Pár poznámek k americkým tajným službám v Damašku



V Damašku se zřejmě vůbec nejednalo o Idlíbu, jehož osud (především) americkým politikům – přinejmenším podle jejich veřejných prohlášení – tolik leží na srdci.

 

 



 

 

 

Delegace „vysokých důstojníků“ několika amerických tajných služeb se minulý týden v Damašku sešla k rozhovorům s šéfem syrské tajné služby Alím Mamlúkem, šéfem zpravodajství generálem Díbem Zajtúnem a zástupcem velitele generálního štábu Muváfakem Asaádem. A jednali spolu čtyři hodiny. Potud informace, kterou nejprve zveřejnil libanonský list Al Achbár a poté pro Reuters potvrdili i sami nejmenovaní američtí činitelé.

Americká strana prý Damašku předložila jasný návrh: USA jsou připraveny okamžitě stáhnout své jednotky ze syrského území, a to včetně oblasti kolem základny Al Tanf a z regionů na východ od Eufratu, a to na základě dohod, na něž by dohlížela Sýrie a Rusko. Výměnou za to předložili Američané tři požadavky: za prvé – Írán se plně stáhne z jihu Sýrie, za druhé – Sýrie americkým ropným společnostem písemně zaručí podíl v ropných polích na východě země a za třetí – Sýrie předá Američanům všechny své údaje o teroristických skupinách a jejich členech, včetně počtů jejich zahraničních členů, kteří přežili a mohou se vrátit do západních zemí, neboť „teroristická hrozba je interkontinentální“, a vše, co Američané od Syřanů získají, může „posloužit mezinárodní bezpečnosti“.

Pro úplnost, lze předpokládat, že Damašek americké návrhy, přinejmenším v předložené podobě, odmítl.

Přesto, není bez zajímavosti, že zatímco během války „provozní“ zájmy Spojených států v Sýrii zastupuje Česká republika, umí si Washington – bez ohledu na svou snahu svrhnout Asadův režim – najít v případě potřeby cestičku do Damašku i sám. Příkladem mohou být třebas obdobné rozhovory s šéfem syrské tajné služby z loňského listopadu nebo cesta, kterou rovnou za Bašárem Asadem podnikla loni v lednu kongresmanka Tulsi Gabbardová.

Ta aktivně vystupuje proti jakýmkoli pokračujícím americkým válkám, a tak se spekulovalo, že přijela z pověření Donalda Trumpa, který by ze Sýrie nejraději „odešel už včera“. Nicméně, Spojené státy coby supervelmoc v poslední době zaznívají matoucím vícehlasem, a v případě zatím nejnovější americké zpravodajské cesty do Damašku tak není zřejmé, na čí popud se vlastně konala.

Ministerstvo zahraničí USA se od ní totiž vzápětí distancovalo. Příznačným je v tomto směru názor amerického ministra zahraničí Mika Pompea, který na adresu Íránu prohlásil: „V první řadě, co vůbec dělají v Sýrii jiného, než že podporují kohosi, kdo vytvořil chaos a vraždí svůj vlastní národ? Nemají tam co dělat. A naším cílem je přesunout syrskou občanskou válku do ženevského procesu, aby si syrský národ mohl utvořit novou vládu, kterou by nevedl Asad, a nabídnout jim budoucnost, kterou jim Asad odpíral – s ruskou a íránskou podporou.“ Pokud ale Íránci, které pozvala legitimní syrská vláda, nemají v Sýrii co pohledávat, tak co tam vlastně dělají nikým nezvané americké invazní jednotky? Ale nešť. I Pompeo má za to, že američtí vojáci v Sýrii zůstanou kvůli „boji proti Daeši“, takže předložený návrh s jeho názorem nijak nesouzní.

A nezdá se ani, že by delegace jednala v zájmu Pentagonu, který se v posledních týdnech – bez ohledu na stanoviska svého prezidenta – v Sýrii spíše „zakopává“ a plánuje dělat problémy, než že by počítal s odsunem. Prohrávají válku v Sýrii, prohrávají v Afghánistánu a zcela jistě nevítězí ani v Iráku, kde navíc „asistovali“ u zrodu Daeše, a tak generálové zoufale potřebují nějaký triumf pro uchování své prestiže, a tím i nároků na další rekordní zbrojní rozpočty – požadujete-li další stovky miliard na zbraně, vždycky je lepší, když vypadáte jako vítěz.

A neokonzervativci za nynější cestou do Damašku nejspíš taky nestáli, protože přinejmenším to, co do médií o obsahu vyjednávání uniklo, zní až příliš racionálně a konstruktivně… a málo ideologicky zaslepeně a fanaticky.  

Ve výsledku se tak nabízí pohled na mix různých unilaterálních zájmů, přičemž tím prvořadým může – na pohled – být zájem izraelský. Izrael akceptuje, že hranici anektovaných Golanských výšin kontroluje ruská armáda spolu s jednotkami OSN, zatímco v příhraničí je armáda syrská. Akceptuje současně, že se nekoná žádná „změna režimu“ v Damašku, a že Rusové budou na Asadův režim „dohlížet“, i když s Damaškem „za Bašára“ fakticky nikdy žádný problém pro Izrael nevyvstával. Jádro pudla bude nejspíš v chápání pojmu „vojenská přítomnost na jihu Sýrie“, neboť i když v této oblasti podle všeho žádné íránské jednotky neoperují, Izrael nepočkal ani na to, než zaschne inkoust pod novou syrsko-íránskou dohodou o vojenské spolupráci, a zahrozil novými útoky proti íránským silám v Sýrii. Nová dohoda totiž umožňuje Íránu stáhnout jednotky, ale ponechat v Sýrii „vojenské poradce“, což je v podstatě „fígl“ opsaný z amerického postupu v Iráku. Je pozoruhodné, že Izrael ale současně připouští, že se Teherán už vzdal svých úmyslů vybudovat v Sýrii svůj přístav nebo letiště a nemá v plánu postavit ani továrnu na výrobu raket. Čili, že své aktivity v Sýrii obecně utlumuje. Vzhledem k tradičnímu obviňování Íránu ze všeho nejhoršího, je to zásadní a překvapivá změna v izraelské politice, která ale samozřejmě nemusí předznamenávat žádnou „revoluci“.

Nicméně, právě izraelským zájmem lze sice vysvětlit americký požadavek na odsun íránských jednotek výměnou za odsun těch amerických, ale možná je to spíš jen jakási setrvačnost bez uchopitelného obsahu než skutečný zájem o izraelskou bezpečnost. Třebas Vladimir Putin na setkání s ruskými velvyslanci letos v červenci mimo jiné podotkl: „Americký establishment je připravený obětovat zájmy svých spojenců v Evropě a na Blízkém východě, obzvláště pak těch v Izraeli. Mimo jiné jsme (s Trumpem v Helsinkách) diskutovali o bezpečnosti Golanských výšin během operací v Sýrii. Očividně to ale nikoho nezajímá. Jsou připraveni obětovat i svou vlastní bezpečnost.“

Možná ano, možná ne, ale požadavek na podíl v syrském ropném průmyslu lze pro změnu zcela jistě vnímat jako typickou „trumpovštinu“ – „Izrael s Rusy se dohodl a my z toho taky budeme něco mít. Koneckonců, někdo všechny ty náklady na Asadovo svrhávání zaplatit musí.“ A požadavek týkající se databází teroristů zase může nasvědčovat tomu, že na vyjednávání s Damaškem mají do určité míry zájem i CIA a další americké tajné služby, neb takové seznamy mohou mít cenu svatého grálu.

Poněkud při tom „bije do očí“, že se v Damašku zřejmě vůbec nejednalo o Idlíbu, jehož osud (především) americkým politikům – přinejmenším podle jejich veřejných prohlášení – tolik leží na srdci. A kvůli němuž hrozí Sýrii „velmi silnou akcí“, pokud by Asad – prostřednictvím Západem placených Bílých přileb – spáchal „další“ svůj „chemický útok“. Faktem zůstává, že se ofenzíva syrské armády proti Idlíbu neustále odsouvá, protože Turecko zatím nebylo s to donutit Al Kajdu a další džihádistické skupiny, aby složily zbraně. Podle některých zdrojů je to přitom ale „jen“ otázka smlouvání, resp. navyšování „ceny“ za kapitulaci. A zatímco Rusko zkouší o „usmíření“ vyjednávat, Turecko mezitím – konečně – zařadilo syrskou frančízu Al Kajdy na svůj seznam teroristů a předalo ruské straně podrobné údaje o tom, kde se v oblasti nacházejí turecké nebo „spřátelené“ džihádistické síly, aby se předešlo nežádoucím ztrátám. Konečné rozhodnutí o ofenzívě má padnout 7. září na rusko-turecko-íránském summitu, nicméně podle nepotvrzených zdrojů dostala Al Kajda a další džihádisté ultimátum pro kapitulaci až do 10. září. To je ale jen teorie, v praxi může ofenzíva začít každým okamžikem…

Nicméně, pokud lze informace o jednání americké zpravodajské delegace v Damašku brát za bernou minci, nabízí se jen další důkaz, že USA přesně netuší, jaké jsou jejich zájmy či potřeby na Blízkém východě. Namísto jasné politiky se mezi sebou přebíjí hned několik „politik“, přičemž výsledkem je jen chaos. Právě tím přitom USA otevřely dveře Rusku, které vyplnilo vznikající vakuum…

Na druhou stranu platí, že pokud v americkém establishmentu stále ještě existují skupiny ochotné dosahovat svých cílů jednáním, přičemž jsou ochotné vést rozhovory i s tím „nenáviděným“ Damaškem, je to jedině dobře. Dozajista „zůstali v kontaktu“…

Tož tak.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 03 Září 2018 13:24 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB