Stanislav Gross, symbol levice?

Email Tisk PDF

(banner cssd.cz)Smrt Stanislava Grosse vyvolala reakce, jaké se daly očekávat. Všichni, kteří pro něho ještě donedávna nenašli kladného slova, se rádoby pietně zdrželi výraznějších kritických soudů, ba co víc, dokázali u jeho osoby z ničeho nic nacházet i lecjaké klady. Své nekrology vyplnili osobními vzpomínkami na setkání s dotyčným, jehož vykreslili jako docela milého chlápka, co jen příliš rychle vystoupal na politický vrchol.

 

 

 

Dojemné bylo, jak museli současní sociální demokraté v čele s předsedou Sobotkou uznat, že kdysi tak populární Gross stál za jejím vzestupem v 90. letech. K tomu by se ještě před pár dny odvážil málokdo z nich, strach o již také bídné volební preference by tu byl oprávněně vysoký. Vždyť právě Grossovy kauzy připomínala pravice se svým tiskem jako jeden z největších hříchů ČSSD. I veřejné mínění Grossovo zázračné zbohatnutí značně pobuřovalo. To se pak někdo oranžový sotva mohl hlásit k faktu, že tento všeobecně pranýřovaný zlosyn byl jedním z našich čelných maskotů...
Především je zajímavé, jak se i tzv. levicoví publicisté vyhýbají reflexi konkrétních projevů Grossovy politiky. Také oni jsou schopní připomínat pouze zákulisní historky o akciích a nejasně financovaném bytu. Samozřejmě, že klientelismus patřil mezi základní znaky Grossova politického stylu, ten však nebyl v tomto směru černou výjimkou.
Jaká ale byla Grossova politika v běžné praxi? Tuto otázku si pravicoví i sobotkovští myslitelé neradi pokládají. Byla totiž vyloženou kapitulací české reformistické levice před rostoucím vlivem neoliberalismu.
Gross se otevřeně stylizoval do pozice českého Blaira, „modernizátora“ a „reformátora“ sociální demokracie, přesněji řečeno – jejího likvidátora. Už coby ministr vnitra se skvěle předváděl při potlačování protestů antiglobalistické mládeže během zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze. Násilné kroky policie vůči radikálním demonstrantům tenkrát museli odsoudit i mnozí nelevicově smýšlející novináři. Jistě, Gross přece jen přehnaně „dodržoval pořádek“, nicméně o jeho vztahu k občanské společnosti, odmítající diktát jedné pravdy, to leccos napovědělo.
Stejně tak Gross za svého více než čtyřletého působení na vnitru postupoval i při protestech během zasedání NATO v roce 2002 a CzechTeku v roce 2004. Kdo si ještě dnes vzpomene, že za „slabý“ zásah proti technařům jej kritizovala opoziční ODS? Rok poté za Paroubka bylo leccos jinak. Média dnes ale radši připomínají „šokující“ aféry kolem odposlechů nebo policejní skupiny Mlýn. Ty přece nijak neprokazují Grossovo papalášské pohrdání antikapitalistickými subkulturami...
Když se pak v roce 2004 stal premiérem, snažil se nás dokonce na billboardech přesvědčit, jakým je upřímným sociálním demokratem. Neboli protržním oportunistou se „sociálním cítěním“. Pravdou je, že Grossova vláda pouze snaživě navázala na předchozí kabinet Vladimíra Špidly, dodnes pokládaného nejrůznějšími mimoni za „autentického sociálnědemokratického idealistu“. Třebaže to byl právě Špidla, kdo v rozporu s volebními sliby zahájil „reformní“ demontáž sociálního státu, později naplno rozjetou Topolánkovou a Nečasovou garniturou. Ostatně nechvalně proslulý Kalousek byl již tenkrát u všeho coby koaliční partner. Gross ve Špidlově vládě působil coby druhý nejmocnější muž a tzv. reformy aktivně propagoval. Snižování daní firmám, osekávání sociálních dávek, posuny v DPH i nad rámec tehdejších požadavků Evropské unie, to vše bylo součástí vládní agendy. Zkrátka ta pravá sociálnědemokratická politika 21. století...
Gross vzal projekt blairizace natolik vážně, že si do postu vicepremiéra pro ekonomiku přizval pravicového ekonoma Jahna. Ten ve své funkci vypracoval strategii, která se od programu TOP 09 neliší prakticky v ničem. Jen následný Grossův pád a nástup vypočítavého pojídače průzkumů veřejného mínění Paroubka zabránily tomu, že se TOPácké vize nerealizovaly již v oranžovém pojetí. Pokud by Gross pokračoval ve svém vládním tažení i po dubnu 2005, situace by se mohla vyvíjet tak, že zde už dávno máme školné a poplatky ve zdravotnictví, zato se nám kamsi vytratila totálně zdiskreditovaná sociální demokracie...
Gross byl sociálním demokratem. Takovým, jakého si pravice pouze může přát. Byl možná nejviditelnějším symbolem její programové destrukce, médii dříve bulvárním způsobem opěvovaným a posléze nekompromisně zatraceným, nikoliv však ojedinělým. Připomínáním omletých kauz se pouze zastírá jeho skutečný, nebezpečný politický odkaz, z něhož dodnes čerpají jak sociální demokraté vedení někdejším Grossovým spojencem Sobotkou, tak i komunisté, u kterých udává protržní kurz „rudý neoliberál“ Dolejš.
Zásadním problémem dnešní levice nejsou podivně financované nemovitosti, nýbrž akceptování neoliberalismu coby normy.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 20 Duben 2015 10:37 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB