Mojmír Grygar: Staré měchy


„Čtěte bibli, tam to všechno je,“ říkají Voskovec a Werich. I sáhl jsem po ní před volbami, abych se poučil, jak volit. V evangeliu sv. Marka jsem našel, co jsem hledal: „Ať nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne staré měchy, a víno i měchy přijdou nazmar.“

Převedl jsem tuto tisíciletou moudrost do naší aktuální politické situace a vyšla mi následující úvaha.

Nové víno nemůže změnit staré měchy – noví adepti politických postů nemohou změnit starý systém. Ze zkušenosti víme, že za pár let v poslaneckých lavicích zkysnou, jako tolik jejich předchůdců. Mohou vůbec volby vést k podstatným změnám? Může mladé víno omladit staré měchy? Filosof Michel Foucault již před dobrým půlstoletím uvažoval o smyslu demokratických voleb. Princip „každý chvilku tahá pilku“ (v moderní terminologii střídání lib-lab, liberálů a laboristů) ho neuspokojil. Dospěl k závěru dost chmurnému: kdyby volby mohly přinést změnu systému, zakázali by je. Kdo? Strážci systému. Kde je hledat? Netvoří žádnou uzavřenou skupinu označenou třeba šlechtickými tituly nebo jinými podobnými predikáty. Jsou rozptýleni a anonymní. Jsou všude a nikde. Mají zástupce ve všech státních, finančních, průmyslových, obchodních organizacích. Nikdo jim nesvěřil moc volbou, svobodným rozhodnutím. Jsou nepolapitelní. A přitom jich není mnoho, ba jen malá hrstka, pár stovek nebo tisíců rodin. Ale mají vynikající výkonné převodní páky. Dovedou rozpoutat válku, aniž se starají, jak skončí. Dovedou zničit půdu, lesy, řeky, moře. Nikdo je za to nežene k odpovědnosti. Zprivatizují podniky, které pak přijdou na buben. Vytunelují továrny, obchody, družstva, nemocnice. Moc majetníků, novodobých uctívačů zlatého telete, stoupá úměrně s koncentrací peněz. Jejich počet a bohatství se navzdory hospodářské krizi stále zvětšuje. Dostat se k majetku jim umožnil systém, tedy stávající stát a právo. Kontrolují výrobu a prodej zboží, ale nezanedbávají ani ovlivňování lidských myslí, citů, vkusu, vůle. Ovládají masmédia, filmový průmysl, oblast zábavy, relaxace, sportu a her. Ovlivňování politiky superbohatými již odedávna patří k jejich prioritám. Přitom maskují skutečný stav svých zájmů. Mluví jazyky andělskými, když se chystají provést pekelné dílo. Dovedou si podřídit i protestní nebo alternativní činy svých odpůrců. Pokládají je dokonce za důkaz toho, jak jsou silní – jen si protestujte, naše ústava vám to dovoluje! Luza zůstává luzou.

Pokud nevznikne vůle a schopnost nahradit staré měchy novými, občané se pokaždé před volbami budou bezradně ptát: koho mám volit? Občas, zejména v předvolební vřavě, mě napadá divná myšlenka. Odháním ji jako utopii, fantasmagorii, sen noci svatojánské či spíš adventního času. Ale vrací se zas a znovu. Nemohu si pomoci – vidím, jak vzniká nová strana, a ne v jedné, ale hned ve dvaceti, stovce zemí, strana, která si bere za cíl změnit systém. A hned se pustí do vypracování konkrétních a postupných opatření ­– ne na jednu dvě volební sezóny, ale na několik desetiletí. Snaží se přesvědčit občany, aby se nedali mást vžitými principy starého systému, především modlou nepřetržitého růstu a soukromého majetku, který neposvětila práce, ale spekulace, korupce nebo dědictví z dob vlády meče a kazatelny, z časů, kdy světskou moc posvěcoval božským původ. Vidím, jak nové hnutí držitele starého systému demaskuje jako pokrytecké hlasatele vznešených pojmů svobody, demokracie, lidských práv. Pro ně jsou to pouhé abstraktní principy, které sami mění podle dané situace. Ve svém krásném snu vidím, jak se již lidé nechtějí dát nachytat na vějičku sobeckého osobního blaha, prospěchu a štěstí, jak upírají silnějším právo okrádat a ubíjet slabší, dorážet padající. Vidím „bosonohého“ papeže Františka, jak se stává mluvčím všech chudých, utlačovaných, ponižovaných na celém světě – bez ohledu na to, jaké jsou víry a do jaké modlitebny chodí nebo nechodí. A bohatým biskupům, arcibiskupům, kardinálům, kteří si dávají pro sebe stavět pohádkově drahé rezidence, pozlacovat ornáty a kočáry a neustále se derou k majetkům ukořistěným v dobách příznivějších, připomene Kristova slova k mládenci bohatému, který jej chtěl následovat: „Jdi a prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ A následovník chudého blázna z Assisi se tiše ptá: potřebuje člověk, jehož svědomí je neposkvrněné sobeckými zájmy, prostředníka, který by ho spojil s Bohem? A proč by se měli ti prostředníci podobat bohatým kupcům, které Kristus vyhnal z chrámu?

Ve svém utopickém snu vidím Františka a jeho kněze a pomocníky na straně lidí, kteří chtějí zaměnit staré měchy novými a nevidí řešení v tom, že se, jak říká evangelista Marek, „přišívá záplata z neseprané látky na starý šat, jinak se ten přišitý kus vytrhne, nové od starého a díra bude ještě větší.“

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB