Bagdád mezi USA a Íránem (a jejich válkou)



Irák stojí před volbou, v níž se politicky motivované nepokoje a případná občanská válka vyrovnávají vyhlídkou na ekonomicky motivované nepokoje, případnou sociální vzpouru a rozpad státu.

 



 

 

 

Irácký nejvyšší soud před pár dny potvrdil, že výsledky ručního přepočítávání květnových parlamentních voleb nepřinesly žádné zásadní změny -- zvítězil protiamerický šíitský duchovní Muktada Sadr v koalici s komunisty. Nyní, po svátcích konečně zasedne parlament, aby zvolil, kdo povede zemi. Nicméně, ať bude do čela vlády zvolen někdo proíránský, proamerický nebo dokonce snad i neutrální, žádná dobrá volba pro Irák to nebude – protože důsledky tohoto rozhodnutí se potáhnou nejspíš celé roky.

Pokud by nová vláda akceptovala poslední „záchvěvy“ Američany dosazeného premiéra Hajdara Abádího, který nejprve akceptoval americké sankce proti Íránu a po hněvivé reakci Teheránu dokonce zrušil i svou cestu do Íránu, ale vzápětí couvl s tím, že prý Bagdád nebude s Íránem obchodovat v dolarech, nelze vyloučit seriózní nepokoje a destabilizaci celé země. Mnozí Iráčané – včetně bezpočtu ozbrojených milicí, které se už stávají součástí státu – by takový postoj odmítly jako „podřízenost Americe“ a terčem by se nemusela stát jen vláda, ale i americké jednotky v Iráku. Pokud ovšem „nový Bagdád“ sankce odmítne jako celek, stane se sám terčem amerických sankcí, což vyžene ze země většinu západních firem, ekonomické dopady povedou k dalšímu sociálnímu napětí a výsledná nespokojenost může vyvolat mocenské vakuum, které oživuje myšlenky na rozpad země a otevře znovu prostor pro Daeš a další teroristy. A neutrální vláda může „znechutit“ všechny…    

Irácká vláda se obvykle formuje po dohodě mezi stranami a skupinami s největším počtem poslaneckých křesel, k nimž se – zase obvykle – přidávají menší strany, ať už šíitské, sunnitské, kurdské nebo jiné. Nejpočetnější koalice pak vybírá svého premiéra a všechny ostatní posty. Nicméně, to vše je zatím podle všeho ještě hodně vzdálená záležitost. Protiamerický Muktada Sadr sice už uzavřel koalici s proamerickým Abádím i s proíránskými milicemi a přidávají se i malé kurdské a sunnitské strany, ale na většinu v parlamentu tato „všeirácká“ formace stále nedosahuje. A co víc, kurdské sny o tom, že vstupem do bagdádské vlády budou moci znovu ovládnout Kirkúk a další „své“ oblasti, o něž přišli při pokusech o nezávislost, naráží u ostatních na „nepochopení“, což značí, že ani stávající členové většinové aliance nejsou žádnou jistotou. Jinými slovy, Irák podle všeho čekají měsíce bez vlády.  

A nad tím vším je tu fenomén Íránu. Obě země pojí skoro 1500 kilometrů dlouhá vzájemná hranice, vzájemný obchod dosahující až 12 miliard dolarů ročně, náboženské poutě z jedné země do druhé, neboť jsou obě většinově šíitské, i když z toho současně nevyplývá, že by iráčtí šíité museli být nutně v područí svých početnějších íránských souvěrců. V první řadě nejsou Peršané, ale Arabové, a ve druhé řadě u nich často převládá různě intenzivní nacionalismus – ostatně, proměna samotného Muktady Sadra z někdejšího plamenného bojovníka za šíitské zájmy v umírněného „racionálního sjednotitele Iráku“ je toho nejlepším příkladem. Výsledkem je, že je občas z Teheránu dokonce „výchovně trestají“, například odpojováním dodávek elektřiny, které jen posilují protivládní tendence prostých Iráčanů vinicích Bagdád z neschopnosti.

Už od Bushovy vylhané agrese je Irák roztříštěný a slabý, a tak si nemůže dovolit „fenomén Íránu“ přehlížet. Tím spíš, že každá vláda, která kývne na americké sankce proti Teheránu, skončí s nálepkou amerických loutek. A s takovou dlouho nepřežije. Je proto pozoruhodné, že USA „přitápějí pod kotlem“ proklamacemi, že svých asi pět tisíc vojáků v Iráku ponechají „dokud bude třeba“, a to bez ohledu na požadavek Bagdádu, aby je naopak stáhly. Je to v zásadě nepokryté přiznání, že USA v Iráku zůstanou vojensky natrvalo, což pro změnu ve většině Iráčanů logicky vyvolává pocit, že jim USA vnucují svou vůli, a navíc silou. Lze ale předpokládat, že tento americký postup má přinejmenším tichý souhlas od premiéra Abádího, který by si díky koalici se Sadrem „rád“ dopřál druhý mandát v čele vlády. Přitom zdá se být „neuchopitelným“, že Američané ani „jejich“ Abádí jako by nebrali v potaz mocné šíitské milice, které roky bojovaly proti Daeši a budou s to zahájit válku proti americkým oddílům, aniž by k tomu potřebovaly nějaké požehnání z Teheránu. Ještě neuchopitelnějšími se pak zdají být nápady typu „pozvěte Muktadu Sadra do Washingtonu a domluvte se s ním proti Íránu“, protože právě Sadr by byl pravděpodobně prvním, kdo by naopak zavelel k útoku na americké základny. A bude rozhodně proti Abádího souhlasu s americkými sankcemi proti Íránu, odmítne jakékoli americké tlaky při sestavování vlády a už vůbec se nenechá Abádím kontrolovat.

Nic z toho ale nemění realitu – Irák stojí před těžkou volbou, v níž se politicky motivované nepokoje a případná občanská válka vyrovnávají vyhlídkou na ekonomicky motivované nepokoje, případnou sociální vzpouru a rozpad státu. Jinými slovy, nevyhlášená válka mezi USA a Íránem se sice promítá na celém Blízkém východě, ale v Sýrii a Iráku je asi nejpatrnější. Americký zvláštní vyslanec Brett McGurk i legendární íránský generál Kásim Sulejmání objíždějí irácké politiky a snaží se zvrátit vývoj na svou stranu. K čemuž Teherán navíc obnovil i dodávky elektřiny…

Ve hře je premiér nakloněný USA nebo Íránu. Premiér, před nímž budou takřka neřešitelné problémy. A ve finále vlastně i volba, jaký typ občanské války pro Irák zvolí. A všechno to začalo před patnácti lety smyšlenými Bushovými „zbraněmi hromadného ničení“ a stejně smyšlenými řečmi o „demokratizaci“…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB