Izrael dovedl Rusko k razanci (USA ke změně politiky a Írán do klidu)



bibi-osn-grafikTeheránu stačí jen přihlížet, jak se komplikují vztahy mezi Izraelem a Ruskem a Izraelem a Spojenými státy – víc dělat ani nemusí.

 

 

 

 

 

 

Rusko se rozhodlo dodat do Sýrie protiraketové systémy S300, a děje se tak ještě před původně oznámeným termínem. K tomu stejným směrem míří také rušičky radarů Krasucha 4, větší počet raket krátkého doletu a další související vybavení. Už jen to samo ukazuje na aktuálně zhoršenou úroveň vztahů mezi Ruskem a Izraelem – není totiž otázkou, zda jsou tyto zbraně pro supermoderní izraelskou armádu nepřekonatelné, ale problém je spíš v tom, že další izraelský útok by byl přímou výzvou ruskému postavení supervelmoci. S příslušnými důsledky pro židovský stát.

Důležitější totiž je, že Izrael svým raketovým útokem na Latákii v zásadě Moskvu k agresivní reakci donutil. Po v zásadě „ještě klidných“ reakcích na sestřelení letounu nad Tureckem v roce 2015, amerických raketových útocích na Sýrii (po „Asadových chemických útocích“) nebo americkém bombardování ruských žoldáků u Dejrizoru, nyní s izraelskými nálety ruská trpělivost přetekla.

 Neznamená to ale, že by nyní syrská protivzdušná obrana začala okamžitě pálit po izraelských letadlech narušujících syrský nebo libanonský vzdušný prostor. Lze totiž předpokládat, že „prst na knoflíku“ od S300 v Sýrii si ponechá Rusko. Na druhou stranu ale opravdu platí, že izraelská arogance donutila Kreml k větší rozhodnosti. Když ruská generalita zahovořila o tom, že je Izrael „krajně nevděčný“, jako kdyby tím – na principu „hodný a zlý polda“ -- současně popisovala až marnivou míru, s níž Kreml během války v Sýrii vyrovnával balanc mezi Izraelem a šíitskou „osou odporu“. Tedy, do jaké míry v této přetlačované hájil i zájmy Izraele. Přesto Izrael dezinformoval ruské koordinační centrum v Hmejmímu – útok na Latákii podle dostupných informací oznámil pouhou minutu předem a navíc s tím, že přijde z východu. Ruský špionážní letoun se tak stočil k západu, aby se při přistávání na základně nedostal do křížové palby, ale izraelské stíhačky zaútočily ze západního směru, načež byl ruský letoun zasažen syrskou raketou a na jeho palubě zahynulo patnáct vojáků. K tomu Bašár Asad připomněl, že Izrael pod záminkou útoků proti vojenským cílům Íránu či Hizballáhu ničí syrskou vojenskou infrastrukturu a brání tak Damašku v procesu obnovy válkou zničené země. Jinými slovy, jako by se izraelský premiér Benjamin Netanjahu pokoušel – prosazováním svých partikulárních cílů -- ztrestat Rusko za jeho dosavadní neutrální pozici…

Nicméně, izraelský postup se zatím jeví spíš jako taktická chyba, neboť Rusko může „incidentu“ se sestřeleným letadlem využívat jako páky proti Izraeli, k prosazování svých vlastních záměrů v Sýrii, a to nejen těch vojenských, ale i politických, jak například soudí přední ruský politolog Fjodor Lukjanov. V této souvislosti se ale zdá, že namísto raketových systémů S300 je důležitější rozhodnutí uzavřít syrský vzdušný prostor před všemi nepřátelskými letouny. Otázkou ovšem zůstává, zda se přitom ruské armádě podaří předejít střetům s americkým letectvem, které operuje především nad východem Sýrie, nebo s americkými vojáky, kteří dál, bez ohledu na spekulace o odsunu, ilegálně působí na základně Al Tanf u jordánských hranic.  

Protivzdušné systémy S300 budou ale v každém případě s to ochránit syrské středomořské pobřeží – tedy Latákii a Tartús – a navrch ještě Damašek, Homs a Aleppo. Čili, uchránit západní, „funkční“ Sýrii, a s ní i Asadův režim, stejně jako i íránskou přítomnost v „Levantě“. Izrael tuto obranu samozřejmě může prolomit například nasazením amerických „neviditelných“ stíhaček F35, ale to by konflikt s Ruskem jen eskalovalo na vyšší úroveň. Netanjahuova vláda se proto zatím omezuje na „válečnická“ prohlášení, ale současně zdůrazňuje „respekt“ vůči svým vztahům s Ruskem a nutnost prohloubení vzájemné koordinace, stejně jako ochotu otevřít na hranicích anektovaných Golanských výšin přechod se Sýrii. V každém případě ale na Sýrii už neútočí, což je rozhodující. Prázdný prostor se premiér Netanjahu snaží naplňovat novými obviněními Íránu či libanonského Hizballáhu. Ovšem bez většího smyslu -- Libanon dokonce (k izraelskému „rozhořčení“) vyvezl zahraniční novináře na místa údajných raketových skladů Hizballáhu, aby ukázal realitu oproti izraelské propagandě. A když Netanjahu na půdě Valného shromáždění OSN navázal na svou tradici podivných grafů znázorňujících íránské jaderné programy, a ukázal snímek „tajného atomového skladu“ v Teheránu, odmítli jej íránští činitelé, ti američtí připustili, že izraelský premiér je „lehce zavádějící“ a obyvatelé Teheránu si před „tajným atomovým skladem“, v němž se ve skutečnosti tkají koberce, rovnou začali pořizovat selfie

A to se zatím zdá být nejzajímavějším důsledkem celé nově vzniklé situace – šíitská „osa odporu“ (formálně Írán, Sýrie, Hizballáh) v klidu přihlíží rusko-izraelským třenicím a nijak do nich nezasahuje. S jedinou výjimkou, a tou je varování jednoho z nejvyšších íránských činitelů, aby Izrael dále nedestabilizoval situaci v Sýrii. Alí Šamchání se tak, mimochodem, nechal slyšet po rozhovorech s šéfem ruské rady pro národní bezpečnost Nikolajem Patruševem. Obecně přitom ale nejspíš platí, že „osa“ musí být s prvním ruským úkrokem od neutrality spokojená, zatímco Izrael musí situaci, logicky, vnímat obráceně.

V Levantě se válčí nejen o Sýrii, ale i o budoucí podobu širšího regionu, a Izrael se do této polohy ale vmanévroval sám. A dozajista se přitom bude bojovat všemi zbraněmi a všemi možnými figurkami, na bojišti i v zákulisí, podle všeho s výjimkou těch jaderných. To ale neznamená, že se situace nemůže – skoro kdykoli – vymknout kontrole

Z hlediska Izraele se současně ovšem komplikuje i další klíčový problém – vztahy s Washingtonem. Poté, co Donald Trump letos v květnu fakticky uznal Jeruzalém coby nedělitelné hlavní město židovského státu a udělal tak „kříž“ nad Palestinou, před pár dny zničehonic otočil a upřednostnil „dávnou“ a především neživotaschopnou vizi řešení palestinské otázky na principu dvou států s hranicemi podél linie z roku 1967. Jako vůbec první americký prezident přitom izraelskou politiku označil za „agresivní“, byť okolnostmi vynucenou. A jak vnímat stahování některých amerických protiraketových baterií z Blízkého východu v době, kdy Írán po teroristických útocích v Ahvázu „vrací úder“ a ostřeluje stovky kilometrů vzdálené pozice Daeše v Sýrii?

Je skoro zbytečné tipovat, jakou pozici Donald Trump zaujme v příštích dnech či týdnech, a proto se už nyní politika Bílého domu musí pro Izrael znovu měnit v jednu velkou a silně proměnlivou neznámou. V noční můru. Jsou výroky a kroky z posledních dní jen „kárnou“ reakcí za to, že movití židovští sponzoři opouštějí Trumpův tábor? Nebo je to snaha okatě prokázat nezájem o vývoj regionu, než se z něj USA zcela stáhnou? Nebo se americkému prezidentovi jen zdá, že je izraelská politika vůči Bílému domu a jeho štědré vojenské „pomoci“ také nějak „krajně nevděčná“?

V každém případě je příznačné, že i v tomto směru Írán vývoji vztahů mezi „mocnými“ jen „se zájmem“ přihlíží. A sází na osvědčenou taktiku, kterou je čas. Čeká na to „až Trump zeslábne“. A bez USA nebude sebejistý ani Izrael… A nově bez Ruska už vůbec ne.

 

Tož tak.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 02 Říjen 2018 09:04 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB