Putin s Erdoganem mění Idlíb v „Gazu 2.0“ (a další rakety proti Sýrii)



Nejnovější raketový útok kriticky eskaluje napětí kolem Sýrie, neboť Rusko v posledních letech důrazně varovalo všechny zúčastněné, že nebude tolerovat jakékoli útoky proti svým vojenským a jiným zařízením v Sýrii.

 



 

 

 

Deset dní po teheránském summitu, na němž se nebyli s to dohodnout o dalším postupu v kauze „Idlíb“, se Vladimir Putin s Recepem Erdoganem sešel znovu, tentokrát v Soči. Výsledkem je dohoda o demilitarizované zóně podél Idlíbu, která podle ruské strany ruší variantu ofenzívy, a to prý s „plnou podporou“ Damašku. Měla by být vyhlášena do poloviny října a jejím jádrem by měl být pás 15 až 20 kilometrů bez těžkých zbraní nebo radikálních džihádistů ze syrské frančízy Al Kajdy, přičemž by na tuto zónu měly společně dohlížet jednotky ruské vojenské policie a turecké armády.  

Kromě tohoto konstatování není ale jasné už skoro nic. Prvním kritickým bodem je podle všeho otázka, zda dohoda ve výsledku zajistí bezpečnost dálnice, která prochází Idlíbem a spojuje jih a sever vládního syrského území. Právě to bylo přitom jedním z hlavních cílů původně připravované ofenzívy proti Idlíbu. A co víc, rusko-turecká dohoda ve své podstatě ruší – nebo přinejmenším odkládá – proklamované vládní plány „opětovně ovládnout každou píď“ svého území. To může být samozřejmě pro Damašek problém, nicméně je tu stále příklad Izraelem anektovaných syrských Golanských výšin, na které sice syrský režim formálně dál uplatňuje legální nárok, ale v praxi se podle všeho s realitou už dávno pragmaticky smířil. V případě Idlíbu by se výsledek ve finále lišil snad jen tím, že by mohl ze všeho nejvíc připomínat variantu zablokovaného pásma Gazy. Jakousi „Gazu 2.0“.

Další neznámou je otázka ozbrojených skupin v Idlíbu. Dohoda, jak byla oznámena, počítá s tím, že v demilitarizovaném pásmu nebudou těžké zbraně, ani džihádisté z Al Kajdy, z čehož lze vyvodit, že ostatní zůstat mohou. Je tedy možné asi počítat s tím, že v následujících dnech a týdnech nastane davové převlékání kabátů (a maskáčů a zastřihování vousů), v jehož rámci se džihádisté z Al Kajdy budou přidávat k jiným brutálním, ale přesto za „umírněné“ považovaným skupinám. S tím ovšem souvisí otázka, zda má Turecko Al Kajdu v Idlíbu pod dostatečnou kontrolou, aby dokázalo prosadit svou vůli (a tím i ideu demilitarizované zóny), byť dosavadní vývoj a ve výsledku i nová dohoda jako taková napovídá spíše o opaku. Bude Ankara s to zabránit splynutí Al Kajdy s ostatními? A když Al Kajda opticky zmizí „rozplynutím“, stále zůstává otazník, zda budou idlíbští džihádisté ochotní dohodu, kterou Turecko s Ruskem uzavřelo, plnit, tedy že ukončí veškeré útoky proti syrskému vládnímu území. A pokud ano, jakou „cenu“ si za to řeknou? Nebo z většího nadhledu: Lze konstatovat, že Recep Erdogan byl nejnovější dohodou sice schopný odložit nebo možná opravdu rovnou i zabránit ofenzívě proti Idlíbu (a tím i riziku, že se džihád v rámci bojů „přelije“ do Turecka a odtud do Evropy, což je pro starý kontinent samozřejmě dobrá zpráva), ale to současně znamená, že Ankara musí prokázat, že své závazky dokáže dodržet. Čili, chování džihádistů v Idlíbu je odteď výhradně odpovědností Turecka. Nebo ještě jinak: je vůbec současná dohoda s Ruskem reálná a má vůbec smysl?

Odpovědí je, že přinejmenším z ruské strany nejspíš smysl má. Na jedné straně vzniká situace, kdy ruská armáda může těsně a přímo v terénu spolupracovat s armádou – druhou nejsilnější armádou -- NATO, což je v zásadě unikátní situace, která samozřejmě může mít příslušný „rozkladný vliv“ na Alianci jako takovou. Prostý odklad ofenzívy proti Idlíbu za takový „bodík“ Rusku určitě stojí. Současně si ale Putin navíc Erdoganovi otevřeně řekl o naprosté otevření tureckého trhu pro ruské zboží, přičemž z ruské strany zaznívají i jiná možná pozitiva…  

Nicméně, obecně je příznačné, že z dohody o Idlíbu byly „trendově“ vyloučeny Spojené státy a Západ jako takový. Lze sice předpokládat, že z Washingtonu či z Evropy bude zaznívat samochvála, že to jejich tlak kolem „humanitární katastrofy“ v Idlíbu zabránil nejhoršímu, ale to nezakryje skutečnost, že celý problém se v praxi řeší výhradně mezi Moskvou a Ankarou.

Stejně jako v případě bezpočtu jiných dohod o Sýrii ale platí, že teprve čas ukáže, zda je vize „demilitarizované zóny“ životaschopná, či ne. A vše se bude odvíjet od otázky, zda je Recep Erdogan opravdu s to řídit situaci v Idlíbu, jak se „kasá“, či nikoli. Ve hře je Erdoganova image, jeho moc, vliv a koneckonců i politické přežití. Jinými slovy, nynější ruská úlitba v podobě dohody může být ve skutečnosti jen prodloužením provazu, na němž by se turecký prezident, řečeno bez cavyků, mohl oběsit…

Pro komplikovanou situaci v Sýrii a bezpočet zájmů, které se v ní promítají, je příznačné, že pár hodin po oznámení dohody, začaly ze Středomoří dopadat rakety, tentokrát na Latákii, Tartús a další oblasti. Doposud není oficiálně přiznané, kdo rakety po regionech, v nichž se nacházejí i ruské základny, více než hodinu odpaloval. Rusko prý zaznamenalo odpalování raket z francouzské fregaty FS Auvergne, podle syrských médií to byl podle všeho další raketový útok Izraele. Zatímco podle syrských zdrojů si raketové útoky, proti nimž zasáhly údajně i ruské protiraketové systémy, vyžádaly smrt dvou syrských vojáků, otázka pachatele nabrala prudce na významu ve chvíli, kdy Rusko oznámilo, že při náletech „izraelských raket byl sestřelen“ také ruský průzkumný letoun se čtrnáctičlennou posádkou. Posléze Rusko konstatovalo, že jeho letoun omylem sestřelila syrská raketa, neboť útočící izraelská stíhačka se za nm kryla. Moskva si vyhradila právo odvety proti Izraeli. Taková situace hrozí zásadním vyhrocením konfliktu, přičemž Spojené státy se vzápětí odpovědnosti za noční raketové útoky proti Sýrii rozhodně zřekly.

Raketový útok, který přišel pouhé dva dny po izraelském útoku proti damašskému letišti, kriticky eskaluje napětí kolem Sýrie, neboť Rusko v posledních letech důrazně varovalo všechny zúčastněné, že nebude tolerovat jakékoli útoky proti svým vojenským a jiným zařízením v Sýrii. Nicméně, na druhou stranu je pozoruhodné, že současně s touto eskalací v Damašku o možné obchodní a jiné spolupráci jednal zástupce Spojených arabských emirátů, které až dosud během války aktivně podporovaly teroristy, saúdská média, která až dosud podporovala přímo Daeš a dožadovala se svržení Asadova režimu, najednou v Asadovi vidí „bojovníka proti terorismu“, a jedna z džihádistických skupin, které až dosud využívaly „ochrany“ v okolí americké vojenské základny Al Tanf u jordánských hranic, se dohodla s Ruskem a přesouvá se na sever provincie Aleppo, kde pro ni budou platit podmínky dojednané mezi Putinem a Erdoganem v Soči. S Američany u Al Tanfu tak podle všeho zůstává už jen Daeš.

Komplikovaná šachová partie pokračuje…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 18 Září 2018 11:01 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB