Rusko, Čína, Írán a Pákistán společně v Afghánistánu



Šéfové tajných služeb čtyř regionálních mocností se shodli mimo jiné na tom, že se budou „mnohem aktivněji zasazovat o vyřešení konfliktu v Afghánistánu“. Už jen v tom jsou v rozporu s plány Pentagonu…

 



 

 

 

Nedávný summit NATO mnoho jistot nepřinesl, snad s výjimkou shody na tom, že jednotky NATO budou – i po sedmnácti letech – dál okupovat Afghánistán. Vágně konstatoval, že okupace bude pokračovat, dokud se prý „nezmění podmínky“, přičemž cílem je dosažení „trvalého míru a usmíření“. Aliance alespoň současně vyjádřila i podporu mírovým snahám prezidenta Ašrafa Gháního, který – naposledy na konci ramadánu – nabídl talibům příměří

Co takové pojmy v slovníku Aliance asi tak znamenají? Možná jsou USA opravdu pro nějakou formu mírových rozhovorů, protože by bylo „jaksi nemístné“, aby nebyly, zcela určitě je ale v plánu okupace bez konce na dohled.

Tím spíš, že Pentagon v čele s Jamesem Mattisem kromě členů NATO k válčení do Afghánistánu přizval zpět také Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty. Byly to přitom právě tyto dvě monarchie, které v 90. letech finančně i nábožensky Talibán podporovaly a jako jediné (spolu s Pákistánem) tehdy také diplomaticky uznaly talibanskou vládu v Kábulu. Pak ale přišly teroristické útoky z 11. září. Washington je připsal na vrub Usámovi bin Ládinovi a jeho Al Kajdě a současně s tím až donedávna utajoval fakt, že lví odpovědnost za útoky nesla právě Saúdská Arábie. Její vliv ve Washingtonu je ovšem takový, že se jí jakékoli tresty stále vyhýbají, právě naopak. Nicméně, po 11. září saúdští feudálové ctili „roli“, která jim byla z Bílého domu předepsána, a okázale od Talibanu dali ruce pryč – vždyť držel ochrannou ruku nad Usámou! Jiná věc je, že sami Saúdové podle všeho celé roky platili za Usámovo bezpečí v Pákistánu...

Je proto vcelku ironií dějin, že Pentagon pozval právě tyto dva státy, aby mu nyní pomohly se zvládnutím Talibanu. Kábulská vláda schválila emirátské jednotky „v rámci mise NATO“ na afghánském území na počátku června, zatímco Saúdové, kteří mají „pod palcem“ Mekku s příslušným sunnitským náboženským „štemplovacím“ establishmentem, před pár dny vypomohli fatwou, která na americkou zakázku v očích muslimů delegitimizuje afghánský džihád a vyzývá jeho bojovníky, aby se přidali k vládním oddílům. Po sedmnácti letech „nevítězné“ okupace je nápad s fatwou vcelku kreativní – Taliban na něj ovšem zareagoval po svém, sérií útoků a zabitím desítek afghánských vládních vojáků.      

Nicméně, je tu samozřejmě mnoho proměnných. Ať už v otázce, zda Donald Trump opravdu souhlasí se prováděnou strategií, kterou razí šéf Pentagonu James Mattis, nebo v náhledu na to, co by měly Spojené státy dělat, pokud by se Taliban opravdu podařilo někdy zatlačit do bezvýznamnosti. Protože poté by Washington ztratil důvod pro pokračující okupaci. A tím i jakoukoli vyhlídku na surovinové bohatství Afghánistánu. A současně by přišel i o možnost, jak z jednoho ohniska trvale destabilizovat sousedící Rusko, Čínu i Írán s Indií současně.

„Naštěstí“ je po ruce – jako na zavolanou -- určité řešení a jmenuje se Islámský stát provincie Chorasán, neboli regionální pobočka Daeše v Afghánistánu.

Není žádným tajemstvím, že se bojovníci Daeše v Afghánistánu množí úměrně svým porážkám v Iráku a Sýrii, přičemž i podle západních zdrojů jim s přesunem pomáhají právě USA. Bývalý „americký“ afghánský prezident Hamíd Karzáí už skoro rok otevřeně mluví o dodávkách amerických zbraní Daeši, o tom, že Daeš je „americký produkt“, nebo o očitých svědcích, kteří viděli neoznačené vrtulníky, jak převážejí „kádry“ Daeše po Afghánistánu. Podle Ruska je v Afghánistánu už asi 10 tisíc bojovníků Daeše, přičemž Moskva zkoušela otázku všeobjímající americké podpory Islámskému státu – marně – nadhazovat i v Radě bezpečnosti OSN. Podle USA ale Daeš žádnou vážnou bezpečnostní hrozbu nepředstavuje

Sousední státy – Rusko, Čína, Írán a Pákistán – ale ohrožení očividně pociťují, neboť se v týdnu v Islámábádu historicky přelomově sešli šéfové jejich tajných služeb. Diskutovali o „nebezpečí, které vyplývá z posilování Islámského státu na afghánském území“ a „dosáhli shody na důležitosti koordinace kroků, které zabrání přesunu teroristů ISIS ze Sýrie a Iráku do Afghánistánu, kde budou představovat rizika pro sousední země“. Shodli se i na tom, že se budou „mnohem aktivněji zasazovat o vyřešení konfliktu v Afghánistánu“. Už jen v tom jsou v rozporu s plány Pentagonu…

Není jasné, zda má pentagonský Mattis při určování americké politiky stále ještě silné (nebo vůbec nějaké) slovo, tím spíš, že Donald Trump, zdá se, upřednostňuje spíše kooperující vztahy s Ruskem i Čínou (s výjimkou těch obchodních), než že by usiloval o jejich eskalaci a následnou konfrontaci. Schůzka v Islámábádu však v každém případě především právě do Washingtonu vzkazuje, že americký „monopol na afghánský konflikt“ už není – nebo by alespoň neměl být – monopolem. A bude nyní především na Washingtonu, jak se tento fakt „přetaví“ do reality v terénu. Rusko s Íránem a Čínou za zády si už fakticky koaliční postup úspěšně vyzkoušely v praxi v Sýrii, Pákistán se v poslední době rovněž rozchází se Spojenými státy a míří k novým eurasijským partnerům. Posilovat vzájemnou koordinaci do Pákistánu přiletí vrchní velitel íránských ozbrojených sil, které se v poslední době stále častěji na svém území střetávají s teroristy z Daeše, v jejichž řadách v Afghánistánu bojuje i mnoho íránských Kurdů...

Koordinace postupu tajných služeb Ruska, Číny, Íránu a Pákistánu současně značí, že Rusko a Írán mění pozici – ačkoli formálně dál považují Taliban za ilegální a nepřátelskou organizaci a jako takovou ji neuznávají, nová hrozba Daeše je nutí přehodnotit postoje a akceptovat řešení za účasti alespoň některých z řady talibánských proudů. Čína pro změnu ještě v 80. letech minulého století – v důsledku ideového rozchodu se Sovětským svazem – razila vlastní afghánskou politiku, která ji už tehdy sblížila s Pákistánem, ale dnes už podle všeho Peking v afghánské otázce s Moskvou do značné míry souzní. Pákistánská politika silného vlivu, který by uchoval jednotný Afghánistán a ubránil před jeho výpady pákistánské území, vypadá z tohoto kvarteta nejkonzistentněji, nicméně průlomem je složení kvartetu jako takového. A také už jen fakt, že se šéfové tajných služeb sešli právě v Islámábádu, pak ukazuje na to, jak se Moskva, Peking i Teherán snaží v rámci vzájemné výhodných postupů zdůraznit roli Pákistánu a dosáhnout tak nějakého „win-win“ řešení problému, který ohrožuje celý sever Eurasie.

Svou (silně píárovou) vizi má samozřejmě i Taliban: je připravený jednat o míru, ale – nejspíš po vzoru severokorejského Kima – jen se Spojenými státy, očividně na principu „já pán, ty pán“. Na takovou změnu Washington ani po sedmnácti letech není očividně připravený, a tak počty obětí afghánského konfliktu dál rostou a podle OSN dosahují rekordních čísel

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 16 Červenec 2018 06:51 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB