Co si tedy odvezl Netanjahu z Moskvy?



Prozatím žádné okamžité stažení íránských jednotek není na pořadu dne, naopak, je tu jakási „fáze vzdoru“ damašského režimu, který touží obnovit svou mezinárodní legitimitu.

 

 

 

 

 

 

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu minulý týden zajel – letos už potřetí – do Moskvy. Sám po rozhovorech s Vladimirem Putinem přelomově prohlásil, že Izrael „nikdy neměl s Asadovým režimem problém“, načež podle izraelských médií oba dospěli k „tajné dohodě“ s mnoha „pozitivními výsledky“. Řeč je o izraelském požadavku, aby se Írán stáhl ze Sýrie. Izraelský list Haarec v této souvislosti tvrdí, že Netanjahu za to Putinovi výměnou nabídl dokonce americké uznání ruského Krymu a ukončení amerických sankcí vůči Rusku.

Nicméně, summit Trump-Putin nic tak zásadního (prozatím?) ani nenaznačil, byť americký prezident konstatoval, že se pohled obou zemí na problematiku Sýrie „opravdu sbližuje“, a shoda panuje i v otázce zajištění bezpečnosti syrsko-izraelské hranice.

Obecně se ale zdá, že závěry izraelských médií jsou zbytečně optimistické, protože Netanjahu v Moskvě se svým požadavkem na íránský odsun nebyl. Podle dostupných zpráv totiž Rusko Izraeli zdůraznilo, že uznává linii dojednanou mezi Izraelem a Sýrií v roce 1974, kterou v zásadě respektuje i Damašek, čili že Rusko i Sýrie fakticky akceptují izraelskou anexi Golanských výšin. Současně Putin prý vyjádřil „pochopení“ pro izraelské obavy z íránských jednotek v Sýrii, ale zdůraznil, že jakákoli diskuse o íránské vojenské přítomnosti v Sýrii bude přijatelná až ve chvíli, kdy bude terorismus plně poražen, a to na celém území Sýrie. Putin prý zároveň podotkl, že z íránské strany má „signály“, že nemají zájem být v Sýrii ani o chvíli déle, než je nutné k osvobození celého území. Diskutovat se o tom začne ale až po porážce džihádu, a pokud by se teroristé znovu schovávali na území Golan, jak tomu bylo během sedmi let konfliktu, budou zlikvidováni i tam… Moskva bojuje v Sýrii společně se svými spojenci a není prý proto v tom správném postavení, aby vyzývala spojence Damašku k plnění izraelských požadavků, tím spíš, když se všeobecně ví, že Izrael pomáhal Al Kajdě a dalším džihádistům, podporoval „změnu režimu“ v Sýrii, ale prohrál.

Ve finále tak libanonský Hizballáh spolu s íránskými „poradci“ zaujaly v rámci nedávných bojů pozice po celém jihu Sýrie, především proto, aby svou přítomností ukázali Izraeli, že jeho hrozby nejsou brány vážně. O izraelském požadavku, aby se Hizballáh a Írán stáhly alespoň deset – ale ideálně až 80 kilometrů – od hranice s Golanskými výšinami, nikdo se syrskou vládou oficiálně neprojednával. Damašek ale touží znovu nabýt svou mezinárodní legitimitu, a tak na podobné návrhy podávané jen prostřednictvím médií, ani nereaguje. I proto v zásadě nijak „neřeší“ izraelské obavy z toho, kde se šíitské oddíly na jeho území nacházejí a kde ne.

Na druhou stranu ovšem platí, že mezi prostými Syřany, kteří během války na vlastní kůži zažili, co „umí“ radikální islám, sílí protináboženské nálady, a Írán, byť je spojenec, je stále ještě „islámskou republikou“. I proto jsou „bezbožní“ ruští vojáci v Sýrii vítáni mnohem vřeleji, než Íránci a jejich šíitští souvěrci, což chtě nechtě musí brát režim v Damašku v potaz. Teherán jako by se navíc ani sám nechtěl v Sýrii zdržovat víc než je nutné, neboť jasně uvádí, že se stáhne, jakmile o to bude oficiálně požádán. Přičemž vysocí íránští činitelé jsou s to Damašek (záměrně?) provokovat k nevoli chvástavými proklamacemi typu „bez Íránu by Sýrie dávno padla“.

Nicméně, prozatím žádné okamžité stažení íránských jednotek není na pořadu dne, naopak, je tu jakási „fáze vzdoru“ damašského režimu. Bašár Asad nejenže nebrání Hizballáhu formovat své oddíly na jihu Sýrie, ale dal jim i „dar“ v podobě ukořistěných amerických protitankových raket TOW, francouzských protitankových řízených raket Milan a dalších západních zbraní, které syrská armáda získala po kapitulaci džihádu na jihu Sýrie. Západ a Perský záliv zásobily během sedmi let války džihádisty v Sýrii, neuvěřitelným množstvím zbraní, které v mnoha případech (vědomě) skončily v rukou Al Kajdy či Daeše. A nyní je má Hizballáh…

Je to ironie dějin. Izrael svou agresivní politikou vůči Libanonu dal hlavní podnět ke vzniku tamního hnutí odporu, z něhož se následně v roce 1982 zrodil Hizballáh, aktuálně jedna z nejmocnějších organizací na Blízkém východě, která se může směle měřit s většinou regionálních armád. V syrské válce Izrael podporoval džihád a napomáhal svržení Asadova režimu, ale dokázal jen to, že nyní je Hizballáh v Sýrii pevně zakotvený. V roce 2000 Izrael bez jakýchkoli podmínek vyklidil okupovaný jih Libanonu, kde zanechal svému osudu kolaborantskou Jiholibanonskou armádu, a dnes opouští „své“ džihádisty na jihu Sýrie. Čili po porážce od Hizballáhu v libanonské válce v roce 2006 nyní Izrael prohrál znovu. A ve výsledku tak alespoň hrozí všem, kdo by porušil linii z roku 1974, i když ji nikdo neohrožuje…

Pár hodin po Netanjahuovi Putin přijal zvláštního vyslance íránského prezidenta a veterána tamní politiky Alího Akbara Velájátího, který poté oznámil, že Rusko do íránského ropného a plynového sektoru investuje 50 miliard dolarů. Je to gesto namířené do Bílého domu, který zrušil jadernou dohodu s Íránem a připravuje proti Teheránu nové várky sankcí, byť některým, zřejmě především neevropským státům, z nich nabídnou výjimku. A rovněž gesto směřující do Izraele, že Netanjahu má sice v Kremlu nadstandardní vztahy, ale není rozhodně jediný. A po nich za Putinem zaletěl z mnoha stran ochromený palestinský lídr Mahmúd Abbás, jehož pozice otřásá spolu s americkým „plánem století“ pro Palestinu a jehož hnutí Fatah se pokouší obnovovat vztahy s Damaškem…  

Válka jako taková pomalu končí, složitá šachová partie o budoucí podobu (nejen) Levanty pokračuje…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 17 Červenec 2018 12:44 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB