KDYBYCH BYL OBYČEJNÝ KNĚZ...

Email Tisk PDF

Původně jsem chtěl nazvat tyto poznámky Mlčeti zlato – neboť se týkají zlata, jež v podobě majetku chce vláda škrtů, zvaných úspory, vrátit církvím a církve je mlčky, bez zaujetí postoje (přirozeně kromě setrvávání na zásadě, že jim patří nejen to, co dostanou, ale vlastně mnohem víc), přijímají. Jenže mne předstihl kardinál Duka, arcibiskup pražský. Ve středu 29. března totiž prohlásil na konferenci v Senátu: „Kdyby se mě někdo zeptal, zda chci v době ekonomické krize církvím darovat šedesát miliard, tak bych, kdybych byl obyčejný kněz a ne pražský arcibiskup, také řekl ne."

Tento výrok mi připadá jako proslulá kapka vody, v níž se zrcadlí celý oceán. Zatímco probíhá - stále ještě - diskuse, do jaké míry mají církve (především a hlavně ovšem církev římskokatolická) vůbec právní nárok na majetek, který jim současná vláda vrátí – pochyby, že tak učiní, být nemohou, poněvadž stádo vládních poslankyň a poslanců vždycky odhlasovává vládní předlohy -, mohl by se naivní věřící,vědom si toho, že stále zmiňovaných 96 miliard nezaplatí nikdo jiný než skuteční plátci daní, tedy nezámožní občané, na okamžik domnívat, že se církve vzchopí ke křesťanskému gestu. Právě proto gestu křesťanskému, totiž gestu milosrdenství a soucitu. Miliard je příliš mnoho na to, aby byly odpuštěny – ale jejich vyplácení by mohlo být odsunuto a v případě milosrdenství opravdu velkorysého by mohlo být odsunuto i vyplácení úroků. To by ovšem církev katolická nesměla mít v čele kardinály, nýbrž obyčejné kněze. Ti by situaci, jak přiznává jejich hlava, možná viděli jinak.

Viděli by ji zespodu – od těch věřících, kteří budou na miliardy léta přispívat, ačkoliv sami často zápasí s dostatečnými prostředky na vlastní obživu. (Nemluvím o těch, kdo v žádné církvi nejsou a pomíjím ty, kdo k církvi patří, ale jsou vůči ní lhostejní – i ti všichni budou přispívat, chtě nechtě.) Jenže „církev" – tj. organizace pozemská, co do formy sekulární, se žádného gesta „dopustit" nemůže. Milosrdenství je jí cizí – nemusíme se vracet k inkvizici, abychom to pochopili. Farář může být soucitný, vidí chudobu zblízka. Arcibiskup či dokonce kardinál jí nesmí být schopen – pokud vidí chudé, vidí je spolu s bohatými a k existenci jeho organizace ti druzí přispívají – zejména ve světě, kde jsou peníze už na prvním místě – mnohem podstatněji. (Nesmíme, pokud si vzpomínáme na Nový zákon, z něhož se dovídáme o chudém synu božím, se dát mýlit slovy Kristovými: ten o budoucí církvi jako sdružení svých následovníků nic nevěděl, nemohl mít tušení o rozdílu mezi obyčejným knězem a kardinálem.)

Nemůžeme ani čekat, že by církve rozlišovaly mezi dobou krize a časy prosperity (pravda, tu si nyní nikdo netroufá předvídat). Co považují za své, třebaže to půlstoletí spravují jiní, to prostě chtějí „zpět". Říká-li k tomu premiér škrtací vlády, že by církve majetek vysoudily, těžko říct, zda šálí jenom sebe nebo veřejnost (patrně obojí). Všem je totiž jasné, že dokud neplatí zákon, podle nějž se církvím dostává majetek – správně říká kardinál, že se církvím „daruje" – není se oč soudit. Jinak by to přece církve už během dvaceti let udělaly – kdyby podle zákona byly majiteli. Soudy začnou, až bude majetek vrácen, neboť teprve pak bude dán podklad pro uplatňování nároku. Do té doby - než politickým zásahem (gestem, chcete-li) vlády bude dána možnost soudních sporů – můžeme sledovat diskusi o církevních nárocích – méně o nárocích na církevní hierarchii, více o nárocích na hmotný základ církevní organizace.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz