Shodneme se, že minulost je pryč


altDnes uplynulo přesně 13 let od chvíle, kdy byl George W. Bush poprvé oficiálně uveden do funkce prezidenta USA. Pro jedny zůstane v paměti jako bojovník za svobodu a demokracii ve světě, pro jiné jako nepotrestaný válečný zločinec a masový vrah. Najdou se ale i tací, kteří dodnes nevěřícně kroutí hlavou nad tím, kdo všechno se v USA může stát prezidentem.


Každý člověk se čas od času přeřekne nebo něco zkomolí. Čtyřicátý třetí prezident USA byl ale na přebrepty a nesmysly takový odborník, že kvůli nim vznikla svébytná kategorie citátů. Vy opravdu neznáte bushismy?

altAmeričtí novináři se kvůli nim vždy těšili na předvolební kampaně, neboť v nich značně narůstal počet Bushových veřejných projevů, tiskových konferencí a rozhovorů pro média a spolu s nimi se na svět klubalo nečekané množství prezidentových mouder. „Bushovi odpůrci si myslí, že je hlupák,“ napsal před časem o bushismech americký deník Boston Globe. „Jeho stoupenci s tím nesouhlasí. Tvrdí, že jen tak hloupě zní.“ Britský The Guardian se bushismy nechal unést dokonce natolik, že svým čtenářům předložil tři kvízy, v nichž měli mezi naprosto nesmyslnými větami najít ty, které pronesla hlava nejmocnějšího státu světa.

Na kolik se kdo trefil je vcelku vedlejší, ale větší jistotu měli vždy ti, kteří sáhli po bláznivější variantě. Někdejší prezident USA má totiž opravdu se slovním projevem potíže. Odborníci tvrdí, že jeho hlavní slabiny jsou a) v gramatice, neboť ne vždy dokáže správně postavit větu, zbytečně a nadbytečně opakuje slova a vytváří nečekané neologismy, jejichž význam není okamžitě zcela jasný, a za b) ve vysoké frekvenci přebreptů a v časté záměně podobně znějících, ale významově zcela odlišných slov. Když k tomu přičteme slabiny v dějepisu, zeměpisu, ekonomice i zahraniční politice, výsledky bývaly k popukání/k pláči/k hlubokému zamyšlení (nehodící se škrtněte).

Kromě mnoha sborníků, které bushismy shrnují a nabízely tak čtenářům před Silvestrem námět k hurónskému veselí, se Bushovými rétorickými schopnostmi svého času začali zabývat i experti. Někteří psychologové a logopedi pak několik let spekulovali, že vzhledem k „narůstajícímu výskytu chyb“ prezident trpí dyslexií, neschopností se soustředit nebo nějakou podobnou poruchou. „Občasné přeřeknutí, rozdíl mezi zamýšleným a vyřčeným, může být samozřejmě přirozené,“ konstatoval například v roce 2003 floridský psycholog Justin Frank. „Když ale nejmocnější muž planety vykazuje už dlouhou dobu celou řadu symptomů, které by u mých pacientů vyžadovaly mnohaletou léčbu, je to přirozeně důvod k dalšímu zkoumání, pokud ne přímo ke znepokojení.“

George W. Bush jako by s tím souhlasil, když 4. června 2003 na palubě prezidentského boeingu Air Force One bezelstně připustil: „Nejsem moc analytický. Obvykle netrávím spoustu času přemýšlením o sobě, o tom, proč dělám to, co dělám.“

 

Holka jako on

altČetné Bushovy myšlenky nesly punc upřímnosti, aniž bychom tomuto výrazu dodávali byť jen nádech grossovského pokrytectví. Když kupříkladu prohlásil: „Vím, v co věřím. Budu dál razit to, v co věřím – a já věřím, že to, čemu věřím, je správné“, nezbývalo, než mu věřit, byť nebylo zrovna jasné, o čem je řeč. O stejnou důvěru posluchačů zabojoval i na prezidentském ekonomickém fóru v texaském Waco, když prohlásil: „Slibuji vám, že budu naslouchat všemu, co zde zazní, jako kdybych tu nebyl.“

U ekonomických problémů lze pár řádků setrvat. V únoru 2001 se Bush neudržel a v rozhlasovém rozhovoru se pochlubil, že má „plán na snížení státního dluhu, rychlý plán. Je tak rychlý, až se ekonomové obávají, že nám dluh za chvíli dojde.“ Při projednávání návrhu na opětovné snížení daní nejbohatším zase znalecky pronesl: „Opravdu bohatí lidé si beztak vždycky najdou způsob, jak se z daní vyvlíknout.“ Proslul také odmítáním ekologické politiky: „Utrácíme peníze za čisté technologie při zpracování uhlí. Uvědomujete si ale, že máme 250 milionů let uhlí? Máme uhlí na 250 let, ale to uhlí nám zároveň brání vytvářet ekologické překážky.“

Když už jsme nakousli americkou vnitřní politiku, zůstaňme ještě u myšlenek, s nimiž Bush v roce 2004 objížděl předvolební shromáždění po celých USA. Leitmotiv zněl: „Neexistuje důležitější cíl, než obrana vlasti naší země.“ V podobném duchu pak členkám republikánské strany poděkoval, že mu „připomněly, jaké je to být matkou a dobrovolnicí zároveň“, pochválil manželku svého přítele, že je „dobrá holka z Texasu, stejně jako on“, načež vše korunoval tezí: „Podle mého soudu, když Spojené státy řeknou, že budou nějaké závažné důsledky, a ony žádné závažné důsledky nebudou, nastanou nepříznivé důsledky.“ Jeho lidé mu zřejmě rozuměli. Zvolili ho.

 

Svobodné národy neútočí

Svébytnou kategorií bushismů byly výroky týkající se války v Iráku. Napjatá atmosféra kolem konfliktu zřejmě ovlivnila i myšlenkové schopnosti prezidenta ještě negativněji než dřív, a tak v návalu nových „pohledů na svět“ už nikdo nevzdechl ani po jeho „slibu, že v Iráku nezemře jediný americký voják“.

altHodně toho Bush pronesl na adresu Saddáma Husajna. „Je to tvrdý chlapík, ale my ho donutíme odzbrojit, a pokud to neudělá, tak odzbrojíme my,“ prohlásil například s tím, že „válka proti teroru se vztahuje i na Saddáma Husajna kvůli jeho podstatě Saddáma Husajna, historii Saddáma Husajna a ochotě terorizovat sám sebe.“

Také Bin Ládin nezůstal ušetřen: „Nejdůležitější je Usáma bin Ládin. Je to naše priorita číslo jedna a neustaneme v ní, dokud ho nenajdeme.“ (13.září 2001) „Nevím, kde bin Ládin je. Nemám o tom ponětí a nestarám se o to. Není to tak důležité. Není to naše priorita.“ (13. března 2002). A v mezidobí o bin Ládinově úkrytu: „Pro Američany neexistuje jeskyně dost hluboká, nebo tmavá.“ Ta jeskyně mu nejspíš učarovala, a tak za nějaký čas popsal mudžáhidy následovně: „Nemají tanky, nemají lodě, a tak musejí být v jeskyních a odtud vysílat sebevražedníky.“ Pak se ale k Usámovi ještě vrátil: „Bin Ládin si myslí, že je to on, kdo, cituji, bude říkat muslimům, co je pro ně dobré a co ne.“

Bush si ale uměl užít i svého triumfu v Iráku: „Právě jsem si potřásl rukou se statečným iráckým chlapíkem, kterému režim Saddáma Husajna usekl ruku,“ popsal přijetí několika Iráčanů v Bílém domě. „Vím, že v Iráku nejsou jen nepřátelé, že jsou tam i lidé, kteří s námi nechtějí bojovat,“ konstatoval u jiné příležitosti. „A my už ty Iráčany přivedeme k rozumu.“

Zajímavě také vysvětlil, proč USA nebudou vydávat své vojáky k mezinárodnímu soudu pro válečné zločiny: „Nechci vydávat své vojáky do rukou prokurátorů z cizích zemí. Podívejte, když někdo v naší armádě provede něco špatného, postaráme se o to. Máme spoustu možností, jak se vypořádat se spravedlností.“ Ve snaze ukázat hlavní rozdíl mezi USA a Irákem pak médiím sdělil: „Víte, svobodné národy jsou mírumilovné národy. Svobodné národy neútočí jeden na druhý. Svobodné národy nevyvíjejí zbraně hromadného ničení.“

 

Nic hlubšího neznám

Zatímco doma mu někteří rozuměli a jiní se bavili tím, že nerozuměli, na mezinárodní scéně si na Bushe zvykali mnohem déle. Bylo by proto zajímavé vidět obličeje přítomných, když třeba v Bruselu prohlásil: „Představa, že se Spojené státy chystají zaútočit na Írán, je prostě hloupost. A když to říkám, tak na stole leží všechny možné varianty.“

Podobně zřejmě zaskočil i brazilského prezidenta Lulu, když při návštěvě jeho země pohlédl na mapu a hvízdl: „Páni, ta Brazílie je ale velká! A máte taky černochy?“ V Senegalu se zahloubal nad dějinami regionu a vyšlo mu: „Je velmi zajímavé, když se nad tím zamyslíte, že odsud kvůli svému pevnému přesvědčení a své víře odcházeli otroci do Ameriky a kvůli víře ve svobodu pomohli změnit Ameriku.“

V Japonsku světu oznámil, že „po století a půl Amerika a Japonsko vytvářejí jedno z nejpevnějších a největších spojenectví v moderních dějinách“, a snaha dokázat, jak moc si váží Izraele ho dovedla k poznámce: „Neexistuje nic hlubšího, než uznání práva Izraele na existenci. To je nejhlubší myšlenka že všech… Nic hlubšího mě teď ani nenapadá.“

Svébytně popsal i americkou zahraniční pomoc. „Naše země vydává ročně miliardu dolarů, aby nakrmila hladovějící. Jsme zdaleka nejštědřejší země na světě, když na to dojde, a já jsem hrdý, že to můžu říkat. Není to soutěž o to, kdo bude nejštědřejší. To vám říkám jen na okraj. Jsme štědří. Neměli bychom z toho dělat vědu, ale jsme. Jsme velmi štědří.“

 

Člověk a ryba

V některých myšlenkách, které se nevážou ke konkrétním událostem či aktuálním politickým tématům, nabíral Bush rozměrů skutečného filozofa. Jak jinak vnímat jeho radu jakémusi lovci v Maine, že „při honu má trpět pták, nikoli lovec,“ nebo postřeh, že „lidské bytosti a ryby mohou žít spolu s míru“? Nebo stížnost, že „příliš mnoho doktorů přichází o své praxe, a tak stále více gynekologů nemůže milovat ženy po celých USA“ či radu, že ve školách se mají děti „naučit gramotnosti a schopnosti číst a psát“?

Výčet bushismů je dlouhý a pro mnoho Američanů zůstane ještě roky jakousi obdobou citátů našeho Járy Cimrmana. Třeba s ujištěním, že „žijeme v historických dějinách“.


AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB