STUDENTI A ROZTŘÍŠTĚNÁ SPOLEČNOST

Email Tisk PDF

Pokud by německý sociolog Heinz Bude hledal další a čerstvý doklad pro svůj názor na „roztříštěnou společnost" – jak nejen on charakterizuje současný stav společnosti – našel by jej v právě ukončeném Týdnu neklidu českých studentů. Byli pouze další skupinou, jež se v této republice vzbouřila proti vládní politice rozpočtových škrtů, zvaných reformy. Předcházely protesty policistů, odborářů, lékařů – neklid je zkrátka obecný. Přesto všem těmto společenským skupinám je – kromě odmítání vládní politiky vůči jejich zájmům - společné jedno: každá z nich usilovala pouze o obranu svých vlastních zájmů a nehledala spojence. Přitom pohlížíte-li zvenčí, navíc se sympatiemi, na rostoucí tábor nespokojenců, musíte nutně dojít k závěru, že mají-li tyto (a další) skupiny uspět se svými požadavky, je menší než malá pravděpodobnost, že se jim podaří zvrátit vládní plány jednotlivě – v nejlepším případě ustoupí vláda v jednom bodě, nikdy nesplní požadavky jako celek. (Příklad: slib ministra Dobeše ve věci školného, nahrazený týž den plánem na zápisné.)

Heinz Bude také upozornil na procesy „zlhostejňování", jež roztříštěnost společnosti doprovázejí. Praktická lhostejnost jedné skupiny vůči jiným byla na bíledni také tady. Studenti – ale nejenom oni – byli opět názorným příkladem. Neviděl – a nečetl – jsem během protestů, že by pochopili, že sice nejsou ve své rebelii sami - měli sympatie (a pochopení pro svůj odpor) ve velké části společnosti - ale že toto pasivní spojenectví jim k prosazení požadavků nijak nepomůže. Že potřebují aktivní, otevřeně po jejich boku současně vystupující spojence s dalšími, vlastními požadavky. Jinak řečeno: dokud taková roztříštěnost přetrvává, naděje na úspěch sotva existuje.

Důvodem může být i skutečnost, na niž upozornil Ivan Klíma: „Mladí lidé málo co sdělili něco o své představě společnosti". Jednoduše, ale pregnantně to kdysi vyjádřil Christian Morgenstern: „Kdo nezná cíl, nemůže znát cestu." U studentů se to projevilo – i to Klímův poznatek – že nesdělili nic (nebo skoro nic) „o kvalitě vzdělávání, jaké se jim nabízí" (oba citáty z Klímova článku v MfD 10. tm.). V zásadě se omezili na odmítání tzv. reforem, jež jim vládnoucí pravice - od Klause přes Nečase až po Dobeše – předkládá jako nevyhnutelné. (Obdobu můžeme nalézt u studentů plzeňské právnické fakulty: s výjimkou jednoho jediného (!) se vůbec nezabývali otázkou, proč akreditační komise navrhla jejich fakultu zrušit – tedy otázkou kvality svého studia. Vidí pouze problém pokračování/dokončení studií – problém jistě důležitý, ale v širším pohledu sotva nejdůležitější.)

Krize, v níž je v této chvíli celý svět, stále častěji a naléhavěji připomíná nutnost radikální změny („přestavby" – nikoli neoliberálních „reforem"). Tu nemůže provést žádná jednotlivá společenská skupina sama o sobě. To dokáže jenom naprostá většina společnosti - oněch „99%" – v součinnosti a spojenectví. Zdá se, že navzdory slovnímu souhlasu (jako v případě českých občanských iniciativ) je cesta k plnému pochopení a realizaci tohoto poznámí ještě velmi dlouhá.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB