Jakub Bažant: Sport není od politiky oddělen

Email Tisk PDF

 

Jakub Bažant foto ČTVystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy, poté začal pracovat v tehdejší Hlavní redakci tělovýchovy a motorismu, jednoduše ve sportu Československé televize. Na svém kontě měl již předchozí praxi v novinách. Jak sám říká, formovaly jej maminka, dále bývalá herečka, nejhodnější babička a náčelnice Sokola v Semilech v jedné osobě, a také pak koníčky jako hudba a herectví. 

 

 

U sportu tělo pracuje na maximum. Vypadá to, že myšlení zaostává za reflexy. Třeba brankář při pokutovém kopu: ve 28 ze 100 případů by prý udělal dobře, kdyby v brance stál a „nic nedělal“. 

S tím brankářem to není úplně ideální příklad, odpověď je už v otázce. Když se někam vrhne, má více než sedmdesátiprocentní šanci, že pokutový kop chytne nebo vyrazí. Moc následovníků dloubáčku Antonína Panenky do prostředku branky ve finále ME 1976 totiž nenajdeme. Nic na tom nemění ani zjištění nizozemských vědců, že i nejrychlejší brankář doletí k tyči robinsonádou za sekundu a míč s rychlostí zhruba 80 kilometrů za hodinu překročí brankovou čáru za méně než půl sekundy. Proto je zřejmé, že „není čas přemýšlet, kdo je kdo“, brankář to musí risknout. Převaha reflexní reakce nad myšlením v zátěži soutěžního výkonu přece ale není nic degradujícího. Jde o to, aby sportovec byl na tyto situace maximálně dobře připraven. Přemýšlení o detailech ve fyzickém i mentálním tréninku odlišuje nejlepší od průměrných. Myslím, že díky své dlouholeté komentátorské zkušenosti mohu říct, že bez vysokého intelektu a promyšlené přípravy většinou není možné dosáhnout stabilně mimořádných výkonů. 

 

Sportovci jsou dnes na hranici možností. Budeme čelit faktu, že začneme soutěžit s minulými výkony? Běží ještě sprinter nebo jeho speciální boty? Podává výkon upravená strava, preparáty?

Existující rekordy má asi jen málokdo šanci překonat. Za všechny uveďme například oštěpařský rekord Jana Železného 98,48 (1996) nebo čas Jarmily Kratochvílové v běhu na 800 metrů 1:53,28 (1981). Jenže sláva a peníze nejsou jen za rekordy, mohou být i za průměrný výkon, když prostě vyhrajete velkou medaili. A tak někteří neodolají a sáhnou tu po preparátu, tu si vytvoří vysokohorské prostředí v takzvaném alpském stanu nebo na sebe navlečou speciální plavky či skokanské kombinézy. A v posledních dvou zmiňovaných sportech nastal po zákazech opravdu výsledkový návrat do minulosti.

 

Je sport politika? Během olympiády v Soči se média zaměřovala na sportovní výkony jakoby druhotně. Proč se sportovcům z Ruska zakázal start v Riu na poslední chvíli? 

Sport není a podle mě nikdy nebyl od politiky oddělen, jak si asi přál zakladatel novodobých olympijských her Pierre de Coubertin. V minulosti je více příkladů, kdy se ideologie a politika prezentovaly skrze sport. Třeba nacismus a berlínská olympiáda 1936; komunismus a státem organizovaný a utajovaný doping, aby výsledky ukázaly převahu „tábora míru a socialismu“. Bojkoty olympijských her od Montrealu 1976, přes Los Angeles 1984 po Moskvu 1980. Naposledy prolínání politiky a sportu dokumentují obavy organizátorů kandidatury Los Angeles na OH 2024, kteří otevřeně podporovali prezidentskou kandidaturu Hillary Clintonové a teď se obávají, co Donald Trump udělá. Případ paušálních sankcí vůči ruským olympionikům a paralympionikům na poslední chvíli je ukázkou bezradnosti MOV, Mezinárodního paralympijského výboru, WADA a světového sportovního společenství vůbec. Tresty všem reprezentantům jedné země, místo konkrétním jedincům či skupinám chyceným při zakázaném dopingu, jsou absurdní. S fair play to nemá nic společného. Světová antidopingová agentura WADA chtěla potrestat systém organizovaného dopingu, ale nezabývala se absencí své vnitřní kontroly, kvůli které v moskevské laboratoři mohlo dojít k tak skandálnímu porušování všech pravidel. Kromě zdravých raději potrestala i handicapované sportovce, z nichž někteří se přenesli přes své postižení a limity právě s vidinou startu v Riu. A pár týdnů nato je pořadatelství MS v biatlonu přiděleno ruské Ťumeni. Tak co si má sportovní fanda o tom všem myslet? 

 

Co říkáte na sport a korupci? Mám na mysli dopředu rozhodnuté zápasy… 

S předem dohodnutými výsledky a sázkami je to jako s dopingem. Je to realita, která zřejmě nikdy nezmizí, ale společnost a sport s nimi nemohou přestat nikdy bojovat. V žádném případě je nechci relativizovat, ale upřímně řečeno, „cinknutý“ výsledek v nějaké sportovní soutěži nenadělá nikdy takovou škodu jako „cinknutý“ předseda Mezinárodní fotbalové federace nebo jako obří úplatky při kandidatuře měst pro pořádání olympijských her. To aby se hrabě Coubertin v hrobě obrátil. 

 

Mohl byste připomenout zlomené osudy sportovců, kteří litovali svého civilního života „proteklého mezi prsty“? Rozbíjí sport manželství či je naopak stmeluje?

Sport může život silně ovlivnit, ale absolutní moc nemá. Vždycky také velmi záleží na výchově, charakteru, vůli a síle osobnosti každého vrcholového sportovce. Podle amerického dokumentu Broke až 60 procent hráčů NBA do 5 let po skončení kariéry zkrachuje a rozvodovost hvězd NBA, MBL a NFL je prý daleko vyšší než u ostatní americké populace. Jenže naproti tomu máme příklady bývalých sportovců, kteří se stali úspěšnými lékaři, právníky atd. Třeba dvojnásobný olympijský vítěz v kanoistice (1948, 1952) Josef Holeček uměl čtyři jazyky, dokázal vyrábět lodě, trénovat druhé a 30 let byl uznávaným pracovníkem v zahraničním obchodě. A manželství Květy (3 olympijské medaile) a Zdeňka (2 olympijské medaile) Peckových? Drží pevně přes tři desetiletí. 

 

Budeme se bát chodit na stadiony kvůli demografickým změnám v Evropě? Pomůže TV?

Nemyslím si, že by to mělo nastat kvůli demografické situaci v Evropě a nebezpečí, které znamenají fanouškovští ultras, se ve většině zemí podařilo eliminovat. Komerční televize tu není od toho, aby pomáhala. Veřejnoprávní televize a rozhlas mohou sportu prospět pravdivým informováním o negativních souvislostech a daleko častějším poukazováním na pozitivní jevy, hlavně morální postoje reprezentantů a funkcionářů a zejména pak fair play. Podle mého názoru větší péče o výchovu k fair play ve sportu i v životě je jedním z klíčových prvků, který postupem času může zlepšit stav naší společnosti, její duševní i fyzické zdraví.

 

Během jakých komentování jste byl nejvíce zaskočen, překvapen? 

Snad bych zmínil šestihodinové komentování daviscupového utkání v Praze na Štvanici. Jednou mě vyzval k dotazu na tiskové konferenci k basketbalovému McDonald´s legendární Michael Jordan. Ale opravdu si velice vážím setkání se sportovci, kteří se dokázali prosadit ve světové konkurenci a neuzavřeli se do své „zlaté skořápky“. Považuji za životní štěstí, že mi osud něco podobného umožnil a děkuji za to. 

 

Jak vypadá další život lidí, kteří se cele oddávali sportu a pak přišel „civil“? 

Na to podle mě neexistuje obecná a univerzální odpověď. Záleží na tom, o jaký jde sport, kolik si sportovec vydělal do té doby, jak je vychován, jaké má vzdělání, jak přemýšlel o své budoucnosti, jaké má zázemí atd.

 

Televize, film, rozhlas hrají klíčovou roli při mediaci sportovních událostí. Co je na tom lákavého?

Domnívám se, že máloco je tak ideálním tématem pro přímý televizní přenos jako sport. Přírodní katastrofy, válečné konflikty, volební výsledky? Ano, to všechno může být nepředvídatelné, a tudíž pro někoho atraktivní. Ale nepředvídatelnost a vesměs pozitivní emoce k tomu, pokud se dodržují pravidla a zásady fair play, přináší především sport. A v tom je jeho půvab.

 

Vzpomínám si, jak jste utíkal do studia a pak komentoval Heidemarie Bártovou-Greckou. To byl přece také výkon, nebo ne?

Na ten únorový pátek roku 1991, kdy jsem doběhl do studia hlavní zpravodajské relace a pak to neudýchal, nikdy nezapomenu. Mimochodem, zcela namístě jsem za to dostal velkou srážku z platu. Ale na druhou stranu nezapomenu ani na mnohá vyjádření podpory, která mě vynesla na přední místa ankety Týtý. Jinak jsem pracoval na 11 olympijských a 7 paralympijských hrách. Velkou radost mám z toho, že jsme s Jiřím Závozdou zpracovali kroniku historie českého basketbalu s názvem Nebáli se své odvahy. V poslední době velké množství energie věnuji charitativnímu spolku Každý koš pomáhá.

 

 

PhDr. Jakub Bažant   

(*1958) je dlouholetým pracovníkem České televize, v současnosti pracuje v Redakci sportu ČT jako vedoucí dramaturg a komentátor. V roce 1982 absolvoval na Karlově univerzitě v Praze. Poté začal pracovat ještě v Československé televizi ve zpravodajství; modero-val například sportovní část Televizních novin či Aktualit. Dramaturgicky a moderátorsky se podílel na pořadech jako Studio sport, V záři pěti kruhů, Time:out, Basketmanie... Na svém kontě má přes 2000 komentovaných přenosů, více než 600 uváděných zpravodajských pořadů či na 1500 natočených reportáží. Věnuje se také dokumentární tvorbě a psaní knih, v neposled-ní řadě pak i charitativní činnosti. Nejdelší přímý přenos, který komentoval, trval 6, 5 hodiny. Sám hraje aktivně basketball. V minulosti byl několikrát nominován na cenu Tý-Tý pro sportovního moderátora.

 

 

Autor rozhovoru je publicista.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 29 Prosinec 2016 10:14 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz