České srdce Germánie


„Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru – jako již jednou v minulosti – vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organizovati rozumně soužití národních skupin v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu, a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu.“

Německé známky z roku 1913 s mýtickou bohyní Germanií. Foto: Profimedia

 

Čechy a Morava jako srdce Germánie. To zdaleka nebyl jen Hitlerův myšlenkový stereotyp, který si takto pregnantně formulovaný mohli lidé před osmdesáti lety přečíst ve Výnosu Vůdce a říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava. V knize historičky Evy Hahnové Dlouhé stíny předsudků je doložena geneze této interpretace dějin hluboko do minulých století až k husitství.

Z pozdějších hlasů připomíná autorka například literárního historika Josefa Nadlera, který lituje odchodu Markomanů a píše: „Ztrátou Čech totiž Němci přišli o nedotknutelnou nadvládu nad střední Evropou, o panství nad nejdůležitějším a na řeky nejbohatším vodním předělem Evropy.“ A geograf Gustav Fochler-Hauke v roce 1937 přizvukuje: „Odliv Germánů z ,české pevnosti‘ je bez pochyb tou nejosudnější událostí pro vytváření německého národního prostoru a německých dějin; byl tím ztracen přímý územní most od horního Dunaje přes prameny Vltavy, Labe a Odry k horní Visle; na západ do životního prostoru německého národa byla vsunutá slovanská paže a připoutala ho do nebezpečné blízkosti k románsko-západní Evropě.“

Tento způsob náhledu nebyl ani zdaleka ovlivněn jen nápadnou idiosynkrazií týkající se vodních toků, jak dokládají slova historika Georga Stadtmüllera z roku 1950, šlo i o svérázný povahopis národů: „Zatímco v Maďarsku stála v popředí státní idea, pochází u Čechů národní vědomí především z nenávisti k cizincům. /…/ Češi nikdy ve svých dějinách nedokázali vytvořit velkou politickou koncepci, která by byla srovnatelná s maďarskou státní myšlenkou. Od pozdního středověku byla obrana proti německému vlivu, který se jevil jako mocný, hlavní hnací silou ponurého politického vědomí tohoto nešťastného národečka.“

České snění o vlastní státnosti bylo v německých očích čirou absurditou. Bedřich Engels napsal v roce 1852: „Hlavní bojovník české národnosti, profesor Palacky, je sám jen poblázněný německý učenec, který až do dnešního dne neumí mluvit česky správně a bez cizího přízvuku. Ale jak už tomu bývá, umírající česká národnost – umírající podle všech známých faktů vlastních dějin v posledních čtyřech stoletích – učinila v roce 1848 poslední pokus o znovunabytí své dřívější životní síly; pokus, jehož selhání, odmyslíme-li od ostatních revolučních úvah, mělo dokázat, že Čechy mohou v budoucnosti existovat již jen jako součást Německa, i když by část jejich obyvatel měla ještě po staletí nadále mluvit neněmeckým jazykem.“

Jak ošidné je meditovat v historii o „posledních pokusech“ a předvídat budoucí děje! Dějiny nemluví v celých větách a nepoužívají tečky. V některých obdobích se lidským životům daří udržet si přirozený ráz, v jiných se setmí a násilí vzbudí beznaděj. Před osmdesáti lety vjezd wehrmachtu do Prahy znamenal vyvrcholení předcházejících měsíců zoufalství a začátek procesu, který paradoxně, protože proti jasným záměrům okupantů, neznamenal vymazání Čechů a Moravanů z mapy, nýbrž potvrzení jejich práva na státní samostatnost. Stálo to desetitisíce lidských životů.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB