Sen o Senátu


V poštovní schránce jsme našli modrou obálku. Manželka řekla: „Volby.“ „Volbovina,“ dodal jsem já znalecky, „vždyť volby jsou až koncem května.“ Obálku jsme odložili a zapomněli na ni. Když jsme se v sobotu odpoledne vraceli domů okolo školy, kde vždy volby probíhají, byla tam vyvěšena státní vlajka.

Vstup do Senátu na Valdštejnském náměstí. Foto: Profimedia

 

Že by umřel? Nebo že by ty volby? Na stanici mluveného slova nic o volbách nemluvili, přitom ji poslouchám každý den. Doma jsme nahlédli do obálky a bylo nám to jasné. Doplňovací volba do Senátu. Skutečně, v podvečer hlásilo moje Plus rádio, že do druhého kola doplňovací volby v okrsku Praha Vysočany postupují dva kandidáti – režisér David Smoljak a místní starosta Jan Jarolím.

Za 29 let svobody to bylo poprvé, co jsme se nezúčastnili voleb! Jak k tomuto našemu výpadku občanské svobodné vůle došlo? Nikde jinde se nevolí, proto o volbách nebylo slyšet předem ale zadem, až po volbě. Média zase jednou informovala metodou časového posunu. Vždyť víte, jak to funguje. Měsíc předem reportéři rozjímají, jak dopadne mistrovství světa v hokeji, ale už druhý den po finále se v rozhlasových zprávách nedozvíte, jak poslední utkání dopadlo.

A ještě hůř: Rozhlas a internetové servery týden dopředu hodinu po hodině popisují blížící se hurikán, odhadují jeho sílu, možné katastrofické důsledky, počty obětí při minulých hurikánech, připravenost místních orgánů, ale když je hurikán pryč, den dva se popasou na škodách a lidských životech a zmlknou. Odstraňování následků není tak emocionálně přitažlivé, jako blížící se pohroma. V jiných záležitostech se čas informování naopak posune až za akci. Akce se stane zajímavou až podle toho, jestli v ní figuroval nějaký politik nebo jiná známá osobnost. Ve volebním snění o Senátu asi zaujala postava scénáristy Davida Smoljaka.

Musíme jít volit v druhém kole! Ale koho? Pan Smoljak se kdysi angažoval v nějaké akci nadace pomáhající nevidomým. Možná bych mu měl dát hlas. A jelikož se v Senátu chce věnovat médiím, třeba by přispěl k odstranění časových posunů v informování veřejnoprávními médii. A neškodilo by, kdyby zatlačil na rozhlas, aby se moderátoři naučili česky, aby „nepadal déšť“, ale aby „pršelo“, aby „data nebyly“, ale aby „data byla“ a aby zastavil tu lavinu módního zvedání hlasu v poslední slabice slova. Ale to moc sním.

A co pan starosta Jarolím? Těžko říct, vlastně nevím, o co se zasloužil a o co ne. Běžný občan nemá tušení, kdo co rozhoduje a co starosta může ovlivnit. Možná ani nemůže za ty krásné lípy vykácené v okolních ulicích a nahrazené asijskými košťaty, která zakrývají pouliční osvětlení, takže vidící jsou v noci na tom jako já nevidící.

Pan starosta nejspíš ani nemůže za naše zklamání, když jsme v parku nenašli rozkvetlé bezinky, šeříky a zlatý déšť. Místo toho vysadili kaliny. Vyšší moc nás občany asi chrání před alergií a nebezpečnou výrobou domácích bezinkových nápojů. A hlavně – chrání naše životy, když nechává vykácet vzrostlé stromy v okolí potoka. Některé pařezy odhalily shnilá jádra, jiné ne. Ale to se asi zjistí, až když se strom ufikne.

A s potěšením musím uznat, že jsme ve Vysočanech získali jednu raritu – cyklostezku, do které je zasazena výšková budova Eliška. Je to dobře, že si cyklisté jenom nevozí zadky na kole, ale že musejí vzít kolo na rameno a odnést ho na další část cyklostezky. Ale vážně: městská část má u mne jedno velké plus, totiž vyslyšení hlasu občanstva. Před lety zřejmě jiní představitelé prodali část náměstí, kterou se teď nový majitel rozhodl zastavět obytnými domy. A městská část mu v tom na základě petice zabránila. Snad by pan starosta měl zůstat tady, aby chránil, co jeho předchůdce prodal, tedy pokud to neprodal on sám.

Také vloni nás vyšší moc potěšila, a to vybudováním nových kontejnerů na smetí. Jsou částečně zapuštěny do země. Stálo to sice trochu zeleně, několik měsíců vedle kontejnerů trčela neodvezená hora hlíny, ale nakonec to dobře dopadlo. Horu odvezli a podobně neúnavně odvážejí hory odpadků, které se povalují všude kolem kontejnerů. Jejich výrobci asi počítali s odpovědnými občany německého typu, kteří je nebudou ucpávat nezkomprimovanými PET lahvemi a nerozloženými krabicemi.

Teď by se vám mohlo zdát, že chci dát hlas panu Smoljakovi. Jenže je to jinak, prostě nevím. Jsem občan a my občané vidíme hlavně to, co se nám nelíbí. Možná se podařilo ledacos, o čem nevím. Ve hře je i dávno osvědčený postup zneškodňování dlouholetých funkcionářů, který spočívá v jejich odeslání nahoru. Když svým hlasem pomohu snít svůj senátní sen panu starostovi, přijde nový starosta a snad se vysočanská zeleň víc zazelení. Ale možná nový starosta nebude podnikatelsky lenit a nebude se vůbec zelenit. Koho volit?

Škoda, že si nemůžeme zvolit písničkáře Pavla Dobeše. Nedávno v rozhovoru navrhl Prahu zbourat! Ano, písničkář Dobeš se hlásí k písničkáři Hašlerovi a k songu „My Prahu nedáme, radši ji zbouráme“. Věřím, že každá volba bude dobrá, každý z kandidátů pro naši zemi něco udělá, a staronový či zcela nový starosta něco udělá pro můj kousek Prahy. A pak si spolu zazpíváme národní tradicionál „Praha je všech Čechů ráj, ať žije Bajkajlaj“, a vyrazíme hledat onen bájný Bajkajlaj. Prý je někde v Indii, ale to je jedno – hlavně aby nebyl u Bajkalu!

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP