Jak se Trump učí „nedělat si starosti s čučche a mít rád bombu“

Email Tisk PDF

 

Dr -Strangelove záběr z filmuAneb, zaútočí-li USA na Severní Koreu jaderně, patrně odstartují i ruské a čínské rakety, ale kam?

 

 

 

„Mír je naše profese (…) Už více než rok kolovaly mezi vysokými státními představiteli západního světa neblahé zprávy o tom, že Sovětský svaz pracuje na něčem, co bylo opatrně nazváno superzbraní – „Zbraní míru“. Rozvědka vypátrala přísně tajné sovětské vědecké pracoviště v arktické pustině na ostrově Zokchov, pohrouženém do věčné mlhy. Co tam vyrábějí a proč, na tak opuštěném místě, to netušil nikdo…“ („Dr. Strangelove”, film USA a Velké Británie, 1964, 95 min. - viz nahoře snímek z filmu).

 

*čučche – podle Wikipedie politika severokorejské nezávislosti, soběstačnosti, sebeobrany

 

Americko-britský film, z něhož citujeme, vznikl krátce po krizi v Karibiku (Kubánské krizi), kdy svět od jaderné katastrofy dělil jen vlásek. Američané se dohodli se Sověty, že stáhnou své rakety z Turecka, když SSSR stáhne ty své z Kuby. Pokud by se John Fitzgerald Kennedy, prezident USA, nedohodl s Nikitou Sergejevičem Chruščovem, prvním tajemníkem KSSS a předsedou Rady ministrů SSSR, svět, jak jej známe dnes, by už asi neexistoval. Existovali již tehdy lidé, kteří se nespokojili s americko-sovětskou spoluprací na poli míru. Dost pravděpodobně se nespokojenci zasadili o to, aby byl Nikita Sergejevič poslán do důchodu (1964), zatímco Kennedy přišel při atentátu v Dallasu (1963) o život; v SSSR se tenkrát zpěvák Mark Bernes – jakýsi sovětský Frank Sinatra – v textu jedné ze svých písní ptal Američanů: „Američané, co s vámi bude? / Zamyslete se, alespoň na moment! / Ať vás vaše svědomí za noci budí… / Američané, kde je váš prezident?“ (…)

Nyní jsme v situaci, kdy si do citátu z filmu můžeme místo SSSR dosadit Severní Koreu. Severní Korea zatím nemá výkonnost USA, ani SSSR či Ruské federace, její arzenál tedy není schopen zlikvidovat život na planetě z jediné ponorky, může však způsobit lokální tragédii. Musíme mít na paměti hustotu zalidnění Korejského poloostrova a fakt, že Severní Korea patrně disponuje chemickými a bakteriologickými zbraněmi a hlavní město Jižní Koreje Soul, je vlastně v dosahu severokorejského dělostřelectva. Ve značném ohrožení je pak Japonsko, jehož okupaci Koreje mají Korejci obecně stále v paměti, zejména ti na Severu (antijapanismus součást ideologie). Zde se nabízí několik otázek, na něž se pokusíme navrhnout možné odpovědi.

 

Proti komu vůbec vedla kdy války Severní Korea?

Severní Korea válčila od roku 1950 do roku 1953 s Jižní Koreou; dalo by se říci, že šlo o občanskou válku, kdy proti sobě stanuly dvě různé ideologie, zavlečené do tradiční konfuciánské společnosti zvenčí. Tedy, Severní Korea zatím v otevřeném konfliktu neválčila s nikým dalším.

Konec druhé světové války zbavil sice Koreu japonského jha, v praxi to vypadalo ale tak, že Američané kontrolovali jih poloostrova, SSSR sever. Linií dotyku se stala 38. rovnoběžka. Obětí rivality supervelmocí (studené války) se stala třetí strana – Korea, kterážto byla ideologickou masáží z americké i sovětské strany vehnána do válečného střetnutí, jež si vyžádalo životy cca 3 milionů (údaje se různí) Korejců, nemalé ztráty měly i další spolubojovníci na straně obou táborů.

 

„Rozděl a panuj!“ (Niccolò Machiavelli, cit.)

Podstatné je, že prezident Truman s pomocí OSN vyhlásil patronát nad Koreou, resp. Američané měli vytvořit jakýsi protektorát nad celou Koreou (1948). Byl to jednostranný projev vůle USA, který se neopíral o žádné všekorejské referendum, nebyl pro to tudíž mandát, který by vzešel z názorové jednoty korejského lidu. Američané se prostě nikoho neptali, rovnou konali. Sever poloostrova, kam byl dosazen kapitán sovětské armády Kim Ir-sen (jenž prošel vojenským školením v SSSR) s americkou iniciativou nesouhlasil. Zde se nabízí srovnání s Ukrajinou, kde by USA i EU nejraději uspořádaly všeukrajinské referendum o statutu země a Donbasu, pozn., samozřejmě výlučně pod svým, jedině správným a přiléhavým dohledem.

Sever Korejského poloostrova zaútočil první na jižní část; nesmíme však zapomínat na všeliké provokace (z obou stran). Například na Kim Ir-sena byl dříve proveden atentát, a to z popudu dosazeného Američany představitele „Jihu“  Li Syn-mana, amerického profesora v letech, jenž předtím žil léta v New Yorku. Tuto událost zachycuje korejsko-sovětský film „Sekunda na podvig  (Vteřina pro čin)“ / SSSR-KLDR, 1986, 135 min. Sovětský voják Jakov Novičenko zachraňuje ve filmu život Kim Ir-senovi. Zatímco Kim řeční ke shromáždění (1946), přeletí granát. Novičenko bere granát do ruky, není jej však kvůli davu lidí kam odhodit. Lehá si proto na něj, načež granát vybuchuje. Novičenkovi pomohlo to, že měl pod vojenským pláštěm knihu. Přišel však o ruku. Život Kim Ir-sena byl ale zachráněn. Novičenko se pak vrací s návštěvou do Severní Koreje v roce 1984, to byl charismatický Kim  Ir-sen ještě v plné síle. Kim umírá až v roce 1994 a stává se posmrtně „věčným prezidentem státu“.

Li Syn-man je zodpovědný v rámci potírání svých konkurentů za masakr na ostrově Čedžudo (v angličtině známo jako „Jeju massacre“), při potlačení povstání mu vojensky pomohli Američané, viz role James A. Casteela, velitele amerických bezpečnostních složek. Povstání proti Li Syn-manovi bylo krutě a hlavně krvavě potlačeno. Není proto pravda, že jediným zlem je tu Severní Korea. Pravdu je třeba hledat někde uprostřed. Faktem zůstává, že americká média před vzplanutím války na Korejském poloostrově zamlčela participaci Američanů na incidentu v Čedžudo; podobně dlouhá léta naznala americká veřejnost fotografie z Hirošimy a Nagasaki. Geopolitickým faktem je také to, že za rozdělením (po druhé světové válce) Německa a fakticky i Koreje byli Američané; řídili se šiřitelé demokracie, jejichž profesí je mír, heslem „rozděl a panuj (divide et impera) také zde – v Koreji?“

 

Proč by Severní Korea nemohla mít jaderné zbraně? Proč je může mít Indie? Proč Pákistán? Tyto státy jsou chronicky málem v předválečném stavu a nikdo to neřeší! Viděli jste „kohoutí“ přehlídku, již si vzájemně okázale předvádí indičtí a pákistánští pohraničníci? (Kdo vlastně rozdělil Indii? Opět Západ, konkrétně Louis Francis Albert Victor Nicholas Mountbatten, britský šlechtic a poslední indický vicekrál.)

Jediným státem, který dosud použil jaderné zbraně, byly USA.  Stalo se tak v srpnu 1945 před dvaasedmdesáti lety. USA svrhly své jaderné pumy na města s civilisty. Nesoustředily se na vojenské objekty. Šlo o demonstraci Stalinovi, že již není spojencem, ale člověkem na výspě, který by měl stáhnout svou šestimilionovou armádu (stav k r. 1944) a sedět tiše v koutě (srovnejte s článkem Literární noviny: „Ruský okupant?“ aneb jak se Stalin hrdinou pro Spojené státy stal).

Krom USA žádný další stát jaderné zbraně nepoužil, ani Severní Korea! Preventivně zasáhnout v Koreji znamená dostat se do jakéhosi začarovaného kruhu. Potrestat zlo, které nenastalo, je zkrátka problém. Nevíme, zda Kim Čong-un by jen tak svévolně ostřeloval ostrov Guam, horší by bylo, kdyby tak učinil, byv k tomu vyprovokován či situačním kontextem dotlačen. Veškeré negativní důsledky politiky „à la minority report“, se projevily například v Iráku roku 2003 a v následujících letech.

 

24. října 2000 si Madeleine Albrightová přiťukávala s Kim Čong-ilem na své návštěvě Severní Koreje, to bylo ještě za Clintona. Hned příští US prezident George Bush Jr. (2001-2009) přiřadil Severní Koreu k „ose zla“!

V historii USA se na pozici ministryně zahraničních věcí vystřídaly hned tři ženy za sebou: Madeleine Albrightová, Condoleezza Riceová a Hillary Clintonová. Albrightová válčila v Jugoslávii, Riceová v Iráku a Clintonová v Libyi. Ani jeden z těchto států nenapadl USA, všude zde Američané „preventivně“ zasáhli. A výsledek? Demografická katastrofa, která v podobě náklaďáků najíždějících do lidí v neposlední řadě postihla i Evropu!

Současný severokorejský předák Kim Čong-un, ročník 1984 a milovník basketbalu, studoval ve Švýcarsku. Je to člověk, který na rozdíl od otce Kim Čong-ila, jenž se narodil v SSSR, jenž krátce před smrtí navštívil Ruskou federaci (cestoval vlakem po BAMu!), jenž svět poznal z Hollywoodských filmů (vášnivě je sbíral), – zná tvářnost zbytku civilizace. Severokorejci pak jako celek viděli zánik Saddáma Husajna, Muammara Kaddáfího i nepochopitelnou smrt Slobodana Miloševiče. Američané pak pravidelně cvičí u břehů Severní Koreje a i nyní, v okamžiku napětí, se chystají provést manévry 21. srpna 2017.

Je tu onen starý známý problém, který zná i Ruská federace. Kolem celého perimetru Ruska se soustředily vojenské základny NATO, které „nemíří“ na Rusko. Vzpomeňme výroku Sergeje Lavrova, který se omluvil za to, že se Rusko octlo na hranici NATO tím, že NATO rozmístilo základny kolem Ruska. Nejprve byly tyto základny proti Íránu, nyní jsou již proti Rusku. Toto vše vidí Severní Korea. Kdyby Rusko nemělo jaderné zbraně, bylo by již dávno vymazáno z mapy světa, konečně po jeho území pochodovaly intervenční sbory 14 států (anglicky: Allied intervention in the Russian Civil War) v roce 1918 – 1925!

Severní Korea by byla dávno vymazána, kdyby za ní nestál SSSR. Po rozpadu SSSR roku 1991 se Rusko zřeklo „svého dítěte“. Severní Korea, ve snaze vyvinout jadernou zbraň, chová se stejně jako v minulosti USA, Rusko a další země jaderného klubu.

 

Jak mohou zaútočit USA na Severní Koreu v rámci preventivního úderu?

„Kdyby Oceánie („USA“) dobyla území (…) jako Francie nebo Německo („Severní Korea“), bylo by nutné místní obyvatelstvo bud´ vyhubit, což je fyzicky krajně obtížný úkol, anebo asimilovat asi milion lidí, kteří jsou aspoň technickou vyspělostí na oceánské úrovni (Severní Korea má dnes cca 24 milionů obyvatel, pozn.).“ – George Orwell „1984“, Levné knihy a.s., Praha 2009, str. 173. (text v závorkách byl do původního citátu doplněn autorem článku)

Severní Korea má nyní armádu (tzv. manpower), srovnatelnou s početním stavem vojáků SSSR k roku 1944. Zhruba 6 milionů lidí a velký počet rezervistů. Obyvatelstvo země je roky připravováno na možné napadení. Severní Korea nemá zbraně pro útok na celou Zemi a ani ideologicky neplánuje zavedení celoplanetární revoluce. Té se zřekl již i sám velký Josif Vissarionovič Stalin. Konvenčními zbraněmi je Severní Korea těžko porazitelná vzhledem k tomu, že zná teorii partizánské války, kterou si navíc v praxi vyzkoušela za japonské intervence. V praxi to dále také znamená (zaútočí-li USA na KLDR) vytvoření nebývalého počtu nových teroristů, kteří budou toužit po odvetě. USA tedy zbývá použití buď neutronové bomby či slušné jaderné střely, která by vymazala celou Severní Koreu z mapy glóbu.

 

„V obývacím pokoji zpívaly hodiny: Tik – tak – tik – tak (…) Jemný rozprašovač sytil zahradu lesknoucími se krůpějemi. (…) Jak vzorně tenhle dům až do dneška zachovával svůj pořádek! Jak pečlivě se tázal: – Kdo to je? Jaké heslo? – A když od zbloudilých lišek a předoucích koček nedostal odpověď, zavřel okna a stáhl rolety se staropanenskou úzkostlivostí o vlastní bezpečnost, která hraničila s mechanickou paranoiou.“ – Ray Bradbyry „2026: Přijdou vlahé deště“ In: „Marťanská kronika“, Mladá fronta, Naše vojsko, Praha 1963, str. 185.  

Vzpomínáte na americký film „Dr. Divnoláska, aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu“? Spojeným státům se vymkl z kontroly poblázněný brigádní generál Jack D. Ripper (narážka na Jacka Rozparovače, pozn.), velitel 843. bombardovací perutě dislokované na Základně vzdušných sil v Burpelsonu. Ripper posílá americké bombardéry B-52 s jadernými bombami zničit cíle v SSSR. Fiktivní prezident USA Merkin Muffley je informován jaderným expertem z bývalého nacistického Německa Dr. Divnoláskou, který nyní pracuje pro Pentagon, že pokud jediná bomba exploduje nad SSSR, spustí se sovětský automatický systém odvety – „Mírová zbraň“, což bude znamenat konec USA. Na závěr filmu se podaří odvolat po urgentním telefonickém vyjednávání s SSSR skoro všechny B-52, tedy až na jedeno letadlo (Američané poskytují rychle Sovětům údaje o pozicích svých bombardérů, aby je Sověti mohli sestřelit). Nad územím SSSR vybuchují vodíkové bomby, spouští se ruská Mírová zbraň a podobné hřiby zaplanou nad USA. Na pozadí zkázy zní píseň Very Lynnové, anglické zpěvačky slavné z druhé světové války, která letos slaví 100 let!! – „Till We Meet Again“ (Na shledanou, než se zase uvidíme).

Existuje obava, že pokud Američané vyvolají jadernou katastrofu nad Severní Koreou, probudí se automatické systémy Ruska a Číny, což zpětně vyvolá reakci USA a planeta Země by mohla taky velmi krásně přestat existovat. Nejhorší je, že zřejmě existují lidé, potažmo kruhy lidí, kteří se tohoto scénáře neobávají. Upozornil na to i Vladimír Putin v interview, které poskytl Oliveru Stoneovi. Česká novinářka Petra Procházková ohodnotila toto interview jako „nudné“… Co by jí na to odpověděl Oliver Stone a sám veliký Stanley Kubrick, jenž natočil Doktora Divnolásku…

Ne nadarmo jsme za socialismu měli v Literární čítance kapitolu z „Marťanské kroniky“ amerického spisovatele Raye Bradburyho: „Na východě se nesměle objevil úsvit. Mezi troskami osaměle čněla jedna stěna. A z té stěny, i když už vyšlo slunce a ozářilo hromadu zamlžených rozvalin, poslední hlas znova a znova bez ustání opakoval: – Dnes je pátého srpna dva tisíce dvacet šest, dnes je pátého srpna dva tisíce…(kolik?)“

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 17 Srpen 2017 09:11 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB