Uri Avnery k zákonu o „židovském státu“: Kdo sakra jsme?



Před mnoha lety jsem vedl přátelskou diskusi s Arielem Šaronem.

„Jsem v první řadě Izraelec a teprve potom Žid,“ řekl jsem.

Rozhořčeně vyhrkl: „Já jsem v první řadě Žid a teprve potom Izraelec!“ 

Může to vypadat jako abstraktní debata. Ve skutečnosti je to ale otázka, která je v centru všech našich základních problémů. Je jádrem krize, která dnes trhá Izrael na kusy.

 



 

 

 

Bezprostřední příčinou této krize je zákon, který přednedávnem ve velkém spěchu přijala pravicová většina v Knessetu. Nazývá se „Izrael, národní stát židovského národa“.

Je to zákon ústavní. Když Izrael během války v roce 1948 vznikl, nepřijal ústavu. Byl tehdy problém s ultraortodoxní náboženskou komunitou, která znemožnila přijetí dohodnuté formulace. Místo toho tedy David Ben-Gurion přečetl „Deklaraci nezávislosti“, která konstatovala, že „zakládáme židovský stát, konkrétně Stát Izrael“.

Deklarace se nestala zákonem. Nejvyšší soud přijal její principy bez právního základu. Nový dokument už ale závazným zákonem je.

Co je tedy na novém zákonu, který na první pohled vypadá jako kopie „deklarace“, vlastně nového? Chybí v něm dvě důležité věci: „deklarace“ mluvila o „židovském a demokratickém“ státu a slibovala plnou rovnost pro všechny své občany, bez ohledu na náboženství, etnicitu nebo pohlaví.

To všechno teď zmizelo. Žádná demokracie. Žádná rovnost. Stát Židů, pro Židy.

 

První se ozvali drúzové. 

Malá a semknutá menšina. Posílala své syny sloužit do izraelské armády a policie a považuje se za „pokrevní bratry“. Najednou byli okradeni o všechna svá základní práva i o pocit, kam patří.

Jsou to Arabové nebo ne? Muslimové nebo ne? Záleží na tom, kdo to říká, kde a proč. Hrozí demonstracemi, odchodem z armády i obecnou vzpourou. Benjamin Netanjahu se je pokusil uplatit, ale je to hrdá komunita.  

Nicméně, drúzové nejsou hlavním problémem. Nový zákon zcela ignoruje 1,8 milionu Arabů, kteří jsou občany Izraele, včetně beduínů a křesťanů. (A ani na chvilku nikdo nepomyslel na stovky tisíc evropských křesťanů, kteří imigrovali do Izraele spolu se svými židovskými partnery a jinými příbuznými, převážně z Ruska.) 

Arabština se vší svou vznešeností byla doposud jedním ze dvou oficiálních jazyků, nyní spadla na pouhý „zvláštní status“, ať už to znamená cokoli.  

(To vše se týká výhradně Izraele, nikoli asi pěti milionů Arabů na okupovaném Západním břehu a v pásmu Gazy, kteří nemají práva vůbec žádná.) 

Netanjahu brání zákon jako lev, i proti sílící kritice zevnitř. Veřejně prohlásil, že všichni židovští kritici zákona jsou levičáci a zrádci (synonyma), kteří „zapomněli, co znamená být Židem“.  

 

A tady jsme u skutečného jádra problému.

Už před mnoha lety jsme s přáteli vyzvali Nejvyšší soud, aby změnil kolonku „národnost“ v našich průkazech z „židovské“ na „izraelskou“. Soudy odmítly s tím, že prý žádný izraelský národ neexistuje. Oficiální registr uznává skoro stovku národností, ale izraelskou nikoli.

Tato kuriózní situace začala se zrodem sionismu na konci 19. století. Bylo to židovské hnutí, které si dalo za cíl vyřešit „židovskou otázku“. Osadníci v Palestině byli židovští. Celý projekt byl úzce svázán s židovskou tradicí.  

Jakmile ale dorostla druhá generace přistěhovalců, začalo jim být málo být jen Židy, jako jsou třeba Židé z Brooklynu nebo Krakova. Měli pocit, že jsou čímsi novým, jiným zvláštním.

Nejextrémnější v tomto směru byla malá skupina mladých básníků a umělců, kteří v roce 1941 utvořili organizaci, začali si říkat „Kanaánité“ a tvrdili, že jsme nový národ, národ hebrejský. Ve svém nadšení zacházeli do extrémů a tvrdili, že nemáme nic společného s Židy v zahraničí, a že arabský národ neexistuje – Arabové podle nich byli jen Hebrejci, kteří přijali islám.  

Pak přišly zprávy o holocaustu, Kanaánité byli zapomenuti a všichni se stali neotřesitelnými superŽidy. 

Ale ne v praxi. Aniž by to bylo nějaké vědomé rozhodnutí, hovorový jazyk mé generace jasně rozlišoval mezi židovskou diasporou a hebrejským zemědělstvím, židovskou historií a hebrejskými bataliony, židovským náboženstvím a hebrejským jazykem.    

Když tu byli Britové, zúčastnil jsem se desítek demonstrací, na nichž jsme skandovali „Volná imigrace! Hebrejský stát!“. Nevybavím si, že kdykoli někdo provolával hesla o „židovském státu“. 

Proč tedy „Deklarace nezávislosti“ mluví o „židovském státu“? Je to prosté: Byl to odkaz na rezoluci OSN, která postulovala rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát. Zakladatelé tak prostě jen konstatovali, že od nynějška utváříme židovský stát.

Vladimir Žabotinský, legendární praotec Likudu, napsal hymnu, v níž konstatoval, že „Hebrejec je synem boha“.

 

To všechno je v zásadě přirozený proces. Národ je územní jednotka. Je podmíněný svou krajinou, klimatem, dějinami, sousedy.  

Když se Britové usadili v Americe, po nějaké době se začali cítit jinak, přestali se ztotožňovat s Brity, které opustili doma na svém ostrově. Stali se z nich Američané. Z britských trestanců deportovaných na Dálný východ se stali Australané. Ve dvou světových válkách sice pospíchali Británii na pomoc, ale Brity nejsou. Jsou hrdým novým národem. Stejně jako Kanaďané, Novozélanďané nebo Argentinci. A my také.      

Nebo bychom mohli být, pokud by to oficiální ideologie povolila. Co se stalo?

V první řadě tu na počátku 50. let minulého století byla masivní imigrace z arabského světa a východní Evropy – na každého jednoho Hebrejce se tu objevili dva, tři, čtyři noví přistěhovalci, kteří se rovněž považovali za Židy.

Pak tu byla spousta peněz a politické podpory od Židů ze zahraničí, zvláště z USA. A ti, i když se sami považovali za skutečné a plnohodnotné Američany (zkuste si říct, že ne, vy zatracení antisemité!), jsou hrdí na to, že kdesi mají i židovský stát.  

A pak tu byla (a je!) nekompromisní vládní politika judaizace všeho kolem. Současná vláda v tom dosahuje nových úrovní. Aktivní, až zběsilé, vládní kroky zkoušejí judaizovat školství, kulturu a dokonce i sport. Velký vliv na to mají ortodoxní Židé, jinak menšina. Jejich hlasy jsou pro Netanjahua v Knessetu ale životně důležité.  

Když Stát Izrael vznikal, byl pojem „hebrejský“ nahrazen pojmem „izraelský“. Hebrejský je dnes už jen jazyk.

Existuje tedy izraelský národ? Jistěže ano. Existuje židovský národ? Jistěže ne.  

Židé jsou příslušníci etnicko-náboženského lidu roztroušeného po celém světě a patřícího mnoha státům a národům, se silným pocitem blízkosti vůči Izraeli. My v této zemi patříme k izraelskému národu, jehož hebrejští členové jsou součástí židovského lidu.  

Je klíčově důležité to uznat. Určuje to naše výhledy do budoucna. Doslova. Vzhlížíme k židovským centrům, jako jsou New York, Londýn, Paříž a Berlín, nebo ke svým sousedům v Damašku, Bejrútu či Káhiře? Jsme součástí regionu obývaného Araby? Uvědomujeme si, že mír s Araby, obzvláště s Palestinci, je nejdůležitějším úkolem současné generace? 

Nejsme v této zemi dočasnými nájemníky, připravenými kdykoli vstát, odejít a připojit se k našim židovským bratrům a sestrám ve světě. Patříme do této země a budeme tu žít po mnoho nadcházejících generací, a proto se musíme stát mírovými sousedy v regionu, který jsem už před pětasedmdesáti lety označil za „region semitský“. 

Nový zákon se svou jasně polofašistickou podstatou nám ukazuje, jak naléhavou tato debata je. Musíme se rozhodnout, kým jsme, co chceme a kam patříme. Jinak jsme odsouzeni žít navěky ve stavu dočasnosti. 

 

 

Autor je bývalý poslanec Knessetu a spoluzakladatel mírového hnutí Guš šalom.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 06 Srpen 2018 12:55 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB