Randy Olson: Změna klimatu je hrozná nuda


(foto calstate-fullerton.edu)Je „značka“ změny klimatu v troskách? Randy Olson, vědec, který se stal filmařem, míní, že snaha zvýšit povědomí o globálním oteplování je těžká, protože je to nejnudnější téma, jaké si jen lze představit.


Doktore Olsone, tvrdíte, globální oteplování je tím nejnudnějším, čemu lidstvo zatím muselo čelit. Studoval jsem to téma a musím se zeptat...
OK, tohle asi bude ten pravděpodobně nejnudnější rozhovor, jaký jsem kdy poskytl. A asi bych ho ani neměl poskytovat, protože to vše tak trochu ztrácí smysl, ale udělám to, protože myslím, že problém změny klimatu je skutečně důležitý a že hlavní tragédie spočívá v tom, jak špatně se s ním nakládá.

Počkejte. Říkáte, náš rozhovor je beznadějný?
Ne beznadějný, jen že bude asi zdlouhavý -- diskutovat o tom, jak je něco nudné, a nebýt přitom rovněž nudný, je těžké.

Než jste začal točit filmy, byl jste vědecký výzkumník. Přišla vám věda jako muka?
Ano, byl jsem vědec. Vím, kde se ve vědě nachází radost. Je úžasné najít stejně smýšlející vědce a hluboko se s nimi ponořit do řečí vedených v jazyce, jemuž rozumí jen hrstka odborníků sedících v první řadě. Ale proboha! Pro zbytek světa to může být nebetyčná nuda. Nenechte se mýlit.

Co z výzkumu klimatu dělá takovou nudu?
Je to živé proti neživému. Viděl jsem to už v prvním ročníku na vysoké při úvodu do ekologie -- studium interakcí zvířat bylo ještě zajímavé, ale při systémové ekologii už všichni spali. To první zahrnuje živé bytosti, to druhé už převážně jen neživé chemikálie. Život je zajímavý, neživot už tolik ne.

Jste si jistý? Vždyť jen málokterý vědecký obor v posledních letech zažil tolik pozornosti jako výzkum klimatu.
Je to podobné tomu, že řeči o počasí obecně považujeme za příznak nudné konverzace. Klimatologie je věda o teplotě. Páni! Jak zajímavé!

Vezměte si ale Mezivládní panel OSN o změně klimatu (IPCC) nebo film Ala Gora „Nepohodlná pravda“ o hrozící klimatické katastrofě -- svět médií se na ně zaměřil, ne?
Zprávy IPCC vyvolávají palcové titulky vždy jednou za několik let, protože OSN přitahuje pozornost světového tisku sama o sobě. Ale skutečný výzkum? A Gorův film byl zajímavý hlavně osobou jeho tvůrce a otázkou, kam až se posunul za šest let od své neúspěšné kandidatury na amerického prezidenta. Stejný film, v němž by v hlavní roli vystupoval nějaký vědec z NASA, by byl propadák.

To je odvážné tvrzení. Jak si můžete být tak jistý?
Protože film sám o sobě, zbavený prvku své celebrity, byl nudný. Nebyla v něm takřka žádná struktura vyprávění. Nedokázal nabídnout zajímavý a přesvědčivý příběh.

Al Gore ale prezentoval dramatické přírodní scenérie a děsivé grafy. Copak to pozornost nepřitáhne?
Možná, pokud jste jedním ze skalních levičáků, kteří na film chodili davově. Pokud je to ale tak dobré, proč to neběží na kabelové televizi jako jiné populární filmy?

Gore přesto svým filmem přitáhl k problému klimatu obrovskou pozornost. Není to důkaz, že i věda dokáže úspěšně komunikovat?
Ten film vydělal spoustu peněz, což některé lidi přimělo k tomu, že změnu klimatu najednou přestali vnímat jako nudu. Výsledkem byla záplava klimatických dokumentů, které byly všechny nudné. Jeden můj přítel dokumentarista, jehož film byl navržený na Oscara, připustil, že se přitom všechny prolínají – ve všech jsou stejné záběry tajících ledovců, ledních medvědů, emisí uhlíku a bla bla bla. Další kamarád byl v roce 2008 na shromáždění nezávislých filmových distributorů, kteří volali: „Už žádné další dokumenty o životním prostředí!“ Není pro ně totiž publikum. A v roce 2010 mi kamarád producent přítel sdělil: „Už ani ​​Green Channel nechce zelené programy.“

Jak to, že s Nepohodlnou pravdou tolik uspěli?
Mohli přitom vyprávět aktuální příběh, který klade zajímavou otázku a následně nás vede na cestu k hledání odpovědi. Mohli by třeba začít jednoduchou otázkou „Jak to, že svět odvedl tak dobrou práci při první atmosférické krizi, ozónové díře, ale nedokázal to zopakovat s globálním oteplováním?“ TO by mohl být předpoklad velmi dobrého, zvídavého dokumentu.

Jakých dalších chyb se klimatické hnutí podle vás dopustilo?
Druhou chybou byla naprostá nepřipravenost na situaci, kdy na „značku“ změny klimatu zaútočí klimaskeptici. Vyvrcholilo to v roce 2009 aférou „Climate Gate“ a obhájci neměli po ruce nic, čím by „řídili škody“.

Jak by mohla klimatická komunita zabránit poškození své pověsti?
Tím, že bude mít dopředu připravenou koherentní, jedinečnou strategii. Korporace mají singulární hlavy zvané generální ředitelé. Svět vědy nikoho takového nemá a navíc nemá takovou soudržnost ani míru spolupráce. Je to banda akademiků, kteří byli odchováni na myšlence, že komunikace je jen jakýsi povrchní přívěsek.

Mnozí vědci to tak negativně nevnímají. Na otázku o problémech s komunikací rádi vysvětlují, že často vystupují na veřejných diskusích, občas jim volají novináři a některé jejich blogy rovněž generují širokou diskusi.
Klima určitě zajímá lidi v některých vědeckých časopisech, diskusích nebo na blozích. A některé blogy jsou opravdu úžasné. Zveřejní klidně komentář k jednom grafu záznamů teplot z letokruhů a vygenerují k tomu přes tisíc reakcí. Což je nuda tak čistá a krystalická, že by z ní spáchal sebevraždu i robot.

Jak by se tedy měla veřejnost přitáhnout k tomu, aby se o výzkum klimatu zajímala?
Obávám se, že už je příliš pozdě a že značka byla zničena, byť tajně doufám, že tomu tak není. Lidé kolem klimatu odvádějí v komunikaci mizernou práci. Několik zpráv už konstatovalo, že z ekologické strany byla na klima v posledním desetiletí vynaložena více než miliarda dolarů. Pro selhání komunikace proto není žádná omluva.

Mnoho výzkumných ústavů přitom nabízí školení o komunikaci kolem otázek změn klimatu. Copak jsou úplně k ničemu?
Ne tak docela, ale problémy jsou velmi hluboko a na instinktivní úrovni. Co chybí, je instinktivní příběh. Potřebujeme „příběhové vzdělávání“, které by zahrnovalo partnerství s lidmi z opačného konce – z médií, literatury, herectví a atd. Stejně jako jsem to udělal se svou novou knihu – spolupracuji na ní se dvěma herci. Akademici se ale raději drží ve svých slonovinových věžích. A nuda pokračuje.

 

Randy Olson získal doktorát z biologie na Harvardu, místo profesora mořské biologie na Univerzitě v New Hampshire ale posléze vyměnil za filmařinu. Vystudoval filmovou školu na Univerzitě jižní Kalifornie a napsal a režíroval dva respektované dokumenty: Flock of Dodos se věnuje kontroverzím kolem výuky evoluce (pod názvem Hejno blbounů byl promítán na Mezinárodním festivalu populárně-vědeckých a dokumentárních filmů Academia film Olomouc v roce 2007) a Sizzle: A Global Warming Comedy,který se soustředí na vědu o klimatu. Je autorem knih Don't Be Such A Scientist (2009) a nedávno publikované Connection: Hollywood Storytelling meets Critical Thinking.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB