evropě a nová sociální pnutí. V této době se o pozici světové supervelmoci uchází Čína. Čína, ke které se mylně upínají středo- a východoevropské komunistické strany jako k poslední baště přeživšího komunismu a ke které vzhlížejí obdivně i konzervativní kruhy v čele s Václavem Klausem, kterým vyhovuje tržní systém bez občanské společnosti a bez „zaplevelení ústavy sociálními právy".
Čína, která na jedné straně exportuje zlepšení životní úrovně do řady zemí tzv. třetího světa (Laos, Kambodža, Vietnam, řada afrických států, Brazílie, Venezuela, ad.), na straně druhé však tlačí evropský kapitalismus k oklešťování sociální politiky a vyostřování sociálního napětí. A která sama čelí početným a častým rebeliím a sociálním nepokojům. O to více, čím rychleji se většímu a většímu množství lidí v zemi zlepšuje životní úroveň a čím méně jim již stačí pouze živořit. Zvláště, vidí-li evropský model sociálního státu.“
Jak zodpovědět otázku týkající se dilematu ohledně „fungující alternativy k západnímu demokratickému modelu, která vede k hospodářskému úspěchu“?
Začněme od onoho slova „fungující“. Ano, Čína (ale i Rusko) se staly tahouny zřejmě posledního stadia kapitalismu. Stadia, kdy padá mýtus o kapitalismu jako jediném systému, který je slučitelný s principy demokracie. Jak se ukazuje, toto poslední stadium s ním slučitelné není. Proto se na světlo dostávají opět ty známé průvodní krizové jevy, které z logiky věci vedou k sociálním konfliktům a hrozí přerůst v celosvětovou válku.
Toto poslední stadium možná vede k úspěchu ekonomiky a k hospodářskému růstu – ale současně vede k deprivaci a k pauperizaci většiny lidí po celém světě. Zná sice miliony technických vymožeností, ale ty nemohou sloužit většině, jinak by z nich úzká skupina lidí nemohla vymačkat maximální zisk. Úroveň školství, zdravotnictví a sociálního zabezpečení tak neroste. Zde se slovo „fungující“ vůbec nevyjímá. Pro demokratické hodnoty tato „hospodářská alternativa“ zanechává čím dál méně místa. I proto můžeme pozorovat, jak nám stávající Evropa hnědne – a jak místo garanta míru a blahobytu začíná být bezpečnostní hrozbou sama sobě.
Na místě tak není považovat stávající čínský státní kapitalismus za alternativu k západnímu modelu welfare state, ale je třeba hledat systém, který bude slučitelný se sociálními výdobytky a demokratickými principy, které již lidé v západní Evropě či USA brali jako něco naprosto samozřejmého. Zatím je před námi pouze hrozba fašizace, rozkladu a válek.
Jenže o této hrozbě je v našich mainstreamových médiích, jak je u nás dobrým zvykem, ticho po pěšině.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB