Pokud by německý sociolog Heinz Bude hledal další a čerstvý doklad pro svůj názor na „roztříštěnou společnost" – jak nejen on charakterizuje současný stav společnosti – našel by jej v právě ukončeném Týdnu neklidu českých studentů. Byli pouze další skupinou, jež se v této republice vzbouřila proti vládní politice rozpočtových škrtů, zvaných reformy. Předcházely protesty policistů, odborářů, lékařů – neklid je zkrátka obecný. Přesto všem těmto společenským skupinám je – kromě odmítání vládní politiky vůči jejich zájmům - společné jedno: každá z nich usilovala pouze o obranu svých vlastních zájmů a nehledala spojence. Přitom pohlížíte-li zvenčí, navíc se sympatiemi, na rostoucí tábor nespokojenců, musíte nutně dojít k závěru, že mají-li tyto (a další) skupiny uspět se svými požadavky, je menší než malá pravděpodobnost, že se jim podaří zvrátit vládní plány jednotlivě – v nejlepším případě ustoupí vláda v jednom bodě, nikdy nesplní požadavky jako celek. (Příklad: slib ministra Dobeše ve věci školného, nahrazený týž den plánem na zápisné.)

Nejde o to mýlit se s prezidentem – nýbrž o to, nečinit mylné závěry pokud jde o Klause poprezidentského. V den, kdy začalo odpočítávání jeho posledního roku v úřadě, začali komentátoři uvažovat (hádat), co asi Václav Klaus učiní – podnikne – poté, kdy opustil Hrad. Že neodejde z politiky – takříkajíc ze scény -, o tom nepochybuje vůbec nikdo. U muže tolik sebestředného a fyzicky přes drobné operace zcela fit je myšlenka o možném odchodu ze světel ramp mimo jakoukoliv úvahu.