Vláda mírného pokroku v mezích Agrofertu

Email Tisk PDF
(foto vlada.cz)Uplynul rok od nástupu Sobotkovy vlády a nastal proto čas k bilancování. Máme-li se držet nějaké osnovy, můžeme se klidně opřít o heslo na české wikipedii, která je sice proslulá svou povrchností a občasnou neobjektivitou, leč o dosavadním vývoji vlády referuje celkem dostatečně.

 

 

 

Začněme tedy vznikem vlády. Ten se rozhodne nejevil příliš optimisticky. Zatímco po volbách 2010 aktéři budování nagyovsko-kalouskovské „vlády rozpočtové odpovědnosti“, vítězící nad „paroubkovskou řeckou cestou“, mohli samou radostí prasknout, při čemž jejich nadšení sdílela pochopitelně i pravicová média (drtivě ovládající mediální prostor), předáci velkokapitálu i vždy „správně orientované“ celebrity, v říjnu 2013 už se vítězové takto radovat nemohli. Však se také oficiálním vítězem stala sociální demokracie, jež získala ještě horší výsledek než v roce 2010 (kdy byla taktéž první v pořadí). Se svým potencionálním partnerem, KSČM, opět nezískala dostatečný počet mandátů pro společné vládnutí, a tak byla přinucena po 7 letech pravicových vlád spolupracovat s uskupením ANO, faktickým vítězem voleb, definujícím se jako středopravé a toužícím řídit „stát jako firmu“. Coby další možný koaliční partner se nabízeli vždy účastní lidovci, jak jinak než horliví zastánci církevních restitucích, proti kterým vedla ČSSD jednu kampaň za druhou. Když ještě připočítáme Okamurův xenofobní a rasistický projekt Úsvit, nešťastně diskreditující téma přímé demokracie (které česká levice dosud nedokázala srozumitelně akcentovat), všechny nominálně pravicové či „středopravé“ strany získaly ve sněmovně celkem 117 mandátů. Dost mizerné cifry nejen optikou parlamentní levice, ale všech, kteří předtím usilovně, leč marně bojovali proti drancování státu pravicovými vládami.

Do toho všeho se projevila chorobná pomstychtivost stávajícího prezidenta, s jehož požehnáním se pokusili v ČSSD ujmout moci „lánští pučisté“ v čele s 1. místopředsedou Haškem. Z dnešního pohledu se jeví tehdejší vnitrostranický spor (rozhodující však o osudu země) jako mimořádně komický. V čele delegace „levicových politiků“, tajně jednajících s „levicovým prezidentem“, stál kuriózně Hašek, do té doby se prezentující jako ten „lepší socan“, zavrhující komunisty a ochotný spolupracovat i s pravicí (viz jeho teze před sjezdem ČSSD v roce 2011). Najednou byl však pro TOPáckou pravici nepřijatelný, neboť si dovolil hrát na poslušného ocáska nenáviděného Zemana. O to lepší se očima Respektu a dalších spřízněných médií stal Sobotka, „hrdina posledních říjnových dnů“. Jak dodnes tvrdí řada dienstbierovských fanatiků, právě on společně s Dienstbierem jsou skuteční sociální demokraté se vším všudy, čelící pravičáckému Zemanově agentovi Haškovi. No není k popukání, označuje-li se tak Sobotka, někdejší ministr financí, provádějící soft-verzi pozdějších kalouskovských reforem (se samotným Kalouskem v čele rozpočtového výboru), a dokonce i Dienstbier, nepřímo podporující Kalouskova maňáska Schwarzenberga? Jen málokdo dokázal upozornit na fakt, že sobotkovci i haškovci jsou ze stejného ideologického těsta umírněných „reformátorů kapitalismu“. Rozdíl je snad jen, že Haška má rád Zeman, zatímco Sobotku jakoby levá část pravdoláskařského hnutí.

Každopádně však Sobotka svůj spor (za výrazné podpory médií) s lánskými pučisty vyhrál a potvrdil tak svou pověst politika, jenž dokáže přežít kdejaký zvrat. O tom, že má coby totálně neatraktivní hlavní tvář kampaně skutečně lví podíl na chabém volebním výsledku, se už dále nediskutovalo. Nastal čas vyjednávání s budoucími koaličními partnery (které chtěl jinak zahájit i po trapných lžích zdiskreditovaný kamarád „Putinova agenta“ z Hradu). Obavy, že Babiš půjde do holportu s pravicí, se naštěstí nenaplnily. Babiš není Bártou ani Bursíkem, proto ví, jak nebezpečný krok by to pro jeho „protestní“ hnutí byl. Alespoň v tehdejší době. A lidovci? To by přece nebyli oni, aby nekráčeli s momentálním vítězem.

Zemanofobové přirozeně šířili zvěsti, jak bude prezident při jmenování vlády obstruovat. To se nestalo, neúspěšnou pomstou i nejrůznějšími „virózami“ oslabený Zeman vládu jmenoval, byť se tak stalo celé tři měsíce po volbách. Nutno dodat, že prezidentovy námitky vůči jednotlivým kandidátům na ministerský post byly zcela oprávněné (herec a diplomat Stropnický na obranu, plzeňský právník Chovanec na vnitro). Situace pomalu vyznívala, že Zeman bude po nástupu vlády spíše ustupovat do pozadí, což se ukázalo jako velký omyl.

Již sestavování vlády nasvědčovalo, že vize „státu jako firmy“ (Babiš) zvítězí nad vizí „dobře fungujícího státu“ (Sobotka). ČSSD se nepovedlo prosadit nejen důslednou revizi církevního megatunelu (to by byl pro Bělobrádkovy ovečky čin samotného satana), ale dokonce ani takový základ tradiční reformistické politiky, jakým je progresivní zdanění. Však také klíčové ministerstvo financí poskytli samotnému Babišovi. Buďme ale spravedliví – případná vláda ČSSD s KSČM by jistě nepředložila o moc lepší agendu. Na to jde o strany až příliš programově i personálně impotentní.

Což neznamená, že by se jednalo o sociálně bezohlednou vládu. Podle Zemana „přinesla lidem naději“. Ve skutečnosti by každá vláda, následující po sociálně-genocidní garnituře Kalouska, Nečase a Drábka, přinesla lidem když už ne přímo „naději“ (kterou pro mnoho mimořádně naivních voličů zpočátku znamenala i ta nagyovsko-kalouskovská), tak alespoň jistou úlevu.

Ano, je pravdou, že vláda přestala bezohledně škrtat na platech státních zaměstnanců. Ano, vláda začala zvyšovat minimální mzdu a valorizovat penze a celkový růst inflace, ačkoliv to prvních po více než 6 letech půstu začala již médii odstřelovaná Rusnokova vláda (bez jejíž „protiústavní“ instalace by tu sobotkovsko-babišovská vláda možná ani nebyla). Ano, vláda konečně zrušila nehorázné „regulační“ poplatky ve zdravotnictví. Ano, vláda omezila zneužívané paušály OSVČ. Ano, vláda opětovně zavedla daňovou slevu pro pracující důchodce. Ano, vláda zavedla třetí sazbu DPH pro léky, knihy a kojeneckou výživu, aniž by tím však zajistila, že zmíněné výrobky budou pro občany levnější. Ano, opět se zvažuje proplácení prvních tří dnů nemocenské. Ano, vše za většího či menšího povyku pravicové opozice, naštěstí velmi slabé a tím v podstatě neškodné. Ano, pro vše hlasovalo i Babišovo ANO. Třebaže Babiš sám několikrát prohlásil, že na některá z těchto opatření přistoupil jen kvůli neústupnosti sociální demokracie. Přesto jeho hnutí vede v preferencích, nepochybujme, že i díky zmíněným vládním krokům. Stačí při tom rozdávat koblihy a hlásat, že „nejsme politici, makáme“. Sociálně demokratické růže už tak občanům z ulice nevoní.

U řady z těchto jinak správných opatřeních se navíc nejedná o žádné „navyšování dávek“, ale o pouhé dorovnání dluhu z let pravicových vlád. Po ideové stránce je to ale maximum, čeho vláda dokáže pozitivně dosáhnout. Propracované koncepce, jak systémově překonat neoliberální marasmus, se těžko kdy dočkáme. Co také chtít od vlády, vzniklé koaličním spojenectvím strany, pro níž vymezování se vůči elementárně asociálnímu systému začíná i končí u navyšování sociálních výdajů (tzv. „dávkový socialismus“), s dalším, jen o něco chytřeji řízeným politicko-podnikatelským seskupením?

Dnes už ale můžeme vidět, jak se babišovské rétorice „makání“ přizpůsobují i takoví levičáci jako ministryně Marksová, která pokládá za zcela normální valorizovat minimální mzdu a nikoliv už ostudně nízké dávky v hmotné nouzi či podpory nezaměstnanosti. „Pracantské“ jsou také postupy ministra Mládka, obdivovatele jádra, betonu, rusko-čínského kapitálu a Transantlantické smlouvy. Zato o práci lidoveckých ministrů toho mnoho nevíme. Však také není důležitá, neboť jejich hlavním politickým cílem odjakživa bylo udržet se na postech i další volební období.

Zatím máme co do činění s jednou z nejstabilnějších (a tím i nejnudnějších) vlád, jaké jsme tu po listopadu měli. Vládní koalice disponuje pohodlnou většinou 113 mandátů, navíc se může občas spolehnout i na hlasy KSČM. Tzv. autentická opozice zastoupená TOP 09 a ODS není ani dohromady schopná požádat o hlasování o nedůvěře.

Všechny koaliční strany jsou stále vnitřně jednotné. Dokonce i haškovské křídlo je vůči vládě loajální, mnozí její výrazní představitelé typu Škromacha jsou dnes veřejnosti už pouze pro smích. Určitá nejednota je v ČSSD patrná převážně jen v kauze Ukrajina, nicméně vliv na chod vlády má zatím minimální. Občas se sice projeví i vzájemné třenice ministrů z různých koaličních stran (Babiš versus Janeček), ale vždy velice rychle vyšumí do ztracena. Takže pro politické komentátory nuda. Kde že časy véčkařských tahanic jsou...

Je nesporné, že i celková společenská situace je mnohem mnohem klidnější než za vlád pravice. Nikde žádné protivládní protesty či stávky. Z petic lze zmínit snad jen sérii rusofobních a tibetofilních plivanců od Bursíka a spol. O co větší mají tito „aktivisté“ ohlas v médiích, o to méně o jejich služby stojí volič (viz Bursíkův volební debakl v senátních volbách). Zato vláda si podle průzkumů CVVM udržuje stabilní popularitu kolem 40 % podpory (číslo u Nečasovy vlády nevídané).

Bylo by na politické scéně skoro mrtvo nebýt ukrajinských událostí. U nás se celý složitý problém kanalizoval do poněkud trapného konfliktu mezi pragmatickými rusofily (Zeman a jeho příznivci) a agresivními rusofoby (TOP 09 a vůbec celá pravdoláska). Vláda v této věci zůstává rozpolcena – zatímco Sobotka s Babišem se snaží držet opatrnicky zpátky, Zaorálek (někdejší velký bojovník proti US radaru) za tiché asistence lidovců zastává vyloženě jestřábí protiruské postoje. Svým ministrováním si proti sobě poštval skoro všechny – jeho postoj k ukrajinské krizi mu nemůže odpustit část tradičních voličů levice (stále trpící jakousi podivnou nostalgií po časech SSSR), podpisem česko-čínské smlouvy, odmítající samostatnost Tibetu, zase ztratil kredit v očích pravdolásky (která na Tibet nedá dopustit, ať už dalajláma sebevíc hlásá obdiv k marxismu). Nemluvě o úloze náměstka Druláka, jenž se stal u čtenářů Respektu démonem, bourajícím posvátný Havlův kult.

Jenže je tu Zeman. A vedle tohoto zloducha jakoby vláda ani neexistovala. Není jediného dne, aby pravicový i pseudolevicový tisk (Mitrofanovo Právo) nezveřejnil nějaký protizemanovský pamflet. Nezapomnělo se mu, že si kdysi dovolil porazit milovaného Karla a ještě k tomu taktickými kroky odstranit i Kalouskovu vládu. Samozřejmě, svůj podíl na této kampani má se svým mediálně neobratným jednáním také Zeman sám, přesto je účelovost vystupování jeho kritiků průhledná až na půdu. Právě díky permanentní protizemanovské štvanici pomalu nezbývá místo na kritiku Sobotkovy a Babišovy vlády. U Babišova tisku (MF Dnes, Lidovky) tomu jistě nebude zcela náhodou, přestože se Babiš snaží navenek vystupovat vůči Zemanovi víceméně přátelsky...

Je to ale právě Zeman, kdo dokáže vládu chválit i kritizovat na správných místech. Ocenil ji za snahu nepodvazovat ekonomiku škrty (a loňský deficit státního rozpočtu byl podstatně nižší i díky rostoucí spotřebě obyvatelstva) nebo za valorizaci penzí, naopak ji zkritizoval za neschopnost prosadit majetková přiznání a nepublikovatelnými slovy i za kalouskoidní okleštění x let odkládaného služebního zákona. Vláda si však z toho žádné větší poučení nevzala. Aby ještě tak, když v jejích řadách sedí také Dienstbier, jeho věčný kritik a zatrpklý soupeř z prezidentského klání. Podoba zákona o celostátním referendu, který připravil ke schválení, si zcela říká o zemanovský šťouchanec...

První rok kabinetu Sobotky a Babiše je uzavřen. Bylo by ale iluzorní si myslet, že se v následujících letech bude forma jeho vládnutí výrazněji měnit. Relativní idyličnost jistě může začít povážlivě haprovat – ambiciózní Babiš má samozřejmě vyšší cíle než je „pouhá“ pozice vicepremiéra a šéfa státní pokladny. Nevíme, jak se bude vyvíjet ekonomická situace, proto ani nelze vyloučit, že se „hladící“ sociální styl vládní politiky vrátí k osvědčeným kalouskovským škrtům. Babišovské firemně-politické hospodaření může umírněně sloužit, ale i trestat. Uvidíme, zda se všem, kteří nepokládají současný stav za „konec dějin“ tuzemského vládnutí, podaří vybudovat seriózní radikální alternativu.




AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 06 Únor 2015 06:36 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz