Bernard Malamud a mladí idioti plní síly


I kdybych od Malamuda neznal jinou knihu než povídkový soubor Idioti mají přednost, vlastně i kdybych neznal nic jiného než ten sarkastický název, přece by byl v mém životě tím nejcitovanějším spisovatelem. Tisíckrát mi připomněl, jak to na světě chodí, a tím mi poskytl dílčí úlevu. Je to tak, idioti mají navrch, prostě mají přednost.

Ilustrační foto: Ruthson Zimmerman, Unsplash

 

A to ještě český tříslovný překlad pokulhává za úderností dvouslovného originálu Idiots First. Musíte uznat, to „first“ zní opravdu skvěle. Malamud určitě inspiroval volební tým Donalda Trumpa k efektnímu America First! Ale to už samozřejmě nemá s idioty nic společného, takže zpátky k tématu. Abych Bernardovi vyjádřil dík za jeho sociologický a politický axiom, zvu vás na poznávací exkurzi do říše idiotismu. Doprovázet vás budou dva lidé, kteří se nikdy nesetkali, jmenovaný zasloužilý bojovník proti idiotismu v zámoří a jedna nejmenovaná dáma zasloužilá v tomtéž u nás.

Nedávno jsem ji totiž potkal. Dvacet let pomáhala odstraňovat předsudky vůči různě znevýhodněným lidem a začleňovat je a najednou zmizela. Ptal jsem se jí překvapeně, proč odešla z naší nejkompetentnější instituce, ale odpovědi jsem neporozuměl: „Tam teď řádí mipsové.“ Jací psové? Ptal jsem se udiveně. To jsou na vás na ministerstvu jako psi? „Aha, vy nevíte, kdo je to mips. Mips je zkratka, je to mladý idiot plný síly“.

Mladí muži s kravatami a mladé ženy v kostýmcích vtrhli na ministerstvo a začali dělat pořádek.“ Mohli se udivit, jak vůbec mohlo to či ono fungovat, jak zaostalý systém odhalili a hned předvedli, jak oni vše snadno a rychle pořeší. Změnili osvědčené postupy, nevratně odstranili systémy, které řadu let fungovaly a které vytvořili skuteční experti, a většinu zkušených pracovníků vypudili. Tak to ta dáma na ministerstvu zažila, a proto tam už nebyla.

V tu chvíli mi to došlo. Dobře je znám, vždyť i já jsem nějakého toho mipsa zaměstnal a pak jsem zaplakal nad výdělkem. Určitě jste je potkali i vy, jen je zavčas rozpoznat… I podrobil jsem fenomén mips psychologicko-sociologickému výzkumu a odhalil jsem tři fáze jejich individuálního vývoje.

První fáze je pouze zárodečná. Obvykle začíná v mamahotelu. Zbožňovanému potomkovi jsou vštípeny dva základní povahové rysy: vševědoucnost a nadřazenost. Druhá fáze nastává jeho vstupem do příslušného biotopu, do kanceláří velkých firem a úřadů. Adept idiotismu se učí suverénnímu vystupování, osvojuje si profesní angločeskou hantýrku a začíná nosit manažerskou uniformu. Kabáty stejného střihu, stejné účesy, podobná saka a kravaty, kostýmky podle módních časopisů, značkové notebooky a mobily – prostě co je „in“.

Pak nastane třetí fáze. Adept pocítí neodolatelnou chuť „vnutit své já jiným lidem“, jak to pojmenoval Milan Kundera. A na světě je nový mladý idiot plný síly! Kariérně agresivní, sebestředný, asociální a ctižádostivý. Má neodolatelné puzení prosadit se, a tak brzy zaútočí, na koho nebo na co není důležité. A pokud se mu podaří kolem sebe shromáždit dostatek adeptů z druhé fáze, pak může proběhnout výše popsaná invaze. Čtyřicetiletým a padesátiletým dědkům je odzvoněno, nebudou mít dost energie na sebeobranu.

Jak invaze mipsů končívá? Jak jinak, za čas se rozprchnou za svými kariérami a tu se ukáže, že pořešeno bylo sice vše, ale vyřešeno nic, systémy nefungují, experti prchli jinam, peníze kamsi prohučely, a tak dál a tak dál, málem bych se psáti bál, abych nebyl považován za nepřítele mladých. Vždyť jsem šestnáct let pracoval se stovkami mladých dobrovolníků. A někteří z nich přicházeli z velkých nadnárodních firem a také nosili onen kancelářský stejnokroj. A kdo by neznal víc než dost idiotů středního a pokročilého věku? Bernard Malamud odhalil velikou pravdu, idioti měli, mají a budou mít přednost, a naše doba baží po krásných mladých lidech!

Ale to není o Bernardovi vše, co vám musím sdělit. Kdysi jsem navrhl k načtení do knihovny pro nevidomé tři jeho knihy, ale pak jsem je jen tak prolétl a pořádně nepřečetl. To víte, byl jsem mladý a plný síly – a tak jsem se hnal kamsi vpřed. Jednu dobu jsem dokonce nosil do práce sako a kravatu! Teď je na čase ověřit, jestli jsem idiotsky nedoporučil nějaký blábol. A také mám teď víc času, tak hurá do četby.

Můj první čtenářský dluh se jmenuje Příručí (1957, česky 1972). Nádherná kniha. Četl jsem ji po čtenářském opáčku Sallingerova Chytání v žitě a jako by to nebyla náhoda, ale záměr literárního Všehomíra. Hrdinové těchto dvou knih jsou mladí lidé plní síly, ale nevědí si s ní rady. Ten Sallingerův je poněkud zhýčkaný a bezradný mladík ze střední vrstvy, Malamudův je „zezdola“ a musí se drsným životem protloukat výlučně na vlastní pěst. A dělá to dost idiotsky, třeba loupežným přepadením nebo znásilněním. Ale cosi ho pudí vzhůru. Strašně jsem si přál, aby to dobře dopadlo.

Ale ta hlavní Malamudova bible idiotismu se jmenuje Správkař (1967, česky 1985 a 2005). Ještě by mohla být někde v knihkupectví. Správkař je počteníčko! Člověk se těší, až ta skvěle zapsaná hrůza skončí, na naději si nedělá žádnou naději. Až to budete číst, určitě si řeknete, že by si Bernard za tuhle knihu zasloužil Pulitzerovu cenu. A vidíte – dostal ji. Správkař je inspirován skutečným příběhem prostého ruského Žida obviněného z rituální vraždy. Jeho proces má být velkolepý, aby ospravedlnil hlučný a zuřivý ruský pogrom na židy.

Malamud pocházel z rodiny ruských Židů a vyrůstal v Americe. Není divu, že se z knihy ozývá Dostojevského Idiot, Kafkův Proces a Faulknerův Hluk a zuřivost. Správkař končí carovou obhajobou pogromu jako vůle jeho milovaného ruského lidu, proti které se moudrý vládce nemůže stavět. Není vám tenhle idiotismus povědomý? Nic drsnějšího jsem už od Malamuda neočekával. Ale…

Tak ještě k té nedopovězenosti Příručího i Správkaře – a nejen jich. Právě mě napadlo, proč moderní literatura nedokončenost nebo nedopovězenost potřebuje. Dokud lidstvo hospodařilo pod střechou Hospodina, mělo o konci jednotlivce i celku poměrně jasno. Vědělo se „co“, i když se nevědělo „kdy a jak“. Přesto se vědělo dost, aby byla nějaká individuální i společná perspektiva. A ta teď není. Ale o perspektivě i o samotném Bohu je vlastně ta poslední kniha.

Pustil jsem se do posledního Malamudova románu Boží milost (1982, česky 1993). Nejdřív jsem nevěděl, jestli chápu, oč jde, jestli to není nějaká ptákovina, až jsem ke svému překvapení zjistil, že je. Poněkud přihlouplý vědec přežije totální celosvětové vítězství idiotů, totiž atomovou válku a po ní potopu seslanou Bohem. Ale s ním také přežije i několik šimpanzů. Živ je i Bůh, který k hlavnímu hrdinovi osobně promluví. Už jsem chtěl knihu odložit jako nečekaný debakl slavného spisovatele, ale tu se rozvinul úsměvný i dojemný příběh výchovy šimpanzů.

Ti chlupatí sympaťáci totiž začali mluvit. Jejich dětsky přímočaré komentáře lidských dějin, náboženství a zvyků, a zejména sentimentální otázky mladičké šimpanzice obdivující Shakespearovu Julii, to vše mě mnohokrát rozesmálo. Příběh vám nepřipomene ani Orwelovu Farmu zvířat ani filmovou adaptaci Planety opic. Co ale provedl Malamud se závěrem příběhu je přímo brutální. Chlupatý Abraham, obětní nůž a tryskající krev! Ani to sem nemohu vypsat. To si fakt musíte užít sami. Projevilo se rozčarování z blížícího se konce života, výsměch své vlastní víře, nelítostné zúčtování s humanitou, popření laciného optimismu nebo černočerný humor? A možná to vše dohromady autor namíchal jako prostředek proti literární konkurenci. Totiž ještě hodně dlouho po dočtení Boží milosti jsem na jakoukoliv další četbu ani nepomyslel.

A pozor na to, jak Malamud píše. V záplavě drsných detailů se ukrývají věty, které znamenají zásadní posun příběhu a klíč k jeho pochopení. V Příručím to je jediná kratičká zmínka o bolesti po obřízce, ve Správkaři věta naznačující přechod z reality do halucinací a v Boží milosti dokonce jen jediné slůvko sdělující, že z hrdla obětovaného vyrazila krev dříve, než ho prořízl nůž. Přehlédnete-li slovo, unikne vám smysl. Malamud nepíše pro zběžné a zrychlené čtenáře.

A co mipsové? Ti z našeho příběhu odešli, protože se vyměnila vláda, ale přišli jiní. A vlastně je to jedno, jsou totiž všude kolem nás. Jen si zaskočte na ministerstvo nebo k nějakému velkému office centru. Ale možná budete mít štěstí a mips dorazí k vám na pracoviště. Pokud se stane vaším nadřízeným, prchněte! Jestliže se stane vaším rovnocenným kolegou ve sdílené pracovně, obrňte se trpělivostí. Mips nevydrží dlouho, nedosáhne-li rychlého postupu, odejde se prosazovat jinam. A právě k posílení trpělivosti i k nalezení vyváženého pohledu vám pomůže četba Malamudova Správkaře. Zapomenete na všechny mipsy z širého okolí. Budete rádi, že nežijete v carském Rusku, ale že si život užíváte v dnešním Česku.

 

Prevence

Při setkání s idiotem
nejlépe se chránit plotem
Má to ovšem jednu vadu –
choďte s plotem po úřadu!

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP