Rozhovor: I diva s bulvárním předobrazem může fandit literatuře

Email Tisk PDF

Kateřina Kristelová foto youtubeReklama s pohlednou blondýnkou nabízející kosmetiku a za ní knihovna. Bylo to v jednom televizním pořadu a bylo možné zahlédnout domácí knihovnu. Bylo by osvěžující v této věci, kdyby se i čtenáři Literárek seznámili s tím, co čte moderátorka a tvář mnoha časopisů Kateřina Kristelová. 

 

 

 

Tedy, co čtete? Otázky jsem si schválně nepřipravil, protože nevím, které tituly vlastníte. 

Všeobecně čtu ráda. Je to komický, protože můj bulvární předobraz tomu úplně neodpovídá, měla bych být holkou, která má spíš mlčet a pózovat, moc nemluvit. Naučila jsem se nějakým způsobem oscilovat mezi dvěma světy: když se nacházím mezi intelektuálama, beru to tak, že není na škodu být tou s nálepkou "ta z bulváru" a když to situace dovolí, tak někdy překvapovat /úsměv/. Když jsem pak v legračním českým šoubyznysu, ve kterém žiju 13 let, je osvěžující, přivádět lidi do rozpaků. Pokud se mnou jednají, myslí si často, že jsem úplně hloupá. Proč jim tedy neukázat, že úplně hloupá ne. Když tak – jen hloupá. (usmívá se) 

Odmala čtu hodně. Bavila mě klasická povinná četba. Mám načteno všechno, co jsme měli z gymplu zapsané v čtenářských denících, jako přípravu k maturitě. Chtěla jsem studovat literaturu, ale jsem strašně netrpělivá, a to si myslím, že mě v životě hodně limituje. Jsem neurotická, nebavila mě nadvláda školy po gymplu natolik, že jsem se rozhodla jít a vsadit na rychlost, na konzum života a vydělávání peněz, což zní chladně a kalkulativně, ale je to tak. Jsem především máma, která sama vychovává šestiletou holčičku. Na rozmýšlení není čas. Šoubyznys mi to vrátil tím, že v něm není prostor na čekání. Zpětná vazba je rychlá: Buď vás lidi nějak vnímají, generujete zisk, nebo ne… U mě to zafungovalo a při své netrpělivosti už jsem neřešila jinou, pozvolnnější cestu. Tohle mě navíc zlákalo natolik, že pak nebyl důvod studovat. Myslím, že mě to bude jednou mrzet. Takže knihy si kupuju, mám v tom hodně peněz. Nepiju kafe ani  nekouřím. Peníze prostě dávám do knih. Kupuju až tři týdně. 

 

Vážně? 

Zní to možná divně, ale je to tak. Snažím se to nějak selektovat. Pak určité knihy odpadají, nebo je rozdávám kamarádům. Ale připravila jsem si deset knížek pro čtenáře Literárních novin, ke kterým se vracím. Nechci říkat, že jsou zásadní. To bych volila asi jinak. Připravila jsem výběr titulů, ke kterým se zkrátka ráda vracím. 

 

Tedy do toho! 

Mám ráda poezii Jiřího Ortena. Spoustu let jsem chodila do Dismanova rozhlasového dětského souboru. Bylo to za éry, kdy jsme hráli operu Brundibár, se kterou jsme cestovali po světě. Je to opera provozovaná v terezínském ghettu, která pomáhala přežít internovaným dětem. K tomu se vázalo pásmo Jiřího Ortena, jakožto židovského básníka. Doteďka umím recitovat zpaměti většinu jeho sbírek včetně elegií, zůstalo mi to hluboko pod kůží od 13 let. Je to pro mě klíčový. Doteďka když mi začíná jakýkoli vztah, tak se mi vybavují verše, které na to patří, nebo které s tím souvisejí. Proto jsem si vybrala sbírku NECH SLOVA ZA DVEŘMI. Je to malá knížka, což je dobře. Ráda si poezii nosím s sebou. Možná je to zvláštní, ale v kabelce mívám vedle rtěnky i poezii. V pauze mezi natáčením, když mám chuť, čtu si básničky. Formátem velké sbírky poezie mám doma. Ortenova sbírka je hodně o marnosti, já sama se považuji za člověka, který je v zásadě pesimistickej. Orten dobře zachycuje tesknotu i to, jak se s ní vypořádává. A logicky hodně řeší otázku židovství, rozchodu s jeho tehdejší partnerkou Věrou, která se rozhodla jít na potrat. 

 

Ženy jsou prý biologicky determinovány k tomu, aby si z pragmatických důvodů uměly city odpustit. Tím, že to dokážou, netíhnou k zaujímání extrémních stanovisek, která by mohla ohrozit jejich rod. Jak tedy vy vnímáte prázdnotu, na niž zřejmě narážíte, o níž se zmiňujete? Podle dalších teorií ženy nemarní čas přemítáním o marnosti. Znamená to, že jste žena s určitým mužským duchovním principem, nebo jste zažila nějakou katastrofu? 

Katastrofu ne, ale mám v sobě mužský princip. Nejsem depresivní typ. Jsem fakt spíše neurotik, a to nejde ruku v ruce s depresí. To je spíš opačný břeh. Hodně mi pomohlo narození dcery. Marnost pak totálně ustoupí. Orten mě fascinuje, jak si hraje se slovy. Jsou to verše, které se střídají a rýmujou, a přitom jsou to velmi silné věci. Každá ta věc na člověka působí. Překvapuje mě, že to psal člověk, kterýmu je dvacet let. Mě to doteďka baví.  

 

Máte konkrétní místo v konkrétní básni? Obraz? 

Miluju ELEGIE a O čem ví tesknota, kdy to celý je o jeho pocitu. Já se tam pasuju na pocity, prožitky. Na válku ani tak ne. Na ty vnitřní komnaty… O poezii se těžko hovoří. 

 

Ženy v tomto století neslyší moc na poezii, „veršů se člověk moc nenají“, často říkají. Že tíhnete k poezii je docela překvapující. 

Jsem jediná z mých kamarádů, kdo čte básně. Také navíc poslouchám rap českých i zahraničních tvůrců, texty některých lidí se k básním blíží v rámci jakési novodobé poezie. Tohle je forma poezie, která se přibližuje mladým. Smutné je, že hlavně díky rapu. Já bych bez poezie nemohla být. V textech písní obecně nesnáším, když je příběh podáván „polopatě“. Nemám to ráda. Nepotkala jsem muže za svůj život, který by ujížděl na poezii. Osciluju mezi dvěma břehy, jak jsem už říkala, a překlápím si to, jak je potřeba. 

 

Metafory jsou o potřebě spojit nespojitelné. Jste taková i vy – s potřebou spojit nespojitelné? 

Nechci, aby to znělo pateticky. Jsem v základu racionálně založena. Když mě nějaký pocit obtěžuje, umím si jej dobře stopnout. Je důležité nemít věci polopatě, ale analýzu hledat v opisech. Poezie to umožňuje. 

 

Říká se, že v běžném životě jsou muži přímočařejší – polopatističtější. Je třeba chlapovi napsat na ledničku, že by měl umýt nádobí. Stalo by se něco, kdyby to ženy respektovaly? 

Tak psychologové to říkají, že my jako ženy s vámi máme takto zacházet, to je pravda. My ženy, ale taky doufáme, že vám to dojde dřív /smích/. Že se zapojíte sami.

A pokud jde o poezii, já jsem například v současnosti asi hodně vytížený člověk, spoustu věcí musím řešit sama, žiju ve velkém shonu a přesto mám čas na knihy. Vždycky si čas uděláte na to, na co chcete, ostatní jsou výmluvy.

 

Je stesk určitá forma vaší „kamufláže“ či se jedná o jeden ze stavů vaší duše? Že byste si kultivovala jistými kruhy preferovaný populární „stesk“ intelektuálů? 

Zkrátka hledám hloubku. Jsem asi  jedna z mála holek, kterou nebaví Bábovky od Radky Třeštíkové. Její literární útvary na fcb mi třeba přijdu často geniální a její předchozí knihy mě taky bavily, Bábovky jsou na mě, ale moc Rosamunda Pilcher. Touhu po hloubce asi vyrovnávám konzumní svět Instagramu a jiných sociálních sítí, kterých jsem součástí.

 

Jakou další knihu předvedete? 

Adina Mandlová DNESKA SE TOMU JENOM SMĚJU. Tahle kniha mě provází celou mojí pubertou a je pro mě důležitá i dnes. Asi je to tím prvkem šoubyznysu. Jakkoli bych si mohla myslet, že Škvorecký dopřál Mandlové více vtipu, než ona má, kniha obsahuje dopisy ze sanatoria, kdy Mandlová se léčila z TBC. Dopisy jsou zajímavě napsané, jsou vtipné, jsou to zábavné literární věci. Můj vkus se proměňuje. Ale tahle kniha je jedna z nejlépe napsaných autobiografií, která vypovídá o určité době, aspoň si to myslím. Je tam znát i určitá nepřikrášlená syrovost poměrů Mandlové i doby, ve které žila. Dvakrát do roka se k této knize vracím. Nevěřím, že je život jednoduchý. Jsou mi bližší věci typu příběhu Mandlové. Osobně bych nechtěla žít schematický život. Hledám rozměr, nicméně možná že to, co mě připadá hluboké, jdoucí „na dřeň“, nebude tak připadat čtenářům Literárních novin. Když tak nad tím uvažuju, asi jsem vybrala samé smutné knihy. 

Nicméně bych nerada, aby smutek byl leitmotivem našeho povídání. Asi tím vším kompenzuji hladinu šoubyznysu, kde jde přednostně o rtěnky a prsa. Prostě ráda se potkávám s lidmi s hloubkou, abych načerpala energii. Pak jsem schopna podávat kvalitní výkon v mé profesi. Potřebuju balanc. Jsem obojaká. Nakonec jsem přece jen blondýna, mustr bulvární ikonky, tím žiju. Potřebuju to všechno. Dává mi to pak šanci přežít bez újmy. Jinak vás bulvár sežere a je o tom mnoho dohledatelných důkazů. Nemyslím si, že člověk v médiích má být autentický. Jsem moderátorka, ne herečka. Nehraju roli. Literatura mi pomáhá být psychicky stabilní a, řekněme, zdravá. Ač to může znít zvláštně. 

 

Adina Mandlová ale přece reprezentuje byť kvalitní, přesto šablonovitý šoubyznys 30. let, který je dost polopatistický. 

To ano, my se ale bavíme o její autobiografii, nikoli jen o jejích rolích obalených glamourem. Něco takového mi v dnešním šoubyznysu chybí. 

 

Další kniha? 

Jiřina Šiklová, zápisky z Ruzyně z počátku osmdesátých let OMLOUVÁM SE ZA SVOU NEPŘÍTOMNOST. Šiklovou mám velmi ráda i Kantůrkovu a její PŘÍTELKYNĚ Z DOMU SMUTKU. U Šiklový mě dostává to, že to jsou niterný dopisy, který psala domů, když ji zavřeli. Navíc na rozdíl od Kantůrkový ona tam nevykresluje až tak charaktery postav, ale jde více do nitra. Člověk se dozví, jak to v tu dobu chodilo. O čem se vězni bavili, bez přikrášlení. Až je to někdy úplně do jádra. Musela jsem místy přestat číst a prodýchat to. Je to intimní. Ona psala svým dětem, který napsaly po letech doslov. Z knihy je znát pokora, takové určité ticho. Přítelkyně od Kantůrkové miluju i jako audioverzi v podání Jany Štěpánkové. Audio verze je trochu sestříhaná. Tudíž se musím vracet ke knize, když si chci připomenout detaily. Obě autorky ono prostředí vězení navíc neshazují. Zle se nedívají ani na lidi, se kterými se setkaly a mohly by přitom vzpomínat, jak se říká, ve zlém. Neshazují ani své věznitele. To je obdivuhodné. Nehodnotí. Já sama se snažím naučit se nikoho nesoudit, což je zásadní pro můj život. Jsem součástí branže, kde neustále soudí mě a kdy se mi vnucují mi hotové názory. Dostávám názory na sebe, aniž bych o ně prosila, ať už jdu z Alberta či na večírek… A teď v mojí nejnovejší kapitole, díky partnerovi, zažíváme věci, které jsem si nikdy nedokázela představit, že jich můžu být svědkem. Detailní drobnohled. Zjistila jsem, že je dobré v životě nesoudit a neklást věcem odpor. V limitní situaci uvězněných lidí je pro mě zajímavé zjistit, že hrdinky nekladly vnitřní odpor věcem. A v tom je ta hloubka. 

 

Věta „Nesuď“ bývá doprovázená větou „Nic od nikoho nečekej“. Co vy? Očekáváte něco? 

Ano. Očekávám. To je kapitola sama pro sebe, kapitola těžká. Sice nesoudím, ale očekávám, jako ostatní očekávají, když si projektují věci. Nebojuju s tím, protože já už nechci bojovat s ničím, ale snažím se na tom pracovat. Mám ráda filozofii Ivanky Adamcový, což je mystička a její principy jsou zásadními principy mého života. Hodně se jejím učením zabývám a poslouchám její přednášky. V zásadě je to o tom, že vše je v pořádku, ať už se vám stane cokoliv, přes nemoc, zhroucení, povýšení v práci, nebo úmrtí v rodině. Vše je tak, jak má být. Trvalo, než jsem to pochopila a hlavně přijala. Zjistila jsem, že nemůžete odsoudit vlastně vůbec nikoho, zejména pokud jde o duchovní rovinu. Je to těžké. Zášť a smutek nikomu nepomůžou. Snadno se to říká, ale celkově mě to zaujalo. V nejsmutnějším krajním prostředí si člověk může udržet zdravou mysl, nachází tam i něco dobrého. Vyplatí se věcmi proplout a neklást jim odpor. Nerada bych ale, aby to vyznělo, že ony ženy nekladly odpor politickému režimu. Bavíme se o vnitřním ženském principu a stálosti lidských povah. Doba se mění. I v koncentrácích a věznicích se navazovala jedinečná přátelství, ač je to nepochopitelné… 

 

Bojíte se být patetická. Proč? Jsou i patetické symfonie, lidé si občas rádi i popláčou… 

Ano, dávám si ale pozor na náznaky hysterie, která s tím souvisí, já ale nemám ráda velkolepost, velkohubost a tak. Jsem neurotická, to ano, potřebuju, aby šly věci rychle dopředu, ale teatrální projevy mi vždycky přišly směšné. Být chlapem, utíkám od hysterických, manipulativních ženských na míle daleko /smích/. 

Mám tady dále Seiferta TY LÁSKO, POZDRAVENA BUĎ! Babička mi četla často Mateřídoušku, tu jeho sbírku pro děti, které jdou do školy. Mám ho moc ráda. Speciálně tato sbírka mi přišla těžší a jakoby smutná. Snad se tehdy autor s někým i rozcházel. 

Střídavě jsem naštvaná na Remarquovy TŘI KAMARÁDY, mám ráda ale závěr, působí na mě zpracování motivu konce. 

 

Vaše klíčová slova tedy ovšem jsou: válka, smysl, stesk, hloubka, patetismus, dřeň, vězení… smrt? 

Jde-li o smrt, přinesla jsem ukázat ROMEO A JULIE od Shakespeara. Je to trošku klišé, přesto tak krásné a známé.

 

Jde-li o Shakespeara, nakonec nejen o něj, všimněme si, že velké lásky končívají tragicky. Co vás tam tak fascinuje? Z tohoto pravidla čiší zvláštní pesimismus. Lidé se bojí, že jejich city ochladnou, že se budou mít hůře, až by se mohli mít lépe? 

Asi to bude tím, že začínám nový vztah. Vyberu si pak knihu, která mě baví, do které se projektuji. Sice nemusím prožívat zakázanou lásku, ale asi tam něco zkrátka vidím. Jinak mám v sobě zřejmě určité přesvědčení, že nakonec nic neskončí dobře. Mám ráda zfilmovaného Shakespeara. Nevadí mi symbióza klasických látek a pop-artu, prostě barevné věci. Obrazy… 

Pak tady mám knihu Iva Pospíšila PŘÍLIŠ POZDĚ ZEMŘÍT MLADÝ. Ta kniha je napsána chladným civilním slohem. Underground v Čechách za totality, během Sametu a poté. Tato kniha je oproštěna rovněž od velkých soudů. Líbí se mi i výprava knihy nakladatelstvím BigBoss. Jsou to draze a pěkně vypadající knihy. Na tyto knihy mi dcera nesmí sahat. 

 

Má vaše dcera vlastní knihy? 

Má. Zatím nesmí mít iPad. Má knihy adekvátní svému věku. Chci, aby věděla, že existuje taková věc jako kniha. S dcerou milujeme verše Jiřího Žáčka. 

NEVYŠLAPANOU CESTOU od Scotta Pecka. Další kniha, kterou mám ráda. Jedna z nejznámějších o mezilidských vztazích. Autor jezdil s přednáškovým turné před smrtí, jednou z jeho tezí bylo, že láska může být věcí rozhodnutí. Pak tam není prostor pro promiskuitu a selhání. Je tam více myšlenek. Pár jsem si jich vypsala. A často se k nim vracím. 

 

Láska je prý krátkodobá hormonální dysbalance, snad by vám potvrdil František Koukolík. Navíc rozhodnout se pro někoho? Vždyť je to oboustranný proces. Pro nás se taky musí někdo rozhodnout. 

Bavím se o tom, když ti dva se domluví, že budou spolu. Nevidím na tom nic neromantického. Vztah je projekt. Bez legrace. Je. A buď na něm budou oba pracovat, nebo nebude fungovat. Tato kniha je o tom, že není důvod, aby se člověk hned zklamal a rychle se rozcházel. Mě mrzí, když pozoruji své známé, jak rychle se proces rozchodu může udát. A pokud už rozvod, nebo rozchod nastane, měl by proběhnout v klidu. Nesnáším emoční vypětí, pocity křivdy i dojezdy a vystřízlivění. Na většinu svých partnerů bych mohla být po konci naštvaná, ale nejsem. Moje psychická stabilita a fakt, že jsem tady pro dceru nastavila to, že zapomínám křivdy i bolest.

ŽIVOT MIMO KATEGORIE – ROZHOVOR JANA NOVÁKA S JOHNEM BOKEM. Četl jste to? Pro mě je to zdokumentovaný statečný postoj jedné etapy. A naprostá autenticita. Když s něčím Bok nesouhlasí, tak to prostě říká. Dovídáme se tu, jak fungoval underground. Je tu pokorné přiznání, co se v životě i nepovedlo. Skvěle psané autobiografie mě dojímají i zasahujou. Hodně povedená věc je i od Alice Horáčkové BEATNICKÁ FEMME FATALE VLADIMÍRA ČEREPKOVÁ. Navíc obě tyhle knihy mají i čistým design, pokud jde o obal a je radost je mít v knihvně. Lepší než komiksové obálky podněcující manipulaci. A tím se vracíme na začátek rozhovoru. Žiju v bulváru a vím, jak je líbivost podstatná. V civilním životě mě líbivost nezajímá. Jsem jí přesycená. /úsměv/

 

Ale vy sama se přece chcete líbit! 

Samozřejmě. Svět „posuzuju“ ze své jeskyně. Dělám práci, jakou dělám, odlišuju ale podstatné od nepodstatného. Nepřišla jsem spasit svět. Žiju tak, abych byla šťastná a nikomu neubližovala. V tom vychovávám i dceru. To, že jsem součástí českého rádoby glamour šoubyznysu mi už nikdy nikdo neodpáře, a vlastně mě baví přeskakovat mezi ním a svým privátním intelektuálním pidisvětem, který si hýčkám. Jsem takhle spokojená. 

 

Některé holky ale nemají to štěstí, že jsou hezké. Vy máte možnost volby, přeskakovat mezi světy. Jsou lidé, kteří si to nemohou dovolit. 

Mě lákají odlišnosti. Podporuju v komerčním světě kult dokonalosti, aniž bych přímo chtěla, na druhou stranu je to často vysilující. Jsem v něčem svazák a v něčem pankáč, a díky těmhle polohám dokážu rychle přeřadit a nepožírá mě to. Čím je člověk starší, tím je to těžší dělat kompromisy, už chci, aby věci souzněly s mým nitrem. Jsem netrpělivá, rychlá, musím letět dopředu. Musím mít doma uklizeno, srovnané věci, dbám na deadliny a umytou podlahu. Na druhou stranu ale nežehlím, neumím moc vařit, a když je postaráno o dítě, jsem schopná ustát dvoudenní mejdan a přijít domů třetí den dopoledne. Když nejsem namalovaná, lekl byste se. Baví mě víc klučičí společnost, divokost a různé subkultury, ze kterých šla našim v pubertě hlava kolem a baví mě pořád. Jsem prostě různá, nebo spíš divná /smích/. Umím to i ono. Učím se hledat v charakterech lidí, snažím se mít svůj vlastní široký a bohatý svět. Vedu i svou dceru k tomu, že bychom měli mít schopnost analýzy, umět se rozhodovat. Když bude v životě i hezká, nevidím v tom žádný problém. Jen bonus. V literatuře jsem doposud vždy našla to, co jsem tam hledala. Moc bych si přála, aby si lidé začali kupovat knihy. Podle nejnovějších růzkumů, lidé prý čtou víc a víc. Kéž tomu tak je. Je to strašně důležité pro vnitřní svět!

 

Přežije tištěná kniha? 

Rozhodně. Tuhle jsem dostala čtečku a zatím jsem ji nevybalila.

 

Autor rozhovoru je publicista.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 29 Březen 2017 14:56 )  

Vladimír Franta

Vladimir Franta Foto BNarozen 1976 v Praze. PhDr., Ph.D., vysokoškolský učitel, rusista,
zaměřený na teorii komunikace, geopolitiku a umění. Zvlášť se
věnuje fenoménu lidské řeči a úhrnné roli Ruska v kontextu
historických i současných událostí.

 

 



Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB