Barbora Bálková: Polaritu v lidech pěstuje společnost, přesto každá žena snáší rýmu lépe než chlap

Email Tisk PDF

 

Bálková Barbora foto výřez FB balkováBarbora Bálková – česká výtvarná umělkyně a fotografka, která spojuje klasické prostředky malby a fotografie s novými médii. Různými vyjadřovacími prostředky zachycuje zejména prožívání a proměny lidské identity, často s akcentem na ženskou zkušenost. Sjednocujícím přístupem její tvorby je absurdní humor a parodie na jedné straně a na straně druhé specifická magičnost divadelní estetiky. Tolik z Wikipedie, nyní ona sama o sobě a své tvorbě v rozhovoru…

 

 

 

Jste malířka či fotografka, co z toho převládá?

V současnosti moc nemaluji, štětec používám pouze pro pigmentaci objektů. Pokud mě chcete zařadit, pak snad do kategorie vizuální umělec. K jednotlivým médiím malbě, fotce, objektu se obracím podle toho, co chci vyjádřit. Malba je pro mne ideální k vyjádření osobnějších, intimnějších témat a k vnitřnímu zkoumání. V současnosti se ale odkláním od sebe k obecnějším tématům a sochařský objekt nebo instalace je pro to vhodnější.

 

 

Pokud jste studovala své nitro, co jste našla?

Zůstaneme-li u malby, jako prostředku vyjádření vnitřních obsahů, tak v mém případě obrazy fungují trochu arteterapeuticky. Nejsem typ procesuálního umělce, který vylévá své emoce prostřednictvím barev a gest. Já pracuji se symboly. Na mých plátnech jsou situace z mého života převedené do jakýchsi podobenství, takže když se na ně dívám zpětně a čtu je už z jiné životní perspektivy, jsou pro mne jako deníkový záznam o tom, kým jsem byla. To, že nyní méně maluju, možná souvisí s tím, že se nemusím tolik řešit. Mne vlastně zajímá i u cizích lidí jaksi sebestředná malba. Obrazy, které jsou intimní výpovědí malířů, na jejichž zkušenost se mohu napojit.

 

 

Ženskou otázku bych z věci nechtěl vynechat. Traduje se, že muži jsou více umělci, jelikož mají, tak říkajíc „času nazbyt“ a mohou se věnovat zdánlivým podružnostem. Co ponouká ženu-umělkyni, aby onu „přebytečnou“ práci zacílila na ztvárnění uměleckého artefaktu?

Ale kreativita a touha zobrazit svůj svět, nebo se vyjádřit k určitým věcem výtvarnou cestou přeci není mužská výsada! Faktem je, když se dívám na práce malířek, že jsou právě více o tom sebezkoumání, že více zprostředkovávají osobní zkušenost. Hezky je to vidět u mexické malířky Fridy Kahlo. V jejím díle si doslova můžete číst o jejím životě. Její dlouholetý partner Diego Rivera se zabýval více obecnými otázkami. Ačkoli vycházeli z podobného sociokulturního zázemí, Frida byla zaměřena prostě hlavně na osobní události.

 

 

Zaujalo mě ve vaší práci to, jak zdůrazňujete, že muži mají v sobě kus ženskosti.

Téma identifikace s animou, tedy s psychickými obsahy náležícími opačnému pohlaví v nás, jsem zpracovala ve fotografické sérii Evě Adam, kdy ženy na sebe vzaly mužskou podobu, zahrály si svého partnera a symbolicky i sňatek se sebou. Nejsem zastánce toho, aby děti byly vychovávány bez identifikace s pohlavní rolí, ale kdyby člověk nebyl od mala vychováván k tomu, aby jako například muž nosil modré sako, hrál si s tanky a byl statečný, vyrostl by v bytost, která by se primárně identifikovala s lidskými hodnotami jako takovými, které by teprve druhotně podtrhovaly mužské či ženské rysy. Je to z velké části společnost, která v lidech zdůrazňuje polarity. Dokážeme, myslím, přirozeně vnímat jak mužské, tak ženské zkušenosti, některé alespoň zprostředkovaně. Je třeba absurdní tvrdit, že muži nepláčou, protože je to projev slabosti. To je klišé. Mně někdy připadá, že umět si zaplakat a nestydět se za to, vyžaduje spíše sílu umět se zbavit těch zabetonovaných vštípených vzorců. Myslím, že je osvobozující vnímat se více komplexně, objevovat potlačené aspekty. Vede to i k větší toleranci k opačnému pohlaví, ale i k sobě samému. Neříkám tím, že bychom měli stírat rozdíly mezi muži a ženami, ale pokusit se více zkoumat.

 

 

Máte vzory?

Spousty lidí si vážím, ale vzory nemám.

 

 

Co motivy dětí, stáří, totality, sebevraždy ve vaší tvorbě?

Tolik témat pohromadě zní trochu chaoticky. Důležité je vidět moji práci chronologicky. Soubor Sebevraždy v literatuře byl na začátku mého studia fotografie. Nikdy jsem moc nepracovala s modelem. Důležitější bylo mít objekt focení hned po ruce, tak jsem fotila sebe. Je to zajímavá zkušenost stylizovat se jako herec na jevišti. Můžete prožít cizí emoce, což funguje i jako ventil vlastního vnitřního přetlaku. Zároveň uděláte krok stranou a podíváte se na společnost, která ovlivňuje život jednotlivce, jaksi z nadhledu. A ta byla v historii vůči ženám méně spravedlivá. V tomto smyslu jsem chtěla pochopit literární hrdinky, které v minulých dobách nezvládly tlaky složité životní situace a spáchaly sebevraždu. Bylo mi tehdy třiadvacet, post adolescentní věk je jako stvořený pro „zásadní“ témata života a smrti.

 

 

Máte pocit, že je dnes méně sebevražd? Je dnešní společnost spravedlivější k ženám?

Ofélie, Anna Karenina, paní Bovaryová, byly ženy, které by možná dnes sebevraždu nespáchaly. Tehdejší společnost uvalovala větší omezení, než je tomu dnes. Možná ony zmíněné sebevraždy byly pouhým aktem demonstrace, přesto se domnívám, že tato literární díla prostřednictvím svých hrdinek reflektovala dobovou atmosféru. Dnes je postavení ženy, alespoň v našich kulturních souřadnicích, naštěstí jiné. Ženy nevolí smrt místo společenské stigmatizace, důvody k sebevraždě jsou zřejmě trochu jiné.

 

 

 „Odnikud nikam.“ Co je v této instalaci, kdy si plastiky diktátorů vzájemně koukají do zadků použito za materiály?

Části těl, konkrétně ruce a nohy, jsou odlitky reálných lidí, jen hlavy jsou modelovány z hlíny. Celkově se pak figura odlije do laminátu, který se finálně polychromuje tak, že se zvýrazní vady kůže, pigmentové skvrny, žíly. Hyperrealismus postav podtrhuje paruka a šaty, které známe z dochované fotodokumentace.

 

 

Jak jste přišla na casting zrovna těchto diktátorů? Kim Čong-un, Stalin, Hitler, Mao Ce-tung klečí na všech čtyřech, navzájem si, jak už jsme řekli, koukají do místa, které se nalézá na jih od hlavy, přitom se houpají na podstavcích, které vídáváme u houpacích koníků…

Vybírala jsem diktátory, kterým se připisuje nejvíce lidských obětí. Jsou dnes už chápáni jako symboly zneužití moci. Kim Čong-un jako dědic letitého komunistického režimu v Severní Koreji z celé instalace dělá živoucí věc, je tím třeskutým pojítkem se současností. Kolotoč se svým rachotícím pohybem symbolizuje to, že diktatury se ze své podstaty zacyklí do absurdní nesmyslnosti a zase se někde vynoří. Inspirací mi byl kolotoč s koníky, tedy klasická pouťová atrakce, kultura lidových mas útočící na smysly. Figury diktátorů na otočné plošině mají jezdecké atributy, jako jsou sedlo, ohlávka, udidlo. Může si je osedlat a zkrotit i dítě. Je to satira a nadsázka.

 

 

Proč ta póza se zadky?

To, že se figury dívají do zadku, je kouzlo nechtěného, prakticky se nějak na otočnou plošinu vejít musely. Při aktuální instalaci v Galerii středočeského kraje v Kutné Hoře je následující pořadí: Kim je umístěn za Maem, ten za Stalinem a Stalin následuje Hitlera. Hitler se tedy dívá na vykastrovaného Kima. Ale ptáte se asi spíše, proč jsou některé zadnice obnažené, že? Když před pár lety nechal Kim Čong-un odstranit svého strýce včetně jeho manželky a synů, udělal to zřejmě i proto, aby po této linii už neměl politického rivala. Svého strýce nechal prý roztrhat psy. To je důvod, proč má Kim psí obojek a je vykastrovaný, aby rovněž nebyl schopen mít svého následovníka. Kdyby nebyl obnažený, nebylo by to vidět.

 

 

Ve vašich dílech vypadají ženy velmi krásně a esteticky. Muži ale ztělesňují společenské dno, mají v ústech udidlo. Přitom Kim Čong-un získal vzdělání ve Švýcarsku. Evropa jej vzdělala, přitom ho nemusela pustit na školu. Nechali si asi zaplatit školné a dali mu vzdělání. Nakonec se octne jako diktátor na vašem artefaktu. Není to tak, že si Evropa pěstuje planetární diktátory? Jak to všechno souvisí? Vždyť nám Kim nyní hrozí raketami, které v budoucnu třeba reálně doletí do Evropy.

Nemyslím, že podporujeme líheň diktátorů tím, že umožníme někomu vzdělání. Vzdělání přeci není nemocné, nemocný je systém, z něhož dotyčný pochází. Zní to asi divně, ale i Kim Čong-un se dá přeci chápat jako rukojmí toho režimu.

 

 

Co ženské diktátorky či tyranky? Bloody Mary? Neměla by být vaše hyperbola širší co do časového i lidského rozměru? Co Marie I. Tudorovna, auschwitzská hyena Irma Grese, buchenwaldská bestie Ilse Kochová, v neposlední řadě Fany Stubová v podání Heleny Růžičkové z filmu Pane, Vy jste vdova! Pamatujete její repliku: „Zavři oči, brouku!“

Psychopatie se ženám nevyhýbá. Diktátory, které jsem vybrala, primárně necharakterizuje jejich psychopatie, ale jiné schopnosti, díky nimž ovládli společnost. Myslím si, že ženy jsou obecně soucitnější, nebo možná jen nejsou schopné cíleně zmanipulovat větší skupiny lidí, aby znásobily svoji sílu. Nedovedu si představit ženu, která by třeba nechala vystavět vyhlazovací tábor, v němž by na základě precizně vybudovaného systému umíraly ženy a děti a společnost by jí to dovolila.

 

 

Jak vnímáte komunismus a nacismus?

Libovolný systém, který nerespektuje lidská práva, v němž se svévolně zavírají lidé, manipulují soudní procesy, používají násilné praktiky, či dokonce politické vraždy, nebo se zabírá soukromý majetek a jinak se potlačuje individuální svoboda, je zavrženíhodný, bez ohledu na to, o jaký ismus se jedná.

 

 

Zrovna jsem se vás chtěl zeptat na rozčtvrceného Kaddáfího vystaveného v lednici – což nebyl umělecký artefakt.

Tomu nerozumím a nelíbí se mi to. Pokud jde o můj kolotoč, pohybujeme se stále jen v symbolické rovině. Je něco jiného, když ulevíte stresu a frustraci do boxovacího pytle, než když dáte někomu pár facek. Umělecké vyjádření se přeci nemá chápat doslovně, či návodně. Na jedné vernisáži jsem diváky na kolotoči vozila. Hitlera si osedlala paní, která přišla o část rodiny v nacistických vyhlazovacích táborech. Jízda na Hitlerovi pro ni prý byla v jistém smyslu osvobozující. Rozumím tomu pocitu, i moji předci zažili diskriminaci nacismem a bezmála tříletý pobyt v nacistickém lágru. Ale já bych chtěla, aby kolotoč kromě určitého pocitu satisfakce, vyvolával v divácích zároveň otázku, je-li vlastně v pořádku oplácet zlo jinou, byť mnohem menší, formou pomsty.

 

 

Co znamená kolotoč celkově? Můžeme čekat návrat totality? Chovancovo ministerstvo zavedlo „cenzuru“ internetu. Není to začátek další fáze utahování šroubů?

Samozřejmě můžeme. Svoboda je křehká a to, co předvádí pan Babiš a další populistické strany, které brnkají na strunu strachu a nenávisti, nevytváří příliš optimistickou atmosféru. Totalita není nic, co by bylo potenciálně vzdáleno.

 

Neuznávám cenzuru. Na druhou stranu, zažila jsem v blízkém okruhu, jak se nešlo bránit publikaci vyfabulovaných článků, či vytvoření falešných diskreditačních facebookových profilů, které nešly oficiální cestou smazat. To je jedna stránka mince – takže nějaké mechanismy, jak se tomuto bránit, by fungovat měly. Ale každý zásah je bohužel zneužitelný. Problém vidím spíš v tom, že lidé se zaměří na určité médium, jehož zdroje jsou pochybné, pravidelně ho sledují a upevňují se pouze v jednom názoru, jejich obzor je tedy úzký a lehce manipulovatelný.

 

 

Mimochodem, víte, že Tina Gorjancová vystavuje kabelky z lidské kůže? Jedná se o laboratorně namnoženou, nicméně pravou lidskou kůži. Její práce se jmenuje „Pure human“. Major Lorenz Schmuhl si do deníku při osvobozování Buchenwaldu zapsal: „Manželka jednoho z důstojníků měla kabelky, vršky svých bačkor a rukavice z lidské kůže. Co jen to je za lidi, kteří jsou schopni takových věcí?“ citováno z knihy Flint Whitlock: Buchenwald – peklo na kopečku. Otázka zní – máte pocit, že něco takového může umění posunout ještě někam více výše, níže či našikmo?

Nepovažuju zvrácený fetišismus paní z Buchenwaldu zrovna za formu umění. Nechci kritizovat kabelky z lidské kůže, pakliže dílo odkazuje k problematice chovu kožešinových zvířat, ale používání skutečných živých lidských materiálů nepovažuju za správné. Sama cíleně pracuju s lidskou kůží, ale nikoli se skutečnou, nýbrž se silikonovou imitací.

 

 

Ve své tvorbě se vyjadřujete k fenoménu zahalování či odhalování ženy, mám na mysli sérii Masky, dále fenomén burky, sutany, kleriky.

Překvapuje mne, že zmiňujete sérii Masek v kontextu s burkami. Mám aktuální nepříjemný zážitek. Vystavila jsem tento soubor v jedné bance, visel tam den a půl a bez mého vědomí jej svěsili s argumentací, že nemohou vystavovat zahalené obličeje. Tomu říkám hysterie! Soubor Masek vznikal v letech 2004–14. Vycházela jsem z archetypu persony, jednotlivé masky měly tedy znázorňovat určitý charakter. Jsou z různých materiálů jako staré formičky na pečení, okvětní plátky, bankovky, staré hodinky po předcích, mech, šišky, mušle… asociují různé kvality, personifikují lidské vlastnosti. Pokud jde o zahalené figury v souboru Rozprostřeno (2014) ani tento soubor nemá nic do činění s islámem. Žena je oblečená do prostorných bílých šatů, jimiž pokrývá nábytek kolem sebe. Rozprostírá se tak do svého okolí, stává se součástí ubrusu stolu, své tělo rozšiřuje o postel, skříň, pohovku. Symbolicky je tím vyjádřeno, jak se člověk promítá do svého okolí a zároveň je svým vnějším prostředím zpětně formován. Je to krásná, křehká, intimní série a mrzí mne, že ji někdo vidí prizmatem strachu z radikálního islamismu. Snad si proboha nenecháme vzít poslední zbytky fantazie!

 

 

Jak se díváte na burky v Evropě, ve školách?

Mělo by být v kompetenci každého člověka, co chce mít na hlavě, do čeho se chce oblékat. Burky, jako přísně předepsaný oděv, se mi ale nelíbí nikde na světě, připadá mi to jako znásilnění ženy. Nemyslím si, že je příjemný pohyb, když máte pro výhled úzkou textilní mřížku. Arabské ženy samy říkají, že se v tom cítí bezpečněji, pak bych si hlavně kladla otázku, proč se jinak bezpečně necítí? Nejsou mi sympatické regule, které diskriminují ženy, a navíc se pokládají za demonstraci něčeho ušlechtilejšího, než je ochrana před mužskou všímavostí, která je o to přirozenější v prostředí, kde se striktně oddělují dívky od chlapců v raném věku a mimo soukromí úzké rodiny se prakticky nesmí vidět. A to ještě nebyla řeč o ženské obřízce, jež se v arabském světě týká 60 % žen. Není to kosmetický zákrok, ale často deformace genitálií s trvalými gynekologickými komplikacemi. To vše jako náboženský zvyk. Trochu jsem odbočila, ale nemyslím si, že víra v něco musí být demonstrována tak, že to nějakým způsobem znevýhodní nebo dokonce poškodí určitou skupinu. Víra se přeci navenek demonstrovat nemusí. Víru chápu jako niternou záležitost. Esence každého náboženství je v podstatě stejná, je o toleranci a lásce. Je škoda, když se omezí na pouhý rituál nebo lpění na vnějších projevech.

 

 

Co vy a váš spirituální život?

Myslím, že spirituální život nemusí mít nic společného s náboženstvím. A principy desatera mají duševně zdraví lidé v sobě zakódovány tak nějak přirozeně.

 

 

Máte nějaké interiorizované transcendentální zážitky?

Nějaké mám, možná proto, aniž bych chtěla znít morbidně, se nebojím smrti. Konečnost dává životu smysl a neděsí mne. Samozřejmě, jde o to, za jakých okolností člověk umírá.

 

 

Přála byste věčný život artefaktům, které jste vytvořila?

To muži po sobě chtějí zachovávat trvalé hodnoty, ne? Spousta věcí, které vytvářím, má krátkou životnost. Někdy mne to mrzí, když do práce investuju měsíce času. Občas mám dilema, že vytvářím dost ekologického odpadu, bylo by asi nejlepší, kdyby po sobě člověk nezanechal nic.

 

 

Vnímáte náš pobyt na Zemi jako trest či odměnu?

Trest pro Zemi, člověk je příliš sebestředným obyvatelem planety, znečišťuje krajinu, hubí živočišné druhy, sebe navzájem. Jako tvor obdařený nejdokonalejším mozkem, by se měl chovat zodpovědněji. Ale vážně, nevím, jaké je to jinde, takže občas je to trest, občas odměna.

 

 

Nejsou ti diktátoři pozitivními recyklátory? (žert)

S trochou cynismu, by se to tak dalo vidět. (směje se). Ale jsem absolutně pro to zodpovědné zapojování rozumu a srdce s respektem vůči dalšímu životu.

 

 

Člověk jako výsledek evoluce-stvoření. Je to spravedlnost či ironie? Jsme geneticky nastaveni i se schopností vytvářet totality? Bylo by lepší být nedokonalým člověkem nebo bezchybným Bohem.

Jednoznačně bo-hé-mem. I když, jako kreativnímu nedokonalému člověku je mým ideálem tvořit věci dokonale. Chtěla bych být optimistou, tak řeknu, že věřím, že ta celá nespravedlivá, ironická evoluce s občasnými stopami totality má nějaký Božský smysl. 

 

 POZVÁNKA na výstavu Barobory Bálkové

„NOČNÍ MŮRA PANDY VELKÉ"


22/10 2017—18/3 2018


GASK — GALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE
BARBORSKÁ 51—53 / KUTNÁ HORA
https://www.facebook.com/galerie.GASK/
www.gask.cz

 

 

 

Ukázka tvorby:

kolotocmedvediInstalaceSEBofelie

 

 

 

 

 

 

ROZPROSTprknoRBarboraStepan

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 30 Říjen 2017 14:00 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB